V stylovém úvodním černobílém a předtitulkovém intru uvidíme „starého známého“ Danteho, od dob prvních Clerks zestárlého o dobrých 10 let, kterak se v životě nikam dál neposunul a otvírá znovu ten stejný povědomý krám jako kdysi, Quick Stop, který je nyní ale v plamenech. Ať už za to mohou teroristi nebo jenom nepozornost jeho kolegy a dlouholetého kamaráda Randala, oba se přesouvají prodávat burgery a nápoje k Moobymu – Zlatému praseti, Smithovým fanouškům tak známému díky výkladu Benna Afflecka z Dogma, s tím, že restaurace se nijak neliší od té viděné v Jayi a Tichém Bobovi vracejících úder. A protože se Dante chystá oženit a se svou budoucí manželkou odstěhovat na Floridu (hraje ji Smithova manželka), zatímco Randal ho chce překvapit správným rozlučkovým večírkem a ukáže se, že Randel nebude jediný, komu bude Dante chybět, je čas na rekapitulaci...
Smith se vrátil v plné síle a tak, jak ho máme rádi se vším, co je pro něj typické. Nechybí skvěle napsané, dokonale vypointované a samozřejmě sprosté dialogy, většinou týkající se sexu a popkultury (nechybí povinné Star Wars, překvapivě ale reference na Čelisti, u Smithe tak časté, však ano), a nějaké to morální ponaučení nejen pro bandu divných lidí, jejichž život nevede nikam, ale i pro diváky. Na prvních Clerks bylo sympatické, že Smith smíchal komiksovou nadsázku s životními pravdami tak umně, že vlastně započal vlnu nezávislých filmů, které rychle zkultovní, on sám a nikoli poněkud nudný Jim Jarmusch se svými dlouhými kamerovými záběry. Absurdita a komiksová nadsázka nechybí ani ve druhém díle, otázkou ale zůstává, jestli ukázání na plátně předtím neviděných a hlavně nemyslitelných věcí je zábavnější než pouhá konverzace o nich. Pokud mohu soudit sám za sebe, tak ano, skutečné je a tolik kontroverzní scénu soulože s oslem pro její skvělé načasování a vypointování i prácí s postavami a jejich vývojem a posunem děje jsem si musel zastavit, abych si utřel slzy smíchu a mohl pokračovat v klidu dál. Někoho, například známého amerického kritika Joela Siegla, to může pohoršit (předpokládám, že všichni slyšeli něco o jeho reakci na onu scénu při novinářské projekci, kdy se zvedl, nazval film na celé kino sračkou a řekl, že je to první film, z kterého po 30 letech odešel). Doba je ale jiná než v roce 1994, kdy měli premiéru první Clerks a ta si to jednoduše žádá.
Teď k tomu nejdůležitějšímu a nebo aspoň tomu, co každého asi nejvíce zajímá – Jayi a Tichém Bobovi. Smith se sice vyjádřil, že Jayem a Tichým Bobem vracejícím úder zakončil svou volnou newjerseyskou sérii a svou Jersey Girl to dal jasně najevo. Když se ale Jason Mewes, představitel Jaye, vyléčil ze své drogové závislosti, rozhodnul se Smith splnit slib, který mu dal, a přivedl Jaye a Tichého Boba znovu na plátno. Nevěřte zahraničním recenzím a ani rozhovorům, Jay a Tichý Bob jsou ve filmu více než v původním filmu a zvlášť fanoušci Jaye si přijdou na své, ať již se jedná o jeho překvapivý vývoj v závěru filmu, či jeho opravdu legrační a dalo by se říci že i mez překračující a docela hodně otevřené (co do nahoty) parodie na Mlčení jehňátek. Ale zdá se, jako by chtěl samotný tvůrce Kevin Smith zůstat v pozadí, a tak ani nepronese klasickou rozhodující řeč v závěru prostřednictvím Boba, ani nedostane dostatek prostoru či pozornosti (tu na sebe – zaslouženě – strhává Jay) a herecky předvádí zatím svůj nejslabší výkon z celé – teď již vlastně – hexalogie. Pokaždé, když se tihle dva objeví na plátně/obrazovce, rozhodně pobaví i přesto, že interakce mezi Jayem a Tichým Bobem je zde nejméně ze všech Smithových filmů využita (nebo spíš nevyužita) a zachraňují tak film před dojmem zdání jisté televiznosti.
Smith vyzrál nejen jako člověk, jak je patrné z Clerks II, ale i jako režisér. Pokud se dalo o Chasing Amy říct, že měla zvládnuté dobře dialogové scény, v Dogma Smith nacházel svou režijní jistotu a Jay a Tichý Bob měli několik povedených režijních nápadů a fajn zrežírovaných akčních scén, v Clerks II se blýskne i kvalitně zrežírovanou a náročnou scénou s oslem, která je i navíc pomocí povedeného střihu dobře vygradovaná (ten měl na starost Smith sám bez pomocí producenta a spolu-střihače Scotta Mossiera), či až videoklipovitou scénou učení tance na střeše (ale pěkně ve starém dobrém stylu 80. let).
Když už jsem nakousnul samotnou osobu tvůrce, musím se ještě zmínit o scénáři. Nikdy jsem nemyslel, že to kdy u jakéhokoliv Smithova filmu kdy řeknu/napíšu, ale přišel mi jako jedna z těch slabších složek, ač spadá stále do nadprůměru. Jako kdyby se Smith moc snažil tlačit na pilu a chtěl druhé Clerks udělat co nejvíc sprosté, přeplněné sexuálními a rasovými narážkami a urážkami, až to působí v některých případech nepřesvědčivě a nuceně (naštěstí jich moc není a daly by se spočítat na prstech jedné ruky) a jednou jsem měl dokonce pocit vykonstruovanosti, že celá jedna scéna je ve filmu jenom kvůli tomu, aby se splnila povinná kvóta ohledně zmínky o Hvězdných válkách. Ale aby nedošlo k mýlce, Smith pořád dokáže napsat dost podivínské postavy, kterým nechybí punc uvěřitelnosti, úžasně vygradovat geg a vyloženě se zde vyžívá v absurdních situacích a ponaučení od něj nepůsobí nijak otravně či nevhodně, naopak ho dokáže podat tak, že i ta největší a stokrát omletá pravda působí svěže.
K hereckým výkonům nelze mít také nic jiného než jenom slova chvály, nic se nijak výrazně od prvních Clerks nezměnilo a všichni hrají do jednoho dobře a nikdo na sebe nestrhává na úkor toho druhého moc pozornosti. Jestli bych měl vybrat jenom jednoho, kdo vyčnívá nad ostatními, byl by to bezpochyby Jeff Anderson, který dokázal ustát i vážně míněné a docela sentimentální dialogy s grácií sobě vlastní. Brian O´Halloran svého nerozhodného třicátníka ztvárnil s tou největší možnou přesvědčivostí a i když jeho role sestává z překvapivého kulení očí a neohrabanosti, starý dobrý Dante je prostě zpátky se vším všudy. Tak je to i se všemi ostatními, prostě máte pocit, že jste po dlouhé době potkali dobrého přítele, kterého jste dlouhou dobu neviděli, a vůbec v ničem se nezměnil a dobře si s ním rozumíte. Z nových postav dostává nejvíc prostoru Trevor Fehrman, jehož postava nikdy nesklouzává ke karikatuře, i když k tomu v některých scénách (obzvlášť v případě masturbace či diskuze o přítelkyni) vybízí.
Nyní naprosto zásadní otázka, na kterou se odpovídá dost obtížně – který díl je lepší? Nejdřív to zkusím jinak, druhé Clerks si užijete i bez znalosti prvního dílu, dokonce ani tak moc nevadí, že vám úplně nedocvakne závěr s jedním opravdu vychytaným fórkem pro lidi s dobrým pamatovákem prvních Clerks. Přestože jsem se ale u Clerks II smál snad ještě více než u Clerks I, pořád pro mě lepší zůstává „jednička“ – ano, Clerks II jsou vtipnější, dojemnější a upřímnější, ale na druhou stranu z nich čiší až moc viditelná snaha být tím starým dobrým nezávislým tvůrcem a po scénáristické stránce, i když to vyvažuje vyvedená režijní práce a přesný střih, některé dialogy včetně klišovité zápletky skřípou. Možná - sice je to odvážná teorie, ale stojím si za ní - jsou Clerks II Smithovým nejvyzrálejším dílem po všech stránkách, které se bude nejvíc líbit milovníkům jeho Chasing Amy (pokud tedy snesou tu velkou fůru sprostých dialogů a různých obscénností). Je mi jasné, že až budu sestavovat svůj žebříček nejlepších filmů za letošek, Clerks II tam nebudou chybět, ale u Smithe se zařadí alespoň pro mě až za Chasing Amy a první díl.
5 komentářů:
To bylo napeti! Na tu tvou recenzi jsem uz nemohl dospat. Diky!
Proč se ti ironicky vtipní onanymové nepodepisují a ti otravní ano? :-(
Můžeš mi dát tvoje icq, hrozně bych se tě potřeboval na něco zeptat!
Ne, to opravdu nemůžu, veřejně rozhodně ICQ nedávám už kvůli osobním údajům, které na nich jsou. A pokud jsi ten, kdo myslím, že jsi, na mé ICQ můžeš zapomenout... Navíc nevidím důvod, proč se nemůžeš zeptat zde.
Okomentovat