středa, srpna 30, 2006

Recenze: DOMINO - DVD


Ondřej Vosmík do své recenze druhých Mizerů v Cinemě napsal, že Michael Bay je Satan. Pokud tedy o Bayovi platí, že je to Satan, Tony Scott, mladší bratr známějšího Ridleyho, v tom případě musí být sám Bůh. Na digitální nosič se po delší době díky společnosti MagicBox dostává v naprosto dokonalém audiovizuálním provedení a se slabší bonusovou výbavou jeden ze 4 nejlepších filmů roku 2005 dle Quentina Tarantina.

FILM: Je k neuvěření, že britský režisér Tony Scott, odkojený na reklamách a videoklipech, ve svých 60 letech točí tak audiovizuálně úchvatné filmy pohybující se na hraně experimentu, které jsou ale do posledního detailu neskutečným způsobem promyšlené a posunují postmodernu o pěkný kus dál. Srovnání s Michaelem Bayem, který také točí po obrazové a zvukové stránce pozoruhodné filmy, se přímo nabízí. Zatímco Scott je mistrný vyprávěč, v jehož filmech se sice dost často mění filtry a stříhá se tak rychle, že by z toho epileptik zkolaboval bez mrknutí oka, ale pokaždé máme dokonalou orientaci v prostoru a forma je podřízena emociálnímu stavu postav; Bay stříhá rychle prostě proto, protože nedokáže dostatečně vygradovat jakoukoliv sekvenci a orientace v prostoru je u něj téměř nemožná. Jinými slovy, Scott si utahuje svým posledním filmem Domino právě z povrchního a nablýskaného světa, jaký je k vidění ve filmech Michaela Baye, jež se berou až moc vážně.

Domino tvrdí, že jsou na světě tři druhy lidí: bohatí, chudí a ti mezi tím. Ony jsou taky tři druhy filmů: ty, které vodí svého diváka za ručičku, ty spoléhající na jeho samostatnost a ty, které si s ním lišácky pohrávají. Domino spadá do oné poslední jmenované kategorie a i když se v mnoha recenzích dočtete, že film je nesourodou směsí obrazů a zvuků a jedná se o dvouhodinový videoklip, není tomu tak. Scott je očividně ovlivněn evropským způsobem vyprávění a hlavně francouzskou novou vlnou, ruskou montážní školou a japonskými klasiky. Z francouzské nové vlny a hlavně debutového snímku Jean-Luca Godarda U konce s dechem si bere tříštění jednotlivých scén, od ruských montážistů s Ejzenštejnem v čele zase způsob propojení záběrů a scén k dosažení co největšího emociálního dopadu na diváka a ti vnímavější si v případě Domino všimli, že svým způsobem vyprávění silně připomíná Kurosawův majstrštyk Rašomon. Svůj příklon k tomuto způsobu filmování dává najevo i v samotném závěru filmu, v němž se hlavní hrdinka za doprovodu písně "Hands of Time" vynořuje z bazénu (dost častý prvek u evropských filmů, hlavně u Kieślowského) či v retrospektivních scénách z dětství, při kterých zní jakoby francouzská hudba.

Hlavní hrdinkou filmu je samotná Domino Harveyová a ta nám také předkládá svou vlastní verzi příběhu a umně si s námi pohrává - dáváme si jedna a jedna dohromady, abychom nakonec zjistili, že jedna a jedna je vlastně jedenáct a hlavní hrdinka nám ani nechce předkládat pravdivou verzi příběhu, ale svoji vizi: a pokud se nám to nelíbí, posílá nás do patřičných míst. Scott nejdříve vybuduje v divákovi důvěru v obraz prostřednictvím nápisů v něm a dokonce i jména postav se dozvíme z titulku u jejich obličeje, aby se z toho vyklubal další z řady podvodů, jimiž je ten film přeplněn, a my byli zase u nuly a začali se zaměřovat na hudbu, prostřednictvím jejichž textů zjišťujeme, co si postavy (nebo na co) právě myslí. Důkazem toho mohou být dvě scény, v nichž se prokazuje jednak perfektní zvládnutí technické stránky věci, druhak i způsob vyprávění spočívající v nespolehlivém vyprávěči (jemuž je podřízeno vše).


První scénou je zásah loveckého týmu, jenž Domino zachrání od jisté smrti (a tím i své) pomocí striptýzu. Ponechám bokem to, že se Keira Knightleyová nechala zastupovat body-doublem, i když na jejím těle "desetiletého kluka" není nic v nepořádku, a soustředím se teď na způsob podání té scény. Najednou je vše snímáno z pohledu "padoucha", který sedí v křesle a sleduje natřásající se Domino ve spodním prádle a přitom zní hudba, jejíž sprostý a bohužel nepřetisknutelný text odráží myšlenky onoho "padoucha". V druhé vidíme policistu v přeexponovaném záběru, jenž je náhle, poté, co onomu policistovi vykroutí ruku jeden z lovců lidí, zrnitý a z části roztřesený. Pokud je v celém filmu, kterému je tak často vyčítána jeho údajná "videoklipovitost", něco skutečně videoklipovité, je to pouze jedna-dvě scény na poušti, v nichž jsou hrdinové pod vlivem drog a tomu odpovídá i jejich nasmínání a celková kompozice záběrů. Tom Waits jako prorok je pak jen onou pomyslnou třešničkou na dortu a sekvence pouštní soulože by měla být povinně pouštěna pořád dokola režisérům "pouštních filmů" (Antonioni, Gallo, Sant), jak se má natáčet vzrušivý živočišný sex mezi postavami vyhraňujícími se ze společnosti.

Není to jen zásluha Scottovy dovednosti a nebojácnosti se v tak pokročilém věku vydávat tam, kam ještě nikdo předtím nikdy nevkročil, ale mohou za to i scénář a herecké výkony. Pod scénářem je podepsána vycházející hvězda zodpovědná za scénář ke kultovnímu Donnie Darkovi Richard Kelly, který se nebojí tnout do živého a jeho kritika západního způsobu života ("Svět Beverly Hills 902 10") s upínáním se na druhořadé idoly a hvězdy nekonečných televizních seriálů a reality show je dostatečně rázná a i trefná ("Je to reality show, to, co vidíte, je skutečné."). Spousta lidí kritizuje dramaturgickou neopodstatněnost zhruba pětiminutové scény show Jerryho Springera, která je zábavná a dobře vystihuje "multikulturnost" nejen celých Spojených států, ale dokonce i samotného filmu. Navíc má své pevné místo v ději vzhledem k tomu, že je nám díky ní představena pořádně postava, která později sehraje ve vyprávění hodně důležitou roli. Popkulturní narážky na celkové absurditě výsledného díla ještě přidávají ("Tohle není Sunset Blvd." v narážce na Wilderův klasický film noir, vyprávěný mrtvolou, "Je to jako Noc oživlých mrtvol" apod.).

Celkový satirický a sociálně kritický (a politicky nekorektní - viz krásně černohumorná scéna špatného porozumění při telefonování a z toho vyplývající ustřelení ruky) nádech filmu posiluje i vydařený casting, v kterém se na scénu v plné parádě vrací Mickey Rourke v roli nářezového drsňáka, jenž hláškuje ostošest. Takhle nějak mohl dopadnout krutózní ranař Marv ze Sin City, kdyby byl skutečnou postavou. Vedle něj září neskutečným způsobem pro mužskou část diváků rajcovní Keira Knightleyová, která kromě svého poprsí předvede na plátně i uvěřitelnou rebelantskou holku, která střílí obouruč a vy jí to žerete se vším všudy. Korunu tomu všemu nasazuje parodické obsazení dvou hvězdiček z Beverly Hills 90210 - Briana Austina Greena a Iana Zieringa, kteří si své malé role náležitě užívají. To platí i o ostatních hercích, Christopher Walken takhle nezazářil od dob Scottovy Pravdivé romance a Lucy Liu už není ten andílek a i na malém prostoru dokazuje, že má charizma hodné Jaslovských Bohunic. Nováčci nijak nevadí, Edgar Ramirez podal svého psychopatického "male fattale" věrohodně a Mena Suvariová je ve svém malém štěku zábavná.


Dovolím si použít nadsazený příměr, který se přímo nabízí: pokud bývá Občan Kane považován za jedno z nejlepších čistých kinematografických děl, Domino je jedním z nejlepších postmoderních - Kane měl legendární "poupě", Domino má zase na druhou stranu rybičku a taky nedokázala pořádně nic cítit. Jak několikrát ve filmu zazní: to, jak žiješ, určuje i to, jak zemřeš a mince skutečné Domino se bohužel obrátila na stranu té smrti, když umřela v nemocnici na předávkování. Film je jí sice věnován a nese v poslední době velice populární nálepku "na základě skutečné události", ale už od úvodních titulků tohle relativizuje nápisem "do jisté míry". Slovy Domino, pokud čekáte, že na tom filmu krom polevení ve zběsilém tempu vyprávění někde kolem poloviny filmu budu něco kritizovat, třeba onu "skutečnost", tak jděte do hajzlu. Domino je jednak nejlepším biografickým filmem posledních let ("do jisté míry"), druhak i nejlepším bijákem Tonnyho Scotta, jenž překonal i svou Pravdivou romanci natočenou na základě Tarantinova scénáře a po Muži v ohni se velice umírnil a natočil své nejpropracovanější, nejhravější a nejzábavnější dílo..do jisté míry.


DVD: V poslední době bylo zvykem spojovat filmy distribuované společností MagicBox s rychlokvašnými výrobky, které jsou určené jako příloha časopisu - aspoň tomu jejich technické provedení a minimální bonusová výbava nasvědčovala. U Domino se ale naštěstí nedočkáme žádné takové zhůvěřilosti jako originální dvoukanálový zvuk a rozmixovaný dabing do pětikanálu, dokonce i nějaké ty zajímavé a hlavně otitulkované bonusy má. I když mi zůstává záhadou, proč chybí třeba dvacetiminutový dokument o životě skutečné Domino či dva audiokomentáře (jeden od režiséra a scénáristy, druhý - alternativní - záznam ze setkání režiséra, scénáristy, výkonného producenta a herce/zpěváka Toma Waitse), když místa na disku zbývá docela dost. Hustle and Flow, film o životě losera, který se chce stát raperskou hvězdou, nominovaný na Oscara za hlavní herecký výkon Terrence Howarda a oceněný Oscarem za píseň, jenž vychází zároveň s Domino od společnosti MagicBox a který ani nešel u nás v kině, se co do bonusové výbavy neliší se zahraniční verzí. (Pokud by někoho zajímaly další filmy, které Tarantino považuje za to nejlepší, co viděl v roce 2005 v běžné distribuci, krom Domino je to právě Hustle and Flow, Sin City a Vyvrženci pekel.)

Obrazové a zvukové stránce Domino není co vytýkat, pokud chcete nějaký titul, který bude dostatečně reprezentovat kvalitu vašeho domácího kina, je to právě Scottův snímek. Obraz je velice stylizovaný už v samotném filmu a v barvách dominuje velice ostrá žlutá a zelená, přeexponované záběry se střídají s podexponovanými a čistý obraz v jedné scéně vystřídá hrubé zrno v druhé, ale jednalo se o tvůrčí záměr a DVD tomu odpovídá. Scéna v poušti je toho důkazem, vše okolo je silně zbělané a rozmazané, pouze herci nikoli a barvy jejich oblečení a těla jsou ještě zesíleny - tak dobře prokreslenou černou jsem už dlouhou dobu neviděl.
Domino má tři zvukové stopy, přičemž radím vyhnout se dabingu, který potlačuje zvukové efekty na úkor hudby a jehož hlasové obsazení není zrovna z nejlepších, nepomůže tomu ani jemnější překlad drsnějších výrazů. Už samotný originální mix v pětikanálové stopě s rozšířením pro další (Dolby Digital 5.1 EX) je ukázkou toho, jak by dnes měly být po zvukové stránce DVDčka, šestikanálové stopa (DTS ES) se doporučuje pouze lidem se silnými okenními tabulkami. Hudba a zvukové efekty jsou na stejné úrovni a dohromady vytvářejí dynamický mix, dialogy jsou překrásně čisté a závěrečná akce v hotelu, parafrázující Pravdivou romanci, je bombastická.


Bonusů není mnoho, zato jsou zajímavé a česky otitulkované. Po zhlédnutí filmu či jen upoutávky asi každého bude zajímat technická stránka filmu, které je věnován jediný dokument na disku o délce deseti minut, v kterém se krom samotného režiséra vyjádří i kameraman a výkonní producenti. I když v dokumentu dojde na obvyklé fráze a poplácávání po ramenou, o které se postará kameraman, většinu času je nabitý informacemi a z úst Scotta se dozvíme, jak k vyprávění příběhu přistupoval a že chtěl vyzkoušet to, na co si zvykl v reklamách a posunout to do většího měřítka, přičemž to vždy muselo odpovídat vizi filmové Domino.V dokumentu, nazvaném Vizuální styl Tonyho Scotta, uvidíme i části ze Scottovy reklamní tvorby či krátkého filmu pro jednu automobilku a pokud je rozebírána nějaká technicky náročnější věc, pokaždé je to demonstrováno na nějaké scéně filmu, což hodně pomáhá.

Vymazaných scén je osm o celkové délce necelých osmi minut a i když k nim chybí režisérův komentář, dá se jednoduše domyslet, z jakého důvodu byly vystřiženy - buď kvůli tomu, že zpomalovaly tempo filmu (většina scén s matkou, ale proklatě zábavných), nebo kvůli přístupnosti (za pozornost stojí krom vícero záběrů rozbití nosu i prodloužená/alternativní scéna soulože v poušti, z níž je teď vidět víc). Zbytek bonusů tvoří upoutávky na filmy společnosti, které jdou právě do půjčoven a které se spustí před vstupem do menu (naštěstí jsou přeskočitelné - Zkrocená hora, Nepohodlný a První po Bohu), z menu je pak možné vybrat si další upoutávky filmů, které jdou právě do kin (Angel-A a Ona je chlap) či další připravované filmy do půjčoven (Prime, Tygr a sníh, Lemra líná). Ukázka na Domino nechybí, je k nalezení v bonusové sekci filmu s nevypínatelnými titulky.


Závěr: Domino je pozoruhodný film, který bohužel nesedne každému, kdo není schopen přijímat nové věci a filmové postupy. Za vypůjčení rozhodně stojí už kvůli tomu, abyste věděli, do které skupiny se zařadíte, obrazu a zvlášť referenčnímu zvuku není co vytknout, bonusových materiálů je málo, na druhou stranu jsou zajímavé a otitulkované. Lidi ovládající angličtinu a mající možnost nakupovat v zahraničí si jistě pořídí "New Platinum Series", ti ostatní si určí, co je pro ně na disku přednější - jestli film, nebo bonusové materiály.

FILM: 10/10
DVD: 7/10

1 komentář:

Ondřej Lipár řekl(a)...

Dal jsem na tvá slova a kouknul na Domino. Stálo to za to. Dík.