sobota, května 27, 2006

TÉMA: KAM TO KRÁČÍŠ, "POKLESLÝ" ŽÁNRE? - Díl I.


DÍL I.

Hned ze začátku bych velice rád jasně vymezil, o čem tady bude řeč a na jaké období bych se rád zaměřil, i když si neodpustím povinný, pro někoho možná nudný, úvodní historický exkurz pro alespoň načrtnutí problematiky „pokleslého“ žánru. Přičemž se nemá jednat ani tak o teoreticko-analytický text, jako pouho pouhou úvahu s několika postřehy, která by měla hlavně rozpoutat následnou diskuzi. Samotná béčková produkce byla již v pouhých třiceti letech filmu jako takového a většinou se jednalo o kina, která uváděla dvouprogramy, v nichž mohli „lidé z ulice“ vidět dva filmy za cenu jednoho (což bylo velice výhodné z ekonomického a finančního hlediska vůbec pro vícečetné rodiny) s tím, že oním „béčkem“ se tady myslí přidružená produkce k té hlavní, v níž nefigurovala slavná jména (v té době se vlastně začal šířit uměle vytvořený status hvězd: uměle proto, že ho stvořila studia, která chtěla na jménu či slavné tváři finančně participovat a pravidelně vypouštěla bulvární zprávy do tisku apod.) a rozpočet byl taktéž menší.

PERCEPCE POJMU „b-film“: Bráno historickým diskurzem, pro nás je důležitá percepce pojmu „b-film“ či vůbec onoho spojení „béčkový film“, který v dnešní době neoznačuje samotnou kvalitu filmu a nedá se tak brát jako kritické zhodnocení, ale pouze poněkud problematicky hůře rozlišitelné „finanční“ zařazení, ale ne tak obtížné jako žánr a jeho definice. Z dnešního pohledu je béčkový film „biják“ (toto slovo zde užívám proto, protože za „biják“ bývá označován „film bez vyšších ambicí“), který jde rovnou do půjčoven a jeho kvality ne vždy, ale převážně nestojí za moc a setkáte se s ním právě již ve zmíněných ve spodních poličkách videopůjčoven (převážně jde o dobrodružné a hororové žánry a jejich sub- či pod-žánry jako eko- či zombie-horror apod.). S béčkovými filmy je tak krom finanční stránky spjat i fakt, že se jedná o už variované na jednou viděné a vše je neskutečně uvolněné a nespoutané, ve své prostoduchosti jistým způsobem okouzlující. Notoricky známý vtip o sexu, drogách a rok´n ´rolu naplňují béčkové filmy bez výhrad, tak se pojďme blíže podívat na sex (teenagerovské filmy, datované výrazně od 80. let), drogy (zhmotnění neskutečného či zatím neobjeveného, ať už hrůzného nebo zábavného – horory od 30. let s monstry po kult midnight-movies přes dnešní postmoderní dobu, mírné načrtnutí grotesek) a rock ´n´roll… V této části textu, pokud se mohu ještě oklikou vrátit se na začátek k prvnímu odstavci za perexem, je nutné se zmínit o tom, že tu nehodlám postihovat všemožné důvody, proč jsou tyhle „pokleslosti“ na ústupu (jednak je to dáno dobou a prioritami diváka samotného, druhak je to problém sociální, ekonomický a hlavně „časový“), ale podívat se v rychlém přehledu na to, kam se dopracovaly za tu dobu a ukázat to na jednom dostatečně exemplárním příkladu…

30. léta jsou vůbec důležitým bodem pro naši zastávku napříč žánry a jejich historickou proměnlivostí, vývojem či degradací, protože jednak zanikaly němé grotesky jako takové, protože – jak určitě všichni víte – v roce 1927 vznikl první „zvukový film“ Jazzový zpěvák, a tak lidem nestačil už jen klavírní doprovod na projekcích (v továrnách, v kinech, venku…) či přeříkávání textů od uvaděče (musí se brát v potaz, že tehdejší diváci nepatřili mezi tzv. „střední vrstvu“, ale mezi tu dělnickou, kdy dělníci spěchali na politické mítinky a chodili také „za kulturou“ – do kina, protože divadlo bylo pro vyšší „kasty“). Již zde začalo tak nějak platit, že lidé se nechodí dívat na to, jaký je jejich život, ale chodí se bavit, bát, prostě prožívat emoce a zhlédnout to, co jinde nemohli.

GROTESKA: „Protentokrát“ díky známosti jmen jako Chaplin, Keaton či Roscoe „Fatty“ Arbuckle trochu opominu grotesku - a vaudevillské komedie a komiku vůbec - jakožto „mlčenlivý“ (nikoli „němý“) žánr. Nebudu se soustředit na její subžánry, od komiky nonsensu (nesmyslu) či slapsticku (slap znamená anglicky facka, plácnutí ve významu udeření, komika spočívala v pádech a vzájemném mlácení se, viz legendární Keynstoneští policisté či slavná dvojka Laurel a Hardy). Ohledně jejího vývoje se omezím jenom na konstatování, že ji vlastně pro novou dobu „modernizoval“ francouzský komik, známý spíše jako pan Hulot, Jacques Tati (Jede jede, poštovský panáček, Prázdniny pana Hulota, Playtime), který zanechal její základní stavební základy – kritiku mechanické repetetivnosti, záporné hodnocení technického pokroku jako způsobu de-humanizace člověka. Dal právě do popředí zvuk před obrazem, protože v dnešním chaotickém a rychlém světě, připomínající vzdáleně jeden velký cirkus, stačí jedna jediná chyba a vše se do sebe bortí. (Často zaslechneme jenom útržky dialogů, ale ve výsledku se jedná o nesrozumitelnou koláž zvuků a ruchů, která se odehrává v technicky moderním prostředím – letiště, bary apod. – snímaném v celku s úžasnou mise-en-scéné: jak ve významu režie (dire-actor: vedení herců), tak mizanscény (práci s ohniskovou vzdáleností apod.))

HOROR: Pro nás a pro text je nyní důležitý žánr hororu, který má poněkud paradoxně romantické prvky a stejně jako u grotesky se jedná o metaforické vyobrazení současnosti, ale s jiným percepčním a emocionálním dopadem na diváka – jde o strach a vyvolání strachu, nejlépe z neznáma (tahle odzkoušená poučka platí dodnes, viz Vetřelec). Většina „smutných“ hrdinů byly vlastně romantické postavy, které nějakým způsobem vybočovaly ze společnosti a měly naivní a značně idealistické představy, na které ve většině případů doplatili, pokud si hráli na všemohoucí a snažili se jít proti přírodě jako matce takové samotné. Drákula (poprvé o něm psal ve své novele Bram Stoker, který vycházel z pověsti o walachiiském králi Vladu Tepesovi-Narážeči, který stihl narazit na kůl či jinak zabít 40 tis. lidí a jehož jméno v překladu znamenalo „syn ďábla“), Frankenstein (toho zase pro změnu přinesla na světlo spisovatelka Mary Shelley již v 18. stoletím a její novela pojednávala o technice, která se vymkne kontrole), Mumie, Vlkodlak (dle řeckých pověstí se jednalo o Zeem změněného krutovládce Lycaona, známý je universalácký horor ze 40. let stejně jako jeho americký remake s Jackem Nicholsonem z roku 1991, významný je i Americký vlkodlak v Londýně Johna Landise, přimíchávající k hororové atmosféře humor a oceněný za masky v roce 1981 Oscarem), Neviditelný muž, Monstrum z bažin… Všechno jsou to tragičtí hrdinové, kteří končívají nešťastně, nepochopení společností kolem sebe, toužícím po citu a porozumění či snad i té lásce, na což doplatí skoro pokaždé smrtí, protože „s čím člověk zachází, tím také schází“.


Tahle MONSTRA s tvářemi Bely Lugosiho či Borise Karloffa byla v 30. letech „vlajkovou lodí“ distribuční společnosti Universal, které snad jen co do žánrového „celibátu“ doháněl Warner se svými „gangsterkami“ či později „černými filmy“. Pro jednoduché srovnání „tehdy a teď“ nám postačí názorně poukázat na remaky či cross-overy režiséra Stephena Sommerse (Mumie, Mumie se vrací, Van Helsing), který pochopil, že romantičtí hrdinové nahánějící zároveň hrůzu i soucit jsou „poplatní době“. A tak se je jal řádně aktualizovat do novějšího hávu za výrazné pomoci digitálních triků a morfování poukazující na jejich „proměnlivost“ (uvnitř záběrů, nikoli mezi nimi, přičemž je na VH mj. fascinující i to, že jednou kamerovou jízdu za pomocí triků obsáhne to, co by předtím bylo nutné rozfázovat do několika scén). Mocný hrabě Drákula jako rocker obklopovaný ženami, narcistně si upravující vlasy a s dětmi rodícími se mrtvé, Frankenstein jako ve své podstatě pohádková neotesaná postava lišící se akorát svým vzezřením a i přes svou mohutnou „mozkovou základnu“ jednající jako naivní malé dítě, Vlkodlak se mění a poté se bez fyzických následků vrací do své původní podoby, s tím, že jeho pohyb je téměř zrakem nezachytitelný… Film „moderního věku“, stejně jako jeho hlavní hrdina, bez paměti, který se nikdy nesvrhává do parodie, protože nepřehání jednotlivý styl, pouze ho zvýrazňuje, a kino-atrakce, kde vůbec nezáleží na kauzální logice a charizmatičnosti postav či dramaturgické opodstatněnosti většiny scén.



O hororu a jeho dobových proměnách se dá hovořit ještě dlouho, ale pro potřeby textu vynechám italské giallo (Lamberto a Maria Bavovi, Dario Argento, Lucio Fulci, Ruggero Deodato, Joe D´Amato) a jemu podobné subžánry (stejně tak od 60. let se utvářející j-shocky od Onibaby po 80. léta s nechvalně slavnou devítidílnou sérií Guinea Pig až po jejich boom díky americkým remakům v 90. letech, a společnosti jako Troma či Full Moon specializující se na radiaci a následnou přeměnu apod.), které navíc ani nemám sám dostatečně nastudované, abych se o nich mohl více rozepsat. Zaměřím se na raději na to, proč se tak často mění a přichází s dalšími a dalšími odvětvími. Krásně je to vidět na filmech produkovaných ROGEREM CORMANEM, který bývá dodnes označován za „krále béček“ či dokonce „krále béčkařů“, což není jenom laciná hra se slovíčky pro zaplácnutí místa v textu, ale poukázání na to, že on opravdu ovlivnil jednu „květinovou“ mládež vysedávajících v 60. letech cca. ve 4000 autokin a poskytnul kameru a možnost točit o aktuálních žhavých, hojně diskutovaných tématech mladým začínajícím nadějným tvůrcům. Má na svém kontě cca. 300 produkcí a žádnou z nich prodělečnou, za což mohla krátká doba natáčení a točení o tom, co zrovna lidi zajímalo, navíc díky němu máme Francise Forda Coppolu (Dementia 13) či Martina Scorseseho (Boxing Bertha).

Malý hororový krámek hrůz, režírovaný samotným Cormanem, který byl později předělán do podoby broadwayského muzikálu a ten následně natočen jako film v roce 1986 v režii Franka Oze (hlas Yody ze Star Wars) s Rickem Moranisem v hlavní roli a Stevem Martinem ve vedlejší, vznil za úžasné dva dny a vůbec to na něm není vidět, když člověk pomine onu "studiovost" a lacině vypadající efekty, které k tomuto "druhu" filmů tak nějak patří. Příběh je velice jednoduchý a notoricky známý i pro ty, kdož neviděli remake, překvapivá je však ironická a černohumorná pointa a také to, že ona nenasytná kytka je vlastně muž, což zamezuje vykládat si film z genderového hlediska. Osobně jsem měl jenom problém s rychlým vyústěním (přece jenom má film necelou hodinu a dvanáct minut) a tím, že i přes sympaticky vypadajícího hlavního hrdinu se jednalo o vraha, který byl až později kvůli "krmení" hypnotizován. Za povšimnutí rozhodně stojí malý, "zubící" se štěk Jacka Nicholsona, kterého v remaku nahradil stejně obstojně Bill Murray. I když jsem puritán v jistých věcech, docela rád bych viděl barevnou verzi filmu, jež by Malému hororovému krámku hrůz přidala na "efektivnosti".

V závěru první části našeho třídílného seriálu v rychlosti mapujícího vývoj pokleslých filmů bych rád upozornil ještě jednou na to, že se nesnažím zmapovat úplně všechno a text má být jenom vybídnutím k dalším rešerším a třeba i shánění si v textu zmíněných filmů. Pokud tedy tentokrát byla řeč převážně o hororech, doporučuji k zhlédnutí hlavně celovečerní dokument American nightmare, který je k sehnání např. v zahraničí – konkrétně v Polsku - jako bonusový materiál k Romeově debutu Night of the Living Dead (o tom bude zase pro změnu řeč příště) a který ukazuje, že většina hororů reflektuje velice dobře danou dobu v metaforické a alegorické rovině. Stejně jako v tomto textu šlo o zmapování dvou rozdílných žánrů (grotesky a hororu, i když jsi jsou vlastně velice blízko, jak bylo velice mírně načrtnuto), bude tomu tak i příště – nejdříve se podíváme na nyní úspěšné komerční režiséry, kteří začínali na obskurních a většinou podomácku spíchlých filmech, a poté na půlnoční filmy pro velice úzkou diváckou skupinu. A protože se budeme pohybovat v rozmezí 60.-80. let, přijde samozřejmě řeč i na sci-fi filmy. Tak zase příště, a nezapomeňte, že již se nedělá rozdíl mezi nízkým a vysokým…

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Sakra. Velice řízně napsané. Kéž by mi to taky šlo tak dobře.

Až vydáš všechny tři díly, můžu na svůj blog (belldandy.bloguje.cz )dát odkaz na tvůj článek?

Daniel W. Zeman řekl(a)...

Ach jo. Ony budou ještě další dva díly... Myslím, že čtenáře hodně podcenujes hobite viz Frank Oz(hlas Yody ze star wars)...To asi moc nevypoví o režijních kvalitách pokud to čte někdo věcí neznalých...

Marek S. řekl(a)...

w_o_o_d_y: Hlas Yody ze Star Wars tam je proto, že se to u Oze zmiňuje stále a přijde mi zbytečné zmiňovat něco jiného, když mluvím o jeho režijní práci a nenatočil nic, co by se mi do béček hodilo... mimochodem další dva díly budou pro masochisty jako Ty, kteří nemají rádi mé texty, ale pravidelně je čtou. :-)

anonymous: Samozřejmě, těší mě, že můj ubohý blog čte někdo tak chytrý, kdo dokáže čtivě psát, jako belldandy. :-)