Protože se pomalu, ale jistě blíži konec filmového roku 2007, vybízí to k sestavování žebříčků toho nejlepšího anebo nejhoršího, co bylo v tomto roce k vidění. Protože jsem zavilým odpůrcem různých žebříčků, následující je bez pořadí a jediným klíčem při výběru filmů bylo to, že byly distribuovány do českých kin v roce 2007 (včetně jednoho z Projektu 100). Následující tituly tak berte prosím pouze jako doporučení toho, co by nemělo být opomenuto.
Jak vidíte z níže uvedeného seznamu, nabídka je opravdu rozmanitá a za pozornost protentokrát stojí to, že o fous se do seznamu „30 nejlepších filmů roku 2007 distribuovaných v českých kinech“ nedostal jeden český (!) film (Tajnosti) a jeden dokument (Sicko)। Někoho možná překvapí zařazení Across the Universe Julie Taymorové na úkor favorizovaných muzikálů jako Hairspray či Once, ale v případě filmu, který do stejné kategorie jako já řadí i taková kapacita jako Kristin Thompsonová, přece něco musí být a stejně jako ona, i já si myslím, že přehnaná teatrálnost díla je záměrná. Vztah k filmu, který se – troufám si tvrdit – utvoří na základě toho, nakolik máte rádi filmy jedné z posledních kvalitních zahraničích režisérek současnosti a hudbu Beatles (a tím pádem oceníte, do jakých kontextů jsou skladby zasazeny), posiluje i to, že takhle se v muzikálu bezešvě přechází ke zpívaným a tanečním výstupům.
Přítomnost tři akčních thrillerů léta pro čtenáře mého blogu, předpokládám, není překvapující, protože Bourneově ultimátu a i Transformerům jsem se věnoval v samostatných článcích a Smrtonosná past 4।0 si vysloužila dokonce FMko. Bayovi Transformeři jsou blockbusterem, který komentuje své vlastní marketingové strategie v díle, dokáže v člověku probudit vnitřní dítě a s ním úspěšně komunikovat a navíc se dají brát jako kýčovitě přepíská podívaná s jednoduchou zápletkou („film o prvním autu a později sexuálním partnerovi“) a i důmyslná podívaná, u které je viditelná Spielbergova ruka jakožto (výkonného) producenta. Michael Bay se zbavil svých manýr, spíše je povýšil na koncept, a tak natočil vedle Skály svůj nejlepší film a zároveň podívanou v nejlepším slova smyslu, která fanoušky přiměla milovat svého boha ještě více a jeho odpůrce (ke kterým jsem se řadil a vlastně stále řadím) přesvědčit ओ tom, že reklamně-videoklipovitou estetiku lze užit nejen efektně, ale i efektivně.
Bourneovo ultimátum a Smrtonosná past 4.0 pracují s nachlup stejným konceptem, kdy divák spolu s hlavním hrdinou prochází filmovým fikčním světem a spolu s ním je nositelem žánrové a filmové paměti, protože jednotlivé scény jsou variací a vylepšením už dříve viděného v předešlých dílech anebo žánrově spřízněných filmech. Jenže zatímco Jason Bourne ve svém pátrání po vlastní identitě, která je mu jedinou jistotou v paranoidním světě po 11/9, zapojuje diváka přímo do dění, což je posilováno ještě čistě účelovou filmařinou, v níž ani jeden záběr anebo sekunda není navíc, u Johna McClanea si divák vytváří odstup díky jeho glosám, a tak snáze může přijmout přepísknoutou akci. Pro oba filmy je taktéž charakteristické, že zatímco akční podívané sázely na opulentní atrakce, v současném akčním filmu, resp. thrilleru přebírá určující postavení zvuk a zvukové efekty, jejichž posílením se filmu přidává na plastičnosti a tento trend, započatý Mannovým Miami Vice, je v poslední době nepřehlédnutelný. Vyjmenováváním společných znaků obou děl by bylo na dlouhou dobu a možná se tomuto trendu budu věnovat ještě detailněji s příchodem dalšího obdobně pracujících akčního filmu, a tak si vystačím s tvrzením, že Smrtonosnou past 4.0 a Bourneovo ultimátum považuji za jedny z nejprogresivnějších akčních filmů posledních let.
Transformers vzpomínají na osmdesátá léta a přebírají z nich jednotlivé znaky (předměstí, rodina, hudba…), Smrtonosná past 4.0 je vítězstvím osmdesátých let nad současností (závěrečná modelová scéna se sanitkou a titulková píseň Fortunate Son od Creedence Clearwater Revival) a Rocky Balboa spor „starých fyzických“ (rozuměj osmdesátých) vs. „moderních digitálních“ (rozuměj 21. století) přímo tematizuje. Hlavní hrdina se vrací na místa, na nichž začínal a která ho, jak se říká, tzv. „udělala“, nostalgický prvek je posílen nejenom tím, že se vracíme s ním a vidíme místa, která jsme dlouho neviděli a postavy, které jsme dlouho neviděli a neslyšeli, ale jejichž osudy nás zajímaly, ale i tím, že se jedná o návrat Slyvestra Stallonea, kterému každý fanoušek vyrůstající na jeho filmech přál úspěšný comeback a zároveň zdařilé rozloučení se s postavou. Vítězství poctivých rukodělných osmdesátek nad agresivní součastnosti plné arogantních hrdinů a akcí za velkého přispění digitálních efektů se zde sice nedočkáme, zato dojdeme k poznání, že podstatné je vybojovat zápas se svými vlastními démony, kdy se Rocky Balboa posouvá blíže k Jakeu LaMoteovi Martina Scorseseho a jeho sebereflexivní podívané Zuřící býk.
Poté zde máme filmy natolik stojící na (p)okraji, přestože se jedná o mistrovská díla (nebo právě protože?), že studia neví, co si s nimi počnout, a tak je odkládá, jak jen může. Fontána, Sunshine, Zodiac – všechno snímky filmařů, od jejichž dalších filmů se toho hodně očekává, možná proto, že toho zase tolik netočí. Jediná, a to ještě násilná spojitost mezi touhle trojicí je snad ta, že ač se jedná o žánrové podívané (sci-fi říznutá historickým krvákem a melodramatem, sci-fi horror a krimi thriller), žánrové konvence jsou zde překročeny či obráceny, aby se dosáhlo výpovědi. Tím, že se přepne do jiného žánrového módu (Sunshine); meditativní film o lásce a smrti zabalí jako žánrový mix, z kterého si vybere každý něco (pro ženy tady máme věčnou lásku, pro muže historické násilné výjevy, pro všechny pak sci-फी o hledání věčného života) a kriminální thriller se ukáže být existenciálním dramatem bez pointy a snad jenom dvěma scénami naplňující divákovo žánrové očekávání (scéna v úvodu a ve sklepě)। (To takový Hvězdný prach natočený podle knihy Neila Gaimana si se žánrem pohrává a vzniklo tak neuvěřitelně zábavné podvratné dílko plné na hlavu postavených generových stereotypů přisuzovaných jednotlivým postavám a dílko plné dvojsmyslů a proklatě černého humoru s pevnou rukou režiséra, jenž zjevně věděl, co chce danou scénou docílit a hlavně JAK toho docílit.)
Z žánru (tentokráte válečného) výrazně vybočuje diptych Clinta Eastwooda Vlajky našich otců/Dopisy z Iwo Jimy, filmy v tom nejlepším slova smyslu „staromistrovské“, u nichž platí, že antiteze (Vlajky našich otců) a teze (Dopisy z Iwo Jimy) dá dohromady syntézu. Jeden z filmů má propracovaný vypravěčský systém, ten druhý zase stylistický a oba, přestože nuda je jejich konceptem, jsou moderní co do tónování a podání akčních scén, navíc jak Vlajky, tak i Dopisy mají co neotřelého říct k aktuální válce s Irákem. Upřímně, být Eastwood nominovaný za oba filmy zároveň, přeji toho Oskara tentokráte jemu (samozřejmě s tím, že by toho režijního Marty už měl za Letce, za kterého si ho stejně zasloužil ;-)).
INLAND EMPIRE (David Lynch vyžaduje psaní názvu kapitálkami, tj। velkými písmeny) a Grindhouse: Auto zabiják stojí natolik na okraji nejenom studiového systému, ale i do jisté míry diváckého zájmu, protože jsou určeny pro čím dál tím menši skupinku těch nejvěrnějších fanoušků tvůrců, že je nelze neocenit। Tyhle „zkoušky fanouškovství“ jsou typické, jak výstižně napsala Alena Prokopová, i tím, že estéti 90. let si potrpí teď na tom, aby byli oškliví. A pohrávali si s divákem, bych dodal, protože obě výše zmíněné díla jsou o tom, jak přílišné ztotožnění se s postavou může vést do komatózního stavu, resp. že napodobování a citace z jiných děl se stala součástí našeho běžného života.
Když už jsem u té artové produkce, velikou radost mi udělalo uvedení 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů a hlavně Importu/Exportu do našich kin. Jak rakouský, tak i rumunský zástupce zasypaný cenami z různých festivalů vybízí diváka k činu, aby jenom pasivně nepřihlížel, ale i se sociální/politickou situací něco dělal. Smícháním dokumentárních a filmových (narativních) postupů se dociluje účinku, jakého by narativní film samotný nemohl nikdy docílit a symbolika ve filmech obsažená je natolik obecně platná a srozumitelná, přitom nebanální, že si menši zmínku taky zaslouží. Místo v žebříčku si ale oba snímky vysloužily hlavně díky tomu, že ač nemoderně vyhlížející, jejich nejsilnějším prvkem je pohyb – jak záběru, tak v záběru, užití buď subjektivní, nebo chladně dokumentaristické kamery s promyšleným rámováním. Což je ryze moderní užití filmové řeči.
Radost mi také udělali mí TOP tvůrci, kteří se nebojí být skutečně podvratní (za což u mě budou mít vždy vyhrazené místo). Paul Verhoeven se svou Černou knihou, v níž mísí evropský způsob natáčení zaměřený na postavy i jejich drobnokresbu a vypravování s americkým plným opájením atrakcí, Lars von Trier s „odpočinkovou“ dramédií Kdo je tady ředitel?, kdy záměrně za pomocí techniky Automa-vision natočil nepodarek a Kevin Smith, který se vrátil ke své flákačské poetice a vedle Tarantina a jeho Grindhouse: Auta zabiják natočil jeden z nejkrásnějších filmů o přátelství, Clerks 2.
Patrná je také tendence natáčet vyloženě chytré mainstreamové filmy, jejichž vyprávěcí struktura je natolik komplikovaná a přitom komplexní, že nejde nebýt zvědavý na to, jak se jejím tvůrcům podaří uspět na poli žánrové kinematografie. (Christopher Nolan po osvědčení se v případě Barman začíná se může naplno realizovat v žánrovém filmu Temný rytíř, pokračování Batmana, Marc Forster má režírovat 22., zatím nepojmenovanou bondovku
a Alejandro González Ińárritu svou „narativní trilogií“ Láska je kurva – 21 gramů – Babel – prokázal, že i z festivalových a náročnějších filmů lze udělat obdobu mainstreamové kinematografie založené na serialitě). Přestože mám k jednotlivým filmům (Dokonalý trik, Horši už to nebude a Babel) dílčí výhrady týkající se většinou problematických závěrů, jejich formální promyšlenost mě nepřestane asi nikdy fascinovat.
Třicítku uzavírají dva animované (Simpsonovi ve filmu, Ratatouille), tři britské (Harry Potter a Fénixův řád, Jednotka příliš rychlého nasazení a Královna, pro rejpaly: ano, vím, že Sunshine a Hvězdný prach jsou taktéž britské) a po jednom německý (Životy těch druhých), mexický (Faunův labyrint) a maďarský (Taxidermia) film.
0běma animovaným filmům jsem se věnoval v samostatných článcích (Simpsonovi ुa Ratatouille) a oběma jsem nakonec dal přednost před sice ne nejlepším, ale rozhodně do jisté míry nejnovátorštějším animákem tohoto roku, Divokým vlnám, které mísí retro nostalgii po 70. letech s dokumentárními vyprávěcími postupy a zcizovacími prvky, přičemž zážitek se zintenzivňuje tím víc, nakolik jste seznámeni s americkou sedmdesátkovou klasikou Big Wednesday (Velká středa).
Britská „trojka“, ač televizně vyhlížející, vypráví o represi – represi ve školství kvůli nové profesorce Umbridgeové v Harry Potterovi a Fénixově řádu, represi svobody a vlastního myšlení na úkor měšťáčtí a utilitářství v Jednotce příliš rychlého nasazení a represi toho, co vy považujete za správné na úkor toho, co většina považuje za vhodné v Královně. A hlavně, najdete něco britštějšího než jsou anglické policejní jednotky, královna a Harry Potter?
„Neamerická trojka“ pak zastupuje žánry a ukázky filmů, které by se bez problémů mohly natočit u nás, kdybychom měli talentované a se současnou kinematografií seznámené tvůrce, kteří by se neustále neodvolávali alibisticky na nedostatek peněz. Faunův labyrint, Životy těch druhých a Taxidermia účtují s politickou minulostí své země, každý svým vlastním unikátním způsobem, v žánrových mantinelech, přičemž u všech třech filmů hned ze začátku víme – protože je nám to řečeno -, jak skončí, a tak se můžeme soustřeďovat na důmyslný stylistický systém filmů, u nichž se pracuje s důmyslným propojením časoprostorové kontinuity.
Když se ohlédnu za filmovým rokem 2007, vidím několik silných (či spíše posílených, chcete-li) trendů: narativní experimentování, překračování žánrových hranic ovládnutím žánru a pohráváním si s divákem a navracení se uznávaných tvůrců ke svým počátkům, rekapitulování své filmařské minulosti a posunování se zase někam dál. Když se podívám na to, co nás čeká hned v lednu příštího roku, přičemž nijak netajím, že Východní přísliby, Pokání a Touha, opatrnost mají místa v žebříčku „nejlepších filmů roku 2008 distribuovaných v českých kinech“ předplacené, vidím, že výše zmíněné trendy se budou dále rozvíjet.
P.S. A kdyby to někoho zajímalo, z filmů, jež se nedostaly do kinodistribuce, ale alespoň na DVD, bych do seznamu bezpochyby zařadil Marii Antoinettu a Papriku.
Import/Export
Drama, Rakousko, 2006Jak vidíte z níže uvedeného seznamu, nabídka je opravdu rozmanitá a za pozornost protentokrát stojí to, že o fous se do seznamu „30 nejlepších filmů roku 2007 distribuovaných v českých kinech“ nedostal jeden český (!) film (Tajnosti) a jeden dokument (Sicko)। Někoho možná překvapí zařazení Across the Universe Julie Taymorové na úkor favorizovaných muzikálů jako Hairspray či Once, ale v případě filmu, který do stejné kategorie jako já řadí i taková kapacita jako Kristin Thompsonová, přece něco musí být a stejně jako ona, i já si myslím, že přehnaná teatrálnost díla je záměrná. Vztah k filmu, který se – troufám si tvrdit – utvoří na základě toho, nakolik máte rádi filmy jedné z posledních kvalitních zahraničích režisérek současnosti a hudbu Beatles (a tím pádem oceníte, do jakých kontextů jsou skladby zasazeny), posiluje i to, že takhle se v muzikálu bezešvě přechází ke zpívaným a tanečním výstupům.
Přítomnost tři akčních thrillerů léta pro čtenáře mého blogu, předpokládám, není překvapující, protože Bourneově ultimátu a i Transformerům jsem se věnoval v samostatných článcích a Smrtonosná past 4।0 si vysloužila dokonce FMko. Bayovi Transformeři jsou blockbusterem, který komentuje své vlastní marketingové strategie v díle, dokáže v člověku probudit vnitřní dítě a s ním úspěšně komunikovat a navíc se dají brát jako kýčovitě přepíská podívaná s jednoduchou zápletkou („film o prvním autu a později sexuálním partnerovi“) a i důmyslná podívaná, u které je viditelná Spielbergova ruka jakožto (výkonného) producenta. Michael Bay se zbavil svých manýr, spíše je povýšil na koncept, a tak natočil vedle Skály svůj nejlepší film a zároveň podívanou v nejlepším slova smyslu, která fanoušky přiměla milovat svého boha ještě více a jeho odpůrce (ke kterým jsem se řadil a vlastně stále řadím) přesvědčit ओ tom, že reklamně-videoklipovitou estetiku lze užit nejen efektně, ale i efektivně.
Bourneovo ultimátum a Smrtonosná past 4.0 pracují s nachlup stejným konceptem, kdy divák spolu s hlavním hrdinou prochází filmovým fikčním světem a spolu s ním je nositelem žánrové a filmové paměti, protože jednotlivé scény jsou variací a vylepšením už dříve viděného v předešlých dílech anebo žánrově spřízněných filmech. Jenže zatímco Jason Bourne ve svém pátrání po vlastní identitě, která je mu jedinou jistotou v paranoidním světě po 11/9, zapojuje diváka přímo do dění, což je posilováno ještě čistě účelovou filmařinou, v níž ani jeden záběr anebo sekunda není navíc, u Johna McClanea si divák vytváří odstup díky jeho glosám, a tak snáze může přijmout přepísknoutou akci. Pro oba filmy je taktéž charakteristické, že zatímco akční podívané sázely na opulentní atrakce, v současném akčním filmu, resp. thrilleru přebírá určující postavení zvuk a zvukové efekty, jejichž posílením se filmu přidává na plastičnosti a tento trend, započatý Mannovým Miami Vice, je v poslední době nepřehlédnutelný. Vyjmenováváním společných znaků obou děl by bylo na dlouhou dobu a možná se tomuto trendu budu věnovat ještě detailněji s příchodem dalšího obdobně pracujících akčního filmu, a tak si vystačím s tvrzením, že Smrtonosnou past 4.0 a Bourneovo ultimátum považuji za jedny z nejprogresivnějších akčních filmů posledních let.
Transformers vzpomínají na osmdesátá léta a přebírají z nich jednotlivé znaky (předměstí, rodina, hudba…), Smrtonosná past 4.0 je vítězstvím osmdesátých let nad současností (závěrečná modelová scéna se sanitkou a titulková píseň Fortunate Son od Creedence Clearwater Revival) a Rocky Balboa spor „starých fyzických“ (rozuměj osmdesátých) vs. „moderních digitálních“ (rozuměj 21. století) přímo tematizuje. Hlavní hrdina se vrací na místa, na nichž začínal a která ho, jak se říká, tzv. „udělala“, nostalgický prvek je posílen nejenom tím, že se vracíme s ním a vidíme místa, která jsme dlouho neviděli a postavy, které jsme dlouho neviděli a neslyšeli, ale jejichž osudy nás zajímaly, ale i tím, že se jedná o návrat Slyvestra Stallonea, kterému každý fanoušek vyrůstající na jeho filmech přál úspěšný comeback a zároveň zdařilé rozloučení se s postavou. Vítězství poctivých rukodělných osmdesátek nad agresivní součastnosti plné arogantních hrdinů a akcí za velkého přispění digitálních efektů se zde sice nedočkáme, zato dojdeme k poznání, že podstatné je vybojovat zápas se svými vlastními démony, kdy se Rocky Balboa posouvá blíže k Jakeu LaMoteovi Martina Scorseseho a jeho sebereflexivní podívané Zuřící býk.
Poté zde máme filmy natolik stojící na (p)okraji, přestože se jedná o mistrovská díla (nebo právě protože?), že studia neví, co si s nimi počnout, a tak je odkládá, jak jen může. Fontána, Sunshine, Zodiac – všechno snímky filmařů, od jejichž dalších filmů se toho hodně očekává, možná proto, že toho zase tolik netočí. Jediná, a to ještě násilná spojitost mezi touhle trojicí je snad ta, že ač se jedná o žánrové podívané (sci-fi říznutá historickým krvákem a melodramatem, sci-fi horror a krimi thriller), žánrové konvence jsou zde překročeny či obráceny, aby se dosáhlo výpovědi. Tím, že se přepne do jiného žánrového módu (Sunshine); meditativní film o lásce a smrti zabalí jako žánrový mix, z kterého si vybere každý něco (pro ženy tady máme věčnou lásku, pro muže historické násilné výjevy, pro všechny pak sci-फी o hledání věčného života) a kriminální thriller se ukáže být existenciálním dramatem bez pointy a snad jenom dvěma scénami naplňující divákovo žánrové očekávání (scéna v úvodu a ve sklepě)। (To takový Hvězdný prach natočený podle knihy Neila Gaimana si se žánrem pohrává a vzniklo tak neuvěřitelně zábavné podvratné dílko plné na hlavu postavených generových stereotypů přisuzovaných jednotlivým postavám a dílko plné dvojsmyslů a proklatě černého humoru s pevnou rukou režiséra, jenž zjevně věděl, co chce danou scénou docílit a hlavně JAK toho docílit.)
Z žánru (tentokráte válečného) výrazně vybočuje diptych Clinta Eastwooda Vlajky našich otců/Dopisy z Iwo Jimy, filmy v tom nejlepším slova smyslu „staromistrovské“, u nichž platí, že antiteze (Vlajky našich otců) a teze (Dopisy z Iwo Jimy) dá dohromady syntézu. Jeden z filmů má propracovaný vypravěčský systém, ten druhý zase stylistický a oba, přestože nuda je jejich konceptem, jsou moderní co do tónování a podání akčních scén, navíc jak Vlajky, tak i Dopisy mají co neotřelého říct k aktuální válce s Irákem. Upřímně, být Eastwood nominovaný za oba filmy zároveň, přeji toho Oskara tentokráte jemu (samozřejmě s tím, že by toho režijního Marty už měl za Letce, za kterého si ho stejně zasloužil ;-)).
INLAND EMPIRE (David Lynch vyžaduje psaní názvu kapitálkami, tj। velkými písmeny) a Grindhouse: Auto zabiják stojí natolik na okraji nejenom studiového systému, ale i do jisté míry diváckého zájmu, protože jsou určeny pro čím dál tím menši skupinku těch nejvěrnějších fanoušků tvůrců, že je nelze neocenit। Tyhle „zkoušky fanouškovství“ jsou typické, jak výstižně napsala Alena Prokopová, i tím, že estéti 90. let si potrpí teď na tom, aby byli oškliví. A pohrávali si s divákem, bych dodal, protože obě výše zmíněné díla jsou o tom, jak přílišné ztotožnění se s postavou může vést do komatózního stavu, resp. že napodobování a citace z jiných děl se stala součástí našeho běžného života.
Když už jsem u té artové produkce, velikou radost mi udělalo uvedení 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů a hlavně Importu/Exportu do našich kin. Jak rakouský, tak i rumunský zástupce zasypaný cenami z různých festivalů vybízí diváka k činu, aby jenom pasivně nepřihlížel, ale i se sociální/politickou situací něco dělal. Smícháním dokumentárních a filmových (narativních) postupů se dociluje účinku, jakého by narativní film samotný nemohl nikdy docílit a symbolika ve filmech obsažená je natolik obecně platná a srozumitelná, přitom nebanální, že si menši zmínku taky zaslouží. Místo v žebříčku si ale oba snímky vysloužily hlavně díky tomu, že ač nemoderně vyhlížející, jejich nejsilnějším prvkem je pohyb – jak záběru, tak v záběru, užití buď subjektivní, nebo chladně dokumentaristické kamery s promyšleným rámováním. Což je ryze moderní užití filmové řeči.
Radost mi také udělali mí TOP tvůrci, kteří se nebojí být skutečně podvratní (za což u mě budou mít vždy vyhrazené místo). Paul Verhoeven se svou Černou knihou, v níž mísí evropský způsob natáčení zaměřený na postavy i jejich drobnokresbu a vypravování s americkým plným opájením atrakcí, Lars von Trier s „odpočinkovou“ dramédií Kdo je tady ředitel?, kdy záměrně za pomocí techniky Automa-vision natočil nepodarek a Kevin Smith, který se vrátil ke své flákačské poetice a vedle Tarantina a jeho Grindhouse: Auta zabiják natočil jeden z nejkrásnějších filmů o přátelství, Clerks 2.
Patrná je také tendence natáčet vyloženě chytré mainstreamové filmy, jejichž vyprávěcí struktura je natolik komplikovaná a přitom komplexní, že nejde nebýt zvědavý na to, jak se jejím tvůrcům podaří uspět na poli žánrové kinematografie. (Christopher Nolan po osvědčení se v případě Barman začíná se může naplno realizovat v žánrovém filmu Temný rytíř, pokračování Batmana, Marc Forster má režírovat 22., zatím nepojmenovanou bondovku
a Alejandro González Ińárritu svou „narativní trilogií“ Láska je kurva – 21 gramů – Babel – prokázal, že i z festivalových a náročnějších filmů lze udělat obdobu mainstreamové kinematografie založené na serialitě). Přestože mám k jednotlivým filmům (Dokonalý trik, Horši už to nebude a Babel) dílčí výhrady týkající se většinou problematických závěrů, jejich formální promyšlenost mě nepřestane asi nikdy fascinovat.
Třicítku uzavírají dva animované (Simpsonovi ve filmu, Ratatouille), tři britské (Harry Potter a Fénixův řád, Jednotka příliš rychlého nasazení a Královna, pro rejpaly: ano, vím, že Sunshine a Hvězdný prach jsou taktéž britské) a po jednom německý (Životy těch druhých), mexický (Faunův labyrint) a maďarský (Taxidermia) film.
0běma animovaným filmům jsem se věnoval v samostatných článcích (Simpsonovi ुa Ratatouille) a oběma jsem nakonec dal přednost před sice ne nejlepším, ale rozhodně do jisté míry nejnovátorštějším animákem tohoto roku, Divokým vlnám, které mísí retro nostalgii po 70. letech s dokumentárními vyprávěcími postupy a zcizovacími prvky, přičemž zážitek se zintenzivňuje tím víc, nakolik jste seznámeni s americkou sedmdesátkovou klasikou Big Wednesday (Velká středa).
Britská „trojka“, ač televizně vyhlížející, vypráví o represi – represi ve školství kvůli nové profesorce Umbridgeové v Harry Potterovi a Fénixově řádu, represi svobody a vlastního myšlení na úkor měšťáčtí a utilitářství v Jednotce příliš rychlého nasazení a represi toho, co vy považujete za správné na úkor toho, co většina považuje za vhodné v Královně. A hlavně, najdete něco britštějšího než jsou anglické policejní jednotky, královna a Harry Potter?
„Neamerická trojka“ pak zastupuje žánry a ukázky filmů, které by se bez problémů mohly natočit u nás, kdybychom měli talentované a se současnou kinematografií seznámené tvůrce, kteří by se neustále neodvolávali alibisticky na nedostatek peněz. Faunův labyrint, Životy těch druhých a Taxidermia účtují s politickou minulostí své země, každý svým vlastním unikátním způsobem, v žánrových mantinelech, přičemž u všech třech filmů hned ze začátku víme – protože je nám to řečeno -, jak skončí, a tak se můžeme soustřeďovat na důmyslný stylistický systém filmů, u nichž se pracuje s důmyslným propojením časoprostorové kontinuity.
Když se ohlédnu za filmovým rokem 2007, vidím několik silných (či spíše posílených, chcete-li) trendů: narativní experimentování, překračování žánrových hranic ovládnutím žánru a pohráváním si s divákem a navracení se uznávaných tvůrců ke svým počátkům, rekapitulování své filmařské minulosti a posunování se zase někam dál. Když se podívám na to, co nás čeká hned v lednu příštího roku, přičemž nijak netajím, že Východní přísliby, Pokání a Touha, opatrnost mají místa v žebříčku „nejlepších filmů roku 2008 distribuovaných v českých kinech“ předplacené, vidím, že výše zmíněné trendy se budou dále rozvíjet.
P.S. A kdyby to někoho zajímalo, z filmů, jež se nedostaly do kinodistribuce, ale alespoň na DVD, bych do seznamu bezpochyby zařadil Marii Antoinettu a Papriku.
Import/Export
Režie: Ulrich Seidl
Hrají: Georg Friedrich, Susanne Lothar
Distributor: Aerofilms
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
Drama, Rumunsko, 2007
Režie: Cristian Mungiu
Hrají: Anamaria Marinca, Laura Vasiliu
Distributor: Artcam
Hvězdný prach
Fantasy / Romantický, Velká Británie, 2007
Režie: Matthew Vaughn
Hrají: Charlie Cox, Claire Danes
Distributor: Bontonfilm
Ratatouille
Animovaný / Rodinný, USA, 2007
Režie: Brad Bird
Hrají: Brad Garrett, Peter O'Toole
Distributor: Falkon
Bourneovo ultimátum
Akční / Thriller, USA, 2007
Režie: Paul Greengrass
Hrají: Matt Damon, Julia Stiles
Distributor: Bontonfilm
Transformers
Akční / Sci-Fi, USA, 2007
Režie: Michael Bay
Hrají: Shia LaBeouf, Megan Fox
Distributor: Bontonfilm
Faunův labyrint
Drama / Thriller, Mexiko, 2006
Režie: Guillermo del Toro
Hrají: Ivana Baquero, Doug Jones
Distributor: Aerofilms
Simpsonovi ve filmu
Animovaný / Komedie, USA, 2007
Režie: David Silverman
Hrají: Dan Castellaneta, Julie Kavner
Distributor: Bontonfilm
Harry Potter a Fénixův řád
Dobrodružný / Rodinný, Velká Británie, 2007
Režie: David Yates
Hrají: Daniel Radcliffe, Rupert Grint
Distributor: Warner
Inland Empire
Mysteriózní / Drama, USA, 2006
Režie: David Lynch
Hrají: Laura Dern, Jeremy Irons
Distributor: SPI
Grindhouse: Auto zabiják / Auto zabiják
Akční / Krimi, USA, 2007
Režie: Quentin Tarantino
Hrají: Kurt Russell, Rosario Dawson
Distributor: Palace
Smrtonosná past 4.0
Akční / Thriller, USA, 2007
Režie: Len Wiseman
Hrají: Bruce Willis, Timothy Olyphant
Distributor: Bontonfilm
Jednotka příliš rychlého nasazení / ...
Akční / Komedie, Velká Británie, 2007
Režie: Edgar Wright
Hrají: Simon Pegg, Nick Frost
Distributor: Bontonfilm
Zodiac
Krimi / Thriller, USA, 2007
Režie: David Fincher
Hrají: Jake Gyllenhaal, Mark Ruffalo
Distributor: Warner
Černá kniha
Thriller / Válečný, Nizozemí, 2006
Režie: Paul Verhoeven
Hrají: Carice van Houten, Sebastian Koch
Distributor: HCE/Falkon
Sunshine
Sci-Fi / Thriller, Velká Británie, 2007
Režie: Danny Boyle
Hrají: Chris Evans, Cillian Murphy
Distributor: Bontonfilm
Horší to už nebude
Drama / Fantasy, USA, 2006
Režie: Marc Forster
Hrají: Will Ferrell, Maggie Gyllenhaal
Distributor: SPI
Kdo je tady ředitel?
Komedie, Dánsko, 2006
Režie: Lars von Trier
Hrají: Jens Albinus, Jean-Marc Barr
Distributor: Artcam
Vlajky našich otců
Drama / Válečný, USA, 2006
Režie: Clint Eastwood
Hrají: Ryan Phillippe, Jesse Bradford
Distributor: Warner
Fontána
Sci-Fi / Drama, USA, 2006
Režie: Darren Aronofsky
Hrají: Hugh Jackman, Rachel Weisz
Distributor: Bontonfilm
Dopisy z Iwo Jimy
Drama / Válečný, USA, 2006
Režie: Clint Eastwood
Hrají: Ken Watanabe, Kazunari Ninomiya
Distributor: Warner
Rocky Balboa
Drama / Akční, USA, 2006
Režie: Sylvester Stallone
Hrají: Sylvester Stallone, Tony Burton
Distributor: Bontonfilm
Babel
Drama, USA, 2006
Režie: Alejandro González Ińárritu
Hrají: Brad Pitt, Cate Blanchett
Distributor: MagicBox
Královna
Drama, Velká Británie, 2006
Režie: Stephen Frears
Hrají: Helen Mirren, Michael Sheen
Distributor: SPI
Clerks 2: Muži za pultem
Komedie / Drama, USA, 2006
Režie: Kevin Smith
Hrají: Jeff Anderson, Brian O'Halloran
Distributor: Palace
Krvavý diamant
Drama / Thriller, USA, 2006
Režie: Edward Zwick
Hrají: Leonardo DiCaprio, Jennifer Connelly
Distributor: Warner
Životy těch druhých
Drama, Německo, 2006
Režie: Florian Henckel von Donnersmarck
Hrají: Ulrich Mühe, Sebastian Koch
Distributor: Bontonfilm
Dokonalý trik
Fantasy / Drama, USA, 2006
Režie: Christopher Nolan
Hrají: Hugh Jackman, Christian Bale
Distributor: Warner
Taxidermia
Drama / Komedie, Maďarsko, 2006
Režie: György Pálfi
Hrají: Csaba Czene, Gergely Trócsányi
Distributor: Aerofilms
Across the Universe
Romantický / Muzikál, USA, 2007
Režie: Julie Taymor
Hrají: Jim Sturgess, Evan Rachel Wood
Distributor: Falcon
Žádné komentáře:
Okomentovat