úterý, července 18, 2006

2x REMAKE


HORY MAJÍ OČI: Hned na začátek bych rád poznamenal, že Aja dle mého natočil svým debutem Haute Tension jeden z nejlepších hororových filmů za hodně dlouhou dobu, a tak jsem měl očekávání u Hor, které mají oči, remaku Cravenova filmu z roku 1977, nastavená hezky vysoko. A abych se přiznal, rozhodně jsem nečekal, že Alexander Aja natočí jeden z nejlepších, ne-li nejlepší remake za poslední roky, který je několikanásobně lepší než i tak dost hutný originál a dokonce ho obohatí o další vrstvy. Remake hororů z poslední doby, zvlášť patrné je to u Texaského masakru motorovou pilou a Úsvitu mrtvých, nabídnou mladistvým neznalým originálu MTV rychlou a dokonale po technické stránce odvedenou podívanou, která původní snímky předčí jen co do míry brutality, ale sociálně kritický a politický dobový komentář se ztratí.

Původní Hory, obdobně jako Cravenův Last House on the Left (což byla pro změnu předělávka Pramenu pany od Bergmana), se vyjadřovaly k válce ve Vietnamu a jejím následkům prostřednictvím žánrové alegorie. Aja děj Hor přenáší do současnosti, tudíž padají výtky ohledně anonymnosti mutantů, a docela ostře se vyjadřuje prostřednictvím typově chirurgicky přesných postav (táta militarista, jeho zeť demokratický pacifista, matka bývalá hippie a nyní maloměšťák ad.), k americkému vnímání Jihu a "demokratickému" jednání (zapíchlá americká vlaječka do hlavy jednoho z mutantů je jen špičkou ledovce). Aja si také pohrává s psychoanalytickými symboly, vynikající je např. scéna rozhovoru o chřestýších a tom, co by na to asi řekl Freud, která mě (ale jenom mě v celém kině) náramně pobavila. Navíc v závěru přichází silný odklon od originálu a je nutné uznat, že Aja má skutečně "koule" - v jednom záběru přenese ideologickou rovinu filmu z jedné postavy na druhou a naruší tak klišé i divácké očekávání u lidí znalých Cravenova opusu.


A propos, když jsem u klišé - jsou zde obvyklé věty typu "musíme odsud rychle pryč", "nechoď tam" či svícení baterkou do tmy, lacinější lekačky, vstávání z mrtvých či postava zrádného pumpaře, ale jejich zvýrazněném, opakováním a neustálým upozorňováním na ně si tvůrce z nich utahuje. Nebojí se ho ale narušovat, zářným příkladem je postava mutantní holčičky, která je vlastně jednou z mála kladných postav toho filmu, některé postavy umírají jako první, přičemž by dle nepsaných žánrových konvencí měly být zabity o něco později, fyzicky silně deformovaní vstávají, aby mohly dokonat to, co předtím nestihli apod. Úžasná je také práce s prostorem, protože my víme, na rozdíl od postav, díky prologu, že dřív nebo později se tam objeví mutanti, ale my také víme, že se v poušti postavy nemají vlastně kam schovat a je nekonečná – proto je ten film tak drsný a syrový, z toho důvodu se scéna napadení karavanu stala tak intenzivní a těžkou rozdýchatelnou, už kvůli tomu, jak působivým nájezdem je uvozena a jak přijde nečekaně.

Krom symbolického významu pouště (stejně jako je tomu u „pouštních filmů“ Gerry, 29 palem a Hnědý králíček) jsou na nových Horách velkým plusem i nové roviny oproti originálu, hlavně ukotvení děje a scéna s nalezením vrakoviště, která z Ajových Hor nečiní ani tak předělávku, jako spíše pokračovatele (máme rok 2006, od roku 1977, v kterém měl premiéru původní film, tam těch náklaďáků a aut mohlo přibýt stejně jako ve filmu). Jak jsem poznamenal výše, nová verze se od té původní značně odklání hlavně v závěru procházením městečka, v němž žijí zmutovaní lidé a které je dokonalou ukázkou konformní odlidštěnosti amerického způsobu života. Aja do příběhu více zapracoval dokonce i psa, který neútočí na mutanty pouze ve dne a u konce filmu, ale také v noci a v některých případech hrdinovi i zachrání život, ale nikdy to nepůsobí jako deus ex-machina. Díky tomu, že závěr je notně pozměněn a Aja se soustředí na jednu konkrétní postavu (demokratického zetě), jeho přeměna z prodejce mobilních telefonů na jedno z monster, které si vychutnává ono zabíjení a stává se pro něj běžnou věcí, je plně věrohodná. Zamrzí akorát politicky korektní ukradení jedné z mrtvých postav, která v originálu sloužila jako návnada a o jedno morální dilema bylo u mladých „hrdinů“ víc. Úžasné však je, že i když se některé scény s mutanty zvrhávají do karikatury, je jim věnován dostatek prostoru na to, že chápeme jejich motivace, ale přesto jsou nám svým jednáním odporní a přejeme si, aby si to ti nejhnusnější z nich odnesli co nejbolestivěji – a poté cítíme náležitou satisfakci, jinými slovy: máme krev i na svých rukou.


Slovo „hrdinové“ jsem použil schválně v uvozovkách, protože jím ve skutečnosti není nikdo a v herecké sestavě rozhodně nenajdeme nikoho z herců, který by nám byl nějak známý a mohli bychom na základě toho tipovat, kdy a jak odejde ze scény apod. Přitom většina z nich má dobrou hororovou či aspoň žánrově spřízněnou zkušenost, Desmond Askew si zahrál v televizním Jacku Rozparovači, Emilie de Ravin bude asi většina z vás znát z velice populárního seriálu Ztraceni, Billy Drago se skvěl v jedné z epizod hororového seriálu Masters of Horror, Ted Levine získal největší pozornost v Mlčení jehňátek jako vrah s poruchou osobnosti, Kathleen Quinlan se proháněla po Horizontu událostí a Aaron Stanford je zde na rozdíl od X-Menů překvapivě civilní a bez melíru téměř k nepoznání. Navíc kvůli rozsáhlé expozici máme dostatek času, abychom postavy poznaly tak, jak potřebujeme k tomu, aby nebyly jenom dalšími mrtvými na seznamu mutantů, ale charaktery, se kterými se dá jednoduše ztotožnit či jim porozumět.

Zajímavá je i práce s mutanty (zatímco v Cravenové odpovědi na Texaský masakr motorovou pilou, v němž příčinu buranství nahradily pokusy a ne incestní vztahy), kteří skutečně vypadají různě pokrouceně a zmutovaně za pomocí nepoznatelných digitálních úprav a povedené prostetiky, na rozdíl od originálu s rozcuchanými či mírně deformovanými zrůdami. Hills Have Eyes rozhodně z mutantů nedělá jen stroje na zabíjení, ale vysvětluje i pozadí vzniku za pomocí úvodních titulek s archivními záběry a fotkami postižených jedinců, a řadí se tak po bok Browningových, Hooperových a Zombieho děl o lidech žijících mimo společnost, představující její hrozbu, pokud se s ní dostanou do střetu.


Pokud bych měl na filmu skutečně hledat nějaké chyby na kráse, i když se Aja poučil z chyb, které dělal v případě Haute Tension, svůj kritický krumpáč bych zjevně zaseknul do nevyrovnaného temporytmu filmu, v kterém sice konec nepůsobí zbrkle jako u Cravena, no na druhou stranu si na noční řádění počkáme delší dobu a že některé symbolické prvky včetně tunelu nejsou zužitkovány dostatečně. Protože u nás v kinech jde co do brutálních scén mírně upravená verze, sluší se podotknout, že ten, kdo by snad bláhově očekával stejný bezmyšlenkovitý nářez jako Haute Tension, bude zklamán, ale na druhou stranu musí uznat, že vystřižením některých detailních krvavých záběrů filmu jenom pomohlo a divák tak může nechat pracovat svou představivost, umocněnou ještě opravdu vyvedenou zvukovou stránkou filmu. Opravdu jsem dlouhou dobu neslyšel tak vyvedený prostorový mix, kdy strašidelné zvuky zprava slyšíme opravdu vpravo a při sledování jsem si říkal, že se těším na několik opravdu „vypečených“ scén, až film zhlédnu na DVDčku v necenzurované verzi.

K tomu se připočte ještě hodně intenzivní hudba, jež úžasně graduje jednotlivé scény a k prostředí se náramně hodí (i když někomu, uznávám, může její parodická přepjatost a výsměch konvencím vadit, viz často zmiňovaný heroický závěr a poslední „kýčovitý“ záběr), intertextuální odkazy na žánrově spřízněné filmy, díky nimž je i první rozjezdová, čistě expoziční část náramně zábavná, několik intenzivních scén neskrývané brutality a hodně černého humoru (vymačkávání ptáčka), inovativní práce s kamerou, kdy netušíme, jestli se díváme pohledem nějaké postavy, monstra samotného či vůbec ne (a tahle hra se hraje s divákem až do posledního záběru!) – a máme ve výsledku nejlepší remake posledních několika let a jeden z nej. filmů tohoto roku.

- 90%


POSEIDON: Petersenův Poseidon měl údajně uzavírat režisérovu volnou „vodáckou“ trilogii (Ponorka, Dokonalá bouře), bohužel z ní vychází jako nejhorší kousek, i když je zde pojetí vody jako jedné z hlavních postav příběhu (podobně jako je tomu v Twisteru s tornádem) docela osvěžujícím a přidává to filmu na zběsilém tempu (škoda ale, že snaha o budování napětí katastrofálně nefunguje). Oceňuji Petersenovu snahu obrátit remake klasického dobrodružného filmu z roku 1972 Dobrodružství Poseidonu na ruby se vším všudy a snahu o co největší realističnost, ale pokud v jedné scéně vidíme drtivé následky velké vlny, kdy po palubě zběsile pobíhají lidé, hasí se navzájem a jsou zakrvavení od hlavy k patě, nesměli bychom vidět v té následující až komiksově nadsazené chování jednoho z hlavních hrdinů.

Zatímco původní Poseidon měl kolem dvou hodin, hlavní postavy se v něm vydávali na záď, aby se mohli dostat ven a dostatečná část filmu byla věnována expozici hlavních hrdinů, Petersonův remake má docela svižnou hodinku a půl, hlavní hrdinové se chtějí dostat na příď a expozici je věnováno necelých deset minut filmu, což se může zdát jako navození situace, ve které jsou sami hrdinové, na diváka (zmatečnost, nepřehlednost mezi postavami, postupné seznamování), ale to by ty postavy musely být aspoň trochu živelné a nesmělo by se jednat jenom o přehlídku figurek z katastrofických filmů, u kterých je hned od začátku jasné, kdo se napraví a kdo umře, kdo přežije a kdo se obětuje. Plus znalost originálu je navíc na škodu, protože místo problémového kněze tady máme starostu a hasiče, dívku se svým bratrem nahradila matka se svým synem, starého pána s manželkou homosexuál, který si začne rozumět s jednou mladou dívkou (a která umře úplně stejně jako ona manželka z originálu), nerudného egoistu zde zastupuje profesionální pokerový hráč a selfmade-man atd., potěší akorát několik variací na původní snímek (místo ručkování po hadici zde máme ručkování po žebříku, ale podstata zůstává stejná, nezdolává se obří konstrukce ve vodě, ale nad ní apod.).

Navíc film sám o sobě je jenom přehlídka těch největších možných klišé, od černochů s blondýnkami po zhrzené homosexuály a napravené sobce až k hrdinnému obětování, klaustrofobní postavu v nevhodnou chvíli a uřvaného malého fakana (po herecké stránce to není o nic lepší, Kurt Russel zde předvádí neskonalou křeč, Richard Dreyfus se vyloženě baví na úkor filmu a Emmy Rossumová je neskutečně sexy, ale to je všechno). Příšerné dialogy, v nichž si hrdinové vylévají srdíčko, nepoznávají bývalého starostu města a mají svá tajemství, postupem času odkrývaná, přidávají na celkové komičnosti a nepovedenosti filmu.


Pokud nový Poseidon stojí za pozornost, je to leda kvůli povedeným trikovým záběrům, které jsou ale ve většině případů samoúčelné a zhola zbytečné, vyvedeným zvukovým efektům, které dodávají dílu na působivosti, a hudbě Klause Badelta, který se snaží, seč může a pohání ten obří kolos kupředu, jenže mu to není vůbec platné, když Petersen není schopen natočit ani jednu scénu skutečně napínavě, klaustrofobicky a tak, abychom měli zájem a strach o hrdiny toho zbytečného filmu. Je smutné, že film od zručného režiséra, který mohl nabídnout víc než jen letní popcornovku na jednu zhlédnutí a rychlé zapomenutí, skončil jako Speed 2.

- 50%

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Your are Nice. And so is your site! Maybe you need some more pictures. Will return in the near future.
»