DEPARTED - SKRYTÁ IDENTITA

Skrytá identita se i přes velice příznivé recenze ze zámoří (Rotten Tomatoes shromažďující zahraniční recenze se drží na 93% ze 184 článků, divácké hlasování na IMDb.com se ustálilo na 8,5/10 z 2074 hlasů) a i na Scorseseho filmy vysoké tržby (Letec byl jediný, který přesáhl v kinech stomilionovou hranici, přesto si na sebe nevydělal, Departed se snad stane nejziskovějším "Martyho" filmem) u nás přesto dočkala poměrně rozporuplných ohlasů. Ty pozitivní mají za to, že se jedná o nejlepší Scorseseho film za posledních 10 let od dob Casina, a negativní naopak tvrdí, že Scorsesemu ujel vlak a za svůj poslední počin si zaslouží tak leda tvrdý odsudek. Abych zbytečně nechodil dlouho kolem zdechlé krysy, sám za sebe musím přiznat, že se řadím k těm v textu prvním zmiňovaným. V následujících odstavcích, oddělených vždy dle jejich tématu příznačnou hláškou z filmu, se budu věnovat výtkám, jež zazněly na adresu Skryté identity a které si dle mého zaslouží větší pozornost.

Protože rozumím tomu, že se málokomu bude chtít číst dlouhý text/"rozbor", uvedu nejprve tématický okruh a k němu i citaci, která ho načíná, abyste se mohli zaměřit pouze na to, co vás zajímá nejvíc. (1) "Když čelíš nabité zbrani, v čem je rozdíl?": časy gangsterských podívaných jsou sice zpět, ale jinak a hůře, (2) "Nechci být produktem prostředí. Chci, aby bylo prostředí mým produktem": herecké výkony jsou nevyrovnané a každá postava jako kdyby vypadla z jiného fikčního žánrového světa, (3) "Kdo jsem? Já jsem chlápek, který dělá svou zkurvenou práci. Ty musíš být ten druhý!": film je strašně při své minutáži rozvleklý a tempo je naháněno kulometným střihem a nepatřičnou kamerovou kinetikou, (4) "Co chceš, rozsekat mě a nechat nakrmit chudé? To je to, co chcete?": Skrytá identita jako předělávka hongkongské pecky Volavka, která nedokáže fungovat samostatně.

(1) "Když čelíš nabité zbrani, v čem je rozdíl?"

Vezmeme si to ale všechno pěkně postupně. Začneme od oné výtky, že Scorsese je někde úplně jinde ve Skryté identitě, než byl svého času ve své mafiánské/gangsterské sérii Špinavé ulice/Casino/Mafiáni/Gangy New Yorku. Marty dá sice v úvodu filmu upomenout na to, že staré dobré časy nečekaných výbuchů násilí a fuckování ostošest i černohumorně zábavných poprav ("Ta ale padala legračně!") jsou zpátky (a silně tomu napomáhají i archivní záběry ala Špinavé ulice), ale přestože vypráví další svůj příběh o neuskutečněném americkém snu narážejícího na lidské hranice etiky, už nevypráví o Italoameričanech, kteří se z ničeho vypracovali na mafiánské špičky, ale o Iroameričanech, kteří ve svém honu za kariérismem za každou cenu a ochotou jít přes mrtvoly musí být zároveň velice důmyslní a schopní hrát na obě strany. Je od něj sice docela nefér, že nás v úvodu natěší na "návrat mistra do starých dobrých časů", podpořených jeho trademarkovou (objevila se jak v Mafiánech, tak Casinu) písní Rolling Stones Gimme Shelter, ale jakmile skladba Stoneů přestane a vystřídá jí I´m Shipping Up To Boston od Dropkick Murphys, představí se nám v zcela novém, svěžím a ryze mladickém světle. O to intenzivnější a po emociální stránce působivější jsou scény, v nichž skvěle rytmická píseň od Dropkick Murphys, znějících vždy ve chvíli, kdy se na něco velkého schyluje, utichne a Scorsese je schopný situovat velice intimní milostnou scénu, v níž jako podkres hrají Floydi (a pokud si v tu chvíli vzpomenete na to, že zrovna Floydi hráli i v jeho debutu Kdo to klepe na mé dveře? při milostné scéně, možná i slza ukápne).

Už v Ganzích New Yorku, které byly Scorseseho vysněným projektem a které se snažil natočit celých 30 let, se skrz žánrové epické vyprávění snažil říct něco i o současném světě po 11.9. 2001 (jak dokládala i velice důmyslná, i když možná pro někoho přílišně doslovná montáž-prolínačka záběrů Manhattanu napříč historie až do současnosti) a i zde se zabýval Iry jako hlavními hrdiny, které ovlivňuje své okolí, ale kteří by spíš chtěli ovlivnit ho (a taktéž to bylo převážně prostřednictvím násilí). I když i ve Skryté identitě se nedostaneme do režisérova rodného a toliko zbožňovaného New Yorku (přestože se tam část filmu natáčela, Scorsese je perfekcionista, který musí mít vše dokonalé a i lampy musí vypadat správně "bostonsky" oprýskaně), díky závěrečnému záběru zlaté kopule v pozadí a lezoucí krysy po zábradlí v popředí je patrné, že vyprávění o identitách v současném postmoderním světě a o "skrytých krysách" má obecnější charakter.

(2) "Nechci být produktem prostředí. Chci, aby bylo prostředí mým produktem."

S touhou po starých dobrých časech u některých diváků souvisí i ono výše zmíněné nevyrovnané herectví a hlavně obsazení některých rolí. Roberta DeNira na postu stálého herce filmů Martyho Scorseseho se už asi niky nedočkáme, ale docela obstojně se jím stává Leonardo DiCaprio, o kterém jsem měl za to, že v Letci podal svůj životní výkon a za roli Howarda Hughse by si měl odnést Oscara, i když jeho mladický vzhled nebyl i přes povedenou prostetiku příliš věrohodný ve starších obdobích Hughesova života. To jsem ale ještě netušil, čeho bude schopný ve své další spolupráci se Scorsesem a i když mu silně napomáhá v některých scénách scénář a fakt, že o jeho postavě se i díky exkurzi do minulosti a za rodinou dozvíme nejvíc, jeho proměna z nabubřelého nováčka na policejní akademii na psychicky nestabilní volavku a zranitelného macho muže je přesvědčivá a neměl jsem s ním sebemenší problém. To jeho filmový protihráč v podání Matta Damona to neměl vůbec lehké, ale závěrečné scény s ním (a hlavně potom ty ve výtahu) dokazují, že ať už v Damonovi vidíte Bournea a nebo dokonalého pana Ripleyho, zásadové jedince, kteří se ale před okolím přetvařují a nervy jim povolí, jakmile hrozí zhroucení jimi vysněného života, Damon hraje bravurně a jeho v davu zapadajícího chlápka s velkými ambicemi si zapamatujete jako jednoho z největších sviní filmového plátna posledních let. Navíc je velice sympatické, jak Scorsese spolu se svým scénáristou Williamem Monahanem (mj. Scottovo Království nebeské) dodržují hvězdné obsazení dané hongkongským originálem, v kterém si zahráli Tony Leung a Andy Lau, a likvidují mediální obrazy obou výše zmíněných mladých hvězd filmu, díky čemuž nehrozí, že by si je náctileté nanynky po zhlédnutí vylepily na zeď.

Pokud se u DiCapria a Damona dalo mluvit o uvěřitelných a živelných postavách, o jejich filmových nadřízených, ať již se jedná o malou roličku pro Martina Sheena na straně policie, či Jacka Nicholsona na druhé straně zákona, se nedá mluvit jinak než jako o žánrových postavách, na nichž je patrná dualita, na které Scorsese svůj svět Skryté identity staví. Je-li zaměnitelný DiCaprio s Damonem (jak již trefně podotkla Alena Prokopová v Cinemě na poukaz ke scéně v pornokině), Nicholson se Sheenem rozhodně ne. Oba hrají sice "povoláním" přešlé staré muže, kteří už ani svou práci dělat nemusí, ale dělají ji čistě z požitku samotného. Jenže zatímco jeden je inteligentní a introvertní, zásadový i upřímný muž, na kterého je spoleh (řeč je samozřejmě o Sheenově postavě), ten druhý je extrovert a hlupec, který je schopný vrazit nůž do zad každému, kdo se mu jen trochu znelíbí a nevěří mu (řeč je samozřejmě o Nicholsonově postavě).

To je podtrženo i jejich stylem oblékání, u kterého by se dalo vytknout velice snadné a až prvoplánové naznačení charakteru postav (Nicholson v saku, ale s leopardí kravatou -> výstřední postava, nemající daleko k Tučňákovi z Batman se vrací, kterého evokuje v zábavné etudě s rukou), ale jak řekl Freud: "Irové jsou jediní, kteří jsou neproniknutelní psychoanalýzou." (V tomhle případě je Skrytá identita velice rafinovaná, protože prostřednictvím jasných charakterových prvků postav a i jejich stylem oblékání i tím, že jednou ze "skrytých" postav je psycholožka, se psychoanalytické čtení filmu vyloženě nabízí. Následně je divákovi ihned v tomto typu čtení zamezeno různými pejorativními výrazy z úst postav a i svou záměrnou otevřeností a jasností.) U obou postav vzhledem k jejich žánrovému figurkaření je složité oddělit herecké tváře jejich představitelů, kteří tím pádem na sebe strhávají pozornost (zvlášť Nicholson je skutečně lahůdkový a užívá si každou "lajnu" předepsanou ve scénáři), ale protože oba nakonec své žánrové ohraničení v posledním filmovém - i životním - momentu překročí, nevidím důvod, proč to kritizovat a beru to jako záměr. Ale chápu, že někomu tohle karikování nemusí přijít zrovna dvakrát vhod...

Největší pozornost ale na sebe bezpochyby strhává postava Marka Wahlberga, protože za všemi těmi siláckými a chlapáckými pózami i obhroublou, ale neodolatelně vtipnou mluvou prosycenou největším výskytem hlášek za poslední dobu v mainstreamovém americkém filmu, se skrývá vlastně bodrý a velice kamarádský chlapík, jenž svůj smysl pro loajalitu nezapře, přestože se musí vymanit ze své pózy - a i žánrové škatulky - a stát se další krysou. Mark Wahlberg je "US only", tj. postava, která nebyla v původní Volavce a určitě si získá divácké sympatie pro svou nekonvenčnost právě ve svém uchopení. Což se ale zatím nedá říct o postavě psychiatričky (hraje ji Vera Farmigová, známá z 15 minut či Manchurianského kandidáta), která musí zastat obě úlohy přítelkyň z hongkongského předobrazu, aby se ukázalo, že ona má celou dobu určující postavení v ději a působí jako takový středobod oběma hlavním postavám. Podzápletka s muži - stojícími na opačné straně zákona - zamilovanými do jedné ženy se může zdát jako hrozné americké klišé a její vyústění připadat někomu jako nelogické, ale i ona skončí překvapivě a neočekávaně (pokud si je člověk schopný dát dvě a dvě dohromady, v tomto případě žlutou obálku s jednou vedlejší postavou).

(3) "Kdo jsem? Já jsem chlápek, který dělá svou zkurvenou práci. Ty musíš být ten druhý!"

Kritizuje-li někdo Skrytou identitu, je to hlavně kvůli vykonstruovanosti a "chtěnosti" jednotlivých scén a jejich kompozicí. To, že Scorsese se svými dvorními spolupracovníky nenechá scénu vyznít, a tím pádem diváka naladit na atmosféru filmu a nenechá ho pohltit se filmem, a že kamerové švenky uvnitř scén a kulometný střih jsou velice rušivé. Otevřeně říkám, že ten, kdo něco takového tvrdí, buď viděl film pouze jednou a moc si na něj už nevzpomíná, nebo jednoduše nedával pozor (protože Skrytá identita od diváka vyžaduje vyloženě aktivní diváctví po celou svou dlouhou stopáž). Nemám sice rád odpovídáním na položené otázky otázkou, ale zde se to přímo nabízí: proč by Scorsese spolu se svou střihačkou Thelmou Schoonmakerovou měl nechat vyznít scény a nechat diváka nasát delší čas jejich (pa)chuť, když je Skrytá identita filmem o žití v neustálém střehu a ohrožení kvůli přetvářce? Osobně mě kamerové švenky nevadily (byly-li nějaké: nevšiml jsem si jich natolik, aby mě rušily, a zmiňované a na základě švenků kritizované scény jsou převážně rozzáběrované a záběry děleny střihem, takže o švencích nemohla být řeč).

"Chtěnost" je v tomto případě pouze první dojem člověka, který není schopný jít za složitou (ve skutečnosti ale jednoduchou a dokonale promyšlenou, protože koncepčně famózně zvládnutou) strukturu scén filmu. Demonstrovat se to dá již na prvních pěti minutách (a stejný postup je následně užít ve filmu ještě několikrát, i když v redukované podobě - viz scéna prvního rozhovoru psychiatričky a Bilyho Costigana/Leonarda DiCapria), kterými nás zprvu provází voice-over ve stínu schovaného Jacka Nicholsona a představuje nám Brooklyn 70. let (jeho vyprávění o upínání se k jedné skupině a křesťanství lze brát také jako novo-hollywoodské pomrkávání ke svým souputníkům - movie brats), abychom se přenesli do součastnosti a zaměřili se na dětství jedné z titulních postav příběhu (Colina - Matt Damon) a z voice-overu a stínu Nicholson přejde k monologu a vystoupí na světlo. V montáži a střihu je film skutečně novátorský, až se chce tesknit nad tím, že si výprava bere hodně z Volavky (skleněné kanceláře, střecha určená ke schůzkám ad.) a kompozice scén není tak originální, jak by mohla být (ale odkaz na Zjizvenou tvář (Howard Hawks, 1932 - jeden z nejvýznamnějších filmů své doby, který dle svého producenta Howarda Hughese ukazoval realitu) v podobě "X, křížku-místa označujícího vraždu" potěší, protože není nahodilý a je zapracován do syžetu samotného filmu). Zjednodušeně řečeno, Schoonmakerová má (doufám) dalšího Oscara jistého, Michael Ballhaus (se Scorsesem natočil Po zavírací hodině, Poslední pokušení Krista, Mafiány a Gangy New Yorku) by mohl být příště méně všední.

(4) "Co chceš, rozsekat mě a nechat nakrmit chudé? To je to, co chcete?"

Každý s aspoň průměrným zájmem o Skrytou identitu si zjistil, že se jedná o předělávku hongkongského filmu Volavka Andrewa Laua a Alana Marka, který byl tak úspěšný, že se dočkal dvou pokračování (resp. v jednom případě předpokračování) a sáhnul po něm Hollywood kvůli případnému remaku. A jak Scorsese, tak scénárista William Monahan originál při psaní scénáře a během natáčení neviděli (Monahan pracoval pouze s anglickým překladem čínského scénáře původního snímku), což se ani nechce věřit, když se mu jejich "předělávka" v některých scénách tak podobá. Přesto je Skrytá identita úplně jiným filmem. U Laua a Marka jsme měli dokonalý přehled o tom, kdy se co odehrává, ale samotná oblast nebyla zmapována moc dobře a měli jsme pocit, že nevíme, co přijde a nikdo se nezná s nikým; u Monahana a Scorseseho se všichni znají se všemi, máme dokonalý přehled o samotné oblasti, ale na druhou stranu chybí nějaké časové - a dobové - ukotvení. (Možná proto vyznívají DiCapriovy věty o tom, jak strašně dlouhou dobu je už infiltrován do gangu a že mu to leze na mozek, tak nekonkrétně a s menším dopadem na diváka.)

Přestože někteří lidé nedokáží vnímat Skrytou identitu jako samostatný film, nezávislý na svém předobraze, nemyslím si, že je to z důvodu podobnosti obou dvou filmů (přestože nejpůsobivější scény byly už ve Volavce, ať už se jedná o úmrtí jedné sympatické kladné postavy, tak i zjištění další krysy v mafiánském gangu či samotný "výtahový" konec), ale režijním - vyprávěčským a formálním - stylem filmu. Je hrozné žurnalistické klišé v rámci asijské kinematografie zmiňovat z akčních-mafiánských filmů osobu Johna Woo, ale byl to on, koho silně ovlivnily Scorseseho rané filmy - hlavně potom Špinavé ulice - a který ve svém asi nejlepším filmu Killer do titulků neopomněl zanést poděkování samotnému Scorsesemu. Když už jsem u těch různých klišé a frází, bylo by příznačné říct, že kruh se uzavřel, protože jestli Scorsese ve svém debutovém filmu Kdo to klepe na mé dveře? užil jako první filmař zpomalenou scénu násilí a téměř glorifikoval násilníky, Woo tohle dovedl k dokonalosti (stejně jako práci s kladením protikladných záběrů proti sobě k jejich srovnání, freeze obrazu ad. čistě formální finesy). Skrytá identita není Mys hrůzy, srovnání vzhledem k rozdílnému pojetí není možné.

"Nech mě to udělat mým způsobem."

Scorsese se dostal do takové pozice, že je uznávanou autoritou amerického filmu, která sklízí za své filmy pochvalné kritiky a těší se divácké oblibě, i když málokterý jeho film se při promítání v kinech zaplatí. Vydobyl si záviděníhodné postavení a i když se v každém hodnotícím textu k jeho filmu či osobě objeví zmínka o tom, že ještě nemá doma režijního Oscara (a ani tomuhle se to nevyhnulo), on ho ani nepotřebuje, pokud bude dál točit tak ikonoborecké a dokonalé filmy, na které je slast dívat se znovu a znovu. Já osobně řadím Skrytou identitu hned vedle "Martyho" vrcholů Zuřící býk, Taxikář, Mafiáni a Letec... kam byste ho zařadili vy?

RECENZE: Nebohá paní Pomsta

Nebohá paní Pomsta (jak zní český překlad původního názvu "Chinjeolhan Geumjassi", jemuž by více prospělo držet se ironického originálu, který spíš znamená "Dobrosrdečná slečna Geum-ja") je třetí a závěrečnou částí velice volné, ale tématicky spřízněné trilogie pomsty jihokorejského režiséra Park Chan-wooka, který si větší pozornost vydobyl hned svým druhým celovečerním snímkem JSA - jak u kritiků, tak i u diváků. Pokud zrovna Park, který byl kritikem a tykal si velice dobře s filozofií (což je dost znát na jeho filmové tvorbě), netočil svůj úsek do povídkového filmu Three... extremes či If You Were Me, tak posledních pět let pracoval na své tématicky spjaté trilogii, z níž se k nám do širší distribuce dostal "pouze" Oldboy (jak do kin - 5.5. 2005, tak i po víc jak roce na DVD - 4.10. 2006) a Nebohá paní Pomsta (v kinech 31.8. 2006), první část Sympathy for Mr. Vengeance se u nás krom festivalových uvedení (nejvýrazněji na FilmAsii) do širší distribuce bohužel neprobojovala.

Ale nebudu tady zbytečně lamentovat nad distributorskými čachry (taky proto, že jsem to z části udělal ve své recenzi DVD Oldboye) a raději se zaměřím na Nebohou paní Pomstu, kterou osobně považuji nejen za nejlepší díl z Parkovy trilogie, ale zároveň i za nejlepší film od něj, který jsem měl tu možnost vidět (přičemž se tím mé tvrzení nevztahuje na Parkův debut Trio a jeho povídku v If You Were Me, z jeho krátkometrážní tvorby poté na Moon is the sun´s dream)... A možná je Nebohá paní Pomsta také nejlepším filmem o pomstě, ovšem to si musím nechat pořádně rozležet a zapřemýšlet nad tím, jestli z hlavy vylovím pamětihodnější kousky než asijské exploatační obskurnosti let dávno minulých či z poslední doby Tarantinův Kill Bill. Byl to právě Tarantino, jehož jméno a popularita posloužila Oldboyovi v zámoří natolik, že pověsti o Velké ceně poroty v Cannes za Oldboye a nálepka "tarantinovatější, než co jsem kdy sám natočil", pronesaná samotným Tarantinem, donutila Parka k lakonickým poděkováním diváků na různých festivalech při příležitosti uvedení Nebohé paní Pomsty za to, že mu vydělali Oldboyem tolik peněz a umožnili mu natočit Paní.

Tarantina nezmiňuji jenom kvůli tomu, že taktéž natočil dva výrazné filmy o pomstě z poslední doby (i když to taky), ale hlavně proto, že se silně ve své tvorbě inspiroval - stejně jako Park Chan-wook - japonským tvůrcem Seujinem Suzukim, který ve svých filmech (nejznámější jsou u nás tři - Tokyo Drifter, jeho asi nejslavnější "gangsterka" Branded to kill a její novodobá předělávka Pistol Opera) dbal víc na styl než na samotný příběh a stylově si pohrával s jednotlivými žánry a vůbec kompozicemi záběrů. Seujin Suzuki je dle mého zbytečně přehlížený japonský tvůrce, jenž byl na vrcholu v 60. letech minulého století (v němž se objevily právě filmy Tokyo Drifter a Branded to kill) a ve svých 80 vytřel zrak všem mladším současným režisérům kriminálně akčním dramatem Pistol Opera (2001) a pro mě se tak stává mnohem zajímavějším japonským tvůrcem než Shyna Tsukamoto, Takashi Miike, Takeshi Kitano a Ryuhei Kitamura, Jasudziro Ozu a Akira Kurosawa (klidně i dohromady). Zatímco Tarantino zůstal pouze v případě prvního Kill Bill u povrchního odkazu na Suzukiho Tokyo Drifter v podobě gogo-tanečnic, Park Chan-wook nejen v případě Nebohé paní Pomsty šel mnohem hlouběji a vzdal Suzukimu poctu opravdu ve velkém.

Pro dobrou představu o tom, jak Suzuki pracoval, poslouží vhodné přirovnání k Jean-Lucu Godardovi, který žánr a jeho jednotlivé škatulky inovoval tím, že ho bořil napadrť stejně jako divákovy představy o tom, co může přijít v následujících minutách. Krásně je to vidět právě na úvodních minutách Tokyo Drifter(=Suzukiho Alphaville), které jsou v duchu amerického filmu noir černobílé a hlavní hrdina, o němž by se dalo napsat, že připomíná Alaina Delona z Melvillova Samuraje či Eastwoodova Drsného Harryho díky stoičnosti a vztahu k ženám, se vypořádá se svými protivníky v naprosto dokonalé sekvenci, která svou prací s hloubkou ostrosti připomene to nejlepší od Sergia Leoneho. V sekvenci, která přejde do barev hned, jak naběhnou úvodní titulky. Pokud jsem načrtnul, že se v úvodní sekvenci vlastně setkává žánr westernu a filmu noir, k žánrovému chameleonství Tokyo Drifter bych měl ještě dodat, že hlavní hrdina nejen dá upomenout na výše zmíněné herce a postavy, které představovali na konci 60. let či v 70., ale hlavní hrdina si dokonce velice rád v duchu filmů Freda Astaira rád zpívá, jenže svou písničku většinou nikdy nedokončí, protože buď se musí vypořádat za pomocí svých zbraní a dovednosti "krvavého baletu" s protivníky, kteří mu přijdou do cesty, nebo musí v hitchcockovské sekvenci utéct před vlakem... ale ve skutečnosti utíká jen od lásky. Ani se nelze divit tomu, že Parkem zamýšlená verze Nebohé paní Pomsty, která se ale bohužel k nám do kin nedostává a je k viděni z mně dostupných informací pouze na korejském dvoudiskovém vydání, obsahovala pasáže, v nichž se přepínalo mezi barevnými scénami a černobílými s tím, že v těch černobílých bylo vždy "po vzoru Sin City" něco vybarveno. Sice se najdou jednodušší narážky na Suzukiho tvorbu nejen u výše zmíněného Tarantina, ale i u Parka (třeba podobnost pistole z Tokyo Drifter a té z Nebohé paní Pomsty je nepřehlédnutelná), ovšem Parkova práce se žánrem je mnohem rafinovanější a problematičtější, než se na první pohled zdá.

Na pozadí úvodních titulků Nebohé paní Pomsty sledujeme výrobu tofu, které údajně všechny propuštěné vězenkyně jedí (ale Geum-ja ho v úvodní scéně odmítne, přestože strávila ve vězení 13 let za vraždu malého dítěte, kterou nespáchala), střídající se se záběry ženských rukou a dlaní s prorůstajícím "tetováním", což nám utvoří dokonalý portrét tváře ústřední postavy, jíž z mrtvolně bílé, červenými pruhy kolem očí nalíčené tváře skane jedna slza z jednoho oka. Z žánrového hlediska by se "Pomsta" dala zařadit v první polovině k dramatu s prvky zlého černého humoru a nelibého sociálního komentáře, aby se v druhé polovině změnila zcela v černohumornou podívanou s několika silně traumatizujícími scénami, a vyústila v nežánrový, pro diváka a i po ústřední postavu očistný moment odpuštění a vykoupení. Jasně že až poté, co si Geum-ja setře ten make-up, který má pod očima do té doby, než je samotný akt pomsty vykonán. Co tím líbivým (žánrovým) make-upem, díky němuž pomsta vypadá tak hezky, ale chtěla vlastně zakrýt?

V Sympathy for Mr. Vengeance má právo na postu jak postava hluchoněmého hrdiny se zelenými vlasy Ryua, který chce získat peníze pro svou milovanou sestru na operaci ledviny, tak i podnikatel Park, jemuž Ryu unese jeho milovanou dceru kvůli výkupnému, ale která vlivem zanedbání ze strany únosců umírá. V Oldboyovi, vyprávějícím příběh narcistního a nespolehlivého O Da-sua, uvězněného na 15 let, aby byl poté propuštěn a měl jenom 5 dní na to k zjištění onoho "kdo, jak a proč", s hlavním hrdinou sympatizujeme (nebo přinejhorším cítíme apatii) čistě z toho důvodu, že je nám příběh vyprávěn z jeho úhlu pohledu. V Nebohé paní Pomstě se soustřeďujeme primárně na příběh Geum-ja, která nejen že přišla neprávem o 13 let svého života, po jejichž celou dobu plánovala pomstu, ale i o svou dceru, s kterou se chce znovu - po, nebo před vykonáním aktu pomsty? - navázat znovu kontakt. Jenže se v závěru ukáže, že zprvu matoucí a časté flashbacky v úvodu filmu, věnované jednotlivým postavám, mají své opodstatnění proto, že ony postavy v závěru filmu sehrají svou roli v příběhu, do kterého je vmanipulovala sama Geum-ja a všichni mají stejné právo na pomstu.

Nebohá paní Pomsta uzavírá trilogii - jak stylisticky, tak i narativně. Sice se tomu nechce ani věřit, zvlášť když se jednotlivé části - a nejvýrazněji Sympathy for Mr. Vengeance - mezi sebou tak liší, ale Park spojil ve svém zatím posledním režijním počinu jednotlivé místa, motivy i herce, i když jim dal jinou úlohu než v předchozích dílech, s režijní virtuozitou. Přesně tak, Nebohá paní Pomsta je soap-opera, žánr určený výhradně ženám, která v jistý moment téměř nepostřehnutelně přijde o svou "mýdlovost" a zůstane pouze operní vznešenost - najednou jsou všechny ty kýčovité barvy, povrchní líbivost (jistě záměrná) zcela pryč v momentě, kdy se z pastelových barev přejde k těm podzimním. Ale ona první, do hezkých barviček zabalená hodina filmu, má své opodstatnění v tom, že nám celý příběh titulní hrdinky nevypráví ona sama s odstupem několika let (jako je tomu například v Oldboyovi), ale její již dospělá dcera, jež jí ze začátku vylíčí téměř jako anděla milosrdenství, abychom poté poznali i stinné stránky Geum-ji jako naivita a sobeckost, až k závěrečnému odpuštění-vykoupení vlastní viny, ve kterém se Park nejvýrazněji odklání od Suzukiho filmů, ač jasně symbolické užití barev a to, že je všechno podřízeno rytmu, zachovává.

Park předhazuje divákovi indicie, kterým ale divák nemá důvod věřit, důmyslně si pohrává s formou zkratky, čímž vytváří v některých případech krásně černohumorné pointy (většina scén z vězení) a střihovou skladbu stejně jako obrazovou složku podřizuje vyprávění (působivá je v tomhle ohledu předběžná střihová montáž kolektivního sledování videa). Paní Pomsta není co do násilí tak intenzivní jako předchozí Oldboy, ale Parkova schopnost dát do popředí brutální scény (např. řezání si prstů, které neuvidíme) zvukové efekty, mu vyšla jak v Sympathy for Mr. Vengeance při scéně pitvy, tak i - a troufám si říct že i o něco lépe - zde. Hudba (samozřejmě nechybí tradiční Vivaldi) krom čistě dramatického účelu zastává i silný výrazový prvek, prostřednictvím kterého se dozvídáme, co si postavy ve skutečnosti myslí či co cítí (v tomhle ohledu je velice působivá "I don´t need anybody..."). Kamerové jízdy stejně jako záměrná práce s omezenou hloubkou ostrosti je podřízena rytmu filmu. Nebohá paní Pomsta sice není takové vizuální obžerství jako předchozí Oldboy, který nám nenechal vydechnout a cpal do nás jeden ohromný záběr vedle druhého, ale na druhou stranu si tak nezadá s manýrizmem jako svůj bratříček, protože pokaždé, když hrozí, že do něj nějaká scéna spadne, je narušena snovou vizí či flashbackem.

Yeaon-ae Lee (ústřední "Paní Pomsta"/Geum-ja) si u Chan-wooka zahrála již v Join Security Area postavu vyšetřovatelky-seržantky, ale zatímco v příběhu o mužském přátelství působila jako rušivý prvek, v příběhu o (nejen) ženské pomstě její smysl pro správně zvolenou přepjatou grimasu a čistě racionální a zdánlivě necitelné uvažování působí dokonale. Potěší i obsazení postav proti jejich zaběhnutým úlohám z předešlých dílů - Choi Min-sik (skutečně vynikající herec mnoha tváří, který zvládá jak komediální, tak i dramatickou polohu své role s vynikajícím načasováním) v Nebohé paní Pomstě ztvárnil záporáka, v Oldboyovi si však vystřihnul ústředního hrdinu, naopak Yu Ji-tae, jenž hrál zápornou postavu v Oldboyovi, je v Paní Pomstě "dospělým svědomým" Geum-ja. Postavě Song Kang-hoa byla unesena dcera a ta následně zahynula v Sympathy for Mr. Vengeance, v Nebohé paní Pomstě naopak on dceru unáší hlavní hrdince. Zábavné je i v majiteli cukrárny z Nebohé paní Pomsty rozpoznat majitele vězení-mučírny z Oldboye (oba hraje O Dal-su), to samé platí o Kimu Byeong-okovi, jenž vyměnil přeliv i své patolízalské zaměření - zatímco byl pravou rukou v Oldboyovi Yu Ji-taovi, záporákovi, nyní se stal "věrným psem" hlavní hrdince Nebohé paní Pomsty.

Pomsta je údajně pokrm, který je nejlépe podávat za studena. To ale neplatí pro Nebohou paní Pomstu, která divákovi - aspoň tomu vnímavějšímu - má co nabídnout i po emociální stránce, a není to dáno tím, že hlavní hrdinkou je žena a ve filmu jde i o mateřský cit, ale tím, kdo je narátorem samotného příběhu. Na filmu by se toho dalo ještě spoustu co rozebírat, bez zajímavosti bezpochyby není ani Parkovo pojetí města napříč trilogie a jeho prezentace od Mr. Vengeance v podobě rozpadajících se sídlišť přes moderního a multikulturního Oldboy, v jehož změti znaků se ztrácíme stejně jako hlavní hrdina, až k Lady Vengeance, v níž je městské předměstí ukázáno ve své čistotě a přirozenosti. Nelze napsat, že Nebohá paní Pomsta je uzavření trilogie ve velkém, už proto, že její subtilnost je tak poutavá a dráždivá zároveň. Park Chan-wook natočil naprosto dokonalý film, jímž předčil svůj vzor Seujina Suzukiho, a u nějž si doporučuji vzít místo kapesníků kostku tofu... a vůbec nevadí, že nechutná tak snadno jako chobotnice, když zanechá na (a v) člověku patrnější následky.

Recenze: HOSTEL - DVD

Eli Roth! Cabin Fever! Quentin Tarantino! Pulp Fiction! Slováci! Islanďané! Německo! Holandsko! Žbirka, Gombitová, Tublatanka, Elán! Takashi Miike! Exploitation! Shit roku?

FILM: Hostel jistě není nutné nijak zvlášť představovat vzhledem ke kontroverzi, která se kolem něj vyrojila ještě před samotným uvedením filmu do kin a zajistila mu obstojnou návštěvnost a i nevoli ze stran Slováků a Islanďanů, kterým se musel režisér a scénárista filmu Eli Roth oficiálně omluvit za vykreslení jejich země či národnosti. To ale není předmětem této mini-recenze, která se chce věnovat filmu pouze v rámci žánru, což je něco, na co se v ostatních i-netových recenzích opomínalo a na přetřes vždy přišly mimofilmové zkušenosti.

Hostel spadá do sub-žánru exploitation, jehož cílem je šokovat a také pobavit diváka přemírou samoúčelného násilí a sexu - to plní Hostel dokonale, ať už co se týče úvodní půlhodiny plné sexu a pubertálních dialogů či pozdějších scén mučení a brutálního vraždění. Užitá hudba, která většinou pochází z 80. let (Žbirka, Tublatanka, Michal David), zasazuje film do období "zlatých dob exploitationu" se sérií Guinea Pig v čele, na druhou stranu při příchodu hrdinů na Slovensko do hostelu můžeme vidět česky dabovanou ukázku Pulp Fiction - Historek z podsvětí výkonného producenta filmu Quentina Tarantina, jež dobově posunuje snímek do začátku 90. let, v nichž se sub-žánru exploitation dostalo i akademického uznání a přijetí (za což se zasadil jistou mírou i Quentin Tarantino svým nadšením pro žánr). Fanoušky žánru jistě potěší i několik intertextových narážek a cameo rolí, od stylizace mučírny do pekla v podobě původního Texaského masakru motorovou pilou či sklepu z Pulp Fiction až po malou roli asijského guru Takashi Miikeho.

To, že všechny postavy filmu dokonale ovládají anglický jazyk (snad vyjma jedné asijské), i když se zrovna nacházíme na Slovensku, na kterém se po ulicích pohybuje "žvýkačkový" gang cigánských dětí a jsou zde k zahlédnutí pouze auta z 80. let, jenom podtrhuje omezený kulturní pohled Američanů, který si bere Eli Roth na paškál. (Když ústřední hrdinové přijdou do hostelu a uvidí v televizi dabované Pulp Fiction, hned ho rozpoznají, i když mu vůbec nerozumí, ale když se tam následující den objeví slovenský archivní film, kritizují, že nemá titulky, a tak mu nerozumí.) Na Hostelu je mj. sympatické i to, že si Eli Roth neutahuje výhradně ze Slovenska, i když ho líčí jako zkorumpované město plné lehkých dívek a nebezpečných obyvatel, ale i z ostatních národností - asi stejně jako je tomu u Borata, komediálního alter ega Saschy Barona Cohena, jenž si stejnou měrou dělá legraci jak z Ameriky a zabedněnosti jejich obyvatelů, tak i z Kazachstánu a jeho politické a sociální opožděnosti. Osobně nevidím důvod, proč podtrhování rasových, kulturních, genderových a jiných stereotypů kritizovat, když v jedné z odnoží exploitation - blaxploitation, určené převážně černošskému obecenstvu, byli Afroameričani vyobrazeni jako lidé žijící ve slumech a píchající si drogy (ta horší část obyvatelstva), nebo jako drogoví dealeři a prostitutky se šovinistickým a někdy až fašistickým chováním (ta lepší část obyvatelstva).

Přese všechny výše zmíněné klady Hostelu ale ještě nelze říct, že je opravdu dobrým filmem. Jedná se o slušně zvládnutou žánrovou podívanou (slibuji, že slovo žánr se zde objevuje už naposled), které na rozdíl od svých předobrazů chybí ten pravý syrový, dokumentární a autenticky působící look. Je velice příjemné, že v dnešní horory přehlcené době se k nám do kin dostal právě Hostel, je ale veliká škoda, že u nás neexistují podobná kina (Grindhouse cinema) jako v Americe 80. let, která byla zaměřena čistě na béčkovou a trashovou produkci a v kterých by se Hostel vyjímal přece jenom lépe. Takhle mu to sluší u nás víc na DVD než v kině, kde si své diváky jistě najde. Musí to být ale diváci, kterým nebude vadit téměř nulová atmosféra, prosťoučký příběh, ploché a slabě načrtnuté postavy, neskutečně laciné dialogy a to, že i přes několik působivých scén a slušně vygradovaném závěru se k nám Hostel propadnul z minulosti, historické i kinematografické.

DVD: Je záhadou, proč se na DVD nesetkáme se slovenským dabingem a nebo aspoň slovenskými titulky, což by přidávalo filmu na zábavnosti, či aspoň s komentářovými stopami (1) samotného režiséra, (2) režiséra s herci a střihačem i Harry Knowlesem ze stránek Aint-it-cool-neews a (3) režiséra s producentem a dokumentaristou, které jsou lživě uvedeny na obalu. I když se ale nápis na obalu, avízující "Nesestříhanou verzi", může zdát lákavý, ve skutečnosti se dočkáme jen tří mírně prodloužených scén o několik brutálnějších záběrů (scéna s motorovou pilou je obohacena o záběr uříznutých nohou, stříhání očička je nyní prodlouženo a sebevražda jedné z postav obsahuje záběr oddělující se hlavy od trupu po přejetí vlakem).

Po technické stránce je DVD Hostelu mírně nadprůměrné, Hostel je přepsán na DVD v anamorfním widescreenu 2.35:1 s rozšířením pro 16x9 televize a je možné si ho pustit s anglickým, českým, maďarským a polským 5.1 dabingem. Tmavé pasáže jsou na můj vkus až příliš tmavé a lepší ostrost by taky prospěla, na druhou stranu mě příjemně překvapila barevná paleta filmu. Ze zvukových stop doporučuji dát přednost anglickému originálnímu znění s lépe zvládnutými zvukovými efekty, které dodávají zvlášť v pozdějších scénách filmu na působivosti, hudba je bohužel málo výrazná a dialogy ok. Český dabing je neposlouchatelný kvůli výběru hlasů a neustálou snahu o "cool speak" hrdinů.

Z bonusů nejvíc zaujme komentář režiséra Eliho Rotha a výkonných producentů Quentina Tarantina, Scotta Spiegela a Boaze Yakina, kteří se sice neustále poplácávají po zádech a informační hodnota tracku je téměř nulová, ale tihle pánové jsou dokonale sehraní a zábavní, z jejich vyprávění je patrné nadšení pro věc a znalost filmů, i když by soudnost některým z nich jenom prospěla. Druhým bonusem, který stojí za pozornost, je padesátiminutový dokument o filmu, který je rozdělen do tří částí, jež si je možné přehrát buď samostatně, nebo v celku. "Rozpitvaný Hostel", jak by se dal název dokumentu přeložit, se zaobírá převážně natáčením filmu, ale zabrousí na začátku i do takových témat jako výběr lokací a maskérská práce a v závěru se podíváme i na nahrávání hudby a na tiskovou konferenci filmu. Eli Roth je opravdový fanoušek, zanícený pro věc, a vynikající bavič a nemilosrdný glosátor, který si neodpustí okomentovat úroveň pražských ho(s)telů s jejich unisexovými záchodky bez vody a rómské děti učí rappovat, anglicky nadávat a mluví s nimi jako Borat s nicnetušícími lidmi z ulice (Borata v jednom momentu dokonce cituje).

Zbytek bonusů tvoří záběr z více úhlů kamery dětí rozbíjejících auto, který je z authoringového hlediska nedomyšlený (chybí možnost porovnání všech tří oken najednou či srovnání záběrů z natáčení s hotovou scénou z filmu), a upoutávky na filmy děsivé svou nekvalitou (Šifra mistra Leonarda, Na lince je vrah, Ultraviolet, London, Ve stínu pravdy a Fear Itself). Ani jeden z bonusů nemá překvapivě žádné titulky, ale ve středometrážním dokumentu je občas možné zaslechnout češtinu, v jednom případě dokonce i slovenštinu!

Závěr: Na konci závěrečných titulků je slyšet ženský hlas, který opakuje jednu z replik filmu: "Vidělal´s mi spoustu peněz, takže ty jseš moje děvka!" Je jenom na vás, jestli se vám pozice děvky líbí a Hostel si na DVD pořídíte, nebo vám bude stačit výpůjčka co do provedení nadprůměrného, ale po stránce lokalizace tristního disku s filmem, o kterém všichni mluví.