RECENZE: Superman se vrací

Superman se vrátil a spolu s ním i Bryan Singer, který dal vale jím rozjeté komiksové sérii, která způsobila boom adaptací slavných komiksových hrdinů, a šel si splnit sen k distribuční společnosti Warner Bros. a natočit z části pokračování a z části předělávku Donnerovy klasiky. Hlavní otázkou teď zůstává, zda-li si „splnil sen“ stejně jako Peter Jackson a utopil se ve své megalomanii a neznalosti míry, nefunkčnosti romantických pasáží a velkém počtu trikových scén a jejich výrazně rozkolísanu kvalitou i přeplněním film intertextovými odkazy.

Vztah k filmu u mě rozhodly už úvodní titulky a stejně tak ho rozhodnou i u vás, protože zrovna u nového Supermana záleží na tom, jak moc dobře znáte Donnerovu klasiku, o které jsem obsáhle psal níže, nebo jste se pouze vydali na další letní blockbuster přeplněný akčními scénami a okázalou velkolepostí. Úvodní titulky, které mají téměř pět minut a na pozadí trikových orgií se odvíjí známý Williamsův ústřední motiv a z oblak se vynořují jména tvůrců a herců ve stejném fontu jako tomu bylo před víc jak 20 lety u prvního Supermana, nastoluje i způsob, jakým je Supermanovo filmové dobrodružství podáno. Celý film je přizpůsobený 70. létům, sice zde najdeme mobilní telefony a LCD monitory, ale stylizace kostýmů, dialogy a vůbec celý look odpovídá tomu, že jsme ve staré dobré době vzniku Donnerova filmu. singer ale, na rozdíl od Jacksona, nepřeplnil svůj splněný sen otravnými odkazy, které z filmu trčí a ničí jeho kompaktnost, pouze některými scénami upomíná na originál, aniž by tím vyloženě otravoval a dával na zřetel „hele, jak znám původní film a pomrkávám na vás“.

70. léta nejslavnější hrdina vůbec připomene i způsobem vyprávěn, které je na míle předvídatelné a navíc i krásně pomalé tak, že se dají vychutnat jednotlivé scény, z nichž atmosféra sála nejvíc pro nostalgiky. Vyčítat Singerovi, že na rozdíl od X-Menů nezlidštil mimozemského superhrdinu a staví ho do pozice stejného idealistického naivky jako před lety, mi přijde poněkud nepatřičné už z toho důvodu, že Superman je postava vystupující z kolektivní paměti a je to hrdina, který se nemění a nepodléhá dobovým konvencím. Scénáristé si ale jistě spolu se Singerem byli vědomi toho, že dnes může opláštěnkovaný hrdina nosící spodní prádlo vepředu působit komicky, a tak je ve filmu spousta sebereflexivních narážek, což jinak vážně podanému heroickému příběhu neskutečně pomáhá. Lexova pomocnice Kitty při vstupu do domu – hlavnímu sídlu zločince prohlásí skvostnou větu „Lexi, ten dům je tak staromódní, proč se sem vracíme?“ a stejné je to i s přístupem Singera k celému filmu.

Ano, Superman se vrací je přepjatě heroický, naivní a v pravém slova smyslu staromódní podívanou, která přijde vhod milovníkům doby 70. let se všemi jejími neduhy, ale na druhou stranu i pozitivy. Postava Supermana je novodobý mesiáš, který byl seslán na Zem, aby pomáhal těm slabším a utlačovaným, polidštění hlavního hrdiny by naopak bylo špinění ideálů, které Superman zastává. Celý film pojednává o tom, že svět nepotřebuje spasitele, dokonce ani Loise Laneová, a celý film je tak dokonce i podán – Singera víc zajímají samotné postavy než velkolepé a okázalé akční scény, jde po románku a milostném trojúhelníku než po hrozivých plánech záporné postavy.Zásadní je v tomto případě scéna, kdy Lois se Supermanem vzlétá do oblak, upomínající na památný okamžik z původního snímku, a Superman jí říká: „Napsala jsi, že svět nepotřebuje spasitele, ale já slyším, jak ho denně volají.“ Jako kdyby Superman, dobračisko už od pohledu, vyjadřoval postoj režiséra Bryana Singera, ve scéně, kdy přepíná televizními zpravodajstvími o válkách a utrpení, ale nakonec jde stejně zachraňovat ječící nanynky, kterým se pokazila brzda, či řešit „drobné“ delikty.

U Singera jsme zvyklí, ne jenom proto, že je to otevřený homosexuál, že v jeho filmech najdeme spodní podvratné proudy, či spíše i žánrovou alegorii na současnost a její problémy, v Supermanovi, který se vrací, ale nic takového díkybohu není, protože by to jenom uškodilo jeho celkové „čistotě“ – povahové a i té filmové. Singer zde pracuje inteligentně na několika rovinách a nabízí divákům dobový filmový, ale dokonce i komiksový exkurz od selankovitých podívaných o gerojích zachraňujicích kočky až k demytizaci hlavního hrdiny a anti-ikonické podání v neskutečně emociálním závěru, který hravě překonává i výjimečnou scénu z druhého Donnerova/Lesterova Supermana, v níž se ze Supermana stane člověk, Clark Kent, popere se v motorestu a poprvé ochutná svou krev. Je jasné, že ne všechny narážky, hlavně ty na komiks a jeho vývoj, pochytí větší obec diváků, ale tu menší seznámenou s mytologií Supermana jistě potěší – flashbacková scéna vzpomínek na dětství, kdy Superman ještě jako mladý kluk běhá rychle po poli, až to vypadá, že se vznáší, a poté se propadne do stodoly a zastaví se těsně před zemí, je naprosto úžasná.

Na Supermanovi je také patrná bída kritiky všeobecně, protože nedokáží nalézt argumenty pro to, proč je Singerova podívaná tak průměrná, jak tvrdí, a odkazují se k tomu, že film je prostoduchý (takový byl ale už i komiks, takže to výtka rozhodně není, ale spíše pochvala – a neznalost neomlouvá) a přeplněný logickými dírami (ty jsem nikdy nebral jako dostatečné důvody, navíc řešit logické díry jako pevnou kudrlinku na vlasech či plášť pod oblečením v adaptaci komiksu je stejně „duchaplné“ jako rozebírat, proč jsou Hulkovi trenýrky v Leeově filmu elastické). Jedné výtce je ale nutné se věnovat podrobněji, už z toho důvodu, že to prostě není pravda ;-) – Superman se vrací je údajně přehnaně monumentální a tím pádem i zcela nudný a ničím zajímavým. Protože jsem onu nezajímavost vyvrátil již výše a heroické podání i naivistické dění je ve filmu samo o sobě reflektováno, pozastavím se u té monumentálnosti, která mně osobně nijak zvlášť nevadila a i když z některých scén čiší lacinost (zvlášť v závěru), stejně tak tomu bylo u starého známého Supermana s tím, že místo dlouhého a táhlého nájezdu teď máme efektní obkroužení toho samého. Někomu může vadit repetetivnost v různých záběrech, týká se to hlavně neustálých pohledů na Supermanovu hruď a jeho majestátné „S“ na ní, ale to vše jen dotváří onen heroický charakter postavy.

Zatímco Jackson neznal míru a místo souboje s jedním tyranosaurem byly rovnou tři a navíc špatně naklíčováni a bez výraznějšího „wau-efektu“ (trhání čelistí bylo již ve verzi z roku 1933), u Singera se dočkáme jediné akční scény, kterou si odbude hned po 40 minutách a pomocí dokonalých triků, ve správný moment výrazné hudby a skvěle vygradované situaci nám dá pocítit strach o nezranitelnou a skoro nesmrtelnou postavu. Ale o to ani tak moc nejde, vyčítat filmu absenci pořádných akčních scén či dostatečně velkého finále není příliš košér – Singer se soustředil na hlavní milostný trojúhelník a učinil ho velice zajímavým, hlavně díky svým scénáristům. Loise má totiž malého syna, otázkou je, jestli není náhodou Supermanův, a dlouholetého snoubence, který je sympatický a přátelský a ani divák nevidí důvod k tomu, proč by od něj měla odcházet k Supermanovi, popř. Clarku Kentovi. Scénář je sice jednou z mála slabin filmu, hned vedle výpravy a vůbec toho, že těch rekordních 260 milionů dolarů není vidět, ale Singerův náhled na legendu a její mytologii je zpracován tak fascinujícím a hlavně odzbrojujícím způsobem, že jí nejde nepodlehnout. Stejně jako u pixarovských Aut víme přesně už od první minuty, co se stane, jakými proměnami projdou postavy a co se vylíhne nakonec z jedné vedlejší a nijak výrazná postavy a jak to celé skončí, ale vše je nám to podáváno tak dokonale „old.school“, že je těžké tomu nepodlehnout a nebýt napjatý jak malé dítě, co přijde asi pak, i když to samozřejmě moc dobře víme (a těšíme se na to).


Možná není ani tak moc velká chyba ve scénáři, přesně dodržujícím vyprávěcí postupy staré doby a laškovně pomrkávajícím na diváka, jako spíš v hereckých výkonech některých představitelů, s nimiž jsem měl osobně docela problémy. Překvapivě tomu tak bylo u Kevina Spaceyho, kterého osobně považuji za hrozně přeceňovaného herce, ale dle upoutávky jsem se na jeho démonickou kreaci těšil, ovšem v porovnání s Genem Hackmanem prohrává – nepostrádá sice egomaniakální sklony a inteligentní bezesporu je, ale chybí mu ten chladný kalkul a ta přirozenost, s jakou naprosto zrůdné plány provádí. Navíc všechny hlášky či výrazné momenty byly k vidění právě již v upoutávce, a tak je moment překvapení o to menší. Nejdůležitější je však hlavni part, který začínající Brandon Routh zvládnul naprosto dokonale a jeho herecké schopnosti, ač nedostává příliš prostoru, jsou skutečně ohromující – zvlášť v jedné působivé scéně v závěru, kdy vše hraje pomocí očí, plus z něj sálá „reevovské“ charizma na míle daleko. Ale Superman by nebyl Supermanem bez Lois Laneové, kterou zde ztvárnila Kate Bosworthová, jež už nehraje tu cílevědomou a kariéristickou sobeckou potvoru, ale matku s averzí k jednomu superhrdinovi, i když je to čistě z osobních důvodů. Sice je tím nejslabším z hereckého ansáblu, ale filmu rozhodně ostudu nedělá a je to dáno tím, kolik prostoru ji připsali scénáristé a jaké věty ji nadiktovali, než nedostačujícími hereckými schopnostmi.

Jak jsem naznačil již na samotném začátku recenze/kritiky, důležitý je vztah k Donnerovým filmům a komiksům, protože pokud nový Superman vyvolává nějaké emoce, je to právě ve scénách evokujících klasiku z roku 1978. Někomu může vadit, že film je svým způsobem polovičatý, nejedná se ani o pořádnou předělávku, ani o náležité pokračování, protože Luthor má stejný plán jako kdysi v prvním díle a peripetie při zachraňování jsou téměř identické, ale to by snad vadilo jen neustálým rýpalům a škarohlídům. Nepopírám, že slzy dojetí či nadšení z toho, jak poctivě a s úctou je nový Superman natočen byly i kvůli nostalgii, jen bych rád podotknul, že Singerův pohled je dojemný a funkční i bez znalosti původního snímku, snad proto, že některé scény jsou mírně delší, a tudíž i atmosféra je vynikající, a jindy si zase skvěle pohrává s očekáváním diváků (viz jedno zásadní objevení na lodi či titulky novin skoro u konce). nový Superman by nebyl tak dobrý i bez hudby Johna Ottmana, který používá 4 ústřední témata z Williamsova legendárního soundtracku a jinak je ve filmu k slyšení pouze jím složená, opravdu nápaditá a mile rozšafná hudba. To, s jakou pietou Singer přistupoval ke svému pohledu na nadživotního hrdinu, svědčí i oprášení archivních záběru Marlona Brandona, v prvních dvou dílech kvůli výměně režisérů nikdy nepoužitých v žádném supermanovském filmu, a použil je do jedné scény – a vypadá i funguje to lépe než Laurence Olivier ve Světu zítřka, ač pastišová vyprázdněnost je u obou bijáků dostatečně patrná.

Superman se vrací, z výše zmíněných důvodů, je pro mě zatím nejlepší film tohoto roku, který jde u nás v kinech (s tím, že jsem viděl něco kolem dobré 70 u nás uváděných filmů, takže soudit snad mohu). Nehodlám nadávat nad tím, že Singer nedoklepl třetí X-Meny do konce a jsem strašně rád, že opět přišel s něčím neskonale osvěžujícím a nemusí to být ani moderní a mnohovrstevnaté jako X-Meni, ale okouzlující a skvěle vyprávěné i bezelstně podané. Ani by mi nijak nevadilo, kdyby se teď začaly zfilmovávat rozkošné komiksy, v nichž se nebojuje s temnotou, tou vnější a nebo i tou vnitřní v samotném hrdinovu. U nového „Supiho“ budou snad zklamáni jen ti, kteří čekali polidštění hrdiny a velkolepou akční podívanou, či naopak zlý cynikové, kteří se nedokáží se slzou v oku ohlédnout za těmi starými časy a zavzpomínat na staré doby se vším, co k nim patřilo. Hrozně mě mrzí, že si na sebe superman nevydělá a pokračování je tak ve hvězdách, ale pokud přece jen vznikne a Singer spolu se scénáristy vychytá drobné chyby „prvního dílu“, mohl by vzniknout skutečně dokonalý film. „Zatím“ je Superman se vrací „jenom“ nejlepší komiksovou „netemnou“ adaptací a pro mě nej. filmem roku. Hop hop, a letím!