„I need you like Ben Affleck need directing school,
Gone Baby Gone sucked and I miss you.“
GONE BABY GONE je oslavován jako film skutečné „morální komplexnosti“ a celovečerní debut Bena Afflecka, který má „nepopíratelný režijní talent“, přestože někteří diváci nemohou adaptaci románu Dennis Lehane snést právě proto, že se jedná o iritující kýč, který ne že neví, co chce říct, ale neví jak. K oněm divákům se řadím po několikerém zhlédnutí i já, protože zatímco Clint Eastwood, který natočil jinou Lehaneovu knihu TAJEMNÁ ŘEKA, zraje jako víno a má film pevně v rukách, Benu Affleckovi vzešel patetický a vypravěčský nepodarek. Až se chce říct, po vzoru Parkera se Stonem a jejich TEAM AMERICA: SVĚTOVEJ POLICAJT, že „Affleck nepotřebuje (především) hereckou školu“, ale hlavně tu „režijní“ (do herecké by spíše měl jít Cassey Affleck, Benův mladší bratr).
Přitom film aspiroval na to, aby krom oceňování kritiky (v době psaní textu má na RottenTomatoes, serveru shromažďujícím zahraniční, převážně americké recenze, 93%) se umístil výrazněji v hereckých kategoriích a i té režijní a za film při výročním udílení cen Akademie. Amy Ryan se sice dočkala nominace za vedlejší roli, ale pokud je nutné na někoho ukázat prstem, je to na Bena Afflecka, kterému se projekt rozpadnul pod rukama.
Casey Affleck a Michelle Monaghan představují (nebo spíše – mají představovat, ale typově nejsou vhodně obsazeni a ve vyhrocených scénách jim nelze věřit) „skutečné“ detektivy pátrající po unesené dívce narkomanky, ale vrchní policejní vyšetřovatelé v čele s Morganem Freemanem či detektivové v čele s Edem Harrisem jako kdyby vypadli ze zcela jiného filmového, ryze žánrového světa.
Když se střetnou v jedné scéně, setkávají se různé polohy herectví a přístupy k postavě, které navzájem nefungují a za koncept lze tento přistup považovat jen stěží, protože ostatní postavy příběhu jsou sbírkou otřepaných klišé. Takže gangster je pochopitelně černé barvy pleti, poslouchá patřičnou hudbu a ohání se pistolí, věty prokládá výrazy jako motherfucka´ a jim podobným, vrcholem je pak osazenstvo hospody, které sem zabloudilo z filmu o několik tříd nižší kategorie a bez jakýchkoliv ambicí. Navíc si film evidentně neví s některými postavami rady: Angie Michelle Monaghanové je ve druhé polovině odsunuta do pozadí a v té první je povinným přívěškem hlavního hrdiny, který toho na rozdíl od něj moc nenamluví a vlastně nic neudělá, nebýt jedná jediné scény v autě, byla by zcela zbytečná.
Neschopnost vést herce, být tak dobrý dir-actor, by se dala ještě prominout, kdyby režisér a scénárista v jedné osobě byl dobrý vypravěč. Po vzoru DOBRÉHO WILLA HUNTINGA, za nějž „zázračné (dynamické) duo“ Ben Affleck a Matt Damon získalo Oscara za scénář, se zde vypráví o komoditách, postavy se typizují podle vzhledu a setkáváme se se sympatickou postavou, prostřednictvím které je dění fokalizováno a s kterou se můžeme ztotožnit. Jenže GONE BABY GONE nerežíroval Gus van Sant, a tak se zde špatně distribuují informace ve vyprávění, expozice je přeplněna nedostatečně představenými postavami a k dosažení (či jejich vyjádření u postav) emocí se používá laciných postupů z upoutávek na hollywoodské spektákly.
I když se postupně v postavách zorientujete, protože herci jsou obsazeni převážně na základě své „šarže“ či „typu“, i když neodhádnete předvídatelnou pointu předem a i když na vás zesílení zvukových efektů bušení srdce střídané se zatmívačkami zapůsobí, nelze mluvit pořád o ničem jiném než o sentimentálním blábolu. Problém je, že krom morální otázky správnosti únosu pro dobrou věc se zde řeší i vztahy mezi rodinami či policisty a lidmi na druhé straně zákona, kteří si musí vypomoct… a ani jedna linie z těch jmenovaných a i těch nejmenovaných, není dovedena zdárně do svého konce.
Přesto se film v druhé polovině výrazně zlomí a strnulá tvář Caseyho Afflecka najde své uplatnění, patosem nasáklých záběrů na hrající si děti při každém vyslovení slova „únos dítěte“ v dialogu se naštěstí už nedočkáme a najednou začnou postavy mile překvapovat svým nepředvídatelným jednáním. Což je stejně nakonec k ničemu, když výše zmíněné slouží k obhájení chlapské, až machistické morálky jednat správně za každou cenu, i když to nakonec je pro dobrou věc a musí se toho docílit nelegálním způsobem. Rozložení filmu na dvě poloviny, kdy v té první se jedná a spěje k akční, nezvládnutě sestříhané pasáži, a ta druhá je založena na dialozích, má vyvrcholit morálně nejednoznačnou (silně problematickou) scénou, jež by měla (modelového) diváka přikovat do sedaček, rozložit ho na součástky a nechat ho hloubat se v činu hlavní postavy.
Za závěrečné odhalení, které potěší konzervativce a které je z ranku záhadných vnuknutí a scénáristických Deus Ex Machina, by se nemusel stydět ani Poirot s Jessicou Flatcherovou dohromady. GONE BABY GONE není natolik okázalým kýčem jako třeba Haggisův CRASH a rozhodně se jedná o zajímavý počin, o němž jde diskutovat dlouhé hodiny, ale o vyvedený, dobře odvyprávěný a kvalitně zahraný film vskutku nejde. Aspoň si budou Parker se Stonem mít zase z čeho utahovat… Pokud tedy chcete film „morální komplexnosti“ od režiséra s „nepopíratelným talentem“, doporučuji se poohlédnout k jinému „únosovému filmu“, např. NEBOHÉ PANÍ POMSTĚ Park Chan-wooka.
Psáno pro internetový server www.fantomfilm.cz. Pře(d)tištěno se svolením.
Žádné komentáře:
Okomentovat