Co se STALO (SE)?

„Shyamalan Hitchcocka ve VESNICI následuje i v tomto, napíná svůj film do extrému dvěma jakoby protikladnými směry, aniž by jej ovšem modernisticky „roztrhl“: naprostý důraz na formu zde zůstává podřízen příběhu, tomu, aby formální stránka produkovala bezustání emoce ve vztahu k postavám a zobrazovanému světu,“ píše v „cinepurovské“ kritice VESNICE Helenba Bendová.

I Shyamalanův nejnovější počin STALO SE, jenž sám autor označil za „nejlepší B-éčkový film vůbec“, je jakoby napínán do extrému protikladnými směry – mísí béčkovou estetiku (plochost postav, gore úmrtí, vhození do děje bez expozice...) s artovou ambiciózností (snaha něco sdělit po vzoru katastrofických a sci-fi filmů z 50. let: ptačí chřipka, globální oteplování, terorismus, nezodpovědné a dětinské chování k matičce přírodě, potřebnost lásky...) -, přičemž tentokrát dochází k onomu modernistickému roztržení. Originální nápad přetavený do jednoduchého příběhu slouží poselství, ale film zaujme a vyvolává otázku „co za tím vším je“ po celou dobu, i když nenabídne uspokojivé odpovědi.

Původní název filmu – GREEN EFECT – by byl mnohem vhodnější než stávající HAPPENING (u nás nešťastně přeložené jako STALO SE, u východních sousedů mnohem lépe pod názvem UDÁLOST): jednak v sobě má určitou béčkovost, protože dává okázale najevo, kolem čeho se bude točit titulní zápletka, a jednak je patrné, že se za ním – stejně jako za ZNAMENÍMI – skrývá ještě „něco“.

To „něco“ tentokráte není agitkou o vztahu člověka k přírodě, kdy se matička začíná mstít za příkoří (méně sofistikovanějším způsobem než globálním oteplováním), ale dalším shyamalanovským vyprávěním o důležitosti rodiny, síle emocí a hlavně té nejčistší z nich: lásce. „Spielbergovské“ hodnoty ale z vyprávění trčí a nefungují.

Výchozí filmové vzory jsou stejné jako u ZNAMENÍ, nelze si totiž nevzpomenout na PTÁKY (nevysvětlitelná a nevysvětlená hrozba přírody), původní INVAZI LUPIČŮ TĚL (všeobklopující paranoia a změna chování jedinců) a NOC OŽIVLÝCH MRTVOL (finále v domě spolu se šílenou starou paní).

Nepohybujeme se zde ale na poli sci-fi či horrorů, ale v žánrovém hájemství katastrofických filmů, jejichž schémata (nejdřív to postihne Spojené státy, poté celý svět; hrozící smrt napraví a utuží problematické rodinné vztahy…) jsou zde ozvláštněna osobitým přístupem tvůrce, který thrillerové napětí dovede vytáhnout i z vlající trávy a foukajícího větru a který nepotřebuje ničit pamětihodnosti, přestože si vypomáhá s rozdistribuováním informací skrze média.

Upoutávky, které u Shyamalanových filmů bývají výrazně zavádějící a film prezentují v jiném žánru než ve skutečnosti jsou, tentokrát dávaly najevo, že STALO SE je film, který nebude a ani nechce stát samostatně. Celá propagace byla postavená na „film od tvůrce ŠESTÉHO SMYSLU a ZNAMENÍ“, na plakátech se skvěl Marky Mark a vše dávalo tušit, že půjde o veliký comeback tvůrce, jehož dva poslední filmy – VESNICE a ŽENA VE VODĚ – kritika zatratila a diváci na „značku“ Shyamalan („mistr napětí“) přestali do kina chodit.

STALO SE působí jako záměrná banalizace typických shyamalanovských motivů, kdy významotvorná (sou)hra barev byla nahrazena za prsten ukazující barvy podle nálady (tzv. „mood ring“), rodinné problémy se smrskly do dvou záměrně vtipných dialogů („Tys mi lhala?“ a „sirup proti kašli“) a humor i chování postav zdětinštělo.

Můžeme sice namítat, že distancované herectví, které je ve všech Indových filmech, se do béčka o šířící se hrozbě a paranoii nehodí, že humor a dětinské jednání postav je akceptovatelné v pohádce-komedii ŽENA VE VODĚ, nikoliv ale zde, a že oproti symbolizmu a sémantické rovině VESNICE je STALO SE někde na úrovni omalovánek, ale…

… Ale můžeme to brát jako záměrnou ironizaci ze strany tvůrce, který si opětovně pohrává s diváckými očekáváními, i když tentokráte ne v případě žánrového zařazení a uchopení svých filmů.

Záběr na dvě postarší dámy pletoucí svetry a sedící v křesle s plynovými maskami a i video s napadením strážného šelmami v zoo lze brát jako snahu o připomenutí či překonání ZNAMENÍ, i jako humor, který byl obsažen ve všech Nightových filmech, „akorát“ tentokrát je natolik důmyslný a jemný, že ne všichni ho budou schopni přijmout.

Zatímco ve ZNAMENÍ byla linie mezi napětím a humorem velice tenká, VESNICE mohla svou čistotou emocí a naivností postav rozesmát a ŽENA VE VODĚ byla neoddiskutovatelně komedií, čemuž nasvědčovalo i defilé figurek a stylistická stránka filmu, STALO SE má několik zcela regulérních komediálních scén v čele s výbornou sekvencí v „modelovém domě“.

Jednání a chování hrdinů tentokrát nenasvědčuje tomu, že by měli být jakkoliv dospělí a dokonce učiteli na střední škole, protože jejich dětinskost je natolik systematická, že je nesmyslné to filmu vyčítat. Do jisté míry to ospravedlňuje i herecké výkony, protože vzhledem k věku postav až hloupost v jejich činech a nezodpovědnost slouží „agitce“.

Postava Marka Wahhlberga, kterak si utahuje ze studenta ve třídě, schovává se před příchozí ředitelkou či reakce na potenciální rande tomu nasvědčuje; mimóznost Zoeey Deschanelové hned při jejím uvedení do filmu ve scéně s vibrujícím mobilem poté stvrzuje. Vážně, kdo z dospělých by v současnosti nosil ještě „náladový prstýnek“ (mood ring)?

Napojení se na postavy z výše uvedených důvodů nefunguje (pokud nejste malé dítě nebo naprosto hloupí), což neprospívá ani trojitému konci, kterému chybí jakákoliv katarze či údernost. Odvážné experimentování, v němž scény sebevražd v prvním Rkovém filmu tvůrce vypadávají z vyprávění, tak úplně nevyšlo a není tolik inspirativní.

Na rozdíl od zdánlivé příběhové jednoduchosti ŽENY VE VODĚ, která byla „vynahrazována“ promyšleným vyprávěcím systémem, a žánrově nezvládnuté přechody ve VESNICI, jež se vyjevily jako vychytralý koncept filmu, STALO SE nic takového nenabízí. Pokud pomineme zjištění, že nejenom postavy v nesoudržném filmovém fikčním světě, ale i diváci zapomněli na to, jakou barvu má láska (zelenou, milé děti).

Nestojí za to o něm tolik diskutovat jako o předchozích Manojových filmech a není ho potřeba vidět ani víckrát, až už z důvodu vychutnávání si promyšlenosti nebo objevování dalších věcí. Jako film selhává, protože z žánrového hlediska funguje jediná sekvence (na konci v domě se starou paní) a místo napětí či děsu vyvolává záměrný smích (skutečně nepovažuji za vážně pojatou scénu, v níž křičící hrdina zpomaleně běží ke kameře); jako experiment ale stojí za pozornost, přestože je vše podřízeno poselství zavánějící tezovitostí.

Jinými slovy: nestalo se, že by Shyamalan natočil špatný film, protože stále jeho novinka převyšuje žánrové souputníky, ale nejedná se ani o žádnou událost… ani sezóny, ani roku.