GO, SPEED RACER, GO!

„V tvém podání vypadá automobilové závodění jako umění,“ říká Racerova matka (Susan Sarandonová) hlavnímu hrdinovi Speedovi (Emil Hirsch). Citovanou větu může říct divák po skončení i Wachowským, protože jejich adaptace japonského animovaného seriálu ze 60. let vypadá jako poloabstraktní pop-art na tripu.

Často se dá setkat při popisu filmu se slovy jako superstylizovaný či kýčovitý, ale SPEED RACEROVI sluší jiný přívlastek: eskapistický. Je otázkou, nakolik eskapizmus brát jako pozitivum a nakolik jako negativum, když se jedná o únik ze světa k iracionalitě.

Podstatné ale je, že v pokusu o představení si jiného světa či ponoření se do něj nese prvek osvobození, jak o něm svého času psal J.R.R. Tolkien a C. S. Lewis poznamenal, že nepřátelé eskapizmu jsou často žalářníci.

Žalářníky ve světě automobilového závodění jsou velké korporace, kterým nejde o auta či jezdce nebo samotné závodění, ale o čísla a co největší výdělky v předem domluvených jízdách. SPEED RACER nevypráví o ničem jiném, než o důležitosti rodinných hodnot v kapitalisticky nelidském světě, kterému je třeba čelit.

Můžeme mít sice problém s tím, že se jedná o rodinnou podívanou natočenou za 125 milionů dolarů pro major studio (Warner Bros.), ale podvratnost je vždycky zábavnější, když se systém rozvrací zevnitř.

Příběhová linka (kluk od dětství vzhlíží ke svému bratrovi, automobilovému závodníkovi, a po jeho smrti se rozhodne dělat stejný sport a vyhrát velkou cenu) na víc jak dvě hodiny dlouhý film se může zdát až primitivní, ale nejinak tomu bylo v prvním MATRIXU.





Jednoduchý, až komiksově přímý příběh o muži, který odmítne spolupráci se systémem, načež je mu odkryta pravda a on musí čelit zradě a vykoupí ho láska, míchal sice v goticky laděné trilogii vysokou a nízkou kulturu, ale v neonovém světě pastelových barviček se vystačí s tou nízkou
a neprobouzíme se do skutečného světa.

Jestli jeden z komentátorů velkého závodu po jeho skončení řekne, že se nacházíme ve „zcela novém světě“, jedná se o malou revoluci,
v níž je v umělém světě odkryta umělost systému. Wachowští přitom dovedou stvořit soudržný filmový fikční svět, jehož zákonitosti se dozvídáme spolu s hrdiny a chytře rozdistribuovat informace ve vyprávění.

Netradiční úhly kamery a inspirace v klasikách žánru anime jako AKIRA či GHOST IN THE SHELL v trojím vyprávění o Vyvoleném nemohla diváky připravit na adaptaci japonského anime stylu na západní vzory ve SPEED RACEROVI, přestože se hojně utíká i ke hrám jako WipeOut či Need for Speed.

Stylistický systém spočívá v minimálním užití střihu či figurativních záběrů pohled protipohled při dialogových sekvencí, ale v co největším množství stíraček a prolínaček, 360° prostředí bez jakékoliv hloubky ostrosti a zoomům na postavy jako motivace k flashbacku.

Klasický styl se vyznačoval co nejmenším počtem záběrů (okolo 300-700) a inscenační promyšleností, využívání hloubky ostrosti, zato post-klasický po změně ve vedení studií a tamní politice zase kulometným střihem
a četností informací v záběru, upoutáváním diváka tzv. „zesílenou kontinuitou“.

SPEED RACER stojí na pomezí těchto dvou významných kinematografických forem a lze ho tak brát jako vyjednání mezi nimi. Je zábavné sledovat, jak klasické střihové postupy a záběrování v automobilových sekvencích se tře s prolínáním a inscenačně nápaditými akcemi, které jsou kompozičně zajímavější než REVOLUTIONS.





Otvíraly-li poslední dílo matrixácké trilogie matematické útvary – fraktály, závodní Odyssea pro rok 2008 začíná kaleidoskopickým vhledem do světa, v němž je možné myslet jen na jedno - automobilové závodění. Jsou nám představeny pravidla světa i hrdinové, zbývá fandit!

Film začíná nervózně nohou podupávajícím Speedem Racerem, čekajícím na závod, a tento stav je navozen i divákovi (epileptikům a suchoprdům vstup zakázán!), který i přes uvědomělé střídání 2D a 3D prostředí a stylistickému odlišení u každé z postav nestíhá.

Spolu s hrdinou jsme vtaženi do rychlého závodění, okolí se rozmazává do abstraktních šmouh a pociťujeme rychlost. Málokdy vidíme a vnímáme něco jedním pohledem, ale pohledy se zmnožují – a neustále jsme nad věcí, protože nechybí glosující komentátoři.

Nikdy tak nemáme pocit statičnosti a například rychlé přejíždění
v rozhovorech při závodění mezi dvěma závodníky dodává drajv
a nezpomaluje tak střihem; jako ozvláštnění působí i to, že se neorientujeme v akci díky zvukovým efektům, ale pomocí hravé hudby Michaela Giacchina. Pokud Wachowští něco mistrovsky dovedou, pak je to rytmizovat akci, jako kdyby stříhali na hudbu, a za střih zvuku a zvukových efektů by si už zasloužili nějakou cenu.

I když se jedná o rodinný film, u kterého je nutné se naladit na optiku vnímáni mladšího bratra dovádějícího s opičákem, SPEED RACER obsahuje zcela vážně míněné sentimentální rodinné scény plné ocenitelného minimalistického herectví a vedle toho okázalé přehrávání a pubertální fórky s opičími výkaly a černohumorného pomrkávání s piraněmi.

Nějakým zázrakem se to netře a máme co dočinění s pastišem, jenž původní seriál rozvíjí záslužně o linii mezi bratry a obsahuje i dusné scény na hranici PG-13 mezi Hirschem a Ricciovou. Nelze nejihnout nad cheesy nápady s pozadím, které se rozpije do srdíček, čímž se vyjádří láska Speeda a Trixie, a nevískat nadšením nad výtvarnou stránkou vycházející z 50. a 60. let. Tohle už ale není Technicolor, spíše Techno Color.





Přestože se jedná o takovou roztomilou hloupost, udivující
a obdivuhodné je, nakolik ona hloupost je promyšlená do nejmenšího detailu a má důmyslný vypravěčský systém. Wachowští jsou ve vyprávění hrozně úsporní a vědí, jak napnout či oklamat diváka, a tak na místo toho, aby mu představili podstatné náležitosti předem, dozvídáme se vše v průběhu a jsme tak více zainteresováni do právě probíhajícího.

MATRIX RELOADED obsahoval scénu, v níž (1) Morpheus vypráví
o osudu a do jeho vyprávění je prostříhávána (2) akce v kanálech se zajištěním výpadku elektřiny, (3) infiltrace továrny, (4) rozhovor Nea s Trinity, (5) Nea, Klíčníka a Morphea v „klíčové“ budově a (6) zkázu lodi objevivší sentinely. V jedné dominantní scéně jsme tak měli 5 dalších mini-epizodek udržujících naši pozornost. Ve SPEED RACEROVI je jich až jedenáct, ale nikdy se v tom neztrácíme.

Zatímco mnohost mini-epizodek v úvodním závodu je opodstatnitelná, protože se jedná pro vyprávění o důležité flashbacky, vyprávěcí struktura se dále komplikuje a vedle flashbacků či historických záznamů o závodech vstupují i flashforwardy podávané postavou či postavami, kterým nemáme důvod věřit, protože něco skrývají nebo jsou záporné.

Přesto se ve vyprávění vyjeví jako pravdivé (a tak Speed opravdu nedojede druhou trať a historický závod byl předem domluvený), abychom poté mohli být podvedeni spolu s hlavním hrdinou, protože jsme uvěřili jiné postavě stojící na obou stranách zákona.

Čím jiným může takhle sofistikovaný film končit, než stíračkami všech pozorujících v jednom jediném záběru a přepsáním jedné události, vnímané skrze média?





Média vůbec ve vyprávění sehrají důležitou roli, protože se z nich dozvíme o smrti Speedova bratra a je nám také ukázána pomíjivost lesku slávy, když je záporný „hadí“ závodník focen stovkami až tisícovkami mobilů a fotoaparátů. SPEED RACER nám tak říká něco o své umělosti, ale sám přitom zůstává experimentem na hranici vnímatelnosti, který ukazuje, že (ani ne tak vizuální, viz SVĚT ZÍTŘKA, jako spíš virtuální, viz TRON) budoucnost filmu – ve stylu futureretra – je plná barviček… a že opice mohou být cool.

P.S. SPEED RACER si za pátek na sebe vydělal pouhých 6 milionů dolarů,. takže bude mít co dělat, aby se i z okolních zemí, kde zprávy nejsou taktéž vůbec pro něj příznivé, zaplatil. Zbývá doufat v Asii, která by mohla zabrat na hudební hvězdu Raina, který se ve filmu objeví nahý do půl těla, takže Asiatky budou omdlévat a dostávat orgasmy přímo v sále.

P.P.S. Pouze jedna kopie v České republice je v originálním znění, zato ale bez titulků (a to v Praze). Pokud ovládáte základní znalosti anglického jazyka, vydejte se na ni, ale jinak se není čeho bát, protože dabing se nad míru povedl (až na hlasový projev Vojty Kotka, který je intonačně někde jinde než Hirsch a až moc připomínás svou snow-raft-podvraťáckou dikci).

P.P.P.S. Ti pozornější si určitě všimli, že na blogu slavím(e) menší výročí - jedná se totiž o v pořadí 100. článek na něm uveřejněný! Jsem rád, že mohl být věnován zrovna natolik progresivní podívané jako SPEED RACER.