pondělí, července 31, 2006

RECENZE: Clerks 2


Teď všichni jistě na začátek s napětím očekávají, zda-li jsou druzí Clerks opravdu tak dobří, jak se o nich dle docela příznivých recenzí a potlesku ve stoje při promítání filmu v Cannes tradovalo, nebo Kevin Smith po řemeslně slušně zvládnutém, i když na něj moc konvenčním snímku Jersey Girl není schopný vrátit se do starých kolejí. Můžu vás uklidnit, pokračování kultovního černobílého debutu, natočeného z jedné kreditky a odprodaných sběratelských výtisků komiksů, které prvně na plátna kin a do půjčoven i na Filmový klub ČT uvedlo laurelo-hardyovskou dvojici Jaye a Tichého Boba, je jednou z nejlepších komedií za několik posledních let.

V stylovém úvodním černobílém a předtitulkovém intru uvidíme „starého známého“ Danteho, od dob prvních Clerks zestárlého o dobrých 10 let, kterak se v životě nikam dál neposunul a otvírá znovu ten stejný povědomý krám jako kdysi, Quick Stop, který je nyní ale v plamenech. Ať už za to mohou teroristi nebo jenom nepozornost jeho kolegy a dlouholetého kamaráda Randala, oba se přesouvají prodávat burgery a nápoje k Moobymu – Zlatému praseti, Smithovým fanouškům tak známému díky výkladu Benna Afflecka z Dogma, s tím, že restaurace se nijak neliší od té viděné v Jayi a Tichém Bobovi vracejících úder. A protože se Dante chystá oženit a se svou budoucí manželkou odstěhovat na Floridu (hraje ji Smithova manželka), zatímco Randal ho chce překvapit správným rozlučkovým večírkem a ukáže se, že Randel nebude jediný, komu bude Dante chybět, je čas na rekapitulaci...

Smith se vrátil v plné síle a tak, jak ho máme rádi se vším, co je pro něj typické. Nechybí skvěle napsané, dokonale vypointované a samozřejmě sprosté dialogy, většinou týkající se sexu a popkultury (nechybí povinné Star Wars, překvapivě ale reference na Čelisti, u Smithe tak časté, však ano), a nějaké to morální ponaučení nejen pro bandu divných lidí, jejichž život nevede nikam, ale i pro diváky. Na prvních Clerks bylo sympatické, že Smith smíchal komiksovou nadsázku s životními pravdami tak umně, že vlastně započal vlnu nezávislých filmů, které rychle zkultovní, on sám a nikoli poněkud nudný Jim Jarmusch se svými dlouhými kamerovými záběry. Absurdita a komiksová nadsázka nechybí ani ve druhém díle, otázkou ale zůstává, jestli ukázání na plátně předtím neviděných a hlavně nemyslitelných věcí je zábavnější než pouhá konverzace o nich. Pokud mohu soudit sám za sebe, tak ano, skutečné je a tolik kontroverzní scénu soulože s oslem pro její skvělé načasování a vypointování i prácí s postavami a jejich vývojem a posunem děje jsem si musel zastavit, abych si utřel slzy smíchu a mohl pokračovat v klidu dál. Někoho, například známého amerického kritika Joela Siegla, to může pohoršit (předpokládám, že všichni slyšeli něco o jeho reakci na onu scénu při novinářské projekci, kdy se zvedl, nazval film na celé kino sračkou a řekl, že je to první film, z kterého po 30 letech odešel). Doba je ale jiná než v roce 1994, kdy měli premiéru první Clerks a ta si to jednoduše žádá.

Teď k tomu nejdůležitějšímu a nebo aspoň tomu, co každého asi nejvíce zajímá – Jayi a Tichém Bobovi. Smith se sice vyjádřil, že Jayem a Tichým Bobem vracejícím úder zakončil svou volnou newjerseyskou sérii a svou Jersey Girl to dal jasně najevo. Když se ale Jason Mewes, představitel Jaye, vyléčil ze své drogové závislosti, rozhodnul se Smith splnit slib, který mu dal, a přivedl Jaye a Tichého Boba znovu na plátno. Nevěřte zahraničním recenzím a ani rozhovorům, Jay a Tichý Bob jsou ve filmu více než v původním filmu a zvlášť fanoušci Jaye si přijdou na své, ať již se jedná o jeho překvapivý vývoj v závěru filmu, či jeho opravdu legrační a dalo by se říci že i mez překračující a docela hodně otevřené (co do nahoty) parodie na Mlčení jehňátek. Ale zdá se, jako by chtěl samotný tvůrce Kevin Smith zůstat v pozadí, a tak ani nepronese klasickou rozhodující řeč v závěru prostřednictvím Boba, ani nedostane dostatek prostoru či pozornosti (tu na sebe – zaslouženě – strhává Jay) a herecky předvádí zatím svůj nejslabší výkon z celé – teď již vlastně – hexalogie. Pokaždé, když se tihle dva objeví na plátně/obrazovce, rozhodně pobaví i přesto, že interakce mezi Jayem a Tichým Bobem je zde nejméně ze všech Smithových filmů využita (nebo spíš nevyužita) a zachraňují tak film před dojmem zdání jisté televiznosti.

Smith vyzrál nejen jako člověk, jak je patrné z Clerks II, ale i jako režisér. Pokud se dalo o Chasing Amy říct, že měla zvládnuté dobře dialogové scény, v Dogma Smith nacházel svou režijní jistotu a Jay a Tichý Bob měli několik povedených režijních nápadů a fajn zrežírovaných akčních scén, v Clerks II se blýskne i kvalitně zrežírovanou a náročnou scénou s oslem, která je i navíc pomocí povedeného střihu dobře vygradovaná (ten měl na starost Smith sám bez pomocí producenta a spolu-střihače Scotta Mossiera), či až videoklipovitou scénou učení tance na střeše (ale pěkně ve starém dobrém stylu 80. let).

Když už jsem nakousnul samotnou osobu tvůrce, musím se ještě zmínit o scénáři. Nikdy jsem nemyslel, že to kdy u jakéhokoliv Smithova filmu kdy řeknu/napíšu, ale přišel mi jako jedna z těch slabších složek, ač spadá stále do nadprůměru. Jako kdyby se Smith moc snažil tlačit na pilu a chtěl druhé Clerks udělat co nejvíc sprosté, přeplněné sexuálními a rasovými narážkami a urážkami, až to působí v některých případech nepřesvědčivě a nuceně (naštěstí jich moc není a daly by se spočítat na prstech jedné ruky) a jednou jsem měl dokonce pocit vykonstruovanosti, že celá jedna scéna je ve filmu jenom kvůli tomu, aby se splnila povinná kvóta ohledně zmínky o Hvězdných válkách. Ale aby nedošlo k mýlce, Smith pořád dokáže napsat dost podivínské postavy, kterým nechybí punc uvěřitelnosti, úžasně vygradovat geg a vyloženě se zde vyžívá v absurdních situacích a ponaučení od něj nepůsobí nijak otravně či nevhodně, naopak ho dokáže podat tak, že i ta největší a stokrát omletá pravda působí svěže.

K hereckým výkonům nelze mít také nic jiného než jenom slova chvály, nic se nijak výrazně od prvních Clerks nezměnilo a všichni hrají do jednoho dobře a nikdo na sebe nestrhává na úkor toho druhého moc pozornosti. Jestli bych měl vybrat jenom jednoho, kdo vyčnívá nad ostatními, byl by to bezpochyby Jeff Anderson, který dokázal ustát i vážně míněné a docela sentimentální dialogy s grácií sobě vlastní. Brian O´Halloran svého nerozhodného třicátníka ztvárnil s tou největší možnou přesvědčivostí a i když jeho role sestává z překvapivého kulení očí a neohrabanosti, starý dobrý Dante je prostě zpátky se vším všudy. Tak je to i se všemi ostatními, prostě máte pocit, že jste po dlouhé době potkali dobrého přítele, kterého jste dlouhou dobu neviděli, a vůbec v ničem se nezměnil a dobře si s ním rozumíte. Z nových postav dostává nejvíc prostoru Trevor Fehrman, jehož postava nikdy nesklouzává ke karikatuře, i když k tomu v některých scénách (obzvlášť v případě masturbace či diskuze o přítelkyni) vybízí.

Nyní naprosto zásadní otázka, na kterou se odpovídá dost obtížně – který díl je lepší? Nejdřív to zkusím jinak, druhé Clerks si užijete i bez znalosti prvního dílu, dokonce ani tak moc nevadí, že vám úplně nedocvakne závěr s jedním opravdu vychytaným fórkem pro lidi s dobrým pamatovákem prvních Clerks. Přestože jsem se ale u Clerks II smál snad ještě více než u Clerks I, pořád pro mě lepší zůstává „jednička“ – ano, Clerks II jsou vtipnější, dojemnější a upřímnější, ale na druhou stranu z nich čiší až moc viditelná snaha být tím starým dobrým nezávislým tvůrcem a po scénáristické stránce, i když to vyvažuje vyvedená režijní práce a přesný střih, některé dialogy včetně klišovité zápletky skřípou. Možná - sice je to odvážná teorie, ale stojím si za ní - jsou Clerks II Smithovým nejvyzrálejším dílem po všech stránkách, které se bude nejvíc líbit milovníkům jeho Chasing Amy (pokud tedy snesou tu velkou fůru sprostých dialogů a různých obscénností). Je mi jasné, že až budu sestavovat svůj žebříček nejlepších filmů za letošek, Clerks II tam nebudou chybět, ale u Smithe se zařadí alespoň pro mě až za Chasing Amy a první díl.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

To bylo napeti! Na tu tvou recenzi jsem uz nemohl dospat. Diky!

Marek S. řekl(a)...

Proč se ti ironicky vtipní onanymové nepodepisují a ti otravní ano? :-(

Prosím marku! řekl(a)...

Můžeš mi dát tvoje icq, hrozně bych se tě potřeboval na něco zeptat!

Marek S. řekl(a)...

Ne, to opravdu nemůžu, veřejně rozhodně ICQ nedávám už kvůli osobním údajům, které na nich jsou. A pokud jsi ten, kdo myslím, že jsi, na mé ICQ můžeš zapomenout... Navíc nevidím důvod, proč se nemůžeš zeptat zde.

pomo řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.