Téma: Do hajzlu, tam a zase zpátky

Toalety se ve filmech netěší příliš veliké tvůrčí a ani divácké oblibě, protože nenabízejí dostatečný dramatický potenciál pro filmové dílo, ale v životě bychom si to bez nich neuměli vůbec představit. Většinou panuje mylná představa, že v různých filmech, nehledě na žánr, jsou záchody využívány vždy na něco jiného, než na co jsou primárně určeny, a tak tam postavy nejdou „si ulevit“, ale spíš „se sjet“ či „si zasouložit“. Tenhle názor vyvrací tahle stránka (http://www.poopreport.com/Fun/Content/Movies/movies.html), jež nabízí obsáhlý soupis pouze záchodů ve filmech, na nichž proběhlo kálení a na kterou by se měl podívat každý, kdo to myslí s toaletami ve filmech vážně.

V následujícím textu se nechci nikterak zvlášť zabývat různými teenagerovskými, fekálními a jinými komediemi či parodiemi, v nichž nejde převážně o nic jiného, než o ohození nějaké postavy výměšky anebo záměrnou hyperbolizaci aktu vykonávaného na toaletě. To platí hlavně o filmech bratří Farrelyových, u nichž to začalo buranskou komedií Blbý a blbější, v níž žárlivý Jim Carrey dá svému blízkému příteli projímadlo, protože žárlí, že mu přebral možnou přítelkyni a ten se pak svíjí v křečích na záchodě. Celá scéna je vypointována tím, že záchod nejde spláchnout. Farrelyové se s tím nikdy vyloženě „nesrali“ a když Carreymu v jejich dalším společném filmu Já, mé druhé já a Irena rupne v bedně, pomstí se svému sousedovi za to, že jeho pes mu kálí na jeho trávník, tím, že se tam on sám vykálí… před zraky všech (a nezapomene si k tomu vzít noviny). “Hrdinové“ to mají u nich vůbec těžké, když se školnímu looserovi podaří sbalit nádhernou holku a má s ní jít na školní ples, při močení, zahleděn na cvrlikající holubičky, si ho skřípne do zipu, protože holubičky najednou odletí a ono to vypadá, že looser se kouká do okna naproti, v němž se převléká na ples a upravuje jeho partnerka. A přirazí na pomoc jak hasiči, tak i policie a na to, jak moc jsou „pindík a kulky“ skřípnuté, se musí podívat i rodiče. Místnost, kterou většina lidí bere jako soukromou, se tak u Farrelyů stává ryze veřejnou a z toho pramení většinou i humor.

Jay Roach, režisér trilogie o Austinu Powersovi a dvou dílů rodinné komedie Fotr je lotr a Jeho fotr, to je lotr!, naučil zase i kočky chodit na záchod, dokonce si po sobě i splachovat, ale toaleta vždy u něj skýtá nějaké nebezpečí. V prvním díle špionátorských eskapád si zajde Michael Myers na záchod, kde ho přepadne zloduchův pomocník Mustafa a chce ho uškrtit, v druhém zase se na toaletě nachází „stopa“ po Tlustém Parchantovi, jejíž vzorek hlavní hrdina požije. A pak tady máme spoustu parodií, v níž má samotné defekování působit vtipně (všechny díly Scary Movie) či teenagerovských komedií, které to od strachu jedné postavy z nečistých školních záchodků dotáhly až k pojídání psích výkalů (trilogie Prci, prci, prcičky).





Nesmím hned ze začátku opomenout zmínit „černou komedii“ Alfreda Hitchcocka Psycho, v níž se jako ve vůbec první objevil detailní záběr spláchnuté toalety, což v té době (1960) byla věc naprosto nevídaná. Slavný slovinský sociolog a filozof Slavoj Žižek v dokumentu Pervert´s Guide to the Cinema tvrdí, že říkáme „oko je okno do duše“, ale co když tam není žádná duše za tím oknem, co když je oko trhlina, skrz kterou můžeme vidět propast do nezemě? (Dokonce jsou zvěsti, že dobové kritiky a lidi nepohoršila ani tak brutální a působivě natočená vražda ve sprše v Psychu, ale detailní záběr spláchnutého záchodu.) Dle něj na slavný splachovací záběr z Psycha navazuje Francis Ford Coppola v Rozhovoru, ve kterém paranoidní postava Genea Hackmana („to, že jsi paranoik, ještě neznamená, že tě nesledují“) spláchne toaletu a nežádoucí nezmizne do nějaké jiné země, ale naopak se vyvalí spousta krve ven. Když se z něj zrovna nevalí krev, může posloužit jako úschovna zbraně, je-li už příliš pozdě na posílání uřezaných hlav mrtvých koňů do postele (Kmotr).

Záběr valíc se krve z Rozhovoru e navíc téměř analogický s tím z Kubrickova Osvícení, adaptaci hororového románu Stephena Kinga. Je zajímavé, že například právě u Kubricka se na záchodě setkáme s projevem psychické poruchy, jaká je typická i pro Hitchcocka a Coppoly: v Olověné vestě nabíjí šikanovaný voják Vincent D´Onofrio zbraň a hodlá se pomstít hlavně na velitelovi, který ho buzeroval. Je normální vtipkovat o fekáliích a vyžirání arašídů z nich (později, v druhé části Olověné vesty), ale když dojde na věc, je nutné se mít na pozoru. Z toalety se valí krev a ani matka s dítětem na ní není v bezpečí, protože dveře k ní nejsou „sekerovzdorné“. Jste-li ale v hororu a máte-li štěstí (jako např. taktéž matka s dítětem na veřejných záchodcích v Halloweenu: H20), maximálně přijdete o auto, ale vyváznete z toho živí. Jenom nesmíte říkat „já se vrátím“, protože – jak by vás jistě poučila postava filmového maniaka z Vřískotu – se určitě dle filmových zákonitostí nevrátíte. To platí ale výhradně pro vedlejší postavy, „bezejmenný“ černoch je ubodán k smrti na začátku Vřískotu II v předtitulkové sekvenci, Cindy ze školních toalet, na nichž je napadena, vyvázne živá v prvním Vřískotu. Tento model se obrací, když z hororového a sebeuvědomělého světa přejdeme do thrilleru – viz Tajemný let. Málokdo z tvůrců je ale schopný ze zaplivaných záchodků udělat ústřední dějiště snímku, až na tvůrce prozatímní trilogie Saw. Brutální běsnění v hororech na záchodě začít může (Hory mají oči – první z hlavních postav je tam chycena), ale málokdy v něm taky skončí.

Záchod se stává osudným i postavám z Tarantinových filmů, nejenom nutně těch, které sám režíroval, ale i těch, které napsal, ale režíroval je někdo jiný. Tarantino je velice anální filmař, a tak není divu, že u něj zrovna toaleta sehrává klíčovou roli ve vyprávění a ovlivňuje osudy postav. V Gaunerech klišé „není to dostatečně dramaticky atraktivní“ porušuje a pohrává si s ním tak, že hned dvě klíčové scény se tam odehrají. První je mezi postavou Harveyho Keitla a Stevem Buscemim, kdy se dozvídáme z jejich rozhovoru o tom, že se loupež nevyvedla a že je musel někdo zradit-prásknout a mají tak mezi sebou chlupatého. Druhá je zase smyšlený příběh, kterým chce Tim Roth oblbnout zloděje, že mezi ně opravdu patří a není "chlupatý": vypráví o tom, jak si zašel na záchod a tam byla spousta policistů i se psem… a on měl zrovna v kapse nějaké ty drogy.





V Pulp Fiction – Historkách z podsvětí tomu bylo úplně naopak, pokud některá z postav odejde na záchod, příběh se pro ní na tu chvíli nezastaví, naopak ho musí po návratu dohnat, jinak to má zpečetěné. Postavu Vincenta, představovanou Johnem Travoltou, vidíme na „onom místě“ hned třikrát (seřazeno chronologicky). Poprvé, když si dodává kuráž před zrcadlem a rozhoduje se, co je v momentě téměř ukončené schůzky s manželkou svého šéfa správné, a co ne – a za svůj odchod doplatí tak, že se manželka šéfa, Mia, předávkuje silnou drogou. Podruhé v restauraci, v níž je se svým (ex)spolupracovníkem Julesem, představovaným Samuelem L. Jacksonem, a po návratu zjistí, že restaurace byla mezitím přepadena a postava představovaná Timem Rothem (!) míří jeho parťákovi pistolí na hlavu. Potřetí a naposledy, kdy se s ním na toaletě setkáváme, to je pro něj osudné, protože v domnění, že už do bytu hledaného boxera přišel šéf s jídlem vyjde z toalety a je zabit boxerem. Podstatný je dialog, kdy se s odchodem na záchod setkáváme poprvé, kdy svůj úmysl („Musím se jít vymočit“) sděluje Mie a ta mu odvětí, že „je to víc informací, než potřebovala vědět“. Vincent doplatí právě na to, že mu informace unikají.

Jackie Brownová je na tom stejně, má dojít k důležité výměně peněz, která je na minutu přesně naplánována, přestože – nebo právě protože - každý hraje pro sebe, ale Robert de Niro s Bridget Fondovou se zdrži a peníze tak vyzvednou později, protože Fondová se věčně upravuje na záchodě. Tím a svými poznámkami vytočí natolik Roberta De Nira, že jí to bude stát život. U Tarantina se holt na záchod nevyplatí chodit, Sofie, která na něm potká Nevěstu a přijde o ruku (a v asijské verzi o obě ruce – Kill Bill 1), a Elle Driverová, jejíž hlava je omlácena o prkýnko a ponořena do záchodové vody (Kill Bill 2), by mohly vyprávět. A když už se mu nepodaří do filmu záchod procpat, nemůže si odpustit dialog, v němž se jedna z holčičích postav rozejde se svým přítelem, protože ten se moc rád dívá, jak čůrá (Grindhouse: Auto zabiják). Tarantino to svým postavám dává sežrat, šerif McGraw, který se objevil jak v Od soumraku do úsvitu, tak i v prvním Kill Billovi a Autu zabiják, je po návratu z něj zabit. Jediný, kdo má právo na přežití, je sám Tarantino, který se sice v Desperadovi může málem zalknout smradem, ale v porovnání s ostatními postavami ze svého světa z toho vychází zdaleka nejlíp. I když je to jenom oddalování nevyhnutelného, u Tarantina je nutné si zajít na záchod pro radu (sám se sebou či s vysněnou postavou – Elvisem Presleym), pokud je její morální volba správná, postava přežije. Platí to aspoň pro Clarence (Christian Slater) z Pravdivé romance.

I u Wachowských je pojímána ona místnost jakožto buď velice nebezpečná, či se díky tomu, že jsme na ní strávili nějaký čas, dozvěděli potřebné informace, abychom mohli v příběhu dál pokračovat, aby postavy měly motivaci. Jako úkryt jsou stěny za záchodem v Matrixu neužitečné a nespolehlivé, v Reloaded vymění informace o Klíčníkovi Persephona za polibek od Nea, velká bitka a následná automobilová honička se pak zvrhne poté, co se Persephonin manžel, Merovingian, vrátí ze záchodu, kde ho atraktivní blondýna „nelíbala na ústa“. A kde že to Evey nachází info o lesbické herečce ve filmu V jako Vendeta, ke kterému napsali Larry a Andy scénář? Debutová Past je pastiší kriminálek a thrillerů bratří Coenů, u nichž se setkáme závěrečného střetnutí hlavní kladné a hlavní záporné postavy na toaletě (Zbytečná krutost) a abychom se dostali ke „kriminální zápletce“ Big Lebowskiho, je nutné pochcat největšímu flákači pod sluncem „pochcat tepich“ a nechat ho hledat peníze v toaletě.

O něco mírněji, i když nesmlouvavěji k tomu přistupuje další z výrazných ikon „nezávislého filmu“ 90. let, Kevin Smith, kdy návštěva záchodu a návrat z něj změní hrdinům pohled na některé další postavy a přehodnotí tak k nim svůj přístup, či se mezi nimi už navždy vše změní. Clerks – zákazník si zajde s porno časopisem na toaletu, ale už se nevrátí. Umře, erekce mu zůstane, světlo nefunguje, mrtvolu souloží hrdinova přítelkyně, která si myslí, že je to její milý… a už se z toho nevzpamatuje. S Brodiem se v Mallrats rozejde jeho přítelkyně krátce poté, co se vrátí ze záchodu, kde proplakala dlouhou dobu kvůli nešťastnému vztahu s ním a stihla mu tam napsat i dopis s odůvodněním, proč se s ním rozchází. V Dogma se zase dočkáme Hovnodémona, Golgoťana, který vyleze ze zasraného hajzlu ve striptýzovém klubu, kde jsou shodou okolností Jay a Tichý Bob, aby mohl Jay prokázat, že není homosexuál, přestože při masturbaci myslí převážně na muže. V Jersey Girl malá holčička Gertie zase zapomíná splachovat, ale když spláchne, načapá ve sprše svého tátu s „tou paní z videopůjčovny“.Přece jenom ale Smithovi hrdinové došli už za ty roky nějakého uklidnění, Dante si třeba v Clerks II chodí v práci na záchod masturbovat, protože ho to uklidňuje.

K masturbaci slouží i jiným, Lester z Americké krásy se o tom pouze zmiňuje. Zato Antony Swofford se z něj či od něj skoro vůbec v celém Mariňákovi nehne, buď má střevní potíže a přijde o knížku, či se tam uchýlí k tomu, aby si ho mohl vyhonit, nebo je musí čistit za zpackanou noční hlídku. Záchod ale může odkrývat i perverze postav, některé filmy Briana De Palmy a Paula Verhoevena jsou toho zářným příkladem. V závěru Oblečen na zabíjení se na záchodě dozvídáme skutečnou identitu vraha, který trpí sexuální úchylkou, ve Femme Fatale je využita předstíraná (?) homosexualita k ukradení drahých šperků a jiní se zas mohou prokázat jako sadisté, kteří na záchodcích rádi vraždí lidi motorovou pilou (Zjizvená tvář). U Verhoevena máme motiv voyeurství (Základní instinkt), spojený se sexuální obsesí (Turks Fruit – zkoumáni výkalů) až k pokoře a ponížení (koupel ve výkalech v Černé knize).





Na několika exemplárních příkladech jsem doufám dostatečně prokázal, že WC jako místo je pro filmaře zajímavější, než se na první pohled zdá a nabízí velikou škálu využití a zasazení do vyprávění či dokonce kontextu tvorby. Pokud by vás tohle téma zajímalo víc, doporučuji si detailně prostudovat v perexu zmíněnou webovou stránku, pročíst si text Zdeňka Holého na téma „Jak funguje lidská mašina/Nad fekálním cynismem Velké žranice“ (na internetu zde
- http://cinepur.cz/article.php?article=46), přestože se text zaobírá aktem vyměšování, nikoliv samotnou místností toalety a zasazení do vyprávění. Nehodlal jsem vyjmenovat všechny výrazné filmy dotýkající se vytyčeného tématu (i když by za malinkatou zmínku Opičárny bratří Marxů jako historická výjimka zpravidla mohla být někde vměstnána), protože to vždy stejně skončí u toho jednoho: Trainspottingu. Mějte tedy na paměti, že každá z postav si zajde na záchod, i když ji třeba zrovna nesledujeme, ale jenom některé mají tu výsadu se z něj vrátit… nepoznamenané. Příjemné vykonávaní potřeby, milí čtenáři, doufám, že víte, kam si máte zajít a máte také na paměti, že přestože je tento text psán seriózně, neklade si nároky na to, aby tak působil. A teď jděte do hajzlu.

Pulp Fiction - Casablanca

Titulek vás může zmást, přiznávám, ale kdybych dal hned jasně najevo, že dnešní text se bude zabývat popularizační knihou z nakladatelství Casablanca, pojednávající o druhém celovečer-ním počinu Quentina Tarantina Pulp Fiction, tak bych vás odradil až moc brzo. Nebojte se, rozhodně se to nestane pravidlem, akorát jsem chtěl upozornit na zajímavý ediční počin – tak, jak tomu bylo u Jak číst film, o kterém jsem psal snad před víc jak rokem. Pulp Fiction je v pořadí třetí ediční počin nakladatelství Casablanca, kterému předcházela kniha o arcidíle Andreje Tarkovského Andrej Rublev a přelomový snímek německého expresionismu, Langův Metropolis. Pokud vás zaráží, že výše jmenovaná dvě díla jsou spíše klasiky, zatímco Pulp Fiction je postmoderní kult, ano, máte pravdu a toto nakladatelství se hodlá věnovat vedle klasických amerických filmových děl a filmů nového Hollywoodu i novému novému Hollywoodu a tzv. „moderním klasikám“ (bude následovat Matrix).

Pod útlou knihou se 114 stranami, která vás vyjde na 179,-, je podepsán Dana Polan. Teď si říkáte, že bude jistě zajímavé přečíst si text od ženy, protože ženský pohled na „chlapský film“ by byl bezpochyby osvěžující a v mnohém objevný, ale musím vás bohužel zklamat. Dana Polan je, jak uvádí zadní strana stylového červeného přebalu s extrémně nekvalitní fotkou na přední straně, muž, „profesorem na katedře filmových studií na Tisch Schoul of the Arts při newyorské univerzitě, autorem 7 knih z oboru filmu a mediální kultury (např. Obrazy podle návodu: úvod do amerických filmových studií, Moc a paranoia: Historie, příběh a americký film, Osamělé místo či svazku o Jane Campionové)“. Což ale nic nemění na tom, že text to může být zajímavý a v mnohém objevný, pokud se k filmu jako Pulp Fiction dá ještě co říct zajímavého a objevného.

Dana Polan se soustřeďuje na samotný styl Pulp fiction, o kterém nepřemýšlí jako o „filmu“, ale jako o „fenoménu“ a i tak ho chápe, vnímá a přistupuje k němu. Kniha je vybavena nově napsanou předmluvou, která pochází z března tohoto roku (2007) a kdyby v knize nebyla, bylo by dle mého mnohem lépe. Jednak ji o vůbec, ale vůbec nic neobohacuje, jednak se v ní Dana Polan projevuje jako kulturní snob a elitář, kterému se moc nelíbí, že se Tarantino vydal cestou pomsty blonďatých bohyň a kaskadérů-zabijáků. A hlavně postihuje hlavní problém celé publikace, snahu (po)rozumět současné mladé generaci, jež ujíždí na tzv. „tarantinovkách“, přestože v mnohém blábolí – vyargumentovat si Kill Bill jako „film pro přívržence stylu techno“ chce hodně fantazie (jen pro upřesnění, dle mého je Kill Bill očividný pop(art)). Přesto i tato problematická (našlo by se spoustu tvůrců, jimž jde o tvoření fikčních světů, kteří by byli pro přirovnání k Tarantinovi vhodnější než Steven Spielberg, např. Spike Lee) a v mnohém mylná pasáž nabízí jednu velice pozoruhodnou interpretaci, kdy Tarantino je jakožto scénárista a režisér připodobněn k nemocničnímu zřízenci z prvního Kill Billa. („Stejně jako Tarantinova kamera fetišizuje tělo Umy Thurmanové, je i nemocniční zřízenec ztělesněním voyeurské a perverzní touhy po splynutí se záhadnou blondýnou.“)

Pro zjednodušení by se dala kniha rozdělit do čtyř částí, na které bych se chtěl podívat trošku podrobněji. Jsou jimi (1) kontext, sestávající z předmluvy až po stranu 20, (2) intertext (20-42), (3) hypertext (42-67) a (4) metatext (62-97 + doslov). Předmluvě jsem věnoval samostatný odstavec, tak k první vymezené části, kontextu, snad jenom dodat, že Dana Polan zasazuje Pulp Fiction do moderní počítačové doby, jíž započíná právě Pulp Fiction a kterou zakončuje příznačně Matrix, a vnímá ji jako vazbu propojených sítí a větší interaktivity textu jako takového. Intertext je asi nejméně poutavá část knihy pro většinu filmových fanoušků, kteří jsou seznámeni s všemožnými odkazy na (nejen) braková díla, jimiž se Historky z podsvětí jenom hemží. I když… zmínka o Síle Liščí pětky a o specializovaných internetových stránkách, které tento fiktivní seriál berou jako reálné dílo, je zábavná, dostatečně inspirativní a slouží jako vhodný přechod k hypertextu. V něm se od internetových stránek přechází nenuceně ke knihám o Tarantinovi, přičemž jim je vytýkána absence nových myšlenek či postřehů. Je nutné uznat, že sociologický pohled na fenomén Pulp Fiction je neotřelý nápad, k jeho dotáhnutí by to ale chtělo buď hladší přechody mezi jednotlivými oddíly a větší obeznámenost autora textu s danou problematikou, nebo vlastní rozsáhlejší studii, které nebude zpracovávat i další otázky, které si lidé kladou o tomto Oscarem za scénář oceněném počinu.

Těmi otázkami se právě zabírá poslední část – metatext, kdy se řeší rasové otázky a i otázky genderu, dochází se k poněkud zbrklým závěrům o osobě Quentina Tarantina (přestože se Dana Polan několikrát zmiňuje ve své knize, že se jim chce vyhnout) a už to nepůsobí na čtenáře tak zábavně a výstižně, dokonce i neotřele jako „(Tarantino) je jedním z oněch nadšenců, jejichž vývoj se zastavil ve fázi adolescenčního masochismu a kteří nejsou schopni zapojit se do sociální struktury světa, který je obklopuje“ v Předmluvě. To ale nemění nic na tom, že mi přišla tato část knihy jednak nejčtivější, jednak nejzajímavější a jednak nejpřínosnější, co se týče otázky fenoménu Pulp Fiction. Opravdu škoda toho, že závěrečný soud o stylu, který vybízí i k novému pohledu na film, nemá skoro vůbec podporu v předcházejících stranách knihy.

Předtím, než se mi Pulp Fiction dostalo do ruky a já se do něj začetl, donesla se ke mně zvěst o nevyvedeném překladu z originálu a nedostatečné nápravě ze stran editora Pavla Skopala. Originál jsem nečetl, neměl jsem naneštěstí tu příležitost, ale gramaticky a stylisticky je kniha relativně v pořádku, přestože z gramatického hlediska by slušelo psát „shlédnout“ se „z“ (protože se jedná o změnu stavu, nikoliv o pohled dolů) a ze stylistického mi uniká důvod opakování jistých zmínek ve skoro nezměněné podobě nejen na poli několika stran, nýbrž i odstavců. Pochvalu si zaslouží ale bibliografie, v níž jsou i odkazy na Pulp Fiction v českých luzích a hájích, akorát když už tu máme zmínky o časopisech, probrouzdat internet by nebylo ke škodě. Za zmínku stojí i to, že je-li z filmu citováno, jedná se o přepis z DVD a co se týče užití cizích slov, buď jsou trefně a stručně vysvětleny v poznámce pod čarou (jako v případě výrazu „campy“), či je jejich zachování v originálním znění pochopitelné (jako v případě výrazu „cool“).

Abych se přiznal, nepovažuji za šťastný nápad zabývat se zrovna Historkami z podsvětí, i když se kniha bude jistě dobře prodávat, protože lépe seznámit se s dílem Quentina Tarantina dá skrze Gaunery anebo Jackie Brownovou, která by si zasloužila větší pozornost, než se jí dostává. Možná mému závěrečnému soudu nepomohlo to, že krátce předtím mi na DVDčku došli konečně Gauneři a já si dal maratón Tarantinových filmů, možná je jen těžké u tak rozpitvávaného a analyzovaného filmu přejít s něčím zcela novým… Dana Polan se to povedlo jenom částečně. Což nic nemění na tom, že pokud máte „zbytečných“ 179,-, nebudou to vyhozené peníze a kniha se svým ideálním formátem se dá založit do DVD obalu, jenom… od stejného nakladatelství si větší pozornost zaslouží vynikající Metropolis či Andrej Rublev. Pokud je nemáte, přečtěte si zatím třeba tohle: http://www.kinema.sk/clanok.asp?id=14538 a těšte se na podrobnější text o Jackie Brownové na mém blogu.

Hot Fuzz: "Bavíš se?" - "Kurva jo."

Nechci působit jako elitář a už vůbec ne jako ten nostalgický smutnil po starých časech, ale v případě parodí, které se v posledních letech rozbředly do podoby všemožných "bijáků", založených jen na citování konkrétních scén, to ani snad jinak nejde. Proč to nevybalit na rovinu a hned na začátku: Hot Fuzz je parodie, která je lépe odvyprávěná než Připoutejte se, prosím či Top Secret, drží víc pohromadě než Žhavé výstřely či Bláznivé střely a odvážím se tvrdit, že v rámci parodovaných žánrů je pro sběhlejšího diváka vtipnější než výše jmenované. Upřímně, seriálový počin tvůrců Simona Pegga a Edgara Wrighta Spaced nemá tak vysokou kadenci gagů, aby si zasloužil nejvyšší možné hodnocení, jejich debutový počin Soumrak mrtvých byla neoddiskutovatelně nejlepší komedie roku 2005, přestože u ní divák nepadal smíchy na zem, ale "jen" se neustále usmíval a několikrát od srdce zasmál. No a Hot Fuzz, ten už je přímo geniální.

Začnu zápory, není jich moc a aspoň je budeme mít hned z krku. Je pouze jeden a týká se českého překladu názvu Hot Fuzz na superinteligentní Jednotka příliš rychlého nasazení, které spíš odradí a slibuje dementní zábavu plnou fyzických gagů ala Supercops či Agenti dementi. A teď k těm kladům, doufám, že vás ale svým nadšením neodradím. Možná to vůbec nejlepší na "komedii roku 2007" (promiň, Kevine, byl to zápas osla proti husy a husa vyhrála) je to, že není nutné znát parodované předobrazy, protože tvůrci čerpají hlavně ze tří klíčových snímků: Bod zlomu - Mizerové II - Police Story. Že si z nich klíčové scény nepamatujete, a tak by vám mohla podobnost s nimi uniknout? Nevadí, jsou zmíněny v dialogu, následně obaly dvdček s těmito filmy ukázány na kameru a pro sichr je ještě z nich přehrána kýžená scéna, která až pak může být náležitě zparodována. V tomto případě zastává divák neznalý předobrazů stejnou funkci jako hlavní hrdina, s nímž se může tak snadno identfikovat, a který musí být teprve zasvěcen do oddychových policejních filmů a následně projde "badboidizací". Ale v žánrech sběhlí a četnými nejen policejními filmy poučení diváci si najdou zase svou postavu, v tomto případě policejního parťáka našeho hlavního hrdiny, který doma vlastní snad stovky DVDček s danou tématikou a obtěžuje svého kolegu otázkami typu "už jsi někdy střílel ve skoku obouruč" či "střílel jsi při honičce z okýnka auta" a předjímá tím následující události.

Příběh je jednoduchý a pokud jste viděli upoutávku, není ani co shrnout: policista Angel je tak úspěšný, že ve statistikách o 400% přečnívá své kolegy, kteří se ho rozhodnou povýšit a odlifrovat na venkov, kde se začnou dít podivné nehody, které se mu jako nehody nezdají. To si ale už samo o sobě zaslouží pochvalu, protože po těch letech, co jsme si už pomalu navykli na to, že parodie je tu sebraný děj z jednoho filmu a tu sebraná vedlejší linie z druhého filmu a do toho chaoticky vsazené parodované scénky z jiných kousků, Hot Fuzz přichází s vlastním dějem. Ani nevadí, že na dvouhodinový film není nikterak složitý či propracovaný, jenom si zkuste v duchu odříkat příběhy klenotů žánru (viz výše) anebo Soumraku mrtvých, který je vlastně o tom, jak chlápek společně se svým líným kamarádem musí vyřešit vztahy mezi sebou a první z nich i se svou přítelkyní, k čemuž jim dopomohou zombie. Hodně napomáhá u dvouhodinové stopáže, že když už je vytěžen jeden žánr, co nejvíc to jde, přejde se na další a film je tak vlastně strukturován do čtyřech menších podcelků, který fungují jak nezávisle na sobě, tak i spolu bez sebemenších dramaturgických či jiných problémů. Edgar Wright navíc dokazuje, že když dojde na akci, zvládá ji natočit mnohem lépe než předobrazy, které zároveň paroduje a kterým zároveň vzdává poctu, jmenovitě třeba točí přehlednější a rytmicky mnohem lépe zvládnutější akci než Michael Bay.






Nemyslete si ale, že na své si přijdou jenom fanoušci akčních filmů, přestože Wright a Pegg jich mají nakoukáno očividně spousty a provedli si jistě jejich důkladnou analýzu, a tak ví, jak pracují z vypravěčského hlediska a jaký je jejich styl. Ti, kdož se těší na Tarantinův a Rodriguezův dvouprojekt Grindhouse, jistě ví, že Edgar Wright společně s dalšími tvůrci natočili fiktivní upoutávky na neexistující hororové či exploatační filmy. Ta Wrightova, nazvaná Don´t, byla hyperbolizací hororů se strašidelným domem a obsahovala spoustu narážek nejen na britské, tedy vlastně anglické klasiky, ale i na ty italské. Ani v Hot Fuzz se tvůrce neštítí krve a násilí, zachází dokonce ještě dál než v Soumraku mrtvých. Pokud tam jste se smáli umlácení zombie briketou, zde se určitě zasmějete pádu kusu kostelní výzdoby na hlavu nebožáka. Jenom to chce mít smysl pro pořádně černý humor. Což je svým způsobem osvěžující, protože po spoustě toho fyzického humoru v mnoha parodiích a „parodiích“ posledních let, který byl ale bezzubý a sraženým autem/zasáhlým něčím se nic nestalo tady máme pořádná jatka. Nebojte, i hororová část zde má své místo, stejně jako úplně každý detail v příběhu, a má i svou sofistikovanou stranu, kdy hororová část ne náhodou připomene díla spisovatele Iry Levina, konkrétně jeho studie posedlosti, umanutosti a utopie v případě Stepfordských paniček a Rosemary má děťátko.

Veliký parodický rozptyl si ale uvědomíte až v závěru, kdy si říkáte, že to snad ani nemůže být lepší a tvůrci s leonovským příchodem na scénu hlavního hrdiny ala Hodný, zlý a ošklivý a Pro hrst dolarů překonali sami sebe, dokud nepřijde na řadu závěrečná bitka s ústředním padouchem, v níž se vedle Matrix Revolutions stihne zparodovat i Godzilla. A hned na to Jurský park, kdy by se to mohlo zdát nepatřičné vzhledem k předchozím filmem parodovaným žánrům, ale ono je to zasazeno do celku bezešvě (jako např. muzikálový výstup v Clerks II).

To vše by ale nefungovalo bez dobře vybraného hereckého ansáblu, a co dobře, nebojím se to slovo použít, přímo geniálně! Miniroliček Cate Blanchettové a Petera Jacksona si všimnou opravdu jenom zasvěcenci, kteří je tam budou cíleně hledat, ale ostatní jistě potěší, že neselhávající duo Simon Pegg-Nick Frost je snad ještě sehranější než v Soumraku mrtvých a vedle nich se blýskne nejenom Bill Nighy, Nick Frost či Jim Broadbent (všichni bezchybní), ale i současný výkvět britské sitcomové scény. Zvláštní zmínku si pak zaslouží Timothy Dalton, který si svého slizkého a odpudivého „záporáka“ užívá, aniž by rušivě přehrával a i když jako Bond byl naprosto příšerný, Roger Moore by mohl od něj teď brát lekce, jak se má hrát v komediích, popř. parodiích.





Přestože tahle recenze je pozitivní a víc jak optimistická, skončí částečných povzdechem. Je vyložená škoda, že na filmy Simona Pegga a Edgara Wrighta se musí čekat vždycky dva roky, protože jsou zatím jediní, kteří žánr jako takový vytahují z odpadu všech těch „bijáků“, kteří ho tam systematicky posílají. Teď jenom doufat, že budou jako studio Pixar a v kvalitě nepoleví, a tak se za další dva roky dočkáme dalšího ultimativního kousku. Doporučoval bych si tentokrát do parády vzít muzikály, těm se zatím nikdo nepodíval na zoubek a zpívající a tančící Nick Frost by byl dozajista neodolatelný. A těm, kdož si myslí, že Hot Fuzz je spíše pastiší (stylovou nápodobou, snažící se přesáhnout kvality svého předobrazu, aniž by se mu vysmívala) než parodí, snad jen to, že většina humoru zde spočívá v záměrném přetažení ať už akční, či dialogové scény ad absurdum. Jak jsem se zmínil už výše, letos do našich kin dorazily (dorazí) dvě božské komedie. Hot Fuzz nad Clerks II vyhrávají jenom o prsa, nebo bych měl říct o husu? Hu-sá!