„BYL JSEM JEDNÍM Z NEJHLOUPĚJŠÍCH DEALERŮ LSD NA SVĚTĚ.“
Jeho dětství ovlivnil nedostatek financí a především excentrická, silně pobožná a pověrčivá babička, která ho zasvětila do tajů magie a okultismu, jimž se věnuje dodnes. Ve svých čtyřiceti letech se totiž prohlásil za kouzelníka a nijak se netají tím, že uctívá hadí božstvo Glykose ze starého Říma. Jeho dospívání poté LSD, které prodával svým spolužákům na konzervativní (!) střední škole, za což byl vyloučen. Nebyl přijat na žádnou jinou školu, a tak se v roce 1971 ocitl nezaměstnaný a práci si hledal velice obtížně, protože měl pouze základní vzdělání. Důvodem, proč nebyl přijat na žádnou jinou školu, byly dopisy, které rozeslal ředitel jeho střední, v nichž stálo, že „Alan Moore nemá být za žádnou cenu přijat, protože by rozvrátil morálku ostatních studentů“.
Ve svých 17 letech nezačal kreslit komiksy (nejprve do šuplíku) z dlouhé chvíle, protože neměl nic lepšího na práci, ale protože se vždy chtěl stát umělcem, jenže se více soustřeďoval na psaní. Pod pseudonymem Curt Vile psal a kreslil karikatury pro hudební magazíny, mj. prestižní SOUNDS a NME.
Komiksoví hrdinové si dávají jména jednak proto, aby nikdo neodhalil jejich skutečnou totožnost, a jednak proto, aby jejich jméno-přezdívka mělo určitý zvuk a mohli tak bojovat s bezprávím a byli prodlouženou rukou zákona, kde zákon ve své omezené formě nestačí. Nejinak tomu bylo u Moorea, který si svůj následující pseudonym zvolil tak, aby vyvolával respekt a mohl bojovat za práva jedinců, i když ze začátku pouze svá.
Pod jiným, mnohem odvážnějším pseudonymem Jill de Ray (což je alternativní spelling jména sériového vraha Gillese de Raise) začal psát stripy nazvané MAXWELL, THE MAGIC CAT (volný překlad: MAXWELL, KOUZELNÁ KOČKA) pro noviny Northants Post až do roku 1986. Přestože se vyjádřil, že by je rád psal věčně, uvědomoval si, že jeho pozice byla „veskrze žádná“ a po úvodníku věnovaném postavení homosexuálů ve společnosti noviny opustil. Jeho odpovědí na úvodník byla produkce komiksu AARGH r. 1988 od Mad Love, jehož všechny zisky šly Organizaci pro lesbickou a gay činnost a jenž obsahoval ostré výpady vůči homofóbní vládní legislativě.
Jelikož se už nadále nemohl živit jako komiksový kreslíř, protože ono povolání příliš nevynášelo, dal se do psaní scénářů pro nakladatelství Marvel UK, 2000 AD a Warrior. Mooreovy první práce jako scénáristy zahrnují krátké scénáře pro Doctor Who Magazine a Star Wars Weekly, na nichž se naučil psát krátké příběhy, ale uznání se dočkal až za CAPTAIN BRITAIN (volný překlad: KAPITÁN BRITÁNIE), britskou obdobu populárního hrdiny Kapitána Ameriky, kterého stvořil spolu s kreslířem Alanem Davisem pro Marvel UK.
„KUREVSKY DOBRÝ SCÉNÁRISTA.“
Práce pro 2000 AD vzešla z Mooreovy vlastní iniciativy, když zaslal scénář k Soudci Dreddovi, což nastartovalo jeho spolupráci s Alanem Grantem na FUTURE SHOCKS, krátkým hororově-fantasticky laděným příběhům, které sloužily jako volné pole působnosti pro začínající autory. Na základě spolupráce na FUTURE SHOCKS popsal Moorea vydavatel Pat Mills jako „kurevsky dobrého scénáristu,“ a tak se není čemu divit, že nejplodnější období v počátku osmdesátých let zažívá Moore právě tam.
Některé postavy z FUTURE SHOCKS se staly natolik populárními, že si vysloužily vlastní komiksovou sérii, což byl právě případ i dvou pubertálních a studujících mimozemšťanů D.R. A QUINCHE, kteří ovlivňují historii Země různými anarchistickými způsoby. Ve sci-fi na základě postav O.C. a Stiggs z filmu společnosti National Lampoon chtěl Moore dle svých slov „pokračovat v tradici DENNISE, POSTRACHU OKOLÍ, ale dal by mu termonukleární kapacitu“. Moore byl podepsán pod scénářem, Aland Davis opětovně jako kreslíř. Vztah mezi nimi byl ale napjatý, protože Moore nepovolil dotisk CAPTAIN BRITAIN, a tak se tito dva umělci naposledy setkali v roce 1985 při vydání Sci-fi Speciálu nakladatelství 2000 AD.
Moore zpracoval r. 1983 svůj vlastní pohled na E.T. pod názvem SKIZZ, v němž mladá dívka zachrání z rukou armády mimozemšťana, který havaruje na Zemi a svou loď zničí, aby se nedostala do nepovolaných rukou. Dílo, které údajně hodně dluží britskému dramatikovi Alanu Bleasdaleovi, jenž ztvárňoval ve svých hrách život takový, jaký byl, a nikoliv takový, jak ho prezentovala média, nakreslil Jim Baikie, který v něm na rozdíl od Moorea dál pokračoval.
Série THE BALLAD OF HALO JONES (volný překlad: BALADA O HALO JONESOVÉ) se nestala okamžitou klasikou, ale byla menším přelomem ve světě komiksů a velkým obratem pro 2000 AD, protože hlavní hrdinkou byla žena, a to běžná každodenní žena 50. let minulého století. Z původně plánované řady mající čítat 9 knih vyšly pouhé 3, a tak nebyl zmapován život hlavní hrdinky od jejího mládí až po stáří, ale jen 10 let jejího života. Příčinou byl spor mezi Moorem, scénáristou, a Fleetwayem, vydavatelem magazínu, o práva na ústřední postavu, kterou stvořil Moore spolu s Ianem Gibsonem.
Přestože THE BALLAD OD HALO JONES neodpovídaly poptávce po „zbraních, mužích a násilí“, své kupující si našly, i když byly zprvu kritizovány za to, že čtenáře uvrhnou do futuristického světa, aniž by ho seznámily s jeho zákonitostmi. Mnohem zajímavější je ale pohled z hlediska nadcházející tvorby Alana Moorea, protože zde nejvýrazněji se projevují znaky typické pro jeho nejslavnější a nejoceňovanější díla: 1.) dekonstrukce superhrdiny; 2,) konstrukce do nejmenšího detailu prokresleného fikčního světa, který svérázně zachází s politickými, sociálními a dobovými událostmi typickými pro ten náš (společenská, kulturní a politická atmosféra 50. let se přesazuje do vesmíru, hlavní hrdinka bojuje v mezihvězdných válkách upomínajících na Vietnam); 3.) práce s McGuffinem, jenž neustále udržuje čtenářovu pozornost a zájem o následující dění (msta hrdinky za mrtvé přátele); 4.) a četné kulturní odkazy (na píseň Toma Waitse, filozofa Wittgensteina, film NIKDY NEZAPOMENU JEHO JMÉNO a především na bibli).
Roku 1986 přestal psát pro 2000 AD.
Přímým konkurentem nakladatelství a vydavatelství 2000 AD byl Warrior, ve kterém vycházely komiksové sešity od března 1982 do ledna 1985 a které za svou krátkou dobu působnosti stihlo posbírat 17 komiksových cen Eagle Award. Koncept Warrioru byl snadný: kombinace starých prvků s novými, prostor pro výrazné a začínající autory. Vlajkovou lodí byl MARVELMAN, později přejmenovaný kvůli právům na MIRACLE MANA, který měl být „radikální reimaginací zapomenutého superhrdiny z 50. let“. Ceněné dílo je dnes v podstatě nezískatelné, protože problémy s právy zamezily jeho znovuvydání a dotištění, a hlavního hrdinu kromě Moorea vlastní i Neil Gaiman (HVĚZDNÝ PRACH) či Todd McFarlane (SPAWN).
Postavy původně stvořené r. 1952 Mickem Anglem, která měla být náhradou za Captaina Marvela, se chopil r. 1982 Alan Moore a hlavního hrdinu bojujícího spolu se svým dětským parťákem se zločinci dekonstruoval, popř. demytizoval. Z barevných dobrodružství s naivním hrdinou utvořil černobílý, na pokračování vycházející depresivní komiks, v němž ústřední postava Moran sní o létání a živí se jako reportér, postupně se rozpomínající na své superhrdinské období, z kterého mu zůstaly akorát komiksy jako jediné důkazy. V polovině nedokončených příběhů se spolu s Moranem dozvídáme, že byl součástí tajného vládního-vojenského programu nazvaného „Projekt Zarathustra“ (odkaz na německého filozofa Nietzscheho), v rámci kterého bylo jeho tělo posíleno mimozemskou technologií a byly mu dány vzpomínky z komiksů.
BOJEFFRIES SAGA (volný překlad: SÁGA BOJEFFRIEOVÝCH) byla popisována jako „paranormální soap opera“ – komedie o rodině upírů a vlkodlaků i jiných monster, která byla hodnocena jako nespoutaná anarchistická zábava. Moore si však tímto počinem jméno neudělal, protože BOJEFFRIES SAGA vznikala ve stejné době jako D.R. A QUINCH, pouze upevnil svou pozici „anarchisty“. Uznání se ale dočkal kreslíř Steve Parkhouse, především za to, že byl schopný své jméno spojit s něčím promyšlenějším a soudržnějším.
Uchopení staré známé postavy novým způsobem se pro Mooreovu tvorbu stalo pro další roky charakteristickým, a nejednalo se přitom pouze o komiksové superhrdiny. DC Comics, jedno z nejstarších komiksových vydavatelství, které dalo vzniknout ikonickým hrdinům jako Batman, Superman či Wonder Woman, potřebovalo vlít do zkostnatělého těla novou krev. To si měl vzít na starost právě Alan Moore, jehož oslovil editor Len Wein, aby vzkřísil několik postav, kterým hrozí definitivní konec, protože komiksům s nimi poklesla strmě prodejnost.
První z nich byl SWAMP THING – BAŽINÁČ (Moore, A. – Bissette, S. – Totleben, J.: Swamp Thing – Bažináč. Crew a BB/Art, Praha 2003), který posloužil Mooreovi k formálnímu experimentátorství, zatímco opětovně dekonstruoval hlavní postavu. Z muže, který se stal nešťastnou nehodou příšerou z bažin ochraňující přírodu a svou milou před teroristy a jinými příšerami, vzešlo monstrum, jež v sobě nemělo nic lidského. Kolem něho byla vybudována komplexní mytologie, jež je založena na tom, že Bažináč je jedním z řady ochránců rostlin, kteří existují již od počátků lidstva a kteří se sdružují do komunity zvané Parlament Stromů („Zelená“). Není tak překvapivé, že Moore, který je vegetarián, se vyjádřil i k tomuto tématu.
Vedle hororu a fantasy se tak v komiksu objevily i otázky týkající se ochrany životního prostřední a sociálního postavení (příběh byl umístěn poblíž Louisiany), čímž se Moore vrátil k formálnímu vyjadřování knih. Dodnes zůstává bibliofilem, který je znám tím, že svou týdenní výplatu utrácí v knihkupectví a ve svém domě doslova leží v knihách. Len Wein, který nového scénáristu najal na základě jeho práce s Warrior, tak nebyl zklamán a Moore udělal pro BAŽINÁČE to stejné co pro MIRACLE MANA.
Pro DC Comics udělal ještě víc, protože BAŽINÁČ byl prvním komiksem, který vůbec nebral ohledy na omezující nařízení CCA (Comics Code Authority) a který byl zaměřen na dospělého čtenáře. Byl také znamením předvoje – na základě něj vznikla tzv. linie DC Comics nazvaná Vertigo, jež byla určena již zcela dospělému čtenáři a obsahovala výjevy nevhodné pro dětského či pubertálního čtenáře a především příběhy o nadpřirozených monstrech s příměsí mystické atmosféry začali psát evropští scénáristé v čele s Neilem Gaimanem.
SPECTRE (duše zabitého policisty nevpuštěného do nebe má v BAŽINÁČI cameo – chrání vstup do Pekla), DEMON (hodný démon z Pekla s násilnými tendencemi má v BAŽINÁČI cameo – fanouškům je konečně odhaleno, proč mluví v rýmech!), PHANTOM STRANGER (Moore prozrazuje důvod, proč musí věčně chodit po zemi a bojovat s mystickými silami, přitom si pohrává s křesťansko-židovskými věroukami), DEADMAN (původně se objevil u svého kolegy STRANGERA, v BAŽINÁČI má také bývalý trapézový artista cameo)... Ti všichni byli Moorem zachráněni před zrušením a prošli „reimaginativní kůrou“. Nově vymyslel Johna Constantina, kterému dal podobu Stinga a který se stal populární jako okultní detektiv HELLBLAZER, nejdéle vydávaným komiksem linie Vertigo. I on se poprvé objevil v BAŽINÁČI, kde radil hlavnímu hrdinovi jako odborník na věci s nadpřirozenem.
Zatímco se evropští – především britští – scénáristé věnovali podřadným a obskurním hrdinům, Moore se chopil dvou ikon – Batmana a Supermana – a k jejich výročí k nim přistoupil s rukopisem sobě vlastním, tj. stvořil antiikonická díla.
Výroční Superman FOR THE MAN WHO HAS EVERYTHING (volný překlad: PRO MUŽE, KTERÝ MĚL VŠE) vyšel v roce 1985, finální dvoudíl WHATEVER HAPPENED TO THE MAN OF TOMMOROW (volný překlad: COKOLIV SE STALO MUŽI ZÍTŘKA) o rok později. V prvním jmenovaném vystupují Batman – Robin – Wonder Woman – Superman, tedy všechny vlajkové postavy DC Comics, a první tři jmenovaní vysvobozují Muže z oceli z jeho Pevnosti samoty, ve které ho drží mimozemský úponek, který si pohrává s jeho myslí a vnucuje mu fantazii, že jeho rodná planeta Krypton nikdy nezanikla a on na ni dál žil, oženil se a měl dvě děti... Komiks útočící na základy supermanovské mytologie nakreslil Dave Gibbons, který s Moorem r. 1986 spolupracoval na počinu testujícím možnosti komiksu jako média...
Ve druhém jmenovaném přichází reportér Tim Crane za Lois Laneovou kvůli rozhovoru, protože ho zajímá odpověď na otázku, kam se posledních 10 let poděl Superman. Retrospektivně vyprávěný příběh nám ukazuje, že Supermanova identita – Clark Kent – byla prozrazena a padouši začali útočit nejdřív na něj, aby poté ohrozili jeho blízké, které se Superman rozhodne ukrýt v Pevnosti samoty a zatímco ti si poradí se zlosyny za pomoci důvtipu a vybavení v úkrytu, Superman porušuje svůj kodex – nikoho nezabij – a rozhodne se učinit se smrtelným... Červenomodrému naivovi je ale dopřán šťastný konec: ukáže se, že manžel Lois je ve skutečnosti Superman, který svou nadlidskou sílu a nezranitelnost vyměnil za normální život člověka s osobou, kterou miluje a ona miluje jej.
BATMAN: KILLING JOKE (KAMEŇÁK) nebyl novým pohledem na okřídleného netopýra (i když ten se v závěru zasměje Jokerově vtipu a jeho charakteristicky strnulá tvář se promění v úsměv), nýbrž na jeho arci-nemesis, protože jsme se dozvěděli původ Jokerova vzniku. Tématické těžiště jednoho z nejzásadnějších děl v batmanovském universu vedle Millerova ROKU JEDNA a NÁVRATU TEMNÉHO RYTÍŘE spočívá v myšlence, že Batman a Joker jsou zrcadlovým odrazem toho druhého a navzájem se potřebují, protože jsou oba šílení a osud si s jejich životy nehezky pohrál a byl pro ně určující „jeden špatný den“. Mooreův nový pohled na postavu šel ruku v ruce s formálním experimentováním, kdy si dovolil užít figuru nespolehlivého vypravěče, protože Joker sám přiznává, že si příběh svého zrodu moc přesně nepamatuje a už se mu jednotlivé události navzájem pletou.
Moore s odstupem let ale KAMEŇÁK nepovažuje za příliš dobrou knihu, protože se vždy snažil o to, aby postavy byly více jako skuteční lidé, zatímco v KAMEŇÁKU to jsou jen postavy, a že neříká nic nového.
...Ultimativní, symbolikou a odkazy překypující mistrovské dílo, v němž jsou postavy více jako skuteční lidé, demaskují se hrdinové, předkládá se svérázný pohled na svět a vyjadřuje se k palčivým otázkám, formálně se experimentuje s vypravěčskými a stylistickými postupy, mělo ale roku 1986 teprve vyjít a navždy změnit tvář komiksu a literatury vůbec...
WATCHMEN (STRÁŽCI) byla dvanácti dílná série, která začala vycházet r. 1986 (souborně vyšla o rok později) a která odpovídá na orwelllovsko-platónovskou otázkou „Kdo bude hlídat hlídače?“. Jeden z nejuznávanějších grafických románů, jenž získal i prestižní ocenění – určené přelomovým sci-fi – Hugo a dočkal se zařazení do žebříčku „100 nejlepších amerických/anglických románů od r. 1923 – 2005“ časopisu Time, přesvědčil i maloměšťáky a pokrytce považující komiks za čtivo pro nejmenší o tom, že je na čase začít brát tento formát vážně. Přestože Moore svůj opus magnum s odstupem času hodnotí jako „sbírku svých klišé“ a přiznává, že „prolínání dialogů, provázání stránek narážkami či kresbou a slovní nápodobou byly novum tehdy, ale brzy se staly obnošenou vestou“, nijak nepopírá jejich formální přínos.
Příběh začínající vraždou Edwarda Blakea, známého jako „Komik“, jediného vládou sponzorovaného bojovníka se zločinem, byl původně plánován jako jednoduché vypravování se záhadou (vraždou) a s postavami komiksového vydavatelství Charlton Comic. Moore a Gibbons se ale chopili příležitosti otestovat hranice komiksového média jako takového a protože byla nejdříve vymyšlena polovina příběhu, dával se větší prostor postavám, jejich drobnokresbě i vykreslení společenské, kulturní a politické atmosféry před rozvíjením zápletky točící se kolem vyšetřování vraždy bývalým superhrdinou Rorschachem, který v tom vidí velké spiknutí, a tak kontaktuje své bývalé kolegy.
STRÁŽCI po svém vydání změnily to, jak bylo na komiks nahlíženo, jak byl vnímán a přijímán čtenáři, kritiky a lidmi na nich pracujících, protože – již svým rozsahem a komplikovanou formální stránkou - se nejednalo o dílo na jedno přečtení. Zabití je pouhým McGuffinem, který je podstatný pro postavy románu, ale nikoliv už pro čtenáře. Příběh vyprávěný prostřednictvím deníkových zápisků Rorschecha obsahuje vždy na konci každého dílu i textové výňatky z archivní složky o historii, vzniku a schopnostech superhrdinů, komiks v komiksu (černý chlapec u novinového stánku čtoucí si pirátský komiks) a flashbacky, flashforwardy, nespolehlivého vypravěče apod. Ze stylistického hlediska je pozoruhodná symetrie, s jakou jsou Davidem Gibbonsem nakresleni: 5. kapitola s názvem „Fearful symmetry“ po vzoru básní Williama Blakea obsahuje strany, které jsou zrcadlovým odrazem jiných. Barevné ladění se mění dle toho, v jaké době se zrovna nacházíme.
Souborně vydané romány do příchodu STRÁŽCŮ byly sice tištěny na kvalitnější papír a reprodukce barev byla věrnější, ale cena (výrazně vyšší než u klasických sešitů) neodpovídala jejich mnohdy krátkému povídkovému rozsahu čítajícímu maximálně 50 stran. I věrní fanoušci si odmítali kupovat předražená vydání, což právě STRÁŽCI se svými 416 stranami změnili, a přilákali i čtenáře úplně nové.
Zatímco KAMEŇÁK oněch 50 stran nepřesahoval a Mooreovi se nepodařilo, aby byly postavy více jalo lidé, ve STRÁŽCÍCH se ze svých chyb poučil: editor DC Comics Dick Giordano plánoval použít postavy z CRISIS ON INFINITE EARTHS z vydavatelství Charlton Comic, které DC koupilo. Kde neměli práva, tam jednoduše postavu upravili k obrazu svému, ale tak, aby byl poznat její předobraz. Superhrdinové, pod jejichž masky se nahlíží a zamýšlí se nad přepisováním identity při jejich nasazení, jsou více lidé než tupý, pudy poháněný dav. Superhrdinové jsou zde především chybující a pochybná individua, která jsou paranoidní (Rorschach), ventilují si své sklony k násilí na zločincích (Komik) a selhávají v posteli (Sůva).
STRÁŽCI jsou ale i politickým vyjádřením, ve kterém Moore nikterak neskrývá svůj liberální postoj a ze svých až paranoidních obav ohledně vládnutí nekompetentní osoby (například herce) si dělá otevřeně legraci. Co by se stalo, kdyby se Nixonovi podařilo utajit aféru Watergate? Co kdyby Amerika neprohrála válku ve Vietnamu, protože jako ozbrojené síly byli nasazeni superhrdinové? Co kdyby studená válka stále ještě „probíhala“ a hrozba z atomového zbrojení byla aktuální? Co kdyby napjaté vztahy mezi Amerikou-Ruskem-Afghanistánem byly udržovány za pomocí supermanovské postavy s nukleárními schopnostmi?
Jeden z nejpůsobivějších výjevů komiksu se týká napadení Manhattanu jakožto představitele moci, peněz a požitkářství Spojených států amerických, kdy na jednom políčku mrakodrapy ještě vidíme a na druhém, po útocích velkého monstra s chapadly, již ne. V FOR VENDETTA (V JAKO VENDETA), deseti-dílná série, která původně vycházela u Warrioru, obsahuje podobný obraz, který po teroristických útocích 11. září 2001 nabyl na dalším významu: vyhozená budova parlamentu jako symbolu, na který hlavní hrdina „V“ v masce Guye Fawkse zaútočí. (Guy Fawkes je skutečná historická postava, která se pokusila vyhodit do povětří – neúspěšně - Anglický parlament.)
V JAKO VENDETA byla u Warrioru rozdělena do tří knih a poslední se již svého vydání nedočkala, protože r. 1985 bylo vydavatelství zavřeno, přestože se série dočkala veliké čtenářské oblíbenosti a i kritického uznání. (Únorové číslo Comics Journal zařadilo V JAKO VENDETU na 83. místo v seznamu „100 nejlepších anglických komiksů století“.) Moorea a Lloyda (kreslíře) oslovila spousta jiných vydavatelství, ale oni se rozhodli umělecky znovu spojit až r. 1988 pro DC Comics, které znovu vydalo všech deset dílů, tentokráte ale v barvě, a poté souborně. Dystopickou vizi budoucnosti Velké Británie, jejíž fašistické zřízení chce zničit terorista „V“, Lloyd již od začátku plánoval v barvách, ale u Warrioru na ně nebylo dostatek financí.
I když se objevují výtky, že kresba dnes působí poněkud zastarale, přestože ve své době byla inovativní, a je problém se orientovat ve stejně vypadajících postavách, jedná se o Mooreův nejangažovanější počin, v němž se vyjadřoval k tehdejší thatcherovské vládě. Postavy – vyjma „V“ – si jsou tak podobné, protože tomu chce režim, ve vyprávění je zpracováno mnoho dílčích osudů, které se v závěru protnou, a ze stylistického hlediska je pozoruhodná práce s motivem „V“, jenž prostupuje v různých obměnách celým románem (V jako Vendeta, V jako Vítězství, V jako římská pětka... ale především symbol).
V JAKO VENDETA je dílo více literární než komiksové, a tak se může stát pádným argumentem proti výtkám, že komiksy nejsou tak hodnotné jako knihy, ale ve výsledku je román až příliš upovídaný a vsází více na sílu slov než obrazů (což je v rozporu s ideou o symbolech a znacích). Sám „terorista“ rád cituje klasickou literaturu, především Shakespeara. Jako hlavní vliv na výslednou podobu uvádí Moore následující: „Orwell. Huxley. Thomas Disch. SOUDCE DREDD. Harlana Ellisona „REPENT, HARLEQUIN!“ SAID THE TICKTOCKMAN, CATMAN a THE POWELER IN THE CITY AT THE EDGE OF THE WORLD od stejného autora. Vincenta Price OHAVNÝ DR. PHIBES a KRVAVÉ DIVADLO. David Bowie. STÍN. NIGHT RAVEN. BATMAN. FAHRENHEIT 451. Sci-fi texty školy Nového světa. Obraz Maxe Ernsta „EVROPA PO DEŠTI“. Thomas Pynchon. Atmosféra britských válečných filmů ze II. světové. PRISONER. Robin Hood. Dick Turpin.“
Smí Anglie vládnout?
Návrh týkající se hodnocení přístupnosti komiksů shodným s tím filmovým neprošel, přestože za ním stál vedle Moorea i Frank Miller. Po dokončení V JAKO VENDETA skončil Moore spolupráci s DC Comics, 
protože panovaly neshody ohledně práv tvůrců a zisků z merchandisingu (ze spin-offu STRÁŽCŮ Moore ani Gibbons neviděli ani cent).
Žádné komentáře:
Okomentovat