Životopis: ALAN MOORE - část II.

„HARRY POTTER, KTERÝ VYROSTL – A NENÍ TO PĚKNÝ POHLED.“

Dospělost jde ruku v ruce se samostatností a větším společenským uvědoměním, což jsou znaky, které vystihují Mooreovo tzv. „nezávislé období“. V rámci něj stihnul spolu-pracovat s několika nezávislými vydavatelstvími, založit si vlastní, vyjadřovat se k palčivým otázkám, napsat svůj první nesupehrdinský komiks a vybudovat si pověst tvůrce sexuálních komiksů žijícího v podivném svazku.

S nezávislými vydavateli spolupracoval na dvoudílné antalogii BROUGHT TO LIFE (volně přeloženo: PŘIVEDEN K ŽIVOTU), jejíž první díl SHADOWPLAY: THE SECRET TEAM (volný překlad: STÍNOHRA: TAJNÝ TÝM) napsal a ceněný kreslíř Bill Sienkiewicz, známý užitím technik olejomalby a koláže, nakreslil. Novela vyprávějící příběh bývalého agenta CIA a vyjadřující se k tématům jako válka ve Vietnamu a vztah vládních tajných služeb k osobnostem jako Augusto Pinochet a Manuel Noriega se stala kontroverzní po svém vydání u Elipse Comics r. 1988. Kritici především oceňovali způsob vyprávění, protože je nám příběh podáván optikou stárnoucího a vysloužilého agenta CIA, a styl, protože kresba byla mnohdy brutální. Mezi fanoušky dokonce kolovala pověst, že Moore nesmí do Ameriky, protože se kniha dostala do rukou lidem z CIA a nezamlouvala se jim, ale skutečnost je mnohem méně prozaičtější: jednoduše si neobnovil propadlý pas. Díky tomu byl přehlédnut zajímavý fakt, který vyplyne až s časovým odstupem: SHADOWPLAY: THE SECRET TEAM je první Mooreův komiks, v němž nevystupují žádní superhrdinové.

Moore, od roku 1974 žijící ve svazku se svou ženou Phyllis a jejich přítelkyní Debbie, cítil, že nový kontroverzní vládní zákon „Klausule 28“, který zakazoval propagaci homo-sexuality lokálními autoritami, je „heterosexistický a ovlivnil by jejich vztah“. Založil si tak vlastní vydavatelství Mad Love, které r. 1988 vydalo komikovou antalogii AARGH (ARTISTS AGAINST RAMPANT GOVERNMENT HOMOPHOBIA), souhrnnou sbírku příběhů od Neila Gaimana, Bryana Talbota, Davea Sima, Davea Gibbonse a Alana Moore. Sám přispěl povídkou THE MIRROR OF LOVE (volný překlad: ZRCADLO LÁSKY), která byla dobře hodnocena a prodávána, a tak vyšla samostatně v přepracované podobě u Top Shelf Produtions.

Při prvním vydání ještě netušil, že ho jeho žena Phyllis, jež mu porodila 2 dcery – Ambera Leu, opustí s jejich společnou přítelkyní Debbie a vezme s sebou i děti. Přesto se jeho dcera Lea „potatila“, protože je podepsána pod komiksem ALBION (Moore napsal zápletku) a se svým manželem Johnem Reppionem v psaní komiksů pokračuje nadále. 12. května 2007 se Moore oženil s kreslířkou Melindou Gebbie, s kterou spolupracoval na některých svých komiksech, včetně LOST GIRLS (ZTRACENÝCH DÍVEK).

Erotický grafický román, jenž objevuje a rozkrývá skryté sexuální významy v nejznámějších pohádkách, vypráví o Alence (ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ), Dorotce (ČARODĚJ ZE ZEMĚ OZ) a Wendy (PETER PAN) před propuknutím první světové války, kdy už jako dospělé se setkávají v hotelu a vyprávějí si o svých milostných zážitcích ze svého dětství. Přestože byla cena v době vydání nesmírně vysoká (75 dolarů), atraktivní téma „dopomohlo“ k tomu, že první dvě várky čítající každá 10 000 kopií byly hned první den rozprodány.

Vzhledem k obsahu se ale na ZTRACENÉ DÍVKY vznesla vlna kritiky, protože hlavní hrdinky si vyměňují zážitky ze svých „poprvé“, když byly ještě nezletilé, a román tak byl označován za „dětskou pornografii“. Pod nánosem kontroverze zapadly spory o práva, jež se týkala především postavy Petera Pana, kdy Moore argumentoval, že ho nenapadlo žádat je, protože měl za to, že práva původního vlastníka se vztahují na hru jako celek, nikoliv na jednotlivé postavy z ní. To je i důvod, proč soubor tří knih vyšel v Británii až 1. ledna 2008 – toho dne totiž vypršela práva na Petera Pana, která držela nemocnice na Great Ormont Street, jíž se nezamlouvalo, že z kluka neschopného dospět a se schopností létat se stal nadržený bezdomovec, jemuž se zvedá tak leda...

Neulpíme-li ale pouze na povrchu (přestože jsou pornografické výjevy ztvárněny esteticky na výši a barevně připomínají starodávnou indickou literaturu či pohádky, literárně pak nechybí odkazy na Wilda či Apollinaira), rozprostře se před námi satirická alegorie o tom, co se stane, když muži svůj přetlak ventilují jinak než sexem, a to zabíjením. Pro maloměšťáky pohoršující výjevy jsou stavěny do protikladu doby, do níž je vyprávění hrdinek - zbavených pohádkové fantastičnosti - zasazeno. Zajímavější než otevřeně vyobrazovaný sex je vyprávění, v jehož centru sice stojí tři hrdinky a jejich blízcí, ale zasahuje do něj i ostatní osazenstvo hotelu a osudy všech se v závěru protnou. Strategie, která byla užita u V JAKO VENDETA, zde neslouží k ničemu menšímu než k povýšení pornografie na umění.

A SMALL KILLING (volný překlad: MALÉ ZABÍJENÍ) byla mnohokrát vydána různými společnostmi, prvně pro Victor Gollancz Ltd., a noříme se v ní do vnitřního světa hlavního hrdiny, který hledá inspiraci pro svou práci a vrací se do svého rodiště, rekapituluje minulost. I přes komentáře vztahujícím se k 80. létům či spojování minulosti s přítomností je více patrný spíš rukopis kreslíře Oscara Zaratea, který nakreslil adaptaci Shakespearovoa OTHELLA a ilustroval FREUDA PRO ZAČÁTEČNÍKY.

Problémy s cenzurou se dočkalo i deset let vznikající (1988-1998, souborné vydání s doslovem 1999) FROM HELL (Z PEKLA), které nedráždilo editory odhalenými dámskými tvary, nýbrž ztopořeným penisem. Na rozdíl od ZTRACENÝCH DÍVEK, které doplatily především na to, že čtenáři netušili, komu jsou určeny (pornografie pro ženy?), je další bichle zabývající se viktoriánskou érou určena především mužskému čtenáři, protože pojednává o Anglii 19. století a o zavraždění pěti prostitutek, což bylo připisováno Jacku Rozparovači.

Komplexní a obsáhlý „román v obrazech“ se liší od předcházející Mooreovy tvorby tím, že naše pozornost není udržována prostřednictvím vějičky v podobě otázky „kdo ony vraždy spáchal?“ (to víme od první strany a postupně se dozvídáme, proč tomu tak bylo) a že postavy nejsou ani superhrdinové ani nevzešly ze stránek komiksů či knih. Z PEKLA nebylo revolucí díky přístupu k postavám, vyprávění, vnášením literárních prvků či testováním hranic média jako takového, ale pro svou „filmovost“. Používá prostředků typických pro vyjadřování filmu, ale ten přesahuje, protože má za to, že přečtení komiksu zabere více času než zhlédnutí filmu a je trvalejšího rázu – komiks je „film naráz“.

Na drobnokresbě Londýna r. 1888, kterou umocňuje výtvarný styl Eddieho Campbella, v němž je obtížné mezi sebou rozlišit jednotlivé postavy, se sleduje celá společnost se všemi jí ovlivňujícími vlivy, která něco takového byla schopna dopustit. Černobílé, agresivně působící a jako kdyby škubané tahy, moc nenapomáhají v orientaci natolik komplikovaného díla, i když se Cambell dušoval, že mu šlo o ni především.

Jinak je Z PEKLA doslova přehlídkou mooreovských témat, která se rozpínají na 572 stranách: neuchopitelnost času, kdy jedna z postav může vnímat minulost, přítomnost i budoucnost; anarchistický odpor k autoritám představovaným vládou, která stojí za objednanými vraždami, aby zastřela skutečnost; obtížné postavení chudáků žijících bez peněz ve špatných čtvrtích; poblouznění muži chovající se k ženám misogynisticky; hranice mezi skutečností a fikcí, problém s jejich rozlišením; magie ovlivňující dějiny; náklonnost k drogám, které dávají nahlédnout do netušených míst a časů; „happy-end“...

Moore, který především vycházel z knihy Stephena Knighta JACK ROZPAROVAČ: DEFINITIVNÍ ŘEŠENÍ (1976)-7), přestože nepovažuje zednářskou teorii za pravdivou, chtěl spolu s Campbellem prozkoumat „vznik symbolu či ikony z normálního člověka“ a „duši masového vraha“; nešlo jim o „kriminalistickou rekonstrukci či takzvané odhalení pravdy“. Kniha „nabobtnala“ i kvůli typické tvůrčí mooreovské metodě: i když měl výslednou podobu promyšlenou, za krátký čas (dva měsíce) napsal scénář pro první dvě části a poté psaní dalších kvůli jiným povinnostem musel odložit. Celkem 16 let se na ni připravoval, sbíral a pro-studovával materiály, čtena a vykládána, i když stále ne zcela rozšifrována, je ale dodnes.

BIG NUMBERS (volný překlad: VELKÁ ČÍSLA) Moore označoval za svůj potenciální „opus magnum“, ale z plánované dvanácti-dílné série vyšly pouhé dva, protože kreslíř Bill Sekniewicz opustil po dvou vydaných číslech sérii a nakladatelství Mad Publishing jako takové. Příběh zasazený do fiktivního anglického města, které připomíná Mooreovo rodiště Northampton, je inspirovaný teorií chaosu a matematickými tezemi Benoita Mandelbrota.

Dílo, ve kterém se nahlíží na věc z více perspektiv různých postav, se zabývá oblíbeným mooreovským tématem „společnosti formující jedince“, jež dotáhnul k dokonalosti v Z PEKLA. Fotorealistická kresba přidala na atmosféře, ale po odchodu Sienkiewicze Moore nenalezl dalšího kreslíře, Mad Publishing již nic jiného nevydalo a neštěstí v profesním životě následovalo i v osobním, když ho manželka Phyllis opustila… BIG NUMBERS, ke kterým existují scénáře na prvních pět dílů a jejichž synopsi má Moore na jedné A4, nikdy nevyšla kompletní a myšlenka na televizní seriál nebyla realizována vzhledem k Mooreovým zkušenostem s filmovými adaptacemi jeho děl.

“JE TO JAKO DÁT VYNIKAJÍCÍ ZLATÝ RÁM KOLEM PSÍHO HOVNA...“

Návrat k mainstreamovým vydavatelstvím neznamenal podřízení se jejich diktátu, ale naopak komentář k současné podobě komiksů, které byly potemnělé a plné násilí, jako reakce na úspěch Mooreových STRÁŽCŮ. Nově příchozí autoři se neinspirovali formálním experimentováním, pohledem na superhrdiny jako skutečné lidi či vyjadřováním se k aktuálním otázkám, ale ulpívali na povrchu. Vydavatelství Image Comics, které založilo sedm kreslířů, kteří chtěli mít práva na postavy, jež stvořili, se stalo 4. největším vydavatelstvím vedle takových mogulů jako Marvel, DC Comics a Dark Horse. Mooreova spolupráce s nimi dala vzniknout šesti-dílné sérii komiksů vyšlých v limitované edici, v níž okázale vzdával poctu tzv. Stříbrnému věku komiksů a klišé spojeným s vydavatelstvím Marvel – 1963.

Přestože ve své době byla vnímána jako parodie, protože obsahovala skryté narážky pro zasvěcené, dnes je přijímána jako pastiš, tj. stylová nápodoba snažící se přesáhnout kvality svých předobrazů. Tomu odpovídalo i barevné ladění, které věrně reprodukovalo onu kýčovitost, což dalo zabrat pěkné řádce kreslířů, z nichž někteří spolupracovali s Moorrem již poněkolikáté: Steve Bissette, John Totleben, Rick Veitch, Dave Gibbons, Don Simpson, Jim Valentino...

Narážky se týkaly především praktik vydavatelů v 60. letech, kteří si přivlastňovali zásluhy za výtvory zaměstnanců a především na sebe-propagační prezentaci Stana Lee, legendárního komiksového tvůrce, který stojí za takovými postavami jako Spider-Man, Fantastická čtyřka či Hulk. Jedna z postav komiksu – Affable Al - totiž všechny vybízí, aby si koupili jeho novou knihu How I created everything all about myself and why I am great, která bude jistě ihned vyprodána, což je odkaz na Leeho Origins of Marvel Comics a její pokračování.

Výroční vydání, ve kterém by hrdinové Marvelu z r. 1963 přicestovali časem do r. 1993 a byli by šokováni podobou a násilím „současných“ superhrdinů z Image, nikdy nespatřilo světlo světa, protože kreslíř Jim Lee si dal roční pauzu, když měl Moore rozepsaný scénář. I když postavy vycházely ze Spider-Mana, Dr. Strange, Iron Mana, Hulka, Green Horneta či Fantastické čtyřky, odpovídaly sexismu a pro-kapitalistickému ladění 90. let.

S Jimem Lee spolupracoval i na WILDC.A.T.s, jimž dodal patřičnou hloubku, ale větší čtenářské odezvy se nedočkal – každý měsíc mělo vyjít jedno číslo, ale nakonec bylo vydány za devět měsíců pouhé čtyři. Lze jen spekulovat, zda-li za to může oproštění se od mytologie, či zaobírání se voodoo magií. Tituly Roba Liefelda – SUPREME, YOUNG BLOOD, GLORY – posloužily Mooreovy také jako postmoderní pocty hrdinům ze 40. let, konkrétně éře Morta Weisingera, a komentáře ke komiksové historii, vyprávění a mýtům.

Pro vydavatelskou společnost, kterou založil Jim Lee, stvořil Moore linii ABC (American´s Best Comics) a neopustil ji ani po spojení s DC, i když přísahal, že pro ně už nikdy nebude pracovat. Pokračoval v ní v poctě svým oblíbeným hrdinům, nikoliv již ale komiksovým, nýbrž literárním – THE LEGAUE OF EXTRAORDINARY GENTLEMEN (LIGA VÝJIMEČNÝCH) je steampunk vzdávající hold brakovým šestákovým dobrodruž-stvím a hrdinům viktoriánské éry.

Wilhelmina Murrayová-Harkerová (DRACULA, Bram Stoker), kapitán Nemo (DVACET TISÍC MIL POD MOŘEM, Jules Verne), Allan Quatermain (ALLAN QUATERMAIN, H. R. Haggard), Jekyll/Hyde (R. L. Stevenson), Hawley Griffin (NEVIDITELNÝ MUŽ, H. G. Wells) a Robur (ROBUR DOBYVATEL, PÁN SVĚTA, Jules Verne) se ve cross-overu spojili, aby zachránili Británii před hrozící zkázou. První díl, který vychází především z verneovských a wellsovských syžetů, má pomalejší rozjezd a fascinuje především vylíčením měst a století páry. Bibliofilové zajisté ocení dodatek v podobě osmnáctistránkové povídky, jakéhosi prequelu, v kterém se dozvídáme, co naši hrdinové dělali ještě před seskupením a objevuje se zde i Cestovatel v čase (STROJ ČASU, H. G. Wells), John Carter (E. R. Burroughs) a dokonce i mýtický Cthulhu (H. P. Lovercraft)! Příjemným bonusem je i ilustrovaná podoba města, v němž se naši výjimeční gentlemani pohybují, ztvárněná podle popisků z literárních děl, kde jsme se s nimi mohli setkat poprvé.

Druhý díl THE LEGAUE OF EXTRAORDINARY GENTLEMEN II (LIGA VÝJIMEČNÝCH II), který přímo navazuje na první, vychází již jen z wellsovských mimozemských dobrodružství (konečně se tak dozvíme, co měly znamenat ony sopečné erupce na Marsu z prvního dílu) a na místo doby a okolí jde více po postavách. Je vyřčena myšlenka,že Liga výjimečných není nic jiného než cirkusová přehlídka zrůd a superhrdinové jsou zde ztvárněni jako pudy pohánění lidé se schopnostmi, které jim spíše přitěžují (hlavní postavou se stává pan Jekyll/Hyde a Mina naváže sexuální vztah s Allanem).

Samozřejmě nechybí rýpnutí do prudérní morálky viktoriánské společnosti, paranoidní spiknutí představované rozvědkou v čele s Championem Bondem i s povinnou zednářskou symbolikou a myšlenka konce jednoho století (19.) a začátku druhého (20.), čemuž právě „dopomůžou“ ústřední představitelé. LIGA VÝJIMEČNÝCH tak má z Mooreovy tvorby nepřekvapivě nejblíže k Z PEKLA, v němž se to také hemžilo zednářskými spiknutími a Jack Rozparovač položil základy 20. století. I v případě druhého dílu nechybí příjemný bonus na závěr, kterým je obsáhlý Almanach pro cestovatele se všemi (!) turistickými zajímavostmi o všech (!!) městech, které Liga navštívila, na základě pohádek, bájí a mýtů (!!!).

V případě třetího dílu s podtitulem THE BLACK DOSSIER se opustila forma vydávání v podobě limitovaných sérií později posbíraných do podoby grafického románu, ale vydal se již jen ten, a převažovaly bonusy důmyslně začleněné do formální stránky knihy. Třetí díl složený z příběhů, dopisů, map, průvodce či magazínů a dokonce Shakespearova portfolia vypráví o mladém páru, který r. 1958 v Anglii ukradne eponymní fiktivní knihu o dobrodružstvích Ligy výjimečných a stíhá je trio nesmlouvavých agentů. Británie je vykreslena v podobě dystopické vize budoucnosti, silně inspirované orwellovským románem 1984, kdy obyvatelé jsou sledováni tzv. Velkým Bratrem. Tato vize se nijak neodlišuje od té, kterou Moore předestřel ve svém V JAKO VENDETA.

Kniha se po svém uvedení r. 2007 nedočkala dobrého přijetí ze stran sběratelů, protože ti byli rozzlobeni na politiku Wildstormu, který za vyšší cenu než obě předchozí a bez bonusů třetí díl vydal. To následně napravila tzv. Absolute Black Dossier edition, jež už obsahovala Tiujanskou bibli, ke které byly potřeba speciální 3D brýle, a vinyl s písní „Nesmrtelná láska“, kterou nazpíval sám Allan Moore! Vzhledem k právům nikde jinde než ve Spojených státech THE BLACK DOSSIER zatím nevyšel. První dva díly neměly ten problém, protože copyright na postavy z klasické literatury dávno vypršel, což ale neplatilo pro takového Jamese Bonda či Emmu Peelovou, agenty Britské tajné služby.

„Jedničce“ se dostalo ocenění v podobě Ceny Brama Stokera za „Nejlepší kreslené vyprávění“ a všeobecně mnohem lépe hodnocená „dvojka“ svou nominaci v roce 2003 neproměnila, ale zato získala Eisnerovu cenu za „Nejlepší limitovanou sérii“ a časopis Time ji ve svém hlasování zvolil 9. nejlepším komiksem roku 2003. „Trojka“, která si odnesla cenu za „Nejoblíbenější grafický román“, byla zvolena v hlasování časopisu Time 2. nejlepším komiksem r. 2007.

TOM STRONG byl „postmoderní pastiší“, jejíž hlavní hrdina – vychován v gravitační komoře, vzděláván otcem-vědcem – vzešel jak z fiktivních postav jako (literární) Tarzan či Tom Swift anebo (komiksových) Doc Savage a Mister Fantastic, tak i ze skutečných. (Např. Toma Mixe, první westernové filmové hvězdy, která natočila mezi lety 1910-1935 na 336 filmů). Nesl se na stejné vlně retro nostalgie jako LIGA VÝJIMEČNÝCH, což ještě umocňovali asistenti v podobě párou poháněného robota Pneumana a gorily Krále Solonana či hrdinovy flashbacky - navozované za pomocí drog - do minulosti, nakreslené podle dobových komiksů.

Přechod od stylových nápodob snažících se přesáhnout svůj předobraz k posměchu přišel prostřednictvím TOP TEN (TOP TEN - KNIHA PRVNÍ), dvanácti-dílné sérii, která se dočkala čtyř spin-offů. Parodie na superhrdinské příběhy je zasazena do města Neopolis, ve kterém mají všichni nadpřirozené schopnosti, od policistů přes zločince až k domácím mazlíčkům či dětem, a všichni nosí pestrobarevné kostýmy. Nevšední nápad nakonec nevšedně vypráví o všedních věcech, běžných problémech a dennodenních slastech a strastech. Nevšednost vyprávění spočívá v jeho „kontinuálnosti“, kdy jednotlivé děje se neodehrávají po sobě, nýbrž paralelně a přepínáme mezi nimi pomocí slovních či obrazových narážek.

Čtyři spin-offy, které následovaly, rozšiřovaly komiksový fikční svět: v TOP 10: DEVĚTAČTYŘI-
CÁTNÍCI se vracíme o dobrých 60 let nazpět, do r. 1949, kdy se Neapolis teprve staví a Amerika se vzpamatovává z konce II. světové války; TOP TEN: BEYOD THE FARTHEST PRECINCT začíná pět let po skončení série a TOP TEN: SEASON TWO zachází ještě dál; SMAX (SMAX) je kniha sebraných 5 dílů (vycházejících v letech 2003/2004) minisérie o policistovi s modrou pokožkou, který se navrací do své pohádkové dimenze, ale je konfrontován se skutečným světem.

Jako u první knihy, i u všech před/následujících se kresba podřizuje vyprávění příběhu a jak je pro postmodernistu Moorea zvykem, odkazy na historickou, literární a komiksovou minulost jsou neuvěřitelně obsáhlé. Aluze a intertextové narážky ve SMAXOVI na HARRYHO POTTERA či PÁNA PRSTENŮ poznají i méně sběhlí čtenáři, ale komentář k postavení komiksu v poválečných časech v TOP 10: DEVĚTAČTYŘICÁTNÍCI je pouze pro ty zasvěcené.

PROMETHEA, vydávaná šest let (1999-2005) a ukončená „symbolicky“ 32. číslem, je ultimativním experimentem, v němž Moore prozkoumává myšlenky o (s)vědomí, mysticismu, magii, genderovém psaní a Kabbale; vyjadřuje se kriticky k materialismu, komercionalismu, vědeckému fetišismu a „trendy“ postmodernismu. Přiznává sice, že se jedná o značně didaktické dílo, ale obhajuje jeho právo na existenci tím, že vedle mnoha superhrdinských komiksů má jeden filozofický své nepostradatelné místo.

Spojení s kreslířem J. H. Williamsem dalo vzniknout nejenom myšlenkovému, ale i formálnímu experimentátorství, které bylo ceněno především kritiky a srovnáváno s WATCHMENY – STRÁŽCI. S nimi měla Promethea, postava posedlá magickou silou a ovládající celý svět, společné vyprávění za pomocí billboardů, odkazů na fiktivní celebrity, reklamy apod. Největší přínos ovšem spočíval v práci s panely, které jednou chyběly úplně, podruhé byly zase po vzoru Moebiovy pásky zacyklené. Při tom všem zapadlo, že je PROMETHEA dalším Mooreovým přínosem k sub-žánru ženského komiksu, jako tomu bylo u THE BALLAD OF HALO JONES a ZTRACENÝCH DÍVEK.

Inspirace v pulpových magazínech se otiskla do TOMMOROW STORIES (volný překlad: ZÍTŘEJŠICH PŘÍBĚHŮ), od r. 1999 vydávaným satirám zesměšňujícím superhrdiny. Až na Splashe Brannigana (zanechává inkoustové otisky, je nesmrtelný a může se proměnit do různých tvarů) ani jedna z postav nemá nadlidské schopnosti, i když svoje „dovednosti“ za ně považuje: Cobweb umí zapůsobit vstupem na scénu, First American je... prvním Američanem a jeho zrod připomíná Supermana, Hulka, Fantastickou čtyřku a další, Greyshirt je chytrý, umí se prát a vypadá jako Spirit, Jack B. Quick je „vynalézavý“ a „génius“.

Větší pozornost si snad zaslouží jen Cobweb, která byla nakreslena Mooreovou manželkou Melindou Gebbieovou a která je feministickou hrdinkou, jež je stylizována do podoby dominy a jež má se svým side-kickem lesbický vztah. Její příběhy zaujmou i stylem, protože každý je věnován jinému uměleckému směru či trendu, od surrealismu po Malou Lulu. Protože v té době Lee prodal Wildstorm DC Comics, nebylo možné být otevřeně kritický, a tak zápletka spojující zakladatele scientologické církve L. Rona Hubbarda s okultistou Jackem Parsonsem dostala v TOMMOROW STORIES zákaz a plakát napadající Marvel v LIZE VÝJIMEČNÝCH byl nahrazen jiným (ale až poté, co celý náklad v původní podobě stihnul vyjít, musel být skoupen, zničen a v nové podobě vydán).

Alan Moore, bibliofil, dealer, okultista, kritik, karikaturista, komiksový scénárista, formální experimentátor a ideový provokatér, bojovník za práva scénáristů a homosexuálů, dvakrát ženatý, o JAK ROZMĚT KOMIKSU Scotta McClouda prohlásil, že je „jednoduše nejlepší knihou o komiksu, jako kdy měl v ruce“. Myslím, že ke stejnému závěru dojde každý čtenář, který bude držet v ruce nikoliv Mooreovy komiksy, ale „knihy o komiksu“.

BIBLIOGRAFIE – vyšlo česky:
Crew #03 [scénář]
Crew #04 [scénář]
Crew #05 [scénář]
Crew #06 [scénář]
Crew² #01 [scénář]
Crew² #02 [scénář]
Crew² #03 [scénář]
Crew² #05 [scénář]
Crew² #06 [scénář]
Crew² #09 [scénář]
Crew² #10 [scénář]
Crew² #13 [scénář]
Crew² #17 [scénář]
Crew² #20 [scénář]
Liga výjimečných I. [scénář]
Liga výjimečných II. [scénář]
Smax [scénář]
Swamp Thing: Bažináč [scénář]
Top 10 - Kniha druhá [scénář]
Top 10 - Kniha první [scénář]
Top 10: Devětačtyřicátníci [scénář]
V jako Vendeta [scénář] [publicistika]
Watchmen - Strážci [scénář]
WildC.A.T.s – Návrat domů [scénář]
Z pekla [scénář]
Ztracené dívky [scénář]