Nebohá paní Pomsta (jak zní český překlad původního názvu "Chinjeolhan Geumjassi", jemuž by více prospělo držet se ironického originálu, který spíš znamená "Dobrosrdečná slečna Geum-ja") je třetí a závěrečnou částí velice volné, ale tématicky spřízněné trilogie pomsty jihokorejského režiséra Park Chan-wooka, který si větší pozornost vydobyl hned svým druhým celovečerním snímkem JSA - jak u kritiků, tak i u diváků. Pokud zrovna Park, který byl kritikem a tykal si velice dobře s filozofií (což je dost znát na jeho filmové tvorbě), netočil svůj úsek do povídkového filmu Three... extremes či If You Were Me, tak posledních pět let pracoval na své tématicky spjaté trilogii, z níž se k nám do širší distribuce dostal "pouze" Oldboy (jak do kin - 5.5. 2005, tak i po víc jak roce na DVD - 4.10. 2006) a Nebohá paní Pomsta (v kinech 31.8. 2006), první část Sympathy for Mr. Vengeance se u nás krom festivalových uvedení (nejvýrazněji na FilmAsii) do širší distribuce bohužel neprobojovala.
Ale nebudu tady zbytečně lamentovat nad distributorskými čachry (taky proto, že jsem to z části udělal ve své recenzi DVD Oldboye) a raději se zaměřím na Nebohou paní Pomstu, kterou osobně považuji nejen za nejlepší díl z Parkovy trilogie, ale zároveň i za nejlepší film od něj, který jsem měl tu možnost vidět (přičemž se tím mé tvrzení nevztahuje na Parkův debut Trio a jeho povídku v If You Were Me, z jeho krátkometrážní tvorby poté na Moon is the sun´s dream)... A možná je Nebohá paní Pomsta také nejlepším filmem o pomstě, ovšem to si musím nechat pořádně rozležet a zapřemýšlet nad tím, jestli z hlavy vylovím pamětihodnější kousky než asijské exploatační obskurnosti let dávno minulých či z poslední doby Tarantinův Kill Bill. Byl to právě Tarantino, jehož jméno a popularita posloužila Oldboyovi v zámoří natolik, že pověsti o Velké ceně poroty v Cannes za Oldboye a nálepka "tarantinovatější, než co jsem kdy sám natočil", pronesaná samotným Tarantinem, donutila Parka k lakonickým poděkováním diváků na různých festivalech při příležitosti uvedení Nebohé paní Pomsty za to, že mu vydělali Oldboyem tolik peněz a umožnili mu natočit Paní.
Tarantina nezmiňuji jenom kvůli tomu, že taktéž natočil dva výrazné filmy o pomstě z poslední doby (i když to taky), ale hlavně proto, že se silně ve své tvorbě inspiroval - stejně jako Park Chan-wook - japonským tvůrcem Seujinem Suzukim, který ve svých filmech (nejznámější jsou u nás tři - Tokyo Drifter, jeho asi nejslavnější "gangsterka" Branded to kill a její novodobá předělávka Pistol Opera) dbal víc na styl než na samotný příběh a stylově si pohrával s jednotlivými žánry a vůbec kompozicemi záběrů. Seujin Suzuki je dle mého zbytečně přehlížený japonský tvůrce, jenž byl na vrcholu v 60. letech minulého století (v němž se objevily právě filmy Tokyo Drifter a Branded to kill) a ve svých 80 vytřel zrak všem mladším současným režisérům kriminálně akčním dramatem Pistol Opera (2001) a pro mě se tak stává mnohem zajímavějším japonským tvůrcem než Shyna Tsukamoto, Takashi Miike, Takeshi Kitano a Ryuhei Kitamura, Jasudziro Ozu a Akira Kurosawa (klidně i dohromady). Zatímco Tarantino zůstal pouze v případě prvního Kill Bill u povrchního odkazu na Suzukiho Tokyo Drifter v podobě gogo-tanečnic, Park Chan-wook nejen v případě Nebohé paní Pomsty šel mnohem hlouběji a vzdal Suzukimu poctu opravdu ve velkém.
Pro dobrou představu o tom, jak Suzuki pracoval, poslouží vhodné přirovnání k Jean-Lucu Godardovi, který žánr a jeho jednotlivé škatulky inovoval tím, že ho bořil napadrť stejně jako divákovy představy o tom, co může přijít v následujících minutách. Krásně je to vidět právě na úvodních minutách Tokyo Drifter(=Suzukiho Alphaville), které jsou v duchu amerického filmu noir černobílé a hlavní hrdina, o němž by se dalo napsat, že připomíná Alaina Delona z Melvillova Samuraje či Eastwoodova Drsného Harryho díky stoičnosti a vztahu k ženám, se vypořádá se svými protivníky v naprosto dokonalé sekvenci, která svou prací s hloubkou ostrosti připomene to nejlepší od Sergia Leoneho. V sekvenci, která přejde do barev hned, jak naběhnou úvodní titulky. Pokud jsem načrtnul, že se v úvodní sekvenci vlastně setkává žánr westernu a filmu noir, k žánrovému chameleonství Tokyo Drifter bych měl ještě dodat, že hlavní hrdina nejen dá upomenout na výše zmíněné herce a postavy, které představovali na konci 60. let či v 70., ale hlavní hrdina si dokonce velice rád v duchu filmů Freda Astaira rád zpívá, jenže svou písničku většinou nikdy nedokončí, protože buď se musí vypořádat za pomocí svých zbraní a dovednosti "krvavého baletu" s protivníky, kteří mu přijdou do cesty, nebo musí v hitchcockovské sekvenci utéct před vlakem... ale ve skutečnosti utíká jen od lásky. Ani se nelze divit tomu, že Parkem zamýšlená verze Nebohé paní Pomsty, která se ale bohužel k nám do kin nedostává a je k viděni z mně dostupných informací pouze na korejském dvoudiskovém vydání, obsahovala pasáže, v nichž se přepínalo mezi barevnými scénami a černobílými s tím, že v těch černobílých bylo vždy "po vzoru Sin City" něco vybarveno. Sice se najdou jednodušší narážky na Suzukiho tvorbu nejen u výše zmíněného Tarantina, ale i u Parka (třeba podobnost pistole z Tokyo Drifter a té z Nebohé paní Pomsty je nepřehlédnutelná), ovšem Parkova práce se žánrem je mnohem rafinovanější a problematičtější, než se na první pohled zdá.
Na pozadí úvodních titulků Nebohé paní Pomsty sledujeme výrobu tofu, které údajně všechny propuštěné vězenkyně jedí (ale Geum-ja ho v úvodní scéně odmítne, přestože strávila ve vězení 13 let za vraždu malého dítěte, kterou nespáchala), střídající se se záběry ženských rukou a dlaní s prorůstajícím "tetováním", což nám utvoří dokonalý portrét tváře ústřední postavy, jíž z mrtvolně bílé, červenými pruhy kolem očí nalíčené tváře skane jedna slza z jednoho oka. Z žánrového hlediska by se "Pomsta" dala zařadit v první polovině k dramatu s prvky zlého černého humoru a nelibého sociálního komentáře, aby se v druhé polovině změnila zcela v černohumornou podívanou s několika silně traumatizujícími scénami, a vyústila v nežánrový, pro diváka a i po ústřední postavu očistný moment odpuštění a vykoupení. Jasně že až poté, co si Geum-ja setře ten make-up, který má pod očima do té doby, než je samotný akt pomsty vykonán. Co tím líbivým (žánrovým) make-upem, díky němuž pomsta vypadá tak hezky, ale chtěla vlastně zakrýt?
V Sympathy for Mr. Vengeance má právo na postu jak postava hluchoněmého hrdiny se zelenými vlasy Ryua, který chce získat peníze pro svou milovanou sestru na operaci ledviny, tak i podnikatel Park, jemuž Ryu unese jeho milovanou dceru kvůli výkupnému, ale která vlivem zanedbání ze strany únosců umírá. V Oldboyovi, vyprávějícím příběh narcistního a nespolehlivého O Da-sua, uvězněného na 15 let, aby byl poté propuštěn a měl jenom 5 dní na to k zjištění onoho "kdo, jak a proč", s hlavním hrdinou sympatizujeme (nebo přinejhorším cítíme apatii) čistě z toho důvodu, že je nám příběh vyprávěn z jeho úhlu pohledu. V Nebohé paní Pomstě se soustřeďujeme primárně na příběh Geum-ja, která nejen že přišla neprávem o 13 let svého života, po jejichž celou dobu plánovala pomstu, ale i o svou dceru, s kterou se chce znovu - po, nebo před vykonáním aktu pomsty? - navázat znovu kontakt. Jenže se v závěru ukáže, že zprvu matoucí a časté flashbacky v úvodu filmu, věnované jednotlivým postavám, mají své opodstatnění proto, že ony postavy v závěru filmu sehrají svou roli v příběhu, do kterého je vmanipulovala sama Geum-ja a všichni mají stejné právo na pomstu.
Nebohá paní Pomsta uzavírá trilogii - jak stylisticky, tak i narativně. Sice se tomu nechce ani věřit, zvlášť když se jednotlivé části - a nejvýrazněji Sympathy for Mr. Vengeance - mezi sebou tak liší, ale Park spojil ve svém zatím posledním režijním počinu jednotlivé místa, motivy i herce, i když jim dal jinou úlohu než v předchozích dílech, s režijní virtuozitou. Přesně tak, Nebohá paní Pomsta je soap-opera, žánr určený výhradně ženám, která v jistý moment téměř nepostřehnutelně přijde o svou "mýdlovost" a zůstane pouze operní vznešenost - najednou jsou všechny ty kýčovité barvy, povrchní líbivost (jistě záměrná) zcela pryč v momentě, kdy se z pastelových barev přejde k těm podzimním. Ale ona první, do hezkých barviček zabalená hodina filmu, má své opodstatnění v tom, že nám celý příběh titulní hrdinky nevypráví ona sama s odstupem několika let (jako je tomu například v Oldboyovi), ale její již dospělá dcera, jež jí ze začátku vylíčí téměř jako anděla milosrdenství, abychom poté poznali i stinné stránky Geum-ji jako naivita a sobeckost, až k závěrečnému odpuštění-vykoupení vlastní viny, ve kterém se Park nejvýrazněji odklání od Suzukiho filmů, ač jasně symbolické užití barev a to, že je všechno podřízeno rytmu, zachovává.
Park předhazuje divákovi indicie, kterým ale divák nemá důvod věřit, důmyslně si pohrává s formou zkratky, čímž vytváří v některých případech krásně černohumorné pointy (většina scén z vězení) a střihovou skladbu stejně jako obrazovou složku podřizuje vyprávění (působivá je v tomhle ohledu předběžná střihová montáž kolektivního sledování videa). Paní Pomsta není co do násilí tak intenzivní jako předchozí Oldboy, ale Parkova schopnost dát do popředí brutální scény (např. řezání si prstů, které neuvidíme) zvukové efekty, mu vyšla jak v Sympathy for Mr. Vengeance při scéně pitvy, tak i - a troufám si říct že i o něco lépe - zde. Hudba (samozřejmě nechybí tradiční Vivaldi) krom čistě dramatického účelu zastává i silný výrazový prvek, prostřednictvím kterého se dozvídáme, co si postavy ve skutečnosti myslí či co cítí (v tomhle ohledu je velice působivá "I don´t need anybody..."). Kamerové jízdy stejně jako záměrná práce s omezenou hloubkou ostrosti je podřízena rytmu filmu. Nebohá paní Pomsta sice není takové vizuální obžerství jako předchozí Oldboy, který nám nenechal vydechnout a cpal do nás jeden ohromný záběr vedle druhého, ale na druhou stranu si tak nezadá s manýrizmem jako svůj bratříček, protože pokaždé, když hrozí, že do něj nějaká scéna spadne, je narušena snovou vizí či flashbackem.
Yeaon-ae Lee (ústřední "Paní Pomsta"/Geum-ja) si u Chan-wooka zahrála již v Join Security Area postavu vyšetřovatelky-seržantky, ale zatímco v příběhu o mužském přátelství působila jako rušivý prvek, v příběhu o (nejen) ženské pomstě její smysl pro správně zvolenou přepjatou grimasu a čistě racionální a zdánlivě necitelné uvažování působí dokonale. Potěší i obsazení postav proti jejich zaběhnutým úlohám z předešlých dílů - Choi Min-sik (skutečně vynikající herec mnoha tváří, který zvládá jak komediální, tak i dramatickou polohu své role s vynikajícím načasováním) v Nebohé paní Pomstě ztvárnil záporáka, v Oldboyovi si však vystřihnul ústředního hrdinu, naopak Yu Ji-tae, jenž hrál zápornou postavu v Oldboyovi, je v Paní Pomstě "dospělým svědomým" Geum-ja. Postavě Song Kang-hoa byla unesena dcera a ta následně zahynula v Sympathy for Mr. Vengeance, v Nebohé paní Pomstě naopak on dceru unáší hlavní hrdince. Zábavné je i v majiteli cukrárny z Nebohé paní Pomsty rozpoznat majitele vězení-mučírny z Oldboye (oba hraje O Dal-su), to samé platí o Kimu Byeong-okovi, jenž vyměnil přeliv i své patolízalské zaměření - zatímco byl pravou rukou v Oldboyovi Yu Ji-taovi, záporákovi, nyní se stal "věrným psem" hlavní hrdince Nebohé paní Pomsty.
Pomsta je údajně pokrm, který je nejlépe podávat za studena. To ale neplatí pro Nebohou paní Pomstu, která divákovi - aspoň tomu vnímavějšímu - má co nabídnout i po emociální stránce, a není to dáno tím, že hlavní hrdinkou je žena a ve filmu jde i o mateřský cit, ale tím, kdo je narátorem samotného příběhu. Na filmu by se toho dalo ještě spoustu co rozebírat, bez zajímavosti bezpochyby není ani Parkovo pojetí města napříč trilogie a jeho prezentace od Mr. Vengeance v podobě rozpadajících se sídlišť přes moderního a multikulturního Oldboy, v jehož změti znaků se ztrácíme stejně jako hlavní hrdina, až k Lady Vengeance, v níž je městské předměstí ukázáno ve své čistotě a přirozenosti. Nelze napsat, že Nebohá paní Pomsta je uzavření trilogie ve velkém, už proto, že její subtilnost je tak poutavá a dráždivá zároveň. Park Chan-wook natočil naprosto dokonalý film, jímž předčil svůj vzor Seujina Suzukiho, a u nějž si doporučuji vzít místo kapesníků kostku tofu... a vůbec nevadí, že nechutná tak snadno jako chobotnice, když zanechá na (a v) člověku patrnější následky.
Žádné komentáře:
Okomentovat