INLAND EMPIRE: poškrábaná vinylová deska?

FILM: Protože jsem se posledním celovečerním opusem (ano, opravdu je to opus už pro svou rozmáchlou délku, nikoliv epos – to je Inland Empire spíše lyrika) zabýval níže v obsáhlé kritice, zmíním se jenom o tom, že napodruhé je IE pořád stejně dobré, akorát ne tak emociálně působivé, na druhou stranu mnohem sevřenější a pochopitelně i zábavnější než napoprvé. Jenom si dovolím menši interpretaci: vzhledem k okázalým poctám Sunset blvd., které jdou ze všech Lynchových děl co do intertextuality nejdál, od dialogů až k stejnému oblečení a i držení svíček, doporučuji film vnímat jako příběh o slávě a jejím odlesku, o nevěrohodnosti fikčních světů a o nezdravém ponoření se do nich, prostitutku sledující v televizi Králíky poté – stejně jako hlavního hrdinu Sunset blvd. – za mrtvou. Věřte mi, je to pak ještě větši zábava a víc věcí najednou dává zcela jasný smysl.

DVD: Sice bych si to měl nechat až na závěr recenze dvoudiskové edice Inland Empire pro region 1, ale nemůžu si to odpustit a nenavnadit vás hned ze začátku: IE je nejenom nejlépe připraveným a vybaveným i technicky zpracovaným Lymchovým filmem na DVD, ale dokonce i jedním z nejlepších a nejpropracovanějších disků, s jakými jste se kdy setkali… při nejmenším dvoudisků.

Ano, David Lynch je pořád ten záhadný tvůrce, který nerad podává ke svým filmům vysvětlení, ale s objevem internetu a možnostech DVD se vracel ke svým starším filmům a jindy enigmatická figura režiséra začala vystupovat do popředí, namlouval rozhovory a komentoval své filmy (komentoval, nikoliv interpretoval!) v nově natočených filmech o filmu. Možná to někteří zmlsaní fanoušci kulatých placek berou jako samozřejmost, ale každý fanoušek jásal nad tím, když do hodinového filmu o filmu byl vstřižen rozhovor s Lynchem a když na kolekci první sezóny Městečka Twin Peaks byl aspoň dokument o něm, ale bez něj. Tentokráte to došlo až tak daleko, že Mistr sám dohlížel na vydání IE na DVD… a je opravdu o co stát.






Předně se jedná o dvoudiskové balení, které „překvapivě“ neobsahuje popis filmu, pouze onen nápis „Žena v nesnázích“ a informaci o vybavení disku a v krabičce samotné poté „leták“ na Lynchovu stránku o kávě a připravovaný dokument o něm. Bonusy, které svou stopáží překonávají film jako takový a opravdu se blíži pomalu ke čtyřem hodinám, jsou umístěny na druhém disku, na disku prvním je film s třemi volitelnými zvukovými stopami a titulkovou výbavou v jednom jediném jazyce – francouzském. Ti, kdož viděli poslední neuchopitelný mistrovský opus v kině, se mohou možná obávat toho, že by nerozuměli polským větám, ale nechybí natvrdo v obraze anglické titulky v těchto pasážích.

Musím se přiznat, že pokud někteří o filmu píši jako o „neuchopitelném“, popř. „nepopsatelném běžnými konvencemi“, nevím, co si ti stejní lidé počtou s DVD – to totiž obsahuje jednak volbu obrazu 4:3 a 16:9 kvůli nastavení titulků a jejich pozice v obraze (velice zajímavá volba, mohla by se objevovat na více disků), možnost upravit si barevnost, kontrast a další obrazové propriety přímo v menu disku a… volbu zvuku. Je nutné uznat, že takhle dobře namíchané stereo (2.0) jsem neslyšel opravdu dlouhou dobu, poté je zde ale ještě podivná volba dvou zvukových stop, přičemž obě jsou v 5.1 – první nese označení „near-field“ a druhé „far-field“ a jedná se o nastavení ryze subjektivní, přičemž záleží na tom, jak daleko sedíte od svého dvd přehrávače a reprosoustav.

Na prvním disku s filmem se skrývá ještě malý bolusový materiál v podobě cca. 3-minutové alternativní scény rozhovoru s „psychiatrem“ (pokud ho tak lze označit, jednoduše ten pán s šikmýma brýlemi a divnou vizáži), ale pozor, jedná se o skrytý bonus pouze pro majitele počítač, protože jinak na siluetu králíka ve výstřelu najet nejde. Jednoduše zkoušejte své štěstí s myši, ovládač vám v tomhle nebude bohužel moc nápomocen.







Pokud by někdo chtěl skuhrat nad tím, že přijde o tři minuty alternativních scén (scény), tomu to vynahradí zcela druhý disk, který jich má oficiálně 75 minut a neoficiálně nějakou tu hodinku a půl. Proč oficiálně a neoficiálně? Protože oficiálně se vystřižené a jinak nepoužité scény skrývají pod názvem „More Things That Happened“, neoficiálně proto, že ve filmu je k vidění segment z kraťasu Ballerina, který zde můžete zhlédnout v kompletní, 13minutové verzi. Nepoužitým scénám se dostalo stejného zacházení jako filmu, takže máte možnost volit mezi dvěmi zvukovými stopami (near a far field) a nemožnost přeskakovat mezi kapitolami – jednotlivými segmenty, musíte si těch 75 minut prosedět jednoduše celých.

Jestli vám DVDčka s filmy Roberta Rodrigueze nejsou cizí a máte rádi jeho krátké dokumenty o vaření na place, kdy se dozvíte i nějaké ty zábavné historky, tak Lynch je má rád zjevně taky a ve dvacetiminutovém „kraťasu“ nazvaném Quinoa nám povypráví, jak hrozivý zážitek může být nakupování jídla. Upřímně, zážitek je to co do působivosti srovnatelný s Inland Empire, protože se natáčelo na digitální kameru, obraz se přepnul do černobílé  a výrazn2ou složkou jsou zde zvukové efekty.

U Lynche není nic tradičního či konvenčního, což platí i o něčem, co by se dalo nazvat „filmem o filmu“ o délce 40 minut, s názvem „Lynch 2“. Vzhledem k tomu, že tohle dvou-dvd sestavoval a na bonusy dohlížel sám režisér, docela dost překvapí, že se zde nedočkáme tradičních mluvících hlav a hlavně že zde Lynch není vylíčen v moc přívětivém světle – je zde prezentován jako perfekcionista, který – pokud není po jeho – na lidi klidně i řve, na druhou stranu není schopný říct ani jedno sprosté slovo.

Sjížděl-li někdo bonusovou výbavu na Mazací hlavě, jistě tam natrefil na cca. hodinový, v případě Inland Empire čtyřicetiminutový rozhovor s Lynchem na všechna různá témata, kdy mezi ty hlavní patři samozřejmě přechod z estetické vypiplanosti jeho filmů k ušpiněnosti  a odpornému vzhledu digitálu, jak se podepsala transcendentální meditace na filmu samotném a také v současnosti mezi fanoušky už kultovní prohlášení, že každý, kdo si myslí, že viděl film, když se na něj kouká na svém mobilu či něčem podobném, je zatraceně mimo.

Zbytek bonusové výbavy je již tradiční, setkáte se zde se třemi upoutávkami na film, přičemž každá má po minutě, a obsáhlou galerii fotografií, kterou jde jak normálně listovat mačkáním tlačitka „next/další“ na dálkovém ovládači anebo si ji pustit jako „slideshow/sled fotografií za sebou“. Jestli je vám příjemnější druhá možnost, prohlédnete si kolem dobré stovky fotek jak z natáčení, tak i plakátů a fotosek v nevyrovnané kvalitě a strávíte u toho nad sedm minut. Nemyslete si ale, že téhle edici není co vytknout, kdybych chtěl být opravdu velký hnidopich, tak bych se zmínil o tom, že mi zde chybí aspoň jedna ze dvou písní, kterou Lynch nazpíval pro film, a také to, že se ostatní tvůrci a herci neprojevují, zvlášť u Laury Dernové či Ironse to zamrzí. Někdo se také mohl podívat na způsob distribuce a propagace filmu, zvlášť kráva na jedné a Dernová na druhé straně a mezi nimi Lynch, o tom mohla být alespoň zmínka. Ale to už je hnidopišení a upřímně, i když druhý disk rozhodně nemá 211 minut, jak je inzerováno na obalu, stále překonává svou stopáži celovečerní tříhodinový film a post „jedna z nejlepších DVD edic“ mu to nesebere.






Závěr: Volba je jasná, fanoušek anebo ten, komu se IE zamlouvalo, si jednoznačně musí pořídit dvoudiskovou region jedna verzi, už kvůli vystřiženým scénám, protože u nás těžko vyjde takhle do nejmenšího detailu vypiplaná edice. Hard-core fanoušci si zakoupí jak region region jedna, tak i region dva verzi, protože bonusy se vůbec nepřekrývají a R2 obsahuje „navíc“ hodinu a půl rozhovorů, i když podle recenzí „dost na jedno brdo“. A ten, kdo je Lynchův fanda, ale film se mu z prapodivných důvodů nezamlouval, mu dá na DVD aspoň šanci, třeba s těma vystřiženými scénami, s nimiž by film vypadal opravdu jinak, je přesvědčí, že David je génius a tohle DVD je jeho dílem.

INLAND EMPIRE: Mezi několika fikčními světy a typy vyprávění

„Žena pokládá se za hlubokou – proč? Poněvadž se jejího dna nikdy nedostihne. Žena není ještě ani mělká.“

Městečko Twin Peaks, Twin Peaks: Ohni, se mnou pojď, Mulholland Drive a nyní Inland Empire – všechno to jsou počiny jedněmi milovaného, druhými zatracovaného a třetími „někde mezi“ přijímaného režiséra Davida Lynche, jenž názvem svého nejnovějšího projektu odkazuje nejenom ke Kalifornii jako časti Hollywoodu, ale i „Vnitrozemní říši“, kterou má každý z nás. Vše, co potřebujete o ději tohohle tříhodinového díla vědět, vystihuje tagline: „Žena v nesnázích,“ a jak tvrdí jedna výstižná glosa slovenského kritika a teoretika Michala Michaloviče: „Jak vám to nestačí na tříhodinový film, vyhněte se mu velkým obloukem.“

Mysteriózní zápletka se točí kolem hollywoodské herečky Nikki Graceové, která získá roli ústřední ženské postavy Sue Blueové ve filmu Povzneseni do smutných zítřků, předělávky polského snímku 47, jenž nikdy nebyl dotočen, protože hlavní aktéři se stali milenci a byli zavražděni šroubovákem… a vypadá to, že historie se bude opakovat, zvlášť když na roli Billyho Sidea byl obsazen svůdník Devon Berk. Jsou filmy, jejichž vznik je mnohem zajímavější než výsledný „produkt“, zde tomu sice tak není, přesto se ale pozadí vzniku nelze vyhnout, už čistě z toho důvodu, že se na podobném tvaru snímku podepsalo. Lynch, ovlivněn transcendentální meditací, okouzlen digitální kamerou a neomezenou možností i větši snovostí, kterou mu nabízela, a za přispění zahraničních koproducentů několik let natáčel bez scénáře film, který posunovaly dopředu jenom jeho nápady: a na finální podobu jsme si museli dlouho počkat tak proto, že po patnácti letech soužití se po měsíci Lynch rozvedl se svou (nyní již bývalou) manželkou M. Sweeneyovou, jeho dvorní střihačkou a producentkou, údajně pro „nepřekonatelné rozdíly“.

Většina kritiků a diváků při psaní o Inland Empire dřív nebo později sklouzne k dojmologii, že u filmu jde především o jeho nepopsatelnou atmosféru a výsledný pocit z něj, nevyhnu se tomu ani já a svěřím se ze svých obav, které naštěstí po zhlédnutí Inland Empire byly zahnány. Obával jsem se toho, že vlastně neomezené produkční zázemí a možnost natáčet na digitální kameru estétovi jako Lynch, který potřebuje, aby ho autority krotily, jenom uškodí a on zplodí manýristické dílo. Skoro všechny jeho filmy měly vážné problémy s délkou, vystřižené scény z Twin Peaks: Ohni, se mnou pojď se staly již legendou, Modrý samet byl zkrácen o celou polovinu, tj. o dvě hodiny, a dochovaly se jenom fotografie nepoužitých scén a původní délka Zběsilosti v srdci měla výrazně nad tři hodiny a peripetie s Dunou snad není nutné ani popisovat. Lynchovi a jeho tvorbě to prospívalo, o tom není pochyb, ale úplná svoboda dala vzniknout „ultimativní lynchovině“, která se výrazně liší od všeho, co kdy předtím natočil…

Ve svých předchozích filmech se zabýval lidským podvědomím, v Inland Empire se ale zaobírá na jedné straně nevědomím a na druhé nadvědomím, záleží jenom na vás, kterou narativní línií z těch mnoha se necháte unášet a kam vás film zavede – jestli do stavu transcedence v příběhu natáčení předělávky filmu, který nevzniknul, nebo do ponoru do duše a mysli a hloubání se v nevědomí při vstupu do „králičí nory“. Někde mezi příběhem o člověku sužovaném strachem – Darkened Room – a sitcomem s upravenými lidokrálíky – Rabbits – se nachází Inland Empire, které není tak neuchopitelné, jak se můžete dočíst v mnoha recenzích anebo kritikách.






„Má-li žena mužské ctnosti, tu aby člověk utekl, a nemá-li mužských ctností, uteče sama.“

Vlivný filmový teoretik a naratolog David Bordwell člení vyprávění na klasické hollywoodské, parametrické (pracující s dvojím kódováním – viz Sloní muž anebo Příběh Alvina Straighta), umělecké a na videoart, s tím, že u klasického hollywoodského se má divák (sebe)projektovat do hlavní postavy vyprávění a nořit se do fikčních světů filmu, naopak to umělecké předkládá určitou (neotřelou) vizi světa a má mít terapeutické účinky na diváka. (Videoart, doufám, není nutné nijak obšírně vysvětlovat.) Lynchovi jeden typ vyprávění nestačí, nestačil mu už dříve, ale tentokrát to ještě několikanásobně umocnil – Inland Empire osobně vnímám jako velice smutný film, který pláče nad pasivním diváctvím a vybízí diváka k akci, k činu – kritickému postoji či analýze, jenže přestože se dočkáme nového pohledu na známou věc (jedna z definic umění), na freudovskou pohovku je posazena hlavní postava a nikoliv divák sám, navíc film vrcholí velice rafinovanou scénou, v níž dochází k (sebe)projekci diváka/divačky filmu do hlavní postavy, k jejich setkání, a celé to slouží vyzkoušení si neomezených možností digitální kamery, takže krom hollywoodského vyprávění a toho uměleckého se zde koketuje i s videoartem.

Největší „problém“ mám se závěrem filmu, který – být myšlen vážně – by mé hodnocení výrazně snížil, jenže pokud je naděje, že ono velice konformní upnutí se k rodinným hodnotám u tvůrce vždy nerespektujícího autority je velice zlým sarkasmem a ironií, budu doufat v tuhle možnost. Mám za to, že Sloní muž není humanistický apel, protože se nelze dojímat závěrečnou scénou „uléhání na lóže“ čistě z toho důvodu, že ta je inscenována stejně jako předcházející sekvence – Merrickovo dojímání se nad kýčovitou divadelní hrou; Příběh Alvina Straighta poté nenabízí rozhodně jednoznačné zakončení a i když si přejeme šťastný konec kvůli té dlouhé cestě, kterou hlavní postava musela projít, díky ní jsme se dozvěděli, že není schopná být přímá ke svým blízkým, ale k cizím lidem naopak ano – dokáže být protentokrát upřímná ke svým příbuzným, konkrétně bratrovi? Lynch si dovolí několik ironických popíchnutí diváka v Inland Empire, postavy se přiznávají, že netuší, jestli to, co odříkávají, náhodou není věta ze scénáře, či shání hodinky, aby se orientovaly v čase. Je tedy ono konečné „sweet“, vyřčené mladou Lolitou o berlích, nějakým sofistikovaným metahumorem, nebo se z filmu, který rozruší středostavovské diváky, stal film, který utvrzuje ve středostavovských konvencích? Anebo máme co dočinění s málo vídanou symbolikou, kdy se ukazuje prostřednictvím obrazů, že je nutné čelit svým démonům?

Je nutné rozlišovat mezi několika fikčními světy ve filmu prezentovanými, (1) „skutečnost“ – rodinný život postav a pauzy mezi natáčením, (2) natáčení film, který nevzniknul, (3) scény z filmu, který nevzniknul, (4) fantazijní či snová část, v níž nahlížíme do nevědomí hlavní ženské hrdinky, sužované pocitem viny z nevěry či pomyšlení na nevěru, (5) rovina pátrání po skutečném viníkovi a vrahovi dvou herců z původního filmu, to vše rámováno (6) „prostitutkou“ v pokoji, kterak sleduje podivný „sitcom“ s lidokrálíky. Víc než kdy jiný se tvůrce soustředí na jednu jedinou postavu a její vnitřní svět, její „vnitrozemní říši“. Překvapí ale výskyt misogynie, zvlášť u tvůrce, který vždy po hitchcockovsku zdůrazňoval dualitu ženy a ženských hrdinek: zatímco v Modrém sametu se dá mlácení barové zpěvačky vnímat jako snaha o její osvobození, jak voyeristickou scénu interpretuje slavný filozof a psychoanalytik Slavoj Žižek, v Inland Empire se po nevěře Nikki/Sue/Nikki myslící si, že je Sue/původní herečka Sue, která se převtělila do Nikki(…) dostáváme do jakéhosi časoprostoru, obývaného prostitutkami, zpívajícími a tančícími na „Do the Locomotion“. Jinými slovy: každá žena má v sobě kus děvky, i když se týrající manžel dočká odplaty a zbraň ve filmu svého využití (vyžití?), jde o – stejně jako v případě Lost Highway – psychogenickou fugu, kdy „Nikki“ utíká od pocitu viny a vytváří si tak další identity, nebo ne?






„Mezi ženami. – Pravda? Ó neznáte pravdy! Není-liž zločinným útokem na veškeré naše pudeurs?“

Vzhledem k sebereflexivní povaze díla, kdy se zkoumají hranice samotného filmového média, a autotématičnosti filmu nelze mluvit o sebevykrádání se, „pouze“ se pracuje s motivy, na které jsme si u DL zvykli, a několik stylistických upomínek na jeho jiná díla (pobíhání v temnotě, osvícen akorát baterkou ala Twin Peaks) spíš zasazují film do stejného anebo minimálně obdobného universa. Nápad natočil film o natáčení filmu, který je předělávkou filmu, který kvůli tragické nehodně nevzniknul, a navázat tak na tradici započatou Mulholland Drive, je velice originální a Inland Empire se dle mého může klidně rovnat s takovými mistrovskými díly o natáčení a jeho poctě jako Felliniho 8 ½, Truffautova Americká Noc, DiCilův Život v oblouznění a další. Pokud se v Mulholland Drive více zjevně odkazovalo na Personu a Gildu a méně na Wilderův Sunset blvd., zde je již inspirace klasickým dílem nepřehlédnutelná (záměrně si všimněte jména ve hvězdě na chodníku slávy). Už ale není nutné se ptát, kde že to leží pravda a kde že to člověk jenom lže sám sobě, ale je nezbytné nutné se naléhavě tázat: lze se podívat skrze cigaretou propálenou díru v sametu, přestože za ní nic nemusí být, a kdo že se to nakonec dívá – jsme to my, diváci, kteří jsme v úvodu filmu ozáření jako kdyby světlem z promítačky, nebo jsou to postavy filmu, které se z toho fiktivního světa dostaly do toho našeho, a tak proto máme takové zvláštní snímání scén a rozzáběrování scén a proto postavy chodí až „ke kameře“ a dívají se, kdo je za ní?

Inland Empire je co: intertext, v němž se odkazuje na díla vlastní a i jiná (mezi těmi výše nejmenovanými nejokatěji k Alence v říši divů), hypertext, kdy se vše proplétá se vším, jak se na dnešní postmoderní dobu sluší a patři, nebo metatext? Přikláním se nejvíce k tomu poslednímu, ale stoprocentně jistý po prvním zhlédnutí si tím jist nejsem. Jist si jsem tím, že IE je film určený pro kina, kde je jeho cílová stanice, protože natáčení na Sony PD-15 digitální kameru dává filmu velice špinavý look, jako kdybychom sledovali nějaký snuff anebo internetové či pirátské video, a zvuky zde prvně u Lynche hrají dominující roli oproti hudbě, o kterou se tentokrát nepostaral dvorní spolupracovník Angelo Badalamenti, ale Lynch sám. Spousta hereckých tváři z režisérových předcházejících filmů zde slouží jako i pomrkávání na fanouška, a tak se o nich nebudu moc rozšiřovat a zmíním akorát famózní Lauru Dernovou, jejíž přehlédnuti Akademií je ostudné (přestože Lynch na její kvality upozorňoval tím, že spolu s krávou na jedné straně a s velkou fotkou „své herečky“ na druhé poutal pozornosti médií). Ostatní zde nemají tolik prostoru, Justin Theroux se jenom mihne, ale nedostanete ho z hlavy stejně jako další – Jeremyho Ironse jakožto režiséra filmu či Harryho Deana Stantona anebo Julie Ormondové anebo Laury Harringové v epizodních roličkách.






Díváte se, ale nevidíte, přitom chcete vidět? Pokud ano, je Inland Empire filmem pro vás. Pro mě osobně je zatím bezpochyby nejlepším filmem roku (promiň Jasone, nakonec tě sejmula nevěrná ženská), který ve mně dokázal vyvolat nepopsatelná pocity (copak se dá zalykání na začátku a v závěru či chuť několik minut křičet a přitom se třást shrnout do banálních vět, jako jsou tyhle?) a po dlouhém rozmýšlení ho označuji za nejlepší Lynchův opus. Jenom se obávám, že na některá veledíla není člověk ještě připraven, nebo aspoň tedy některý… a teď mě omluvte, jdu dělat lokomotivu.

Angel: Jih proti Severu očima francouzského cinefila?

Angel je nejnovější film francouzského režiséra Francoise Ozona, který poprvé natáčel v angličtině adaptaci výsměšného románu Elizabeth Taylorové z roku 1957, biografii spisovatelky červené knihovny Angel Deverellové, na základě života Marie Colleriové. Jak výstižně napsala Iva Hejlíčková ve své „cinemácké“ recenzi (na internetu k přečtení zde: cinemamagazine.cz/recenze/13388/angel), Ozon si rád pohrává se stylem, žánrem i divákem. Onu tezi se na následujících řádcích pokusím detailněji rozpracovat…

Sebevědomé žánrové uchopení červené knihovny a zintenzivněním jejích prvků Ozon dosahuje efektu, který méně poučeného a s tvorbou tvůrce seznámeného diváka donutí k pláči, znalejšího ale k smíchu až výsměchu – úvodní scéna běhu ve sněhu, do nějž se otiskují stopy hlavní hrdinky, s výraznou hudbou a vhodně zvoleným fontem písma titulků s „romantickými“ kudrlinkami dává tušit, že to tvůrce nemyslí tak zcela vážně a spiklenecky pomrkává na diváka; vrcholu pak dosahuje ve scéně vyznání lásky, v níž jsou emoce natolik přepjaté a divadelní přehrávání dovedeno do krajnosti, to vše umocněno ještě obrazu dominující hudbou a „patetickým“ deštěm, že se jednoduše nejde nesmát.

Jenže uchopení filmu skrze prizma červené knihovny je neustále něčím komplikováno a relativizováno, protože pokud jeden z nejznámějších homosexuálních režisérů současnosti (hned vedle Pedra Almodóvara a Bryana Singera) o svém předminulém snímku 5x2 prohlásil, že jeho vývoj je jako „od Bergmana k Lelouchovi“ (tj. od těžkého psychologického dramatu, které může působit silně depresivně, k pohodovému letnímu kýči), tak v Angel je tomu obráceně – „od Lelouche k Bergmanovi“. Nemluvě o tom, že si zde tvůrce přenesl neduh ze svého posledního filmu Čas, který zbývá (druhé části volné trilogie o smrti, jíž „předcházelo“ drama Pod pískem), kdy nám představí postavu, jež pro svou marnotratností a charakterovými rysy (v případě Angel nesnesitelnou afektovanost a iritující hysteričnost, narcistnost a aroganci, která by mohla sníst celý vesmír a ještě by jí to nestačilo) je divákovi vyloženě protivná a není schopen se s ní ztotožnit. Přichází mi na mysl až kacířská myšlenka, jako kdyby ony postavy sloužily jenom k malé režisérově provokaci a nabourávání tabu: v čas, který zbývá si tak může dovolit inscenovat homosexuální sekvenci a u Angel tomu není jinak, i když v tomto případě se hodně drží na uzdě (bergmanovský motiv se služkou, jako kdyby vypadlý z Šepotů a výkřiků.

Ozon jako cinefil dokazuje, že má opravdu nakoukáno a znatelně odkazuje na klasiku všech klasik – Jih proti Severu (kdo si na něj nevzpomene minimálně při scéně na schodech, jako kdyby na filmu neměl co dělat), upomíná zvláště na americkou kinematografii první poloviny minulého století, 30. – 50. léta, s tím, že styl vystihnul naprosto dokonale: prolínačky při psaní románu, užití očividné zadní projekce, která zároveň upozorňuje i na nereálnost a vyfabulovanost prezentovaného světa hlavní hrdinky, rozmístění postav v mizanscéně a dobově kinematograficky věrné kostýmy a dekorace i lokace či správně melodramatická hudba. Ale tam, kde by si mohl připsat body k dobru za stylistické uchopení filmu, to komplikuje vyprávění samotné…

V něm se totiž objeví druhá postava, depresivní malíř temných krajinek Esmé, do něhož se titulní hrdinka zamiluje, jenž představuje spolu s titulní postavou různé typy diváctví. Angel je oním naivně neposkvrněným, fikčním světům a kýči podléhajícím, v praktickém životě neužitečným, libujícím si v teplých barvách, a Esmé oním uměleckým, k dílu přistupujícím s vědomým a uvědomělým odstupem, libující si v temných odstínech barev a tíživé realitě. Problém je s jistou tezovitostí u těchto dvou prezentovaných typů diváctví, kdy ono romantické vidění světa a přikrášlování si reality k obrazu svému musí narazit na těžká životní dilemata, která přináší smrt matky či problematické manželství, a u onoho kriticky-uměleckého se v poslední půlhodině filmu dočkáme tezovitého „skutečné umění může být doceněno až po smrti autora“, což s sebou pro film přináší i změnu fokalizátoru příběhu (tj. výraznou změnu optiky nahlížení skrze postavu – ať už implikovaného autora, nespolehlivého vypravěče anebo někoho z příběhu filmu).

Ovšem výše zmíněné dva typy diváctví nejsou ve filmu ty jediné, jsou jenom nejexplicitnější – přestože se tvůrci ne zcela zdařilo zamyšlení se nad povahou filmového média, jeho snovostí a imaginativností, jako zamyšlení nad různým typem diváctví Angel funguje dokonale. („„Je to film o tom, co se stane, když se proslavíte a raději žijete ve fantazii, místo toho, abyste se zabývali skutečnými věcmi okolo vás.“ – Francois Ozon) Kromě onoho „kýčovitého“ a „uměleckého“ zde máme ještě to „věrné“, k příběhům a postavám oddaně přistupující a v ně věřící, v podobě postavy vydavatele Sama Neila a služky, jimž patři závěrečný obraz filmu a je tak poměrně jasné, na jakou že to stranu se Ozon nakonec přiklání (a za ono gesto a závěrečný obraz, který bych si milerád zarámoval a pověsil na stěnu ne proto, jak vypadá, ale pro to, co představuje, nejnovějšímu snímku francouzského „hračičky“ jsem toho schopen spoustu odpustit – ale bylo to naposled!).

Jinak: Angel mě nedokáže emocionálně a intelektuálně uspokojit – na rozdíl od jiného Ozonovy podívané Bazén – zároveň, pouze zvlášť. Ale na to, abych dokázal konkrétně vysvětlit a zdůvodnit, proč tomu tak je, musím přistoupit ke spoilerům (zásadním prozrazením z děje filmů, které může zkazit zážitek tomu, kdo ještě film neviděl), takže varování: kdo film ještě neviděl, prosím, nečtěte dál a přeskočte tento odstavec. Hodinu a půl je nám film podáván skrze optiku titulní postavy, po níž se snímek jmenuje, aby na poslední půlhodinu přehodil výhybku a film se najednou ze zářivých a teplých barev a zidealizované skutečnosti s jen letmo načrtnutými postavami a schématickým vývojem událostí plným klišé změnil na „husté“ psychologické drama plné nejednoznačnosti a falešných stop, to vše v temných barvách: ale až poté, co tragicky zemře vlastní rukou postava Esmého. Nejde se dost dobře naladit na poslední „uměleckou“ půlhodinu filmu, jež tak vyznívá do ztracena, když zemře postava, která představovala onen typ diváctví, jenž by právě bylo uspokojeno poslední čtvrtinou filmu. Kdybych byl ironik, napsal bych, že se Esmé už nemohl dál koukat na ten „kýč jak bič“ a „hodil si mašli“, ale já mám radši sarkasmus, takže to neudělám. ;-) A i kdyby se tím náhodou testovala divácká schopnost přijmout umění až po smrti onoho autora, protože se tak na závěr nemáme do koho projektovat, zavání to už výše zmíněnou tezovitostí.

Navíc si neodpustí libůstky v podobě obsazení své dvorní herečky Charlotte Ramplingové do jedné z vedlejších rolí, čímž poukáže na nevycizelovanost a do jisté míry bezradnost scénáře, v němž pouhá figurka má své opodstatnění jenom kvůli jedné jediné scéně, aby jinou postavu svou větou mohla posunout dál. Na druhou stranu vydavatelovu manželkou, již představuje právě Ramplingová, můžeme chápat jako sžíravý komentář k sobě samému a vlastnímu dílu: zatímco v Bazénu Sarah Mortonová odjíždí do luxusní vily svého vydavatele, aby tam načerpala inspiraci a napsala další detektivní bestseller, zde se již stala manželkou onoho vydavatele po povrchu klouzajících bestsellerů. (A zatímco uzpůsobování reality k obrazu svému bylo v Bazénu vyjadřováno skrze odrazové plochy: ať už bazény či zrcadla, kdy se film stal simulakrou braku, v Angel k tomu slouží zadní projekce, ale zůstáváme pouze u oné simulace). Ozonovy hrdinky, k nimž přistupoval chápavě, měly vždy problém přijmout skutečnost takovou, jaká je: učitelka v Pod pískem se nedokázala smířit se ztrátou svého manžela, a tak ho stále vídala a komunikovala s ním, v Bazénu z nedostatku inspirace vzešla upravená realita do podoby brakového románu a v Angel se ona skutečnost mění už úplně. Tyto tři filmy lze tak brát jako velice volnou trilogii, zamrzí však, že Angel, bezpochyby z nich nejpromyšlenější a v mnoha ohledech nejdůslednější, z jejich souboje vychází jako poražený.