HOSTEL II - chytnout přiležitost za čuráka

Byl jsem jeden z mála lidí, kteří první Hostel nepovažovali sice za kvalitní film jako takový, ale za docela obstojného zástupce žánru exploitation a kterým přišlo navýsost zajímavé, jak se Roth jakožto zanícený fanoušek snaží překlenout 70. a 90. léta. Jenže druhý díl, snažící se překlenout americké exploitation s evropskými horory a italskými giallo filmy (ovšem neúspěšně), selhává ve všem... skoro.

Hostel II vlastně není nic, není to ani žánrově zdařilý biják, ani zajímavý experiment v podobě žánrového cross-overu a dokonce ani dobrý film jako takový. Ba co hůř, není to dokonce exploitation, protože opravdu exploatačních momentů zde najdeme vyloženě pomálu a tam, kde jsme u skutečných klasik jako Last House on the Left či I Spit on Your Grave odvraceli zrak a byli zhnuseni, zde se smějeme nadsazeností celé sekvence. Ano, první soft-porno část Hostelu I byla silně vatová, ale ruku na srdce, nejinak tomu bylo u klasik žánru a aspoň zde byl exploatován sex, ve dvojce zato máme obdobně stejně dlouhou, zato ale nudnou expozici, ve které aby se trochu té erotiky hledalo pod lupou. A když na to přijde, v samotném Hostelu nesetrváme pořádně ani čtvrthodiny (a to prosím pěkně ještě nadsazuji) a Roth, ukecanější stvůrce než Quentin Tarantino, rozkřikující něco o nevídaných a progresivních scénách v rámci žánru se ukáže jakožto loser.

Ano, Roth má nakoukáno, ale jaký smysl má do filmu cpát poctu zapomenutému hammarovskému hororu, v němž se jedna velice sexy dívka koupala v krvi panen jako kdysi legendární Báthoryová, o které teď točí film podpantoflák Jakubisko? Žádnou. Srdce fanouškovo sice zaplesá, ale to je asi tak všechno, nemluvě o tom, že celá scéna je zabita neuvěřitelně diletantským (to už není ani amatérismus) vedením kamery. Pokud onou převratnou scénou měla být kastrace, jedno která z těch dvou, ptám se, jestli tvůrce viděl Last House on the Left či Cannibal Holocaust? Jistě že viděl, když první kastraci provede kultovní italský režisér Ruggero Deodato, tvůrce výše zmíněného Cannibal Holocaust. Jenže u něj jsme viděli detailní kastraci, která bolela i diváka, přestože onen bolestný akt byl proveden na ryze hovadské postavě, která si onen brutální akt za předešlé znásilňování (nejen kultury) zasloužila, zde si můžeme akorát všímat nepovedených efektů, prostetiky, „důmyslného“ nasvícení, maskující nízký rozpočet a dalších věcí, které bijí do oči, ale měly by zůstat naopak skryty.







Dokonce i začínající Wes Craven anebo autoři I Spit on Your Grave, z nějž v závěru Hostelu II Roth vychází nejvíc, neměli problém s tím, jakou motivaci mají jejich ponižované, převážně ženské postavy. Zcela logický čin, ukousnout znásilňovateli penis při felaci, či se znásilňovateli pomstít tak, že předstírám amnézii a připravím ho o jeho mužství, je sice odsouzeníhodný akt, který může oběti stavit na úroveň útočníků a násilníků, ale je pochopitelný pro diváka. Zde ne, je mi líto.

Navíc oproti prvnímu dílu, tedy promiňte, první části (protože dvojka začíná tam, kde jednička končila), jsme se dočkali pouze jediné obměny – hlavními „hrdiny“ zde nejsou americká hovada, která jedou vykořisťovat východní kulturu, ale dívky (dvě přitažlivé, ta poslední – třetí – uťápnutá a nezajímavá), které ji jedou poznávat! O poznání sympatičtí sestava, jež lahodí i mužskému oku, není bohužel ale o moc chytřejší jako jejich mužské protějšky z předešlého dílu – pronáší frázovité či až floskulovité plky o krásném folklóru, namísto prozkoumávání památek se flákají po okolí a jejich soběstačnost je na nulové úrovni. Upřímně, pokud máte problémy s předčasnou ejakulací a znásilnili byste je, zatímco se na břichu opalují, ani by si toho nevšimly.

Roth má ego, které už pomalu sežralo celý vesmír a nyní míří k Zemi, protože je nepopiratelné, že svými ženskými hrdinkami chce navazovat na takové proslulé postavy (ženské, samozřejmě) jako Ripleyová z Vetřele či Laure S. z Halloweenu anebo parta z původního Black Christmas, ale ona trojka byla chytrá a uměla jednat. Hostelovská trojka umí padnout na zem, kopat kolem sebe nohama a nechat se mlátit bandou cigánských dětí, které nedosáhly ani deseti let. Pokud I Spit on Your Grave vyvolávalo a stále vyvolává otázky a dlouhatánské diskuze (sám jsem jednu vedl) ohledně toho, zda-li (pokud to nadnesu a udělám si legraci) „může být rozum a chtíč v opozici natrvalo?“, u Hostelu je vám to prostě všechno jedno, protože postavy jednají zkratkovitě, necítíte k nim nic a je vám tak nějak jedno, co se s nimi anebo kolem nich děje.







Nejsem jeden z těch, kteří by měli potřebu vytýkat exploitationu takové hlouposti, jako že dějová a vyprávěcí struktura je velice rozvolněná a že co do stylu je snímek nejednotný a z ideologického hlediska sledujeme didaktickou podívanoou, ALE… mám potřebu se do toho otřít u Hostelu II, protože se o to Roth zjevně snaží. Vím, že několik konstruktivních výtek je zcela zbytečných, ale o kolik by ten film byl lepši, kdyby přebral současný filmařský jazyk inspirovaný internetem, snímáním akce z mobilu, zachycením na fotoaparáty a jiná udělátka, byl tak pokračovatelem stylistického uchopení exploitationů jako dokumentů, jimž někteří diváci, ti senzitivnější, podlehli! Když to šlo o něco méně ve Wolf Creeku, které Tarantino vyhlásil za jeden z nejlepších hororových filmů všech dob (znáte ta jeho prohlášení, že?) a o něco lépe v nejméně známém, ale z nové vlny rozhodně nejlepším exploitationu Broken, proč to nejde u Rotha?

Co mi ale neumožňuje udělit tomuhle „filmařskému“ počinu nulové hodnocení, je fakt, že o hororech je známo, že by měly mít – anebo mají – ryze terapeutický účinek, kdy si spolu s hrdiny projdeme tou hrůzou, abychom poté mohli vyjít z kinosálu/ven ze svého domu „očištěni“ – přežili jsme ten hrozný zážitek, jsme o něco silnější a připravenější na skutečné problémy a nástrahy, které na nás čekají. V tomto ohledu je mi sympatické, jak hlavní hrdinka v závěru „chytne příležitost za čuráka“ a unikne z pekla tím, že se stane jeho součástí. Vzhledem k tomu, že jednou z výrazných osobností filmu je bývalý ex Milan Kňažko a vzhledem k tomu, že do úvodní snové sekvence je zakombinován flashback a že současní hororoví filmaři jsou poučeni psychoanalýzou ze škol, svádí to až k myšlence, že Hostel II je film o ženském světě poznávání, kterému chybí silná otcovská figura, a tak musí v závěru uzmout falus a převzít moc nad patriarchální společností. Předpokládat ale takovou erudici u Eliho Rotha, který blbne jako Baron Cohen v případě Borata, ale nemá na jeho talent, zkušenosti a ani nápady, by bylo bláznivé…

Musím se přiznat, že mi Roth nepřijde jako úplný fušer, jenom učinil několik rozhodnutí, která zrovna neuspokojí nikoho jiného než zaslepeného fanouška metrosexuálního typu (zdravím Hella). Kdyby totiž do jedné z rolí narcistně obsadil sebe, dovolil svým hercům a ostatním více improvizovat a snažil se opravdu posunovat hororové a exploatační výjevy dál, nejenom „předávat žezlo“ (v jedničce s Miikem, ve dvojce s Deodatem), byl by v mých očích nejenom fanoušek, s kterým bych si dobře pokecal u brusinkového džusu, ale možná i filmařem. Jedno mu ale upřít nemůžu: nikdy mi tak strašidelně nezněly moravské lidové písničky a slovenský rap. Takhle nějak si představuji apokalypsu.

Kauza QUENTIN TARANTINO

Přestože nemám rád vyřizování si účtů skrze články, nedá mi to nereagovat na recenzi knihy Pulp Fiction Dany Polana autora Kamila Fily v nejnovějším Cinepuru, kdy jako hlavní protiargumenty vůči mému textu jsou použita označení jako „zavilý tarantinovec“ a že má kritika jistých prohlášení Dany Polana má „obhajovat mé vlastní fanouškovské fetiše“. Pominu označení „diletant“ a i onu výtku ohledně „nepochopení základních pojmů“ (pokud vím, špatně jsem užil – a to vědomě - pouze jeden). Tenhle text nemá být vybídnutím k diskuzi (čistě proto, že si myslím, že autor „cinepurského“ textu jaksi postrádá morální a etické zásady, a tak se s ním nehodlám bavit – navíc mi celé řešení věcí prostřednictvím článků přijde víc jak směšné), „pouze“ demonstrací toho, že i „zavilý tarantinovec se všemi typickými symptomy“ může přistupovat k své modle i kriticky. Mimochodem, pokud si přečtete Filovy texty o Tarantinovi (na Filmwebu profil, na FilmPubu recenze prvního a druhého Kill Billa), zjistíte, že z jeho strany se jedná pouze o házení póz, protože tarantinovcem přestal být až po zhlédnutí Grindhouse: Death Proof, vůči kterému se vymezil v „líbivě intelektuálním plátku“ (omluvte mi tu bulvarizaci) Cinepur. Níže následuje, obdobně jako při textu k Ratatouille a Pixarovkám všeobecně, několik bodů grafomanské „obžaloby“.

₍₁₎ (Sebe)vykradačství

Hlavním bodem a argumentem pro někoho, komu se nezamlouvá tarantinovská estetika, je poukázáním na to, jak moc je modla jiných nepůvodní a že využívá vychytrale toho, že „čerpá“ z filmů, které málokdo viděl. Každý, kdož zhlédnul snímek Ringo Lama City on Fire, střihnul si k tomu Kubrickovo Killing a poté si dal Tarantinův debut Gaunery, nemůže přehlédnout silnou inspiraci – rozmístění sil, uchopení postav a jejich motivací, zápletka točicí se kolem loupeže, obdobné vyústění… Zapomíná se ovšem na to, že zatímco Lamův snímek nám představuje nesympatického a nedospělého hrdinu, který nedokáže navázat vztah, Tarantino vyprávění ničím takovým nezatěžuje a zajímá ho spíše morální dilema a ona výchozí dramatická situace, čerpá z antických tragédií a vyjma samotného závěru pomíjí jakýkoliv homoerotický nádech. Zatímco City on Fire je film o pubertálně se chovajícím klučinovi, který najde svého nejlepšího a vlastně jediného přítele v gangsterovi, jenže je utajený polda, Gauneři představují ryze dospělé charaktery, které nečelí nedospělosti, ale zradě – nemluvě o tom, že Tarantina zajímá následek, nikoliv samotná příčina, jako je tomu u Lama.

Tarantinova originalita v tomto ohledu tkví v uchopení jednotlivých zápletek, žánrových klišé a schém a obrácením na hlavu, v tom, jak vždy udělá něco jiného, než fanoušek, který má opravdu nakoukáno, očekává, přičemž nijak netají, že se jedná o hru a konstrukt, na který je nutné přistoupit. Tento text ovšem není obhajoba, nýbrž obžaloba, takže: „k docenění Jackie Brownové nebylo třeba znát ony blaxploitationy, z kterých Tarantino čerpá, u Grindhouse: Death Proof tomu už tak ale není,“ praví se v mnoha komentářích na všemožných databázích. Dodali bych, že ona trefná hláška by se bez problémů dala napasovat bezpochyby i na prvního Kill Billa, kdy západní publikum snímek odmítlo, protože neznalo vzory, a východní se mu převážně vysmálo, protože vzory znalo. Co se týká mě jakožto fanouška, oba výše zmíněné filmy jsem si náramně užil a vlastním je na DVD, ale že bych Kill Bill považoval za lepši než filmy Seijuna Suzukiho, z kterých Tarantino výrazně čerpá při hře s diváky, to opravdu ne. Považuji závěrečnou honičku v Autě zabiják za jednu z nejlepších, jaká kdy byla natočena, protože je krásně přehledná, má výtečné načasování a díky střihu je výtečně rytmizovaná a hudba přimrazí do sedadla? Ano, ale upřímně, kam se to hrabe na Vanishing Point, který si s sebou na kolech vezl i existenciální náboj, či na emociální působivost takových posledních pěti minut Thelmy a Louise anebo čehokoliv z Crash (míněn Cronenbergův, nikoliv Haggisův).

Co přijímám ale jako pozitivum je to, že spousta fanoušků Tarantina se bude shánět po oněch vzorech a otevře se před nimi nový svět. Popravdě, neznám žádného cinefila, pokud se zrovna nejedná o snobského elitáře, který by v sobě neměl kus „tarantinovského fanouška“. Nemluvím teď prosím o obsedantním sbíráním věcí s jeho filmy spjatými, jaká je příznačná pro jiné (mě tohle naštěstí minulo – a minulo by mé to, i kdybych si to mohl jakožto student dovolit), ale o zájmu ve starších, převážně obskurních filmech.

₍₂₎Dialogy – „ukecanost“
Přestože zastávám názor, že nelze mít rád Tarantinovy filmy, aniž by se člověku nezamlouvaly jeho dialogy a způsob zacházení s nimi, ale jde na nich nakrásně demonstrovat Tarantinova neschopnost být skutečným dospělým filmařem, který svede vyprávět skrze obrazy. Na to, jaké jeho filmy mají jednoduché zápletky (pozor, to není na škodu resp. nemusí být!), se v případě mnohých dialogů jedná o vatu. Nejsem ani Siskel a ani Ebert, kteří tvrdili ve svém „palcovém“ pořadu při příležitosti hodnocení Pulp Fiction, že by dali Tarantinovi přepsat jakýkoliv scénář vyjma snad historických dramat, protože má cit pro dialog. Ano, Tarantinovy postavy, převážně nositeli určitých tezí a osvědčená sázka na jistotu v podobě juxtapozice v případě dvojic či vícera postav, se baví o normálních věcech jako já nebo vy, ale to neznamená, že takhle někdo ve skutečnosti – snad vyjma Tarantina samotného – mluví. Quentin se přiznává v rozhovorech, že chce do svých dialogů dostat určitou zpěvnost, určitý rým, aby se dobře poslouchaly – to je také důvod, proč je v mých očích spíše spisovatelem než-li filmařem.

Můžete mě, pokud jste zarytější tarantinovec než já, osočit z toho, že dlouhý depalmovský záběr z prvního Kill Billa, kdy Nevěsta prochází Domem modrých lístků je skutečnou ukázkou vypravěčského talentu a že tvůrce svede dát vedlejší postavě vlastní charakter i na malém prostoru, ale… proč jsou scény výrazně natáhnuty úvodem toho, o čem se pak bude debatovat, proč nám postavy vysvětlují své motivace, když by to mělo vyplynout z nich samých? Tvrdit v tomto ohledu, že Jackie Brownová je filmem spíše do uměleckých kin, je nepřesné – v art snímcích není explicitně řečeno, co postavy trápí, ony to prožívají, jenže u Tarantina se dozvíme, že chtějí čelit stáři, vzít šanci za pačesy, možná svou šanci poslední… Když je v oblibě tarantinovskými herci, spadajícími do jeho panteonu (Michael Madsen, Samuel L. Jackson, Uma Thurmanová, Zoe Bellová apod.), říkat, že „se v QT filmech díváme, co zabijáci dělají, když odloží zbraně“, díváme se skutečně? Mám za to, že spíš posloucháme: chcete mi snad říct, že poslední půlhodinu Kill Bill, Vol. 2 při vysvětlování motivací postav zažíváte stejné emoce, jako když se užívá ryze filmařský jazyk při posílení zvukových efektů a hudby a zatemnění obrazu ve scéně pohřbívání zaživa? Říct mi to můžete, ale promiňte, tohle vám „nesežeru“…

₍₃₎ Cinefilní puntičkářství

Nestačí, že upomíná na mistra italských giallo podívaných, on musí ještě na moment změnit formát obrazu, nestačí, že se díváme na dvou-projekt vzdávající hold předměstským kinům konce let 60. a začátku (i prostředku a části konce) let 70., vyplněný upoutávkami na fiktivní filmy, musí se ještě dodatečně poškozovat filmová kopie, aby pocit autenticity byl docílen 100%. Tarantino je, do jisté míry, pokrytec (už vidím, jak si to od spousty fandů schytám, bude to bolet): všichni znají jeho památné prohlášení o tom, že „by radši strčil svého čuráka do Nintenda, než aby užil v Kill Billech zadní projekci“ a v Grindhouse: Autu zabiják postava Kaskadéra Mikea smutní nad tím, jak se vše dnes dělá počítačem a poctivá ruční práce je pryč. Ano, závěrečná dechberoucí automobilová honička neobsahuje ani jeden čtvereček pixelu, ale jak jinak film dostal starou patinu než počítačovým „okrášlením“.

Paradoxem je pak nedávno vydané dvoudiskové dvd, které srší stále škrábanci, obraz si poskakuje a občas se nějaká věta z dialogu objeví dvakrát, ale barvy jsou jasně zářivé a obraz nádherně kontrastní. Ptám se taky, proč do filmu, který k nám měl vypadnout ze 70. let, cpát Dolby Digital 5.1 stopu, když by bylo mnohem vhodnější přece mono anebo při nejhorším stereo? Když si Tarantino dovede pohlídat, aby na disku byl přítomen jeho milovaný italský dabing, aby se on i vyvolení diváci mohli přenést ke starým giasllo kouskům (v Autu zabiják – prodloužené evropské verzi – se scénou fotografování na letišti odkazuje na Bird with a crystal plumage), proč zanechal záměrně ošoupaně vyhlížejícímu a „starému“ filmu moderní háv? Nejde „tak trochu“ proti sobě? Dámy a pánové, jde – a pro Kill Bill platí to stejné. Což, předpokládám, není nutné nijak zvlášť rozvádět, stačí odkázat na výcvikovou scénu ze dvojky anebo jakoukoliv soubojovou z obou dílů.

₍₄₎ Neznalost míry
Kolik toho divák ještě snese, když je pod tím podepsán „božský QT“? Slasher, ve kterém je cca. dvacet minut akce a zbytek tvoři kecy? „Nejakčnější film všech dob“, kdy při spojení obou částí dostaneme cca. 40 minut akční řežby a tři hodiny povídání a rozjímání? No to si z nás, důvěřivých diváků, snad Quentine děláš prdel, chtělo by se říct. Jenže budu za slušňáka, a tak to neřeknu (a vy dělejte, že jste to nečetli). Copak je nutné mít v oslavovaných a dle mého oproti jiným Tarantinovým filmům přeceňovaných Historkách z podsvětí (Pulp Fiction) postavu Butche jenom pro tu jednu hlášku („Zed is dead, baby, Zed dis dead.“) a dlouhatánský monolog , když pro vyprávění není postava Butche až tak určující, kdyby se nesetkal s postavou Travolty? Copak bylo fakt nutné dělat z krvavého morytátu Kill Bill dva filmy, když vynecháním balastu by mohl vzniknout bezpochyby nejlepší Tarantinův kousek? Jen si představte, že by se z „jedničky“ vzaly všechny ty geniální sekvence (Šerif a Prvorozený, scény v nemocnici, závěrečná akce), proškrtal by se seznam „lidí na zabití“ a film by tak fungoval jak největší akční řež, tak i zamyšlením nad zabijáky a jejich tužbě po rodinném, normálním životě.

₍₅₎ Pro koho vlastně?

Za kvalitní tvůrce, jejichž počiny si zaslouží pozornost, osobně považuji ty, kteří točí filmy tzv. „pro sebe“, na co oni by si zašli do kina a vyplázli těžce vydělané peníze. Má to tak Woody Allen, má to tak i Quentin Tarantino – jenže ten si nedovede vyjasnit žánr, má s tím velké problémy, lavíruje mezi několika a je pubertálně eklektický, ale ne tak jako jeho „bratr ve zbrani“ Robert Rodriguez, který na rozdíl od QT nesvede dotahovat nápady do zdárného konce. Jde to ještě dál, v popkulturních odkazech, kdy bez jejich znalosti je možné si vychutnat pouze Gaunery, Pulp Fiction – Historky z podsvětí a druhého Kill Billa, ale Auto zabiják, první Kill Bill či i jeho segment ze Čtyř pokojů bez nich neobstojí. Může se pak divákovi na mysl vkrádat pokoutná myšlenka, že je to vlastně všechno jedna velká nuda. Tarantina oslavuje mládež, která výchozí počiny nezná, krom jeho prvních třech celovečerních počinů ho nemusí ani to publikum, které dává přednost umění před komercí (pokud tedy to dělení s nelibostí připustím), protože se zabývá pro ně něčím laciným, i když mu jde o tvoření soudržných fikčních světů, a ten zbytek ho zná jako franchise – značku, na kterou se bezhlavě jde.

Udržovat svou pozici v popkultuře pro něj není tak těžké, jako producent se podepisuje pod jednoduše kontroverzní filmy natáčené neuměteli (Eli Roth – Hostel I a II, anebo Modesty), ke svým filmům připojuje od dob KB nálepku „4./5. film QT“ a pořádá festivaly exploitationů a – stejně jako Kevin Smith – je „press whore“, ale na rozdíl od něj si není toho vědom a nebere to s až takovým odstupem. Jeho milovaní filmaři či tvůrci, kterých si váži, se nebojí zkoušet nové věci: Brian De Palma se pokusil o (nevyvedené) sci-fi, Kevin Smith chystá něco jako horor… jen on, všemi milovaný Tarantino, mluví o tisícovce projektů, které nikdy nevzniknou a babrá se ve svém vlastním fikčním světě, přestože po Autu zabiják je všem snad kromě něj jasné, že takhle to dál jednoduše nejde a jít nemůže, protože jaksi už nemá co k tématu víc říct. Třeba svým dalším počinem překvapí, jako Kevin Smith s Clerks II, ale spíš ne…

Upozorňuji na závěr, že tento článek si nekladl za to zmapovat všechny neduhy páně Tarantinovy a ani se pozastavit u každého jeho filmu a poukázat na neduhy pro všechny jeho díla společné. Šlo „pouze“ o to předvést, že i „zavilý tarantinovec“ může mít patřičný odstup a být značně kritický ke své modle… zkuste si to, je to osvěžující. Ne tak jako pít z nohy Salmy Hayekové u Ceckatého tornáda, ale aspoň si uvědomíte svou pozici fanouška…

P.S. Pokud jste náhodou hard-core fanda, doporučuji utřít poprskaný monitor a jako odměnu za to, že jste dočetli až sem, na stránkách Cahiers du Cinema je k přečtení 10stránkový rozhovor s Tarantinem a dvoustránková kritika Auta zabiják, zde: virtuelmag.fr/cdc/demo_624/index.html , za přečtení též stojí dopis, v němž se dozvíte, že Auto zabiják je o orgasmu, zde: virtuelmag.fr/cdc/demo_625/index.html .

Komentář k Fontáně

Ne, nebojte se, že bych měl zapotřebí se nějak dodatečně vyjadřovat k jednomu z filmů roku, Fontáně. Spíš bych velice rád upozornil na to, že ti, kdož dlouhou dobu čekali na komentář režiséra, který by se měl objevit na internetu, se konečně dočkali!

Musím se přiznat, že mi svého času DVD Fontány přišlo jako prvotřidně provedené - ano, menu mohlo být interaktivní a bonusy česky otitulkovány, ale ruku na srdce, v době dvoudiskovek s hodinovou bonusovou minutáži (Skrytá identita či Potomci lidí) hodina a půl s vystřiženou pětiminutovou scénou, patnáctimiánutovým rozhovorem hlavních představitelů a víc jak hodinovým detailním "meditativním" filmem o filmu mě dokázalo dostatečně "uspokojit".

Distribuční společnost Warner Bros., pod jejímiž křidly Fontána vznikla, je známá tím, že nerada dává na své disky komentáře tvůrců, protože to stojí zbytečné peníze a žere to čas, ale když už se do něčeho pustí, tak to stojí za to - dva různé protipohledy u Matrixů v Ultimativním balení anebo rozsáhlé komentáře u prvních Pirátů z Karibiku. A pochvalu si zaslouži krom jiného i za oslovení historiků a filmových kritiků, aby okomentovali jejich "zlatý fond" (jmenovitě Casablanca, Tenkrát na Západě či Tenkrát v Americe apod.).

Darren Aronofsky se na svém blogu zpovídal z toho, jak Warneři dementovali jeho nápad nahrát k Fontáně komentář, protože by to prodejnost disku nikterak nezvýšilo (imho se pletli!) a postoj "dám fanouškům to, co chtějí", mi je osobně velice po chuti. Aronofsky není naštěstí jeden z těch tvůrců, kteři sebe považují za umělce a své filmy za díla, k nimž není radno dávat jeden výklad, který by se následně tradoval, a pokud jste slyšeli jeho komentář k Requiem za sen, víte, že tenhle sice málomluvný, ale co do informací poutavý vypravěč má co sdělit. Z prozatimního poslechu to sice vypadá, že se sice více soustředil na technickou stránku věci víc než na výklad veškeré symboliky ve filmu obsažené, ale za poslech (a zdarma!) to určitě stojí.

Teď už jenom zbývá, abyste zasunuli své DVDčko buď do stolního přehrávače anebo počitačové mechaniky, najeli si na odkazovanou internetovou stránku (darrenaronofsky.com/fountain_com.html) a zaposlouchali se... Snad se nechá tímto počinem inspirovat více tvůrců.

Někteři z nich jdou dokonce tak daleko, že komentáře uveřejní po čas premiéry, aby si je fanoušci mohli stáhnout a zajít si tak znovu do kina se svým Ipodem a zhlédnout film a poslouchat přitom komentář. To se týkalo konkrétně druhých Clerks Kevina Smithe, bohužel se vyskytly blíže neznámé problémy, a tak jsme se onoho komentáře dočkali až na DVD v podobě bonusů. A pokud byste se chtěli sami postavit do pozice tvůrce, komentujícího film, či snad kritika anebo teoretika, upozorňuji, že i u nás vyšel první Spider-Man a první Shrek s možností namluvit k filmu nějaké to slovo, pokud máte dostatečně výkonný počitač, mikrofon a v pořádku zvukovou kartu.

So, enjoy!