DEPARTED - SKRYTÁ IDENTITA

Skrytá identita se i přes velice příznivé recenze ze zámoří (Rotten Tomatoes shromažďující zahraniční recenze se drží na 93% ze 184 článků, divácké hlasování na IMDb.com se ustálilo na 8,5/10 z 2074 hlasů) a i na Scorseseho filmy vysoké tržby (Letec byl jediný, který přesáhl v kinech stomilionovou hranici, přesto si na sebe nevydělal, Departed se snad stane nejziskovějším "Martyho" filmem) u nás přesto dočkala poměrně rozporuplných ohlasů. Ty pozitivní mají za to, že se jedná o nejlepší Scorseseho film za posledních 10 let od dob Casina, a negativní naopak tvrdí, že Scorsesemu ujel vlak a za svůj poslední počin si zaslouží tak leda tvrdý odsudek. Abych zbytečně nechodil dlouho kolem zdechlé krysy, sám za sebe musím přiznat, že se řadím k těm v textu prvním zmiňovaným. V následujících odstavcích, oddělených vždy dle jejich tématu příznačnou hláškou z filmu, se budu věnovat výtkám, jež zazněly na adresu Skryté identity a které si dle mého zaslouží větší pozornost.

Protože rozumím tomu, že se málokomu bude chtít číst dlouhý text/"rozbor", uvedu nejprve tématický okruh a k němu i citaci, která ho načíná, abyste se mohli zaměřit pouze na to, co vás zajímá nejvíc. (1) "Když čelíš nabité zbrani, v čem je rozdíl?": časy gangsterských podívaných jsou sice zpět, ale jinak a hůře, (2) "Nechci být produktem prostředí. Chci, aby bylo prostředí mým produktem": herecké výkony jsou nevyrovnané a každá postava jako kdyby vypadla z jiného fikčního žánrového světa, (3) "Kdo jsem? Já jsem chlápek, který dělá svou zkurvenou práci. Ty musíš být ten druhý!": film je strašně při své minutáži rozvleklý a tempo je naháněno kulometným střihem a nepatřičnou kamerovou kinetikou, (4) "Co chceš, rozsekat mě a nechat nakrmit chudé? To je to, co chcete?": Skrytá identita jako předělávka hongkongské pecky Volavka, která nedokáže fungovat samostatně.

(1) "Když čelíš nabité zbrani, v čem je rozdíl?"

Vezmeme si to ale všechno pěkně postupně. Začneme od oné výtky, že Scorsese je někde úplně jinde ve Skryté identitě, než byl svého času ve své mafiánské/gangsterské sérii Špinavé ulice/Casino/Mafiáni/Gangy New Yorku. Marty dá sice v úvodu filmu upomenout na to, že staré dobré časy nečekaných výbuchů násilí a fuckování ostošest i černohumorně zábavných poprav ("Ta ale padala legračně!") jsou zpátky (a silně tomu napomáhají i archivní záběry ala Špinavé ulice), ale přestože vypráví další svůj příběh o neuskutečněném americkém snu narážejícího na lidské hranice etiky, už nevypráví o Italoameričanech, kteří se z ničeho vypracovali na mafiánské špičky, ale o Iroameričanech, kteří ve svém honu za kariérismem za každou cenu a ochotou jít přes mrtvoly musí být zároveň velice důmyslní a schopní hrát na obě strany. Je od něj sice docela nefér, že nás v úvodu natěší na "návrat mistra do starých dobrých časů", podpořených jeho trademarkovou (objevila se jak v Mafiánech, tak Casinu) písní Rolling Stones Gimme Shelter, ale jakmile skladba Stoneů přestane a vystřídá jí I´m Shipping Up To Boston od Dropkick Murphys, představí se nám v zcela novém, svěžím a ryze mladickém světle. O to intenzivnější a po emociální stránce působivější jsou scény, v nichž skvěle rytmická píseň od Dropkick Murphys, znějících vždy ve chvíli, kdy se na něco velkého schyluje, utichne a Scorsese je schopný situovat velice intimní milostnou scénu, v níž jako podkres hrají Floydi (a pokud si v tu chvíli vzpomenete na to, že zrovna Floydi hráli i v jeho debutu Kdo to klepe na mé dveře? při milostné scéně, možná i slza ukápne).

Už v Ganzích New Yorku, které byly Scorseseho vysněným projektem a které se snažil natočit celých 30 let, se skrz žánrové epické vyprávění snažil říct něco i o současném světě po 11.9. 2001 (jak dokládala i velice důmyslná, i když možná pro někoho přílišně doslovná montáž-prolínačka záběrů Manhattanu napříč historie až do současnosti) a i zde se zabýval Iry jako hlavními hrdiny, které ovlivňuje své okolí, ale kteří by spíš chtěli ovlivnit ho (a taktéž to bylo převážně prostřednictvím násilí). I když i ve Skryté identitě se nedostaneme do režisérova rodného a toliko zbožňovaného New Yorku (přestože se tam část filmu natáčela, Scorsese je perfekcionista, který musí mít vše dokonalé a i lampy musí vypadat správně "bostonsky" oprýskaně), díky závěrečnému záběru zlaté kopule v pozadí a lezoucí krysy po zábradlí v popředí je patrné, že vyprávění o identitách v současném postmoderním světě a o "skrytých krysách" má obecnější charakter.

(2) "Nechci být produktem prostředí. Chci, aby bylo prostředí mým produktem."

S touhou po starých dobrých časech u některých diváků souvisí i ono výše zmíněné nevyrovnané herectví a hlavně obsazení některých rolí. Roberta DeNira na postu stálého herce filmů Martyho Scorseseho se už asi niky nedočkáme, ale docela obstojně se jím stává Leonardo DiCaprio, o kterém jsem měl za to, že v Letci podal svůj životní výkon a za roli Howarda Hughse by si měl odnést Oscara, i když jeho mladický vzhled nebyl i přes povedenou prostetiku příliš věrohodný ve starších obdobích Hughesova života. To jsem ale ještě netušil, čeho bude schopný ve své další spolupráci se Scorsesem a i když mu silně napomáhá v některých scénách scénář a fakt, že o jeho postavě se i díky exkurzi do minulosti a za rodinou dozvíme nejvíc, jeho proměna z nabubřelého nováčka na policejní akademii na psychicky nestabilní volavku a zranitelného macho muže je přesvědčivá a neměl jsem s ním sebemenší problém. To jeho filmový protihráč v podání Matta Damona to neměl vůbec lehké, ale závěrečné scény s ním (a hlavně potom ty ve výtahu) dokazují, že ať už v Damonovi vidíte Bournea a nebo dokonalého pana Ripleyho, zásadové jedince, kteří se ale před okolím přetvařují a nervy jim povolí, jakmile hrozí zhroucení jimi vysněného života, Damon hraje bravurně a jeho v davu zapadajícího chlápka s velkými ambicemi si zapamatujete jako jednoho z největších sviní filmového plátna posledních let. Navíc je velice sympatické, jak Scorsese spolu se svým scénáristou Williamem Monahanem (mj. Scottovo Království nebeské) dodržují hvězdné obsazení dané hongkongským originálem, v kterém si zahráli Tony Leung a Andy Lau, a likvidují mediální obrazy obou výše zmíněných mladých hvězd filmu, díky čemuž nehrozí, že by si je náctileté nanynky po zhlédnutí vylepily na zeď.

Pokud se u DiCapria a Damona dalo mluvit o uvěřitelných a živelných postavách, o jejich filmových nadřízených, ať již se jedná o malou roličku pro Martina Sheena na straně policie, či Jacka Nicholsona na druhé straně zákona, se nedá mluvit jinak než jako o žánrových postavách, na nichž je patrná dualita, na které Scorsese svůj svět Skryté identity staví. Je-li zaměnitelný DiCaprio s Damonem (jak již trefně podotkla Alena Prokopová v Cinemě na poukaz ke scéně v pornokině), Nicholson se Sheenem rozhodně ne. Oba hrají sice "povoláním" přešlé staré muže, kteří už ani svou práci dělat nemusí, ale dělají ji čistě z požitku samotného. Jenže zatímco jeden je inteligentní a introvertní, zásadový i upřímný muž, na kterého je spoleh (řeč je samozřejmě o Sheenově postavě), ten druhý je extrovert a hlupec, který je schopný vrazit nůž do zad každému, kdo se mu jen trochu znelíbí a nevěří mu (řeč je samozřejmě o Nicholsonově postavě).

To je podtrženo i jejich stylem oblékání, u kterého by se dalo vytknout velice snadné a až prvoplánové naznačení charakteru postav (Nicholson v saku, ale s leopardí kravatou -> výstřední postava, nemající daleko k Tučňákovi z Batman se vrací, kterého evokuje v zábavné etudě s rukou), ale jak řekl Freud: "Irové jsou jediní, kteří jsou neproniknutelní psychoanalýzou." (V tomhle případě je Skrytá identita velice rafinovaná, protože prostřednictvím jasných charakterových prvků postav a i jejich stylem oblékání i tím, že jednou ze "skrytých" postav je psycholožka, se psychoanalytické čtení filmu vyloženě nabízí. Následně je divákovi ihned v tomto typu čtení zamezeno různými pejorativními výrazy z úst postav a i svou záměrnou otevřeností a jasností.) U obou postav vzhledem k jejich žánrovému figurkaření je složité oddělit herecké tváře jejich představitelů, kteří tím pádem na sebe strhávají pozornost (zvlášť Nicholson je skutečně lahůdkový a užívá si každou "lajnu" předepsanou ve scénáři), ale protože oba nakonec své žánrové ohraničení v posledním filmovém - i životním - momentu překročí, nevidím důvod, proč to kritizovat a beru to jako záměr. Ale chápu, že někomu tohle karikování nemusí přijít zrovna dvakrát vhod...

Největší pozornost ale na sebe bezpochyby strhává postava Marka Wahlberga, protože za všemi těmi siláckými a chlapáckými pózami i obhroublou, ale neodolatelně vtipnou mluvou prosycenou největším výskytem hlášek za poslední dobu v mainstreamovém americkém filmu, se skrývá vlastně bodrý a velice kamarádský chlapík, jenž svůj smysl pro loajalitu nezapře, přestože se musí vymanit ze své pózy - a i žánrové škatulky - a stát se další krysou. Mark Wahlberg je "US only", tj. postava, která nebyla v původní Volavce a určitě si získá divácké sympatie pro svou nekonvenčnost právě ve svém uchopení. Což se ale zatím nedá říct o postavě psychiatričky (hraje ji Vera Farmigová, známá z 15 minut či Manchurianského kandidáta), která musí zastat obě úlohy přítelkyň z hongkongského předobrazu, aby se ukázalo, že ona má celou dobu určující postavení v ději a působí jako takový středobod oběma hlavním postavám. Podzápletka s muži - stojícími na opačné straně zákona - zamilovanými do jedné ženy se může zdát jako hrozné americké klišé a její vyústění připadat někomu jako nelogické, ale i ona skončí překvapivě a neočekávaně (pokud si je člověk schopný dát dvě a dvě dohromady, v tomto případě žlutou obálku s jednou vedlejší postavou).

(3) "Kdo jsem? Já jsem chlápek, který dělá svou zkurvenou práci. Ty musíš být ten druhý!"

Kritizuje-li někdo Skrytou identitu, je to hlavně kvůli vykonstruovanosti a "chtěnosti" jednotlivých scén a jejich kompozicí. To, že Scorsese se svými dvorními spolupracovníky nenechá scénu vyznít, a tím pádem diváka naladit na atmosféru filmu a nenechá ho pohltit se filmem, a že kamerové švenky uvnitř scén a kulometný střih jsou velice rušivé. Otevřeně říkám, že ten, kdo něco takového tvrdí, buď viděl film pouze jednou a moc si na něj už nevzpomíná, nebo jednoduše nedával pozor (protože Skrytá identita od diváka vyžaduje vyloženě aktivní diváctví po celou svou dlouhou stopáž). Nemám sice rád odpovídáním na položené otázky otázkou, ale zde se to přímo nabízí: proč by Scorsese spolu se svou střihačkou Thelmou Schoonmakerovou měl nechat vyznít scény a nechat diváka nasát delší čas jejich (pa)chuť, když je Skrytá identita filmem o žití v neustálém střehu a ohrožení kvůli přetvářce? Osobně mě kamerové švenky nevadily (byly-li nějaké: nevšiml jsem si jich natolik, aby mě rušily, a zmiňované a na základě švenků kritizované scény jsou převážně rozzáběrované a záběry děleny střihem, takže o švencích nemohla být řeč).

"Chtěnost" je v tomto případě pouze první dojem člověka, který není schopný jít za složitou (ve skutečnosti ale jednoduchou a dokonale promyšlenou, protože koncepčně famózně zvládnutou) strukturu scén filmu. Demonstrovat se to dá již na prvních pěti minutách (a stejný postup je následně užít ve filmu ještě několikrát, i když v redukované podobě - viz scéna prvního rozhovoru psychiatričky a Bilyho Costigana/Leonarda DiCapria), kterými nás zprvu provází voice-over ve stínu schovaného Jacka Nicholsona a představuje nám Brooklyn 70. let (jeho vyprávění o upínání se k jedné skupině a křesťanství lze brát také jako novo-hollywoodské pomrkávání ke svým souputníkům - movie brats), abychom se přenesli do součastnosti a zaměřili se na dětství jedné z titulních postav příběhu (Colina - Matt Damon) a z voice-overu a stínu Nicholson přejde k monologu a vystoupí na světlo. V montáži a střihu je film skutečně novátorský, až se chce tesknit nad tím, že si výprava bere hodně z Volavky (skleněné kanceláře, střecha určená ke schůzkám ad.) a kompozice scén není tak originální, jak by mohla být (ale odkaz na Zjizvenou tvář (Howard Hawks, 1932 - jeden z nejvýznamnějších filmů své doby, který dle svého producenta Howarda Hughese ukazoval realitu) v podobě "X, křížku-místa označujícího vraždu" potěší, protože není nahodilý a je zapracován do syžetu samotného filmu). Zjednodušeně řečeno, Schoonmakerová má (doufám) dalšího Oscara jistého, Michael Ballhaus (se Scorsesem natočil Po zavírací hodině, Poslední pokušení Krista, Mafiány a Gangy New Yorku) by mohl být příště méně všední.

(4) "Co chceš, rozsekat mě a nechat nakrmit chudé? To je to, co chcete?"

Každý s aspoň průměrným zájmem o Skrytou identitu si zjistil, že se jedná o předělávku hongkongského filmu Volavka Andrewa Laua a Alana Marka, který byl tak úspěšný, že se dočkal dvou pokračování (resp. v jednom případě předpokračování) a sáhnul po něm Hollywood kvůli případnému remaku. A jak Scorsese, tak scénárista William Monahan originál při psaní scénáře a během natáčení neviděli (Monahan pracoval pouze s anglickým překladem čínského scénáře původního snímku), což se ani nechce věřit, když se mu jejich "předělávka" v některých scénách tak podobá. Přesto je Skrytá identita úplně jiným filmem. U Laua a Marka jsme měli dokonalý přehled o tom, kdy se co odehrává, ale samotná oblast nebyla zmapována moc dobře a měli jsme pocit, že nevíme, co přijde a nikdo se nezná s nikým; u Monahana a Scorseseho se všichni znají se všemi, máme dokonalý přehled o samotné oblasti, ale na druhou stranu chybí nějaké časové - a dobové - ukotvení. (Možná proto vyznívají DiCapriovy věty o tom, jak strašně dlouhou dobu je už infiltrován do gangu a že mu to leze na mozek, tak nekonkrétně a s menším dopadem na diváka.)

Přestože někteří lidé nedokáží vnímat Skrytou identitu jako samostatný film, nezávislý na svém předobraze, nemyslím si, že je to z důvodu podobnosti obou dvou filmů (přestože nejpůsobivější scény byly už ve Volavce, ať už se jedná o úmrtí jedné sympatické kladné postavy, tak i zjištění další krysy v mafiánském gangu či samotný "výtahový" konec), ale režijním - vyprávěčským a formálním - stylem filmu. Je hrozné žurnalistické klišé v rámci asijské kinematografie zmiňovat z akčních-mafiánských filmů osobu Johna Woo, ale byl to on, koho silně ovlivnily Scorseseho rané filmy - hlavně potom Špinavé ulice - a který ve svém asi nejlepším filmu Killer do titulků neopomněl zanést poděkování samotnému Scorsesemu. Když už jsem u těch různých klišé a frází, bylo by příznačné říct, že kruh se uzavřel, protože jestli Scorsese ve svém debutovém filmu Kdo to klepe na mé dveře? užil jako první filmař zpomalenou scénu násilí a téměř glorifikoval násilníky, Woo tohle dovedl k dokonalosti (stejně jako práci s kladením protikladných záběrů proti sobě k jejich srovnání, freeze obrazu ad. čistě formální finesy). Skrytá identita není Mys hrůzy, srovnání vzhledem k rozdílnému pojetí není možné.

"Nech mě to udělat mým způsobem."

Scorsese se dostal do takové pozice, že je uznávanou autoritou amerického filmu, která sklízí za své filmy pochvalné kritiky a těší se divácké oblibě, i když málokterý jeho film se při promítání v kinech zaplatí. Vydobyl si záviděníhodné postavení a i když se v každém hodnotícím textu k jeho filmu či osobě objeví zmínka o tom, že ještě nemá doma režijního Oscara (a ani tomuhle se to nevyhnulo), on ho ani nepotřebuje, pokud bude dál točit tak ikonoborecké a dokonalé filmy, na které je slast dívat se znovu a znovu. Já osobně řadím Skrytou identitu hned vedle "Martyho" vrcholů Zuřící býk, Taxikář, Mafiáni a Letec... kam byste ho zařadili vy?