Komiks: WATCHMEN – STRÁŽCI

Příběh začínající vraždou Edwarda Blakea, známého jako „Komik“, jediného vládou sponzorovaného bojovníka se zločinem, byl původně plánován jako jednoduché vypravování se záhadou (vraždou) a s postavami komiksového vydavatelství Charlton Comic. Moore a Gibbons se ale chopili příležitosti otestovat hranice komiksového média jako takového a protože byla nejdříve vymyšlena polovina příběhu, dával se větší prostor postavám, jejich drobnokresbě i vykreslení společenské, kulturní a politické atmosféry před rozvíjením zápletky. Ta se točí se kolem vyšetřování vraždy bývalým superhrdinou Rorschachem, který v tom vidí velké spiknutí, a tak kontaktuje své bývalé kolegy.

STRÁŽCI po svém vydání změnily to, jak bylo na komiks nahlíženo, jak byl vnímán a přijímán čtenáři, kritiky a lidmi na nich pracujících, protože – již svým rozsahem a komplikovanou formální stránkou - se nejednalo o dílo na jedno přečtení. Zabití je pouhým McGuffinem, který je podstatný pro postavy románu, ale nikoliv už pro čtenáře. Příběh vyprávěný prostřednictvím deníkových zápisků Rorschecha obsahuje vždy na konci každého dílu i textové výňatky z archivní složky o historii, vzniku a schopnostech superhrdinů, komiks v komiksu (černý chlapec u novinového stánku čtoucí si pirátský komiks) a flashbacky, flashforwardy, nespolehlivého vypravěče apod. Ze stylistického hlediska je pozoruhodná symetrie, s jakou jsou Davidem Gibbonsem nakresleni: 5. kapitola s názvem „Fearful symmetry“ po vzoru básní Williama Blakea obsahuje strany, které jsou zrcadlovým odrazem jiných. Barevné ladění se mění dle toho, v jaké době se zrovna nacházíme.

Proces vyprávění, velice důmyslný a důsledný, je velice komplikovaný a udržuje čtenáře neustále v pozoru: čteme Rorschachův deník, v němž jsou zápisky o jeho vyšetřování smrti Komika, ale tak, jak byl publikován místními novinami, do kterých ho zaslal. To díky němu se dozvídáme o celém komplotu, přestože nám měl zůstat utajen (Rorschach byl pro vyšší cíle zavražděn Dr. Manhattenem, oba si uvědomovali nutnost tohoto činu). To, co mělo původně zůstat utajeno, je nám nakonec odhaleno, čímž komiks dostává na osobní i společenské rovině.

Otázkou je, nakolik jsou zápisy z Rorschachova deníku spolehlivé, když víme, že Rorschach byl psychicky vážně nemocný (trpěl schizofrenií). Z úst ostatních postav je neustále zpochybňován jeho zdravotní stav a spolehlivost, zároveň se jedná o jediného maskovaného hrdinu, který svou masku nesundal a pokračoval dál. Z vyšetřování psychiatrem po vzatí do vazby zjišťujeme, že se jedná o jedince neschopného se začlenit do společnosti (je ošklivý, a tak se straní lidí), protože trpí nízkým sebevědomím (jeho vzhled v kombinaci s odloučeností od lidí), oidipovským komplexem (matku – prostitutku – přistihne při souloži a chce jí „pomoct“, protože si myslí, že je jí ubližováno) a násilnými sklony (jednomu staršímu klukovi, který se posmíval jeho matce a jeho vzhledu, vypíchnul oči).

Přesto je nám celé vyšetřování podávané jeho optikou, skrze jeho pohled na věc a skrze jeho zápisky. Ztotožňujeme se tak jako čtenáři se šílencem, čímž jsme zároveň upozorňováni na to, že bychom si měli vytvořit určitý odstup a nevpíjet se jednoduše do vyprávění, sžít se s postavami. A protože je komiks jako médium vizuální, i ona nespolehlivost je vyjádřena za pomoci obrazu(ů): Rorschach nosí na svém obličeji masku, která vypadá přesně jako malby z Rorschachova psychologického testu a jejich umístění na obličeji i tvar a velikost se mění dle toho, co se děje v okolí. Ony „kaňky“ jsou odrazem světa, jeho zvráceně pokřiveným zrcadlem, ale nikoliv oknem do duše postavy.

Dostáváme se k tomu, že vypravěčem musí být někdo jiný, kdo nám může odhalit vzpomínky postav či to, co se stalo s deníkem poté, co Dr. Manhattan Rorschacha „pro dobrou věc“ zabil. Někdo, komu můžeme přisoudit pozici vševědoucího vypravěče, který zná všechna fakta i pohnutky postav, někdo, kdo nebyl sice u všeho, ale je s tím seznámen. Vševědoucím vypravěčem tak je Dr. Manhattan, nezničitelný superhrdina s nadpřirozenými schopnostmi jako teleportace, telepatie či schopnost předvídat budoucnost, zachránit či zničit lidstvo, ale nemoci daný osud ovlivnit (věděl o atentátu na Kennedyho, ale nic s tím nemohl udělat, protože pro něj je „budoucnost současností“).

Komiks v komiksu Tales of the Black Freighter je takovým malým bonusem, protože dostaneme dva komiksy za cenu jednoho, ale má i svou formální funkci – jeho příběh odráží skutečnou houstnoucí atmosféru a pozorný čtenář jistě zaznamená, že jednotlivé „rekvizity“ z něj se objevují i v hlavním vyprávění. (Nejčastěji je zmiňována reklama na zadní straně komiksu, na které stojí „Dám vám těla přesahující vaše nejdivočejší představy,“ což nabude na významu až v poslední kapitole.)

Zároveň se tím burcuje k větší uvědomělosti, protože si pravidelně u stánku čte komiks mladý černý kluk, jenž nevnímá nic jiného a jenž na to také doplatí. Je to sice velice drzý přístup k fanouškům především vizuálního a až následně verbálního umění, ale rozhodně potřebný a nikoliv samoúčelný, plnící pouhou výplňovou funkci. Komiks v komiksu je pirátským dobrodružstvím o muži, který při plavbě na lodi na moři natrefil na pirátskou loď, a tak spěchá varovat svou rodinu a přátele do svého rodiště.

Velice zajímavě jsou distribuovány informace, především prostřednictvím novin, které si v druhém plánu čtou některé okolo postávající postavy. Takto se dozvídáme např. o změnách týkajících se hrozící války, která je na spadnutí, a atmosféru dokreslují i jednotlivá televizní zpravodajství. Vůči médiím a především obrazům, které zprostředkovávají, je ale vyslovena nedůvěra ústy bývalého superhrdiny Zlatého věku Adriana. Ten se v X. kapitole staromilsky pohoršuje nad tím, že prezentované mediální obrazy jsou předzvěstí apokalypsy, které je nepřehlédnutelné, pokud se čtená/divák bude více soustřeďovat na podtext. Svou tezi dokazuje na příkladu reklamy na sladkosti (konkrétně zmrzlinu), která obsahuje sexuální podtext, a pohoršuje se nad obrazem naolejovaného svalnatého muže se samopalem následovaným pastelovými medvídky a srdíčky k Valentýnu.

Nebyl by to Moore, aby své dílo nepřeplnil odkazy na literaturu, filmy, hudbu a jiná umění – jen při vyjmenovávání všech narážek z první kapitoly by zabralo polovinu této seminární práce. Každá kapitola je nazvána nejen podle toho, co se v různých rovinách projevuje na příběhu, ale i dle skutečně existujících věcí, např.: VI. kapitola „The Abyss Gazes Also“ cituje Nietzscheho, VII. „A Brother to Dragons“ pochází z Joba, kapitoly 30, verše 29.30, IX. „The Darkness of Mere Being“ upomíná na C.G. Junga atd. Každá kapitola je také zakončena vhodným citátem, který většinou pochází od toho, podle jehož díla je celá kapitola nazvaná, např.: V. kapitola „Fearfull Symmetry“ je zakončena výrokem z „The Tyger“ Williama Blakea, XI. „At Midnight All the Ages“ zase písní „Desolation Row“ Boba Dylana. Výše zmíněné (ale i ty nezmíněné) umožňují čtení komiksu jinou optikou.

Archivní složky o historii, portréty postav a rozhovory s nimi či příkazy z vyšších míst nerozšiřují jenom pozadí fikčního komiksového světa, ale zároveň slouží jako komentář k historii skutečné. Setkáváme se zde především s reflexí proměny superhrdinského komiksu napříč jednotlivými dekádami, což zapříčinila politická, ekonomická a sociální situace. Nejzřejmější jsou narážky na nechvalně známou knihu SEDUCTION OF THE INNOCENT Fredericka Werthama, kvůli které dokonce zasedal kongres a kvůli které vzniklo CCA (Comics Code Authority), cenzurní orgán. Její vydání bylo totiž velkou ránou pro svět komiksu, protože v ní stálo, že jsou to právě ilustrované příběhy, které mohou za nemoci a kriminalitu mladistvých: vždyť všechny děti čtoucí komiksy zůstávají doma, nehýbou se a onemocní, v pasťácích čtou všechny děti komiksy...

Gibbonsova kresba je s odstupem hodnocena jako průměrná, poplatná době vzniku (obdobně je tomu u V JAKO VENDETA), ale při bližším prozkoumání nelze s tímto hodnotícím stanoviskem souhlasit. V. kapitola s názvem „Fearful Symmetry“ je zakončena citací z básně Williama Blakea a celý díl odpovídá jeho textům i stylisticky, protože je narušen soudržný fikční svět na úkor stylu, který se projevuje zrcadlením: 1. strana je odrazem 28., 2. str. je odrazem 27., každá stránka je odrazem obalu a obsahu, zrcadlo pak nacházíme na straně 14. a 15. Nejenom strany a políčka, ale i věci v nich nakreslené jsou symetrické: logo RunnRunnera, podpis Rorschacha, album Grateful Dead s názvem „Aoxomoxoa“, Blakeova sebevražedná složka č. „8001108“ či Rorschachova maska, která se téměř po celou kapitolu nemění.

Zatímco KAMEŇÁK oněch 50 stran nepřesahoval a Mooreovi se nepodařilo, aby byly postavy více jako lidé, ve STRÁŽCÍCH se ze svých chyb poučil: editor DC Comics Dick Giordano plánoval použít postavy z CRISIS ON INFINITE EARTHS z vydavatelství Charlton Comic, které DC koupilo. Kde neměli práva, tam jednoduše postavu upravili k obrazu svému, ale tak, aby byl poznat její předobraz. Superhrdinové, pod jejichž masky se nahlíží a zamýšlí se nad přepisováním identity při jejich nasazení, jsou více lidé než tupý, pudy poháněný dav. Superhrdinové jsou zde především chybující a pochybná individua, která jsou paranoidní (Rorschach), ventilují si své sklony k násilí na zločincích (Komik) a selhávají v posteli (Sůva).

Z Komika, který byl u Charltonu starou pacifistickou postavou, Moore s Gibbonsem udělali psychopatického násilníka, který nemůže žít bez páchání bolesti druhým, svou komiksovou identitu zneužívá pouze k mlácení chycených zločinců a znásilňování superhrdinek. Jeho kostým je jak křížencem mezi tím Dr. Dooma a Kapitána, tak i „patriotickým symbolem“ jako u organizací typu SHIELD, UNCLE SAM apod. Ozymandias má stejnou barvu kostýmu (žlutá a růžová) jako Peter Cannon – Thunderbolt, oba také svou mysl a tělo zdokonalili na Dálném východě.

U ostatních postav postačí vycházet z jejich kostýmu, který prozradí, o jakého hrdinu z Charltonu původně šlo: Walter Kovacs alias Rorschach sdílí svou přezdívku s Dr. Hermannem Rorschachem, vynálezcem psychologického testu, a byl stvořen na motivy hrdiny Questiona, s kterým má společnou násilnou povahu. Rorschach trpí schizofrenií – rozdvojením osobnosti, což je typické pro Batmana, ale na rozdíl od okřídleného netopýra nenosí masku, ale jeho tvář je jeho maska. (Samozřejmě je diskutabilní, nakolik „maska“ zhýralého miliardáře u Bruce Waynea je pózou, která má zakrýt jeho skutečnou identitu– Batmana).

Hollis Mason - a.k.a. Sůva - nosí kostým jako Batman, má jeskyni a vybavení jako Batman, bojuje po nocích jako Batman, zdědil po otci velké peníze a svou identitu superhrdiny předává z generaci na generaci jako Batman, ale... není to Batman. Je totiž reprezentantem „Zlatého věku hrdinů“ a je kombinací Blue Beetlea, frustrovaného policisty se svou verzí spravedlnosti, Green Lanterna (viz objekt na římse) a Gladiátora, jenž byl inspirací pro Schusterova a Siegelova Supermana. Protože je poctou hrdinům tzv. Zlatého věku, nesmí chybět čtyřnohý přítel – pes Phantom, upomínající na Bathounda, Krypta a jim podobné.

Dr. Manhattan, nejsilnější ze všech, je někde mezi Supermanem a Hulkem. Jako Hulk vznikl, protože byl původně vědec, kterému se stala nešťastná nehoda a on se změnil, musel bojovat s osamělostí, jako Superman je nezničitelný, odejde/odletí, aby objevil svůj původ a vybuduje si vlastní Pevnost samoty. Zasvěceným čtenářům jistě neuniknou narážky, konkrétně Osterman/Dr. Manhattan spolu se svou přítelkyní Lourie (jméno podobné Supermanově lásce Louise) bydlí v armádním centru, které svou podobou vypadá jako „S“, a Wally Weaver je ironicky označen ve III. kapitole jako „parťák Dr. Manhattana“, obdobně jako jím byl fotograf Jimmy Olsen.

Tým Minutemen se nijak neliší od jiných, např. JUSTICE SOCIETY, AVENGERS či SHIELDU, a dokonce je zachována tradice vydavatelství Marvel, že hrdinové mezi sebou bojují.

STRÁŽCI jsou ale i politickým vyjádřením, ve kterém Moore nikterak neskrývá svůj liberální postoj a ze svých až paranoidních obav ohledně vládnutí nekompetentní osoby (například herce) si dělá otevřeně legraci. V poslední kapitole téměř na konci se totiž šéfredaktor časopisu zmiňuje o tom, že se herec Robert Redford vyjádřil pozitivně ke své možné prezidentské kandidatuře na rok 1988, ale na titulku se to nehodí, protože nikoho nezajímají absurdity a nikdo není zvědavý na kovboje v Bílém domě. Inu, po Ronaldu Reaganovi, jehož jméno má stejné iniciály jako to Roberta Redforda, to nikoho ani nepřekvapí...

Pokládá si otázky typu: Co by se stalo, kdyby se Nixonovi podařilo utajit aféru Watergate? Co kdyby Amerika neprohrála válku ve Vietnamu, protože jako ozbrojené síly byli nasazeni superhrdinové? Co kdyby studená válka stále ještě „probíhala“ a hrozba z atomového zbrojení byla aktuální? Co kdyby napjaté vztahy mezi Amerikou-Ruskem-Afghanistánem byly udržovány pomocí supermanovské postavy s nukleárními schopnostmi? A především, co kdyby všechny výše jmenované, uměle udržované „jistoty“ šly do háje?

Obraz z konce 11. a začátku 12. kapitoly, kdy je Manhattan jakožto symbol moci a požitků napaden mimozemskou obludou, nabyl po teroristických útocích 11. září 2001 na novém významu a dá se tak psát o předjímání budoucnosti. Paradoxem je, že se dále v komiksu dozvíme o nutnosti tohoto útoku, při kterém zemřelo na půl milionu lidí, protože dopomohl k udržení míru a vyhnutí se třetí světové válce; o jeho naplánování vedoucími místy, které vykonáním pověřili superhrdinu Zlatého věku, ani nemluvě.

Mimozemské monstrum zase vypadá jako Cthulhu, kterého i s charakteristickými chapadly stvořil horrorový a fantasy spisovatel H. P. Lovercraft, a náboženská symbolika apokalypsy – zvěstování konce světa – je přítomna v podobě božského zjevení – Dr. Manhattana, který kráčí po vodě jako Ježíš.

Přestože je morálně problematické přijmout myšlenku zabití mnoha pro zachránění zbytku celého světa, nelze pominout, kdo v centru obchodního dění New Yorku umírá. Jsou to ti, kteří se o druhé a ani o situaci nijak nezajímali, člověku v nouzi nepomohli, protože se jich to netýkalo. Stánkař, který se začal živit touto profesí, aby se poznal s více lidmi a navázal s nimi kontakt, ale ani neví, jak se černý kluk čtoucí pirátská dobdrodružství jmenuje; černý kluk čtoucí si pirátská dobrodružství, kterého vůbec nezajímá okolní svět, jemuž hrozí třetí světová válka; žena prosící o pomoc, protože ji její (bývalý) přítel mlátí; přihlížející, kteří onoho přítele nezastaví... Ti všichni si za svou nečinnost zasloužili zemřít.

Souborně vydané romány do příchodu STRÁŽCŮ byly sice tištěny na kvalitnější papír a reprodukce barev byla věrnější, ale cena (výrazně vyšší než u klasických sešitů) neodpovídala jejich mnohdy krátkému povídkovému rozsahu čítajícímu maximálně 50 stran. I věrní fanoušci si odmítali kupovat předražená vydání, což právě se svými 416 stranami změnili a přilákali i čtenáře úplně nové.

STRÁŽCI zůstávají jediným komiksem, kterému byla udělena literární cena Hugo a který se umístil v hlasování časopisu Time v žebříčku „100 nejlepších amerických románů od r. 1923-2005“. Díky němu bývá Moore označován jako nejlepší komiksový scénárista a jeho opus magnum jako „to nejlepší, co kdy kdo napsal“ (Richard Klíčník, Komiks! Co zajímavého přinesl rok 2005, Aktualne.cz). České vydání je co do barevné reprodukce kvalitnější než zahraniční a český překlad z pera Viktora Janiše se vzhledem k obtížnosti, těžko přeložitelným slovům bez českého ekvivalentu a spoustě narážek vyvedl na výbornou. Rok 2005 byl vůbec jeho rokem v České republice, protože kromě STRÁŽCŮ v prvotřídních překladech a pečlivých vydání mu vyšel i SMAX a V JAKO VENDETA.