Clint Eatwood, o kterém italský režisér Sergio Leone prohlásil, že „má jen dva výrazy: s kloboukem a bez“, oznámil, že s hereckou kariérou končí a nadále se bude věnovat režii. Posledním filmem, ve kterém se tak osoba stírající hranice mezi „režírujícím hercem“ a „hrajícím režisérem“ objevuje, je GRAND TORINO. Nemůže být ale řeč o předem promyšleném tahu, který má donutit akademiky konečně ocenit na hereckého Oscara dvakrát nominovaného herce (za NESMIŘITELNÉ a MILLION DOLLAR BABY), ale o definitivní setřesení stínu ikonické postavy Drsného Harryho, kterého „oficiálně“ ztvárnil v pěti filmech (DRSNÝ HARRY, MAGNUM FORCE, NÁSILNÍK, NÁHLÝ ÚDER, SÁZKA NA SMRT) a „neoficiálně“ jako typ určité postavy nesčetněkrát.
Ve válečném veteránovi z Korejské války Waltu Kowalskému, kterému zemřela žena a kterého se asijský imigrant ze sousedství pokusí připravit o poslední věc, jež mu zůstala – Ford Grand Torino z roku 1972, nelze nevidět postavy, které Eastwood za svou hereckou kariéru představoval. Zatímco s Bezejmenným v leoneovské trilogii (PRO HRST DOLARŮ, PRO PÁR DOLARŮ NAVÍC, HODNÝ, ZLÝ A OŠKLIVÝ) se vypořádal v PSANCI JOSEYI WALESOVI a následně v NESMIŘITELNÝCH, na fašistického policistu s minulostí, který je osamělým přímočarým drsňákem s vlastním morálním kodexem, se dostalo teď. Do Walta Kowalského, beroucího si asijského imigranta Thaa na převýchovu jakožto mentorská postava a ochraňující jej a později i celou jeho rodinu před místním gangem, nelze projektovat „pouze“ Harryho Callahana, ale fanoušek může stejně tak i spatřovat Frankieho Dunna z MILLION DOLLAR BABY či bývalého psance Billa Munnyho z NESMIŘITELNÝCH (oba přišli o ženu).
Na rozdíl od posledně jmenovaného anti-westernu ale nesledujeme, nakolik se Eastwood stává ikonou, jakou známe z jeho předchozích snímků; namísto toho je ona systematicky bořena a před naším zrakem se objevuje člověk z masa a kostí. GRAND TORINO není filmem o chápání se poslední příležitosti, jako tomu bylo v případě VESMÍRNÝCH KOVBOJŮ pracujících na půdorysu sci-fi se schématem westernu, nýbrž o tom, že „drsňáci“ jsou ideově a jako určitý archetyp už někde jinde. Závěrečné osobní zúčtování, na které je divák v pomalu budovaném filmu natěšený, ovšem nepřichází. Staromistrovské dílo (v nejlepším slova smyslu) nepřináší divácké žánrové potěšení a nese se v duchu eastwoodovské režijní dráhy, v které si prošedivělý a vrásčitý pán pohrává s klišé.
Formálně se jedná o přímočaré, staromilsky odvyprávěné dílo bez jakýchkoliv odboček či nástaveb, které je snímané v šerosvitu, z kterého se vynořují a do kterého se zase vracejí typicky eastwoodovské chlapské postavy s „patentem na rozum“. Označení typu „přímočarý“, „předvídatelný“ či „klasický a nepřekvapivý“ se tak v případě scénáristicky debutujícího Nicka Schenka nedají brát jako zápory a obsazení neherců a sázka na jednoduchou, melancholickou hudbu, kterou již tradičně složil sám Eastwood, se vyplatila.
Walt Kowalski je tak postavou zbavenou postmoderního nánosu hláškujících (anti)hrdinů beroucích zákon do vlastních rukou, které později na drsňácké role nabalily Steven E. de Souza (48 HODIN, SMRTONOSTNÁ PAST, POLICAJT Z BEVERLY HILLS) či Shane Black (SMRTONOSTNÉ ZBRANĚ, POSLEDNÍ SKAUT) a další. Řadí se spíš k napravujícím a napraveným – uprchlíkovi z DOKONALÉHO SVĚTA či bývalému bodyguardovi S NASAZENÍM ŽIVOTA. Už ani neopovrhuje autoritami v podobě církve, k jejímuž představiteli – knězi – se jde vyzpovídat předtím, než udělá to, co musí. Stále ale odráží nálady ve společnosti, především na předměstí, kde se zná každý s každým a kde u starousedlíku ochraňujících si svůj vlastní prostor bublá xenofobie a (ne)skrývaný rasismus.
Možná proto, že příběh tentokrát není časově nikterak ukotven (na rozdíl od VÝMĚNY odehrávající se ve 20. letech minulého století, 40. let VLAJEK NAŠICH OTCŮ a DOPISŮ Z IWO JIMY, koncem 50. ve VESMÍRNÝCH KOVBOJÍCH či začátkem 60. v S NASAZENÍM ŽIVOTA A DOKONALÉM SVĚTĚ anebo 70. v TAJEMNÉ ŘECE), je GRAND TORINO nadčasovým filmem. Starý a opečovávaný vůz zůstává symbolem starých časů, lemovaných melodramatickými cestami a patetickými zakončeními, ze kterých umělci vyrostli, napřed si zjistili pravidla, naučili se znát své hranice a mladé generaci položili otázku: „Cítíš se šťastný?“
Ano, cítím.
Žádné komentáře:
Okomentovat