RECENZE: Angel-A

K zatím poslednímu režijnímu počinu francouzského nápaditého režiséra, v poslední době rutinního scénáristy a rozporuplného producenta se velice obtížně přistupuje, protože když vás film chytí a chcete mu naslouchat a zaujme vás svou neotřelostí v podání, podrazí vás v plakátovém nasnímání Paříže jako z cestovních letáků na dovolenou a přehnanou ukecaností, zvrhávající se až k polopatičnosti a tezovitosti v některých momentech.

Jméno tvůrce Luca Bessona je v poslední době spojováno hlavně s velice podprůměrnými scénáři přeplněnými logickými dírami, v kterých je nastíněn velice prostoduchý příběh a ohranost jednotlivých postupů či práce s klišé zaniká v podbízení se divákovi a tmu, aby se za lístek do kina či výpůjčky v půjčovně pobavil (pokračování Taxi, Fanfán Tulipán či druhé Purpurové řeky). Na druhou stranu, jak ale sám Besson dodává vůči výpadům ostatních a hlavně francouzské kritiky, hodně často se zapomíná, že právě podobné filmy mu umožnily produkovat krom výše zmíněných titulů i debut Garrymu Oldmanovi (Nic ústy) a Tommy Lee Joneseovi (Tři pohřby) a z poslední doby např. nový film Guy Ritchieho Revolver a Colour Me Kubrick. Když jsem zmínil filmovou kritiku, zvlášť ta francouzská Bessona nemá vůbec v lásce a on ji vlastně také ne, když mu strhali jeho diváky velice dobře přijatý snímek Magická hlubina, rozhodnul se nepozvat je na premiéru svého dalšího filmu Brutální Nikita, nedávno dokonce neúspěšně žaloval o 50 000 eur časopis Brazil za ososčující článek, který o něm a v něm vyšel. Možná si říkáte, že úvod je zbytečně zdlouhavý a vlastně nedůležitý, ale vzhledem k zpracování jeho nového filmu Angel-A je nutné vymezit, jaké místo Besson zastává v současné francouzské kinematografie a jestli je jeho oficiálně předposlední snímek vykročením novým směrem, krokem zpátky či naopak úkrokem stranou...

Luc Besson jednou údajně prohlásil, že hodlá natočit jenom 10 filmů, protože se pak každý tvůrce začne opakovat a vykrádat. Angel-A (k tomu názvu se ještě dostanu) je jeho devátým, tudíž předposledním filmem, který je jeho posledním hraným (ohlášený Arthur and the Minimoys je animovaný a vzniká již dobrých šest let za pomocí té nejlepší nejen počítačové technicky a na základě Bessonovy knihy) a je to velice sofistikovaná rekapitulace jeho předešlé tvorby spolu s ohledem na vývojem francouzské a vlastně i americké kinematografie. Při sledování filmu se mi několikrát vkrádalo na mysl, že Angel-A je jako Godardovo U konce s dechem (jedno z předních děl francouzské nové vlny) s tím, že namísto "jumpcutů" (vnitrozáběrových prostřihů, při nichž se osa kamery nemění o víc jak 40°) zde máme celé scény bez narušení soudržnosti a Paříž se zde také stává jednou z hlavních postav romanticko-tragického brakového příběhu, ale zatímco hlavní památky a ikony Paříže v Godardově debutu jsou pouze v pozadí, zde sehrávají hned na začátku příběhu docela důležitou roli. Jean-Lucova prvotina byla variace na filmy noir a brakové detektivní romány, u Luca (Bessona) je tenhle odkaz silně znát a hudební podkres v některých scénách, pomocí příjemného jazzíku nasvědčuje jenom tomu, že ho zdědil i Besson, ač s ním pracuje jen okrajově.

Stejně tak je obtížné říct, jestli Besson cituje a parafrázuje jednotlivé filmy záměrné pro vzdání pocty, nebo si z nich naopak šibalsky utahuje a obrací je na hlavu, jak míval ve zvyku ve svých raných filmech. Scéna smyšleného života Angely, podaná ze dvou různých pohledů, je schválně natočena či digitálně a i jinak upravena v postprodukci tak, že je patrná zrnitost, nekontrastnost a po bocích je dokonce vidět filmový pás, ale jak je to už s odkazem na Amélii z Montmartru a obdobnou scénu vzpomínek na dětství? Celá zápletka filmu upomene na filmy jako Wendersovo geniální meditativní rozjímání nad životem Nebe nad Berlínem, ale nahlíženo z jiného úhlu pohledu, či spíše Caprův legendární snímek Život je krásný, který ale klame tělem pouze poslední půlhodinu, na rozdíl od Bessona, který klame tělem celou dobu.

Bylo by snadné nařknout ten film z polopatičnosti, přemíry patosu a nesnesitelném sentimentu, který se projevuje hlavně v závěru (pokud víte, jak skončil Wenders své Nebe nad Berlínem a jak skončil americký remake Město Andělů, Besson má blíž k tomu druhému jmenovanému). Jenže ten film je reflexí sebe sama a vlastní tvorby. Debut Poslední souboj je černobílá postapokalyptická vize beze slov (Angel-A je černobílá, ale ukecaná), Podzemka se odehrává v Paříži (do ní se v Angel-A vrací) a v Magické hlubině najdeme taktéž postavy odříznuté od společnosti a s nízkým sebevědomým (leitmotiv celé Bessonovy tvorby). V Brutální Nikitě a Leonovi hlavní hrdinové dostali na pomoc "vykupitelské přátele" (André, hlavní hrdina Angel-A, má na pomoc Angel-U), v Pátém elementu se setkáváme s Bessonovým fetišem na dlouhé a nádherné osudové ženy se světlými vlasy a ráznou povahou (Milu Jovovichovou, bývalou Bessonovu manželku, v Angel-A nahradila Rie Rasmussenová, která dokáže herecky překvapivé ustát i vypjatější sekvence) a v Johance z Arku k hlavní postavě taktéž sestoupí z nebe anděl, aby se smířila sama se sebou a vlastním osudem. Navíc film obsahuje scény, které svým vyzněním jsou pro diváka sice komické, ale pro hlavní postavu spíše tragické a nemůžu si pomoct, jako kdyby se Besson projektoval do Andrého, čemuž nasvědčuje i scéna na US Velvyslanectví, na kterém je odmítnut kvůli opakovaným prohřeškům, které si sám není schopen pořádně ani přiznat (opakované prohřešky - scénáře, kterými se Besson živil posledních 7 let?).

Angel-A je neskutečným způsobem rafinovaný snímek a popravdě vůbec netuším, jak se k němu postavit, či se k němu vymezit, jak to udělali mnozí cynikové se svými "duchaplnými" komentáři na různých databázích. Na tom filmu je vidět, že Besson je režisér, který se snaží sdělit něco divákům, i když je to banálním způsobem podávané a často komické na úkor naladění se na stejnou vlnu s tvůrcem (scény, při níž postavy promlouvají na diváka ala zcizující efekt jsou do nejmenšího detailu promyšlené a často užívají motiv zrcadlení).

Kamera Thierry Arbogasta, který s Bessonem spolupracoval už předtím třeba na Johance z Arku a Pátém elementu, je úchvatná i přes problematické užití černobílých záběrů jednotlivými nápady v některých scénách (Angel-A, která stojí za sochou, jež ji dává křídla apod.). Celou dobu využívá disproporce mezi hlavními hereckými představiteli k zajímavým kompozicím obrazu, které ale v případě neustálých záběrů dvojice kráčející po mostě, snímané z dálky či pod vzdáleným mostem, působí až manýrysticky a zbytečně doslovně. Na kameře je velice zajímavé, že nejen supluje božské oko (scéna pokusu sebevraždy na mostě je toho zářným důkazem), které shlíží na všechno to klopýtání postav v tom velkém městě, ale i oko režisérovo, kdy najednou herci vystupují z filmu a prostřednictvím brechtovských zcizovacích postupů promlouvají na diváka v dokonalé scéně uvědomování si vlastní hodnoty, jež je sice po scénáristické stránce teatrální, po režijní ale odzbrojující. Mírná výtka by aspoň pro mě spočívala v pointování jednotlivých komických scén se sexuálními narážkami: po zachránění Angely před utopením řekne Andrému, že nemá co skrývat a on jí na to odpoví, že to vidí, přičemž je nutné sledovat hercovy oči, dívající se do jistých míst. Ale až pak zjistíme, že Angela má roztažená nohy a tmavé kalhotky, tudíž jedna z mnoha podobných jednodušších point je zazděna.

Moderní hudba Anji Garbarekové (kdo čekal Serru, stálého Bessonova spolupracovníka, bude zklamán) se mi skutečně zamlouvala, ač podobný styl nemám vůbec rád a přijde mi pro film a jeho neukotvenost vhodná. Tohle není hudba, u níž by se dalo krásně rozjímat, ale moderní písně, někdy anglické, jindy zase francouzské, tak jak tak vyjadřující emoce postav, jsou adekvátním doplňkem vizuální působivosti filmu, vyjma samotného závěru, v kterém by se slušelo více přitlačit a nebát se přepjaté heroičnosti a kýčovitosti, když jím ten závěr zjevně má být.

Pozornost je celou dobu strhávána na dva hlavní herecké představitele, zbytek je buď naprosto nevýrazný a do děje nijak zásadně nezasahuje (což je v některých případech na škodu věci), nebo nemá dostatek prostoru na to, aby svou postavu předvedl jako skutečnou dýchající bytost a ne tezovitou karikaturu, která sluší jen k ilustraci několika nijak převratných myšlenek. Jamele Debbouze jsme měli možnost vidět pouze v několika vedlejších rolích filmů, které se k nám dostaly dokonce i na plátna kin, ať již se jedná o většiny lidí opěvovanou Jeunetovu Amélii z Montmartru, v níž hrál Luciena, nebo naopak zavrhované a nákladné dobrodružství komiksových postaviček Asterix a obelix: Mise Kleopatra. To, že hrával většinou vedlejší role je na filmu znát, nejvíc potěší svou úsporností a smyslem pro komické načasování v pasážích, které jsou zvládnuty pomocí zkratky, o to víc pak zazáří ve scéně před zrcadlem. Rie Rasmussenová je bývalá modelka, která sice neoplývá hereckými kvalitami Mily Jovovichové, ale na svou roli se hodí naprosto dokonale. Pokud byla ve svém předchozím a taky prvním filmu žensky smyslná (hrála Veronicu v De Palmově Femme Fatale), v Angel-A zastupuje tu mužnější část a s Debbouzem se skvěle navzájem doplňují (a to i přesto, že ten ženský/mužský kontrast je čistě povrchní a tvořen pomocí scénáristických berliček v roztříštěném a z dramaturgického hlediska nedořešeném scénáři).

Angel-A, s důmyslným americko-francouzským názvem, ve kterém se mluví převážně francouzsky s občasným užitím amerického "cool" speaku, je estetickou a vyprázdněnou upomínkou na novou vlnu, s dialogy a patosem i klišé typickými pro americkou běžnou produkci. Manýrytické a hravé, nebo geniální a originální? Rozhodněte se, mně nepomohly ani závěrečné titulky, v nichž zazní dva songy - jeden s francouzským textem o originalitě, druhý s americkým o tom, že to celé byla jenom hra. Jedno je jisté, ať už se nakloníte na stranu diváků nadšených filmem či naopak zklamných, zajímavější film v poslední době budete hledat těžce.