ZAHRANIČNÍ DOPISOVATEL POHLEDEM SPOLEČNOSTI IBBC

V polovině nového paranoidního thrilleru INTERNATIONAL se nachází cca. sedmi-minutová akční scéna, odehrávající se v Guggenheimově muzeu, která je tím nejoriginálnějším (alespoň co do prostorového řešení a pohybu akce), co bylo možné vidět od třetí matrixácké (přestřelka ve stavu beztíže) a bourneovské (Tangier) části. Až hitchcockovská práce s prostorem, kdy se na známých místech odehrává „ozvláštněné“ smrtelné ohrožení hlavního hrdiny, a greengrassovský pohyb akce po vertikálech, horizontálách a diagonálech, je pro celý film příznačné: staré prvky jsou s těmi moderními protřepané, ale nenamíchané.

NEUSPOKOJIVÉ... TÉMĚŘ PRO NIKOHO

Otevírací film Berlinale, který na základě skutečné události z roku 1991 napsal debutující scénárista Eric Warren Singer, byl po neuspokojivých testovacích projekcích doplněn o akci a za rozporuplných novinářských reakcích uveden do kin v době ekonomické krize. Nikoho asi nepřekvapí, že odvážný a drzý experiment Toma Tykwera si v kinech nevedl příliš dobře a do těch našich (českých a slovenských) pro jistotu nešel vůbec. Pomalý temporytmus vyprávění, narušený v polovině a na samotném závěru dynamičtějším pobíháním a (skoro)střílením, ve kterém je hlavní zápornou postavou nadnárodní a neosobní korporace v podobě banky, s níž si vyřizuje účty „agent s minulostí“ v podání „nijakého“ Clivea Owena, jenž vyplní víc formulářů než odpráskne lidí ... koho může něco takového uspokojit?

„Problém“ bych viděl v tom, že se počítá s poučeným a inteligentním divákem, kterému nevadí, že ho film vodí za nos a nezodpoví mu otázky, skončí stejně, jako začal: otevřeně, uprostřed něčeho většího. INTERNATIONAL vychází z paranoidních thrillerů, jaké točili v 70. letech režiséři jako Sydney Pollack (TŘI DNY KONDORA) či Alan J. Pakula (POHLED SPOLEČNOSTI PARALLAX, VŠICHNI PREZIDENTOVI MUŽI), ale staromódní kabát plný klišovitých dialogů a schémat si obléká muž v pohybu.

Nemá cenu se pozastavovat nad nadsazenými dialogy a osvědčenými postupy, které pro svou „klasičnost“ u současných diváků vyvolávají tak leda ironický úšklebek na tváři, ale je dobré si všímat toho, jak tyto (dialogy a postupy) jsou variovány. Nelze se nepousmát, když uprostřed napínavé přestřelky, ve které umírá důležitý nositel informací, zazvoní jednomu z přihlížejících mobil s vyzváněcím motivem z HVĚZDNÝCH VÁLEK („Přivedu tě na Temnou stranu Síly.“), či hlášce arcilotra tváří tvář hlavně pistole („Pokud mě zabiješ, přijdou jiní bankéři, horší než já!“). Užití „nepatřičného“ odlehčení v jinak vypjatých sekvencích je ale velice systematické a nelze to filmu vyčítat.

Stejně tak to, že odstřelovači jsou oblečeni do přiléhavých trikotů, zabíjejí světové vůdce při veřejných akcích (proslovech) a ty nejhorší části zhoubného řetězu machinací jsou poprvé představeni ve scénách, kdy si hrají s dětmi, či je zaděláno na vztah mezi hlavním „hrdinou“ a hlavní „hrdinkou“. Ocenitelné je právě to, že i přes ryze žánrové propriety je INTERNATIONAL nežánrovým filmem, který nenechá propuknout románku mezi Clivem Owenem a Naomi Wattsovou a neposkytuje všechny potřebné informace, a tak je nám vždy úloha druhého střelce zatajena až do výstřelu.

ŽÁNROVÉ FIGURY, NIKOLIV „SKUTEČNÉ“ POSTAVY

Agent Interpolu Louis Salinger (Owen Wilson) je sice „hrdinou v pohybu“, ale není napřed před divákem, protože divák je dobře o dvě scény dopředu (jenže film má dvě scény navrch před divákem). Žánrová figura, která není detailně prokreslenou postavou s vlastní minulostí (přestože ta je neustále připomínána, ale nikdy neodtajněna), je spíše antitezí Jasona Bournea a Jamese Bonda. Na rozdíl od prvního jmenovaného má minulost, kterou by nejraději vytěsnil a problémy řeší papírováním a nikoliv rvaním, a druhého jmenovaného připomíná v touze ukojit svou chuť po krvi (pomstě), ale liší se od ní svým závěrečným rozhodnutím.

Pocit, že sledujeme žánrovou figuru a ne skutečného, plastického hrdinu, je umocněn Owenovou „nečitelnou“ tváří. Polodetailem jeho tváře v dešti začínáme, polodetailem jeho tváře zalité sluncem končíme. Počítá se s tím, že je divák seznámen s upoutávkami, které mají stejnou funkci jako ty u MIAMI VICE: představit zápletku, fikční svět a ústřední(ho) představitele, abychom se poté necítili zmateni, že jsme vrženi rovnou doprostřed akce.

NARATIVNÍ FILM FAKTU

Mezinárodní projekt amerického studia s evropským štábem je dalším ze zástupců tzv. „narativních filmů faktu“, které se vyznačují „odklonem od klasického hollywoodského stylu“, „tendencí k nezaujatému dávkování informací“ a „dobovým zařazením na základě intertextuálních/intermediálních vztahů“. Po řeči jednotlivých médií, čísel, hypotéz, údajů a neúplných či nespolehlivých „důkazů“ z vzorků krve či výslechů přichází řeč budov, které neplní jen čistě estetickou, ale i významotvornou funkci.

Nejenom že v porovnání s nimi je každý člověk bezvýznamný a nemůže dosáhnout větších změn, ale pohyb po nich vyjadřuje úspěšnost hlavní žánrové figury ve vyprávění: závěrečná metafora vystoupání na vrcholek střech obyčejných domů, ze kterých je možný pouze pohyb po horizontálách a diagonálách, je toho přímým důkazem. „Fikce musí dávat smysl,“ řekne jedna z postav, a dodá, že ve skutečném světě nic nekončí tak jednoduše, šťastný konec nepřichází a padouši nejsou potrestáni. A skutečně, v INTERNATIONALU tomu je přesně tak, což dodává zdání komplexního pohledu na problematiku, která byla především ve filmech 90. let (WALL STREET) velice populární.

Je paradoxem, že i když procestujeme s filmem Berlín, Lucemburk, Miláno či New Yorkem a vše skončí – dle jedné z postav – pravidly skutečnosti a nikoliv fikce, ocitáme se spíše ve filmovém fikčním světě, který upomíná na filmové fikční světy jiných filmů, především těch Hitchcockových. Už od úvodních minut nabudete dojmu, že se režie chopil nadaný titulkový návrhář a výtvarník Saul Bass a Mistrovi, s kterým dlouhodobě spolupracoval, skládá jednu velkou poctu za druhou, od odkazů k notoricky známý titulům jako NA SEVER SEVEROZÁPADNÍ LINKOU až k těm pozapomenutým jako ZAHRANIČNÍ DOPISOVATEL. Toho okázale cituje ve scéně, ve které se ten zlý ztratí ve změti tmavých automobilů, které jsou „náhražkou“ tmavých deštníků od Hitchcocka.

MUZEUM ROZSTŘÍLENÉ NA KUSY, NEŽÁNROVÁ PODÍVANÁ UMĚNÍM

Při v úvodu textu zmiňované přestřelce v Guggenhaimově muzeu v New Yorku na Manhattanu je rozstřílena výstava videoprojekcí působících zejména svou estetickou kvalitou, což je přesně přístup, který zvolil Tykwer: užití žánrových postupů se tře s uměleckou výpovědí, styl vítězí nad estetikou. INTERNATIONAL je právě nejzajímavější tím, že „talk-and-walk“ míchá s „run-and-gun“ stylem, pracuje se žánrovými proprietami a žánrovou figurou, užívá klišé a schémat, ale ta záměrně utlumuje a ostře se vymezuje vůči současným „nechybujícím hrdinům bez paměti“ a „chybujícím hrdinům prahnoucím po pomstě“ (Clive Owen si zahrál v AGENTU BEZ MINULOSTI a byl zvažován pro roli Bonda).

Jinými slovy: nečekejte další LOLU BĚŽÍCÍ O ŽIVOT, tedy videoklipovitý kult, který by inspiroval evropské filmaře točící americké paranoidní akční thrillery, ale staromódně střiženou dávku napětí (to platí i o akčních scénách s průměrnou délkou záběru kolem 3-4s), která je uvědoměle protřepána s moderními prvky. „Dávám přednost tomu být napjatý,“ říká v úvodu INTERNATIONAL řidič sedící za volantem muži, který za malou chvíli z toho auta vyjde, pozvrací se a padne mrtev k zemi... Já taky, já taky.