INDIANA JONES A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY

„Člověk toho může spoustu promarnit dlouhým čekáním,“ prohlásí v závěru filmu postava Oxleyho (William Hurt) a jako by tak dával najevo nejenom to, že dlouhé – devatenáctileté – čekání na nejnovější dobrodružství nejznámějšího archeologa je u konce, ale i to, kdo jsou skutečnými hrdiny příběhů vycházejících z brakové tradice 30. let. Jsou jimi Steven Spielberg a George Lucas, kteří spolu s diváky nostalgicky vzpomínají na doby, kdy první z nich točil z lásky k vyprávění a z lásky k filmu(-ům) a ne touhy něco sdělit, a druhý pro to, aby rozšiřoval promyšlené universum, jež stvořil.

HRAVÁ SÁZKA NA JISTOTU?

Steven Spielberg v posledních letech riskuje a boří svůj mediální obraz „věčného dítěte“, nevsází na jistoty a neustále se pokouší svými filmy o něco nového (Osvědčená značka "Steven Spielberg", Radomír D. Kokeš, Douglasovy poznámky k filmům, seriálům a vyprávění...). Na první pohled se tak čtvrtý Indiana Jones může zdát jako sázka na jistotu od jednoho z nejzručnějších hollywoodských vypravěčů současnosti, ale při bližším prozkoumání je příběh o hledání křišťálové lebky a jejím navrácení „původním“ majitelům okázalou tematizací nejenom vlastní novohollywoodské tvorby, ale zároveň i všech epigonů, které po modelově vzorovém blockbusteru POSLEDNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA následovaly (a nejenom toho, viz dále).

Přestože je tentokrát Henry „Indiana“ Jones Junior učitelem pouze na částečný úvazek, protože je pod přísným dohledem agentů FBI z důvodu podezření napomáhání KGB, nejedná se o zážitek poloviční a Spielberg (a s ním samozřejmě jeho stálí spolupracovníci – kameraman Janusz Kaminsi, skladatel John Williams, scénárista David Koepp a střihač Michael Kahn) je hravější než kdy dřív.

Pokud Lucas v rozhovorech varoval fanoušky, aby nebyli příliš natěšeni a nezbožšťovali si legendární postavu s bičem proklatě nízko u pasu a fedorou na hlavě a s ní i její předchozí bájné výpravy, Spielbergovi stačí jediný záběr na to, aby tuto situaci oglosoval. Indiana Jones byl vždy otevřen logem Paramountu (a nyní se setkáváme s tím stejným, starým z 80. let) a za ním následoval velkolepý záběr buď na hory (DOBYVATELÉ ZTRACENÉ ARCHY), obří čínský gong (CHRÁM ZKÁZY) či balvan (POSLEDNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA). V KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY je oním úvodním ustavujícím záběrem záběr na kopec, z kterého ale vyleze krtek a ukáže se, že se jednalo o krtinec.





"ZHLÉDNĚTE JE NA VELKÉM PLÁTNĚ"

Jak napoví dobová píseň od Elvise Presleyho, ocitáme se v 50. letech (konkrétně v roce 1957, 19 filmových i skutečných let od POSLEDNÍ KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY). V nich se americká společnost rozdělila do několika demografických segmentů, silnou skupinu představovali teenageři a obraz „mladistvého delikventa“ a populárními žánry v dobách Mccarthismu a všeobecné paranoie z komunistické moci byly science-fiction a horrory. Nový, ale stále stejný Indy nevypráví o skutečných 50. letech, ale o těch filmových, resp. o vzpomínkách na ně a je jejich přesnou stylistickou nápodobou.

Širokoúhlé a velkolepé filmy lákající diváka od televize do kina na zážitek neobsahovaly rychlé střihy kvůli strachu z toho, že při rychlém střídání široce komponovaných obrazů budou diváci zmateni, používaly se klasické stylistické postupy: světlo a ostření sloužilo k zdůraznění hlavních postav a hloubkové kompozice, jež naváděla divákův zrak, užívaly se figurativní metody typu záběr/protizáběr a pracovalo se s velkou hloubkou ostrosti a významovým detailem (David Bordwell, Dějiny filmu, str. 339).

Přestože úvod filmu upomíná ještě na Lucasovy AMERICKÉ GRAFITTI a jeho styl je tak z velké části příznačný pro "zlatá osmdesátá", délka scény až 5 vteřin (v případě těch akčních) a světlo ozařující postavy či záběrování celek-polocelek a všudypřítomný dým je příznačný pro "padesátky", včetně uměle působících kulis. Práce s velkou hloubkou ostrosti a více plány najednou umožňuje Spielbergovy nacpat co nejvíc fórků do pozadí (nápis "Lepší mrtvý než rudý" při demonstraci, který spadne na komunistické auto záporáků honících Indyho a Mutta, či příkaz o nezabíjení vojáků ze začátku).

I způsob vyprávění, které už není tak přímé a je zaplněno dílčími podzápletkami (přítel jako zrádce či profesorování na částečný úvazek) a film obsahuje více než jednu dějovou linii (dominantní: hledání křišťálové lebky, vedlejší: potenciální otcovství a vztah Indyho a Marion) v "Indym" nechybí a jedná se přitom o charakteristické formální znaky filmů 50. let.






VZPOMÍNKY NA 50´s S HRDINY Z 30´s

Každý díl série pojmenované podle psa George Lucase „zpracovával jiné kinematografické období dobrodružného žánru, představoval jiného hrdinu a ustavil trochu jiný model“ (Radomír D. Kokeš, Nostalgické vzpomínky na vzpomínky, FilmPub). INDIANA JONES A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY zpracovává období 50. let, pro něž jsou typické danikenovské konspirační teorie o mimozemšťanech (jež jsou zde exploatována); Indiana Jones jako hrdina se přiblížil obrazu svého otce z POSLEDNÍ KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY; jeho model spočívá v uvědomělém střídání různých stylistických postupů typických nejenom pro 50., ale i 80. léta a střetu filmového fikčního prostředí z 50. let s postavami z médií (filmů, comicsů apod.) 30. let.


Postava Indiana Jonese pocházela z dobrodružných a comicsových filmů či seriálů a knih na pokračování z 30. let, které zase vycházely ze (akční) seriálové formy let 10. a 20. plné zločinců, ztracených pokladů, exotických míst a smělé záchrany i zakončení v dějově nejnapínavější moment, v němž hrdina visí se skály či budovy (tzv. cliffhangerech). Mutt, představovaný stále populárnějším Shiaou LaBeoufem, sice do filmu vstoupí jako jeden z „rebelů bez příčiny“ ala Marlon Brando v DIVOČÁKOVI, ale umí to s mečem jako Errol Flynn v CAPTAIN BLOOD (1935). Přestože Cate Blanchettová představuje ruskou parapsycholožku toužící po vědění a vypadá jako z padesátých (stejně jako Shiův Mutt – Rafan), ne náhodou má nejblíže k NINOČCE (1939).

Tyto postavy z 30. let se ocitají v situacích z let 50.: celá zápletka točící se kolem mimozemského artefaktu je typická pro svou dobu, a tak Indiana Jones se bez sci-fi neobejde, a zabrousíme i do druhořadých horrorů (scéna na hřbitově) či ekohorrorů (scéna s mravenci, v níž se okázale odkazuje na NAHOU DŽUNGLI (1954)). Vztah mezi Indym a jeho bývalou láskou z DOBAVYTELŮ ZTRACENÉ ARCHY Marion je napasován na model z AFRICKÉ KRÁLOVNY včetně otevřené citace z ní při sjíždění vodopádů. Není se tak čemu divit, že dobrodružnou podívanou s přechody do horrorů a sci-fi zaštiťuje re-marriage story (i když, technicky vzato, se Indy a Marion nikdy neoženili… utekl totiž týden před svatbou!).






INDY? INDY! „JONESÍKU!“

„Trilogie o Indiana Jonesovi víceméně vypráví o socializaci comicsového hrdiny“ (Radomír D. Kokeš, Vzpomínky na vzpomínky, FilmPub): po arogantním Indianu Jonesovi z prvního dílu, který nechá Marion kvůli artefaktu; Jonesovi z druhého dílu, v němž naváže vztah s Willie a společně se postarají o Kraťase (který je pro ně jako syn) a třetím, v kterém Junior (Indiana) ochraňuje Seniora (svého otce) se v KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY Henry „Indiana“ Jones otcem stává.

Postava Mutta (Rafana), Indyho syna, ale neslouží k předání žezla (protože závěrečný podvratný moment v naivní a kýčovité scéně svatby v duchu sci-fi filmů a jejich vyvrcholení z 50. let ukáže, že jen jedné postavě patří charakteristický klobouk). Mutt tak slouží jako divákův průvodce ve filmovém fikčním světě, s kterým divák není obeznámen, protože se vyprávění posunulo o dobré dvě dekády, a ten je díky němu tak schopen přijmout bez problémů věci, které by jinak považoval za klišovité (atomové testy, pomádníci vs. studentící apod.).

Je mi sympatické, jak se tvůrci vypořádali se stářím titulního hrdiny, který ještě stále zvládá přeskakovat z motorky na auto a rozdat si to s nepřáteli, ale zároveň si dokáže přiznat svůj věk, když neodhadne vzdálenost při použití biče nebo se pořeže nožem. INDIANA JONES A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY pracuje se stejným konceptem jako jiné návraty legendárních postav, ať již se jedná o sentimentálně vzpomínajícího Rockyho, Ramba vyjednávajícího si osmdesátkovým přístupem své místo mezi akčními hrdiny současnosti a Johna McClanea procházejícího filmovým fikčním světem, do kterého nepatří a akčními scénami, které jsou vylepšenými a nadsazenými variacemi z těch předchozích.




Dokonalým příkladem oněch vylepšených a přehnaných scén, které jsou variací akce z minulých dílů je hned celý úvod, který nás zavede do skladiště z konce DOBYVATELŮ a i následný únik z něj se nese v duchu prvního indianajonesovského dobrodružství (honička s auty a rvačka s hodně velkým a silným poskokem záporáka), které po scéně s rychle jedoucím "vozíkem" připomene památnou scénu z CHRÁMU ZKÁZY. Ovšem KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY na tomto konceptu na rozdíl od třeba takové SMRTONOSTNÉ PASTI 4.0 nestojí...

Indiana Jones, který dříve nebyl nositelem divákovy žánrové paměti (viz šmátrání po pistoli z CHRÁMU ZKÁZY), se jím tentokrát stává, když hledí na fotky svého kolegy z jedničky či na fotografii otce a vzpomíná na ně. Vedle toho je ale oslovována i divákova žánrová a hlavně „jonesovská paměť“ – Indy neví, že Archa Úmluvy byla uložena do velkého skladu (který se v KRÁLOVSTVÍ ukáže být Oblastí 51), a tak divák očekává, kdy se Archa byť jen na moment ve skladu objeví. Nemluvě o identickém záběrování a užití hudby ve scénách ze školy, v nichž se Indy nechová „poučeně“ (rozmlouvá hned u dveří, aby to mohli studenti slyšet a nedá si pozor na výšku hlasu), ale divák ví, co bude následovat a jak se celá scéna vyvine.

Na rozdíl ale od Rockyho, Ramba či Johna McClanea není Indiana Jones 4 „pouze“ povedeným završením a finální tečkou pro potěchu fanoušků, ale indianajonesovské universum rozšiřuje tematizováním postavení hrdiny v popkulturním světě, který o něj nestojí a nevěří mu (viz scéna s agenty FBI), a zároveň tematizuje vedle tvorby tvůrců Indyho i epigony, které po jejich trilogii přišly. Ne náhodou je trikové finále upomínkou na Sommersovy MUMIE, přesto si ale zachovává stylovou poetiku a ducha 50´s a je příznačné i pro rukopis Spielberga, který ve svých filmech nemá dělení na dobro a zlo („trojitý“ agent Mac, Irina Spalko toužící po vědění, která se s Indym vzájemně respektuje) a vyhýbá se násilí (úmrtí vojáků je většinou pouze slyšet, vidíme až mrtvoly).






CHCETE „TO“ VĚDĚT?

Problém s přijetím INDIANA JONESE A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY spočívá ve přílišné idealizaci předchozích dílů a očekávání, kdy by divák chtěl film přetvořit k obrazu svému a má přitom problém s poklesem tempa v druhé třetině a závěrem, který se dočkal věru zábavných označení jako „Space Shit“ či „Close Encounter of the Turd Kind“.

Výtky ohledně poklesu tempa v druhé třetině je možné smáznout s tím, že napodruhé už většina vyčítajících nic podobného – včetně mě – nepociťovala (viz různé komentáře na www.csfd.cz), nebo podotknout, že vysvětlující části sloužící vyprávění obsahují dílčí atrakce v podobě scény na hřbitově či s (jakýmže?) pískem. Navíc, i kdyby k onomu poklesu tempa skutečně došlo a bylo by pak pro diváka problematické přepnout se z vysvětlujícího módu do akčního při vstupu do džungle, dá se mu to snadno odpustit díky jedné z nejlepších scén celé trilogie, Irině Spalko a Indianu Jonesovi přicházejícím na význam blekotání Oxleyho.

Závěr (resp. dva závěry – „setkání“ a „svatba“) je pro mnohé těžké přijmout, protože téma nezůstalo v náznacích, ale při pohledu na předchozí díly se KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY nijak výrazně neodlišuje třeba od takových DOBYVATELŮ (Archa Úmluvy prostřednictvím elektrických paprsků zlikviduje nepřátele) či VÝPRAVY (několik tisíc let starý rytíř nechá Indyho a jeho protivníka vybrat kalich nesmrtelnosti, přičemž nepřítel vybere špatný a promění se v popel). Rozdíl je ale v přístupu záporáků – zatímco takový Beloqq se hnal za vlastním obohacením, Irině Spalko jde o vědění a poznání.





Přepálený závěr včetně objevení mimozemské lodi, přesně v duchu exploatace či úsměvné pocty se vším všudy si tak otevřeně pohrává s tématem mnohých sci-fi té doby, která byla o strachu z komunistické hrozby za dob studené války (VÁLKA SVĚTŮ či INVAZE LUPIČŮ TĚL). Vědomé pomrkávání, kdy mimozemšťan vypadá jako kříženec E.T., tvorů z BLÍZKÝCH SETKÁNÍ TŘETÍHO DRUHU a A.I. – UMĚLÉ INTELIGENCE a k tomu Indy zahlásí „I have a bad feelin´ about this“ slouží – jako mnohokrát předtím u novohollyoowdského Spielberga z 80. let – k socializaci hlavního hrdiny.

Ten tak vstoupí do svazku manželského, dovolí hrdinovi odejít důstojně, přičemž dá najevo, že originál je jenom jeden a epigony jsou svou úrovní – především vzděláním a inteligencí – někde jinde (gesto s kloboukem) a umožní Spielbergovi s Lucasem definitivně uzavřít jednu svou tvůrčí etapu pod záštitou uvědomělé stylizace. A to vše ve výborném pokračovateli série, který je alespoň pro mě její legitimní součástí (a rozhodně nikoli nejhorším dílem) a kterému nechybí sevřenost a promyšlenost POSLEDNÍ KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY, potěcha z vyprávění a možností filmu z DOBYVATELŮ ZTRACENÉ ARCHY i podvratnost a „roller-coastrovost“ CHRÁMU ZKÁZY.





INDIANA JONES A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY ale nevybízí k následování a napodobování, protože se stejným konceptuálním modelem již nejde znovu přijít, a jako jeho předchůdci nabízí „dvojí čtení“ – lze si ho užívat jednak jako dokonalou letní zábavu, na kterou se dá chodit víckrát díky všem těm fórkům v druhém plánu, ale lze ho také posuzovat znalecky a podrobovat analýzám či sáhodlouhým kritikám (jako je tato). Jak již bylo napsáno, nelze nemilovat film, který miluje vyprávění a jiné filmy.

P.S. I like Ike... ehm, Indy. :-) Russians don´t like Ike... ehm, Indy. "Drop dead, Comehead." ;-)