RECENZE: Clerks 2

Teď všichni jistě na začátek s napětím očekávají, zda-li jsou druzí Clerks opravdu tak dobří, jak se o nich dle docela příznivých recenzí a potlesku ve stoje při promítání filmu v Cannes tradovalo, nebo Kevin Smith po řemeslně slušně zvládnutém, i když na něj moc konvenčním snímku Jersey Girl není schopný vrátit se do starých kolejí. Můžu vás uklidnit, pokračování kultovního černobílého debutu, natočeného z jedné kreditky a odprodaných sběratelských výtisků komiksů, které prvně na plátna kin a do půjčoven i na Filmový klub ČT uvedlo laurelo-hardyovskou dvojici Jaye a Tichého Boba, je jednou z nejlepších komedií za několik posledních let.

V stylovém úvodním černobílém a předtitulkovém intru uvidíme „starého známého“ Danteho, od dob prvních Clerks zestárlého o dobrých 10 let, kterak se v životě nikam dál neposunul a otvírá znovu ten stejný povědomý krám jako kdysi, Quick Stop, který je nyní ale v plamenech. Ať už za to mohou teroristi nebo jenom nepozornost jeho kolegy a dlouholetého kamaráda Randala, oba se přesouvají prodávat burgery a nápoje k Moobymu – Zlatému praseti, Smithovým fanouškům tak známému díky výkladu Benna Afflecka z Dogma, s tím, že restaurace se nijak neliší od té viděné v Jayi a Tichém Bobovi vracejících úder. A protože se Dante chystá oženit a se svou budoucí manželkou odstěhovat na Floridu (hraje ji Smithova manželka), zatímco Randal ho chce překvapit správným rozlučkovým večírkem a ukáže se, že Randel nebude jediný, komu bude Dante chybět, je čas na rekapitulaci...

Smith se vrátil v plné síle a tak, jak ho máme rádi se vším, co je pro něj typické. Nechybí skvěle napsané, dokonale vypointované a samozřejmě sprosté dialogy, většinou týkající se sexu a popkultury (nechybí povinné Star Wars, překvapivě ale reference na Čelisti, u Smithe tak časté, však ano), a nějaké to morální ponaučení nejen pro bandu divných lidí, jejichž život nevede nikam, ale i pro diváky. Na prvních Clerks bylo sympatické, že Smith smíchal komiksovou nadsázku s životními pravdami tak umně, že vlastně započal vlnu nezávislých filmů, které rychle zkultovní, on sám a nikoli poněkud nudný Jim Jarmusch se svými dlouhými kamerovými záběry. Absurdita a komiksová nadsázka nechybí ani ve druhém díle, otázkou ale zůstává, jestli ukázání na plátně předtím neviděných a hlavně nemyslitelných věcí je zábavnější než pouhá konverzace o nich. Pokud mohu soudit sám za sebe, tak ano, skutečné je a tolik kontroverzní scénu soulože s oslem pro její skvělé načasování a vypointování i prácí s postavami a jejich vývojem a posunem děje jsem si musel zastavit, abych si utřel slzy smíchu a mohl pokračovat v klidu dál. Někoho, například známého amerického kritika Joela Siegla, to může pohoršit (předpokládám, že všichni slyšeli něco o jeho reakci na onu scénu při novinářské projekci, kdy se zvedl, nazval film na celé kino sračkou a řekl, že je to první film, z kterého po 30 letech odešel). Doba je ale jiná než v roce 1994, kdy měli premiéru první Clerks a ta si to jednoduše žádá.

Teď k tomu nejdůležitějšímu a nebo aspoň tomu, co každého asi nejvíce zajímá – Jayi a Tichém Bobovi. Smith se sice vyjádřil, že Jayem a Tichým Bobem vracejícím úder zakončil svou volnou newjerseyskou sérii a svou Jersey Girl to dal jasně najevo. Když se ale Jason Mewes, představitel Jaye, vyléčil ze své drogové závislosti, rozhodnul se Smith splnit slib, který mu dal, a přivedl Jaye a Tichého Boba znovu na plátno. Nevěřte zahraničním recenzím a ani rozhovorům, Jay a Tichý Bob jsou ve filmu více než v původním filmu a zvlášť fanoušci Jaye si přijdou na své, ať již se jedná o jeho překvapivý vývoj v závěru filmu, či jeho opravdu legrační a dalo by se říci že i mez překračující a docela hodně otevřené (co do nahoty) parodie na Mlčení jehňátek. Ale zdá se, jako by chtěl samotný tvůrce Kevin Smith zůstat v pozadí, a tak ani nepronese klasickou rozhodující řeč v závěru prostřednictvím Boba, ani nedostane dostatek prostoru či pozornosti (tu na sebe – zaslouženě – strhává Jay) a herecky předvádí zatím svůj nejslabší výkon z celé – teď již vlastně – hexalogie. Pokaždé, když se tihle dva objeví na plátně/obrazovce, rozhodně pobaví i přesto, že interakce mezi Jayem a Tichým Bobem je zde nejméně ze všech Smithových filmů využita (nebo spíš nevyužita) a zachraňují tak film před dojmem zdání jisté televiznosti.

Smith vyzrál nejen jako člověk, jak je patrné z Clerks II, ale i jako režisér. Pokud se dalo o Chasing Amy říct, že měla zvládnuté dobře dialogové scény, v Dogma Smith nacházel svou režijní jistotu a Jay a Tichý Bob měli několik povedených režijních nápadů a fajn zrežírovaných akčních scén, v Clerks II se blýskne i kvalitně zrežírovanou a náročnou scénou s oslem, která je i navíc pomocí povedeného střihu dobře vygradovaná (ten měl na starost Smith sám bez pomocí producenta a spolu-střihače Scotta Mossiera), či až videoklipovitou scénou učení tance na střeše (ale pěkně ve starém dobrém stylu 80. let).

Když už jsem nakousnul samotnou osobu tvůrce, musím se ještě zmínit o scénáři. Nikdy jsem nemyslel, že to kdy u jakéhokoliv Smithova filmu kdy řeknu/napíšu, ale přišel mi jako jedna z těch slabších složek, ač spadá stále do nadprůměru. Jako kdyby se Smith moc snažil tlačit na pilu a chtěl druhé Clerks udělat co nejvíc sprosté, přeplněné sexuálními a rasovými narážkami a urážkami, až to působí v některých případech nepřesvědčivě a nuceně (naštěstí jich moc není a daly by se spočítat na prstech jedné ruky) a jednou jsem měl dokonce pocit vykonstruovanosti, že celá jedna scéna je ve filmu jenom kvůli tomu, aby se splnila povinná kvóta ohledně zmínky o Hvězdných válkách. Ale aby nedošlo k mýlce, Smith pořád dokáže napsat dost podivínské postavy, kterým nechybí punc uvěřitelnosti, úžasně vygradovat geg a vyloženě se zde vyžívá v absurdních situacích a ponaučení od něj nepůsobí nijak otravně či nevhodně, naopak ho dokáže podat tak, že i ta největší a stokrát omletá pravda působí svěže.

K hereckým výkonům nelze mít také nic jiného než jenom slova chvály, nic se nijak výrazně od prvních Clerks nezměnilo a všichni hrají do jednoho dobře a nikdo na sebe nestrhává na úkor toho druhého moc pozornosti. Jestli bych měl vybrat jenom jednoho, kdo vyčnívá nad ostatními, byl by to bezpochyby Jeff Anderson, který dokázal ustát i vážně míněné a docela sentimentální dialogy s grácií sobě vlastní. Brian O´Halloran svého nerozhodného třicátníka ztvárnil s tou největší možnou přesvědčivostí a i když jeho role sestává z překvapivého kulení očí a neohrabanosti, starý dobrý Dante je prostě zpátky se vším všudy. Tak je to i se všemi ostatními, prostě máte pocit, že jste po dlouhé době potkali dobrého přítele, kterého jste dlouhou dobu neviděli, a vůbec v ničem se nezměnil a dobře si s ním rozumíte. Z nových postav dostává nejvíc prostoru Trevor Fehrman, jehož postava nikdy nesklouzává ke karikatuře, i když k tomu v některých scénách (obzvlášť v případě masturbace či diskuze o přítelkyni) vybízí.

Nyní naprosto zásadní otázka, na kterou se odpovídá dost obtížně – který díl je lepší? Nejdřív to zkusím jinak, druhé Clerks si užijete i bez znalosti prvního dílu, dokonce ani tak moc nevadí, že vám úplně nedocvakne závěr s jedním opravdu vychytaným fórkem pro lidi s dobrým pamatovákem prvních Clerks. Přestože jsem se ale u Clerks II smál snad ještě více než u Clerks I, pořád pro mě lepší zůstává „jednička“ – ano, Clerks II jsou vtipnější, dojemnější a upřímnější, ale na druhou stranu z nich čiší až moc viditelná snaha být tím starým dobrým nezávislým tvůrcem a po scénáristické stránce, i když to vyvažuje vyvedená režijní práce a přesný střih, některé dialogy včetně klišovité zápletky skřípou. Možná - sice je to odvážná teorie, ale stojím si za ní - jsou Clerks II Smithovým nejvyzrálejším dílem po všech stránkách, které se bude nejvíc líbit milovníkům jeho Chasing Amy (pokud tedy snesou tu velkou fůru sprostých dialogů a různých obscénností). Je mi jasné, že až budu sestavovat svůj žebříček nejlepších filmů za letošek, Clerks II tam nebudou chybět, ale u Smithe se zařadí alespoň pro mě až za Chasing Amy a první díl.

RECENZE: Superman se vrací

Superman se vrátil a spolu s ním i Bryan Singer, který dal vale jím rozjeté komiksové sérii, která způsobila boom adaptací slavných komiksových hrdinů, a šel si splnit sen k distribuční společnosti Warner Bros. a natočit z části pokračování a z části předělávku Donnerovy klasiky. Hlavní otázkou teď zůstává, zda-li si „splnil sen“ stejně jako Peter Jackson a utopil se ve své megalomanii a neznalosti míry, nefunkčnosti romantických pasáží a velkém počtu trikových scén a jejich výrazně rozkolísanu kvalitou i přeplněním film intertextovými odkazy.

Vztah k filmu u mě rozhodly už úvodní titulky a stejně tak ho rozhodnou i u vás, protože zrovna u nového Supermana záleží na tom, jak moc dobře znáte Donnerovu klasiku, o které jsem obsáhle psal níže, nebo jste se pouze vydali na další letní blockbuster přeplněný akčními scénami a okázalou velkolepostí. Úvodní titulky, které mají téměř pět minut a na pozadí trikových orgií se odvíjí známý Williamsův ústřední motiv a z oblak se vynořují jména tvůrců a herců ve stejném fontu jako tomu bylo před víc jak 20 lety u prvního Supermana, nastoluje i způsob, jakým je Supermanovo filmové dobrodružství podáno. Celý film je přizpůsobený 70. létům, sice zde najdeme mobilní telefony a LCD monitory, ale stylizace kostýmů, dialogy a vůbec celý look odpovídá tomu, že jsme ve staré dobré době vzniku Donnerova filmu. singer ale, na rozdíl od Jacksona, nepřeplnil svůj splněný sen otravnými odkazy, které z filmu trčí a ničí jeho kompaktnost, pouze některými scénami upomíná na originál, aniž by tím vyloženě otravoval a dával na zřetel „hele, jak znám původní film a pomrkávám na vás“.

70. léta nejslavnější hrdina vůbec připomene i způsobem vyprávěn, které je na míle předvídatelné a navíc i krásně pomalé tak, že se dají vychutnat jednotlivé scény, z nichž atmosféra sála nejvíc pro nostalgiky. Vyčítat Singerovi, že na rozdíl od X-Menů nezlidštil mimozemského superhrdinu a staví ho do pozice stejného idealistického naivky jako před lety, mi přijde poněkud nepatřičné už z toho důvodu, že Superman je postava vystupující z kolektivní paměti a je to hrdina, který se nemění a nepodléhá dobovým konvencím. Scénáristé si ale jistě spolu se Singerem byli vědomi toho, že dnes může opláštěnkovaný hrdina nosící spodní prádlo vepředu působit komicky, a tak je ve filmu spousta sebereflexivních narážek, což jinak vážně podanému heroickému příběhu neskutečně pomáhá. Lexova pomocnice Kitty při vstupu do domu – hlavnímu sídlu zločince prohlásí skvostnou větu „Lexi, ten dům je tak staromódní, proč se sem vracíme?“ a stejné je to i s přístupem Singera k celému filmu.

Ano, Superman se vrací je přepjatě heroický, naivní a v pravém slova smyslu staromódní podívanou, která přijde vhod milovníkům doby 70. let se všemi jejími neduhy, ale na druhou stranu i pozitivy. Postava Supermana je novodobý mesiáš, který byl seslán na Zem, aby pomáhal těm slabším a utlačovaným, polidštění hlavního hrdiny by naopak bylo špinění ideálů, které Superman zastává. Celý film pojednává o tom, že svět nepotřebuje spasitele, dokonce ani Loise Laneová, a celý film je tak dokonce i podán – Singera víc zajímají samotné postavy než velkolepé a okázalé akční scény, jde po románku a milostném trojúhelníku než po hrozivých plánech záporné postavy.Zásadní je v tomto případě scéna, kdy Lois se Supermanem vzlétá do oblak, upomínající na památný okamžik z původního snímku, a Superman jí říká: „Napsala jsi, že svět nepotřebuje spasitele, ale já slyším, jak ho denně volají.“ Jako kdyby Superman, dobračisko už od pohledu, vyjadřoval postoj režiséra Bryana Singera, ve scéně, kdy přepíná televizními zpravodajstvími o válkách a utrpení, ale nakonec jde stejně zachraňovat ječící nanynky, kterým se pokazila brzda, či řešit „drobné“ delikty.

U Singera jsme zvyklí, ne jenom proto, že je to otevřený homosexuál, že v jeho filmech najdeme spodní podvratné proudy, či spíše i žánrovou alegorii na současnost a její problémy, v Supermanovi, který se vrací, ale nic takového díkybohu není, protože by to jenom uškodilo jeho celkové „čistotě“ – povahové a i té filmové. Singer zde pracuje inteligentně na několika rovinách a nabízí divákům dobový filmový, ale dokonce i komiksový exkurz od selankovitých podívaných o gerojích zachraňujicích kočky až k demytizaci hlavního hrdiny a anti-ikonické podání v neskutečně emociálním závěru, který hravě překonává i výjimečnou scénu z druhého Donnerova/Lesterova Supermana, v níž se ze Supermana stane člověk, Clark Kent, popere se v motorestu a poprvé ochutná svou krev. Je jasné, že ne všechny narážky, hlavně ty na komiks a jeho vývoj, pochytí větší obec diváků, ale tu menší seznámenou s mytologií Supermana jistě potěší – flashbacková scéna vzpomínek na dětství, kdy Superman ještě jako mladý kluk běhá rychle po poli, až to vypadá, že se vznáší, a poté se propadne do stodoly a zastaví se těsně před zemí, je naprosto úžasná.

Na Supermanovi je také patrná bída kritiky všeobecně, protože nedokáží nalézt argumenty pro to, proč je Singerova podívaná tak průměrná, jak tvrdí, a odkazují se k tomu, že film je prostoduchý (takový byl ale už i komiks, takže to výtka rozhodně není, ale spíše pochvala – a neznalost neomlouvá) a přeplněný logickými dírami (ty jsem nikdy nebral jako dostatečné důvody, navíc řešit logické díry jako pevnou kudrlinku na vlasech či plášť pod oblečením v adaptaci komiksu je stejně „duchaplné“ jako rozebírat, proč jsou Hulkovi trenýrky v Leeově filmu elastické). Jedné výtce je ale nutné se věnovat podrobněji, už z toho důvodu, že to prostě není pravda ;-) – Superman se vrací je údajně přehnaně monumentální a tím pádem i zcela nudný a ničím zajímavým. Protože jsem onu nezajímavost vyvrátil již výše a heroické podání i naivistické dění je ve filmu samo o sobě reflektováno, pozastavím se u té monumentálnosti, která mně osobně nijak zvlášť nevadila a i když z některých scén čiší lacinost (zvlášť v závěru), stejně tak tomu bylo u starého známého Supermana s tím, že místo dlouhého a táhlého nájezdu teď máme efektní obkroužení toho samého. Někomu může vadit repetetivnost v různých záběrech, týká se to hlavně neustálých pohledů na Supermanovu hruď a jeho majestátné „S“ na ní, ale to vše jen dotváří onen heroický charakter postavy.

Zatímco Jackson neznal míru a místo souboje s jedním tyranosaurem byly rovnou tři a navíc špatně naklíčováni a bez výraznějšího „wau-efektu“ (trhání čelistí bylo již ve verzi z roku 1933), u Singera se dočkáme jediné akční scény, kterou si odbude hned po 40 minutách a pomocí dokonalých triků, ve správný moment výrazné hudby a skvěle vygradované situaci nám dá pocítit strach o nezranitelnou a skoro nesmrtelnou postavu. Ale o to ani tak moc nejde, vyčítat filmu absenci pořádných akčních scén či dostatečně velkého finále není příliš košér – Singer se soustředil na hlavní milostný trojúhelník a učinil ho velice zajímavým, hlavně díky svým scénáristům. Loise má totiž malého syna, otázkou je, jestli není náhodou Supermanův, a dlouholetého snoubence, který je sympatický a přátelský a ani divák nevidí důvod k tomu, proč by od něj měla odcházet k Supermanovi, popř. Clarku Kentovi. Scénář je sice jednou z mála slabin filmu, hned vedle výpravy a vůbec toho, že těch rekordních 260 milionů dolarů není vidět, ale Singerův náhled na legendu a její mytologii je zpracován tak fascinujícím a hlavně odzbrojujícím způsobem, že jí nejde nepodlehnout. Stejně jako u pixarovských Aut víme přesně už od první minuty, co se stane, jakými proměnami projdou postavy a co se vylíhne nakonec z jedné vedlejší a nijak výrazná postavy a jak to celé skončí, ale vše je nám to podáváno tak dokonale „old.school“, že je těžké tomu nepodlehnout a nebýt napjatý jak malé dítě, co přijde asi pak, i když to samozřejmě moc dobře víme (a těšíme se na to).


Možná není ani tak moc velká chyba ve scénáři, přesně dodržujícím vyprávěcí postupy staré doby a laškovně pomrkávajícím na diváka, jako spíš v hereckých výkonech některých představitelů, s nimiž jsem měl osobně docela problémy. Překvapivě tomu tak bylo u Kevina Spaceyho, kterého osobně považuji za hrozně přeceňovaného herce, ale dle upoutávky jsem se na jeho démonickou kreaci těšil, ovšem v porovnání s Genem Hackmanem prohrává – nepostrádá sice egomaniakální sklony a inteligentní bezesporu je, ale chybí mu ten chladný kalkul a ta přirozenost, s jakou naprosto zrůdné plány provádí. Navíc všechny hlášky či výrazné momenty byly k vidění právě již v upoutávce, a tak je moment překvapení o to menší. Nejdůležitější je však hlavni part, který začínající Brandon Routh zvládnul naprosto dokonale a jeho herecké schopnosti, ač nedostává příliš prostoru, jsou skutečně ohromující – zvlášť v jedné působivé scéně v závěru, kdy vše hraje pomocí očí, plus z něj sálá „reevovské“ charizma na míle daleko. Ale Superman by nebyl Supermanem bez Lois Laneové, kterou zde ztvárnila Kate Bosworthová, jež už nehraje tu cílevědomou a kariéristickou sobeckou potvoru, ale matku s averzí k jednomu superhrdinovi, i když je to čistě z osobních důvodů. Sice je tím nejslabším z hereckého ansáblu, ale filmu rozhodně ostudu nedělá a je to dáno tím, kolik prostoru ji připsali scénáristé a jaké věty ji nadiktovali, než nedostačujícími hereckými schopnostmi.

Jak jsem naznačil již na samotném začátku recenze/kritiky, důležitý je vztah k Donnerovým filmům a komiksům, protože pokud nový Superman vyvolává nějaké emoce, je to právě ve scénách evokujících klasiku z roku 1978. Někomu může vadit, že film je svým způsobem polovičatý, nejedná se ani o pořádnou předělávku, ani o náležité pokračování, protože Luthor má stejný plán jako kdysi v prvním díle a peripetie při zachraňování jsou téměř identické, ale to by snad vadilo jen neustálým rýpalům a škarohlídům. Nepopírám, že slzy dojetí či nadšení z toho, jak poctivě a s úctou je nový Superman natočen byly i kvůli nostalgii, jen bych rád podotknul, že Singerův pohled je dojemný a funkční i bez znalosti původního snímku, snad proto, že některé scény jsou mírně delší, a tudíž i atmosféra je vynikající, a jindy si zase skvěle pohrává s očekáváním diváků (viz jedno zásadní objevení na lodi či titulky novin skoro u konce). nový Superman by nebyl tak dobrý i bez hudby Johna Ottmana, který používá 4 ústřední témata z Williamsova legendárního soundtracku a jinak je ve filmu k slyšení pouze jím složená, opravdu nápaditá a mile rozšafná hudba. To, s jakou pietou Singer přistupoval ke svému pohledu na nadživotního hrdinu, svědčí i oprášení archivních záběru Marlona Brandona, v prvních dvou dílech kvůli výměně režisérů nikdy nepoužitých v žádném supermanovském filmu, a použil je do jedné scény – a vypadá i funguje to lépe než Laurence Olivier ve Světu zítřka, ač pastišová vyprázdněnost je u obou bijáků dostatečně patrná.

Superman se vrací, z výše zmíněných důvodů, je pro mě zatím nejlepší film tohoto roku, který jde u nás v kinech (s tím, že jsem viděl něco kolem dobré 70 u nás uváděných filmů, takže soudit snad mohu). Nehodlám nadávat nad tím, že Singer nedoklepl třetí X-Meny do konce a jsem strašně rád, že opět přišel s něčím neskonale osvěžujícím a nemusí to být ani moderní a mnohovrstevnaté jako X-Meni, ale okouzlující a skvěle vyprávěné i bezelstně podané. Ani by mi nijak nevadilo, kdyby se teď začaly zfilmovávat rozkošné komiksy, v nichž se nebojuje s temnotou, tou vnější a nebo i tou vnitřní v samotném hrdinovu. U nového „Supiho“ budou snad zklamáni jen ti, kteří čekali polidštění hrdiny a velkolepou akční podívanou, či naopak zlý cynikové, kteří se nedokáží se slzou v oku ohlédnout za těmi starými časy a zavzpomínat na staré doby se vším, co k nim patřilo. Hrozně mě mrzí, že si na sebe superman nevydělá a pokračování je tak ve hvězdách, ale pokud přece jen vznikne a Singer spolu se scénáristy vychytá drobné chyby „prvního dílu“, mohl by vzniknout skutečně dokonalý film. „Zatím“ je Superman se vrací „jenom“ nejlepší komiksovou „netemnou“ adaptací a pro mě nej. filmem roku. Hop hop, a letím!

KLASIKA: SUPERMAN - FILM

Nový Superman režiséra Bryana Singera, který svými X-Meny před lety v roce 1999 způsobil nový boom adaptací komiksů, je volným pokračováním a z části i remakem původního Donnerova Supermana z roku 1978. Pojďme se teď podívat na vpravdě klasický originál, v němž se bojuje za pravdu, spravedlnost a americké hodnoty! Třeba uvěříte, že člověk může létat...

Ale ani se nechce věřit tomu, že jedna z nejlepších komiksových adaptací vznikla už víc jak před čtvrt stoletím a stále dokáže pobavit i nadchnout nové diváky či dokonce i filmové tvůrce. Někomu se může zdát sice v dnešní době Superman jako značně naivní podívaná, ale výsledný film má rozhodně daleko od směšného a patetického seriálového kresleného Supermana z 50.let a i přesto, že některé triky dnes působí zastarale a milostná line je úsměvná. To proto, že jak herci, tak tvůrci sice nabízejí moderní pohádku (či variaci na Petera Pana, chcete-li), nebojí se však shodit ve vypjatých momentech a Superman navíc představuje jeden z nejlépe obsazených komiksových filmů, se snad nejvíce citovaným anebo parodovaným hudebním motivem. Superman se širší veřejnosti představil v sérii Action Comics v roce 1938, ale zatímco příběh se nijak výrazně nelišil verzi z filmu, jeho schopnosti nebyly úplné (uměl jenom létat a rychle běhat) až do poloviny 40. let (kdy nabyl rentgenové schopnosti, stal se víceméně nezranitelným ad.), v nichž se stal bojovníkem za chvályhodné ideály a přišel na to, co se stalo s jeho rodnou planetkou Krypton.

V roce 1974 evropští producenti Alexander a Ilya Salkindovi spolu se svým stálým spolupracovníkem Pierrem Spenglerem plánovali natočit adaptaci komiksové předlohy jako svůj hlavní projekt roku studia Warner Bros. a jejich prvním krokem byla odkoupená licence od nakladatelství DC Comics. Vzhledem k tomu, že téměř vlastnili DC Comics, mohli si vybrat, po jakém superhrdinovi šáhnou jako prvním – ale jejich volba padla právě na jméno Supermanovo kvůli jeho ikoničnosti. Všichni ale měli na paměti televizní kreslenou verzi a také značně parodickou seriálovou podobu Batmana a nechtěli dopadnout tak prachbídně, naopak Supermana zamýšleli jako velkou epickou podívanou a k té potřebovali hvězdná jména, aby je ostatní, včetně diváků, začali brát vážně. Jako první zaznělo jméno scénáristy, kterým se stal Mario Puzo, duchovní otec Kmotra, jenž už od začátku zamýšlel s dvěma filmy natáčenými zároveň a studiu odevzdal rozsáhlou verzi mající nad 500 stránek. Ale až díky obsazení prvních rolí na sebe nalákalo pozornost, už z toho důvodu, že Marlon Brando si za svou roli odnesl rekordních 3,7 milionů dolarů a to i přesto, že na natáčení strávil pouhé dva týdny. Projekt ale nebral moc vážně a jednalo se mu pouze o peníze a nic jiného, dokonce se ani nenamáhal naučit svůj text, a tak ho četl z kartiček různě poschovávaných na place – nejkurióznější byl text napsaný na plenky mladého Supermana, v té době ještě Kal-L (jméno na „El“ bylo pozměněno až v pozdější verzi scénáře). Aby se filmu přidalo na prestiži, do role Supermanovy arci-nemesis byl obsazen Gene Hackman, který za svou roli vyfasoval 2 miliony dolarů, ale na rozdíl od Branda poznal, že výsledný projekt by mohl být něco, za co by se nemusel vůbec stydět.

Na post režiséra byl zprvu obsazen renomovaný britský tvůrce Guy Hamilton, který za sebou měl např. velice vydařenou bondovku Goldfinger (a nejen tu, i žít a nechat zemřít, Diamanty jsou věčné a Muž se zlatou zbraní) a válečné působivé drama Bitva o Británii a natáčet se původně mělo v italských ateliérech Cinecitta. Kartami osudu ale zamíchalo to, že kurzy liry a libry se začaly výrazně pohybovat ve prospěch libry, jenže Hamilton nemohl točit v Británii ve slavných studiích Pinewood déle než 30 dní ročně, protože byl v tzv. „daňovém exilu“, a tak bylo studio opět bez režiséra. Možná to bylo jedno z nejpodivnějších získání práce vůbec, ovšem nebýt sil pekelných, Richard Donner by nikdy nezískal možnost režírovat oba dva Supermany za honorář jednoho milionu dolarů, který byl desetinásobkem toho, co do té doby dostával. Mohl za to úspěch, kritický i finanční, jeho satanské podívané Omen. Toho rána, kdy dostal telefonickou nabídku režírovat komiksovou adaptaci nejznámějšího a nejčestnějšího hrdiny vůbec, seděl zrovna na toaletě a vykonával ranní potřebu, když mu zazvonil telefon, na druhé straně se ozval Salkind s nabídkou právě již jednou zmiňovaného jednoho milionu a tím, že bude spolupracovat s renomovanými herci jako Gene Hackman a Marlon Brando. Úplně první, co Donner udělal, když práci dostal, bylo, že najal nového scénáristu na přepsání, Toma Mankiewicze, a začal od nuly – což se Warnerům zrovna nelíbilo, protože spolu s penězmi za předchozí scénáristy a několikaměsíční práci na „létacích“ tricích už vyhodili dobrých 6 milionů dolarů. To byla částka, za který by se natočil jeden menší film. Superman stál nakonec rekordních 55 milionů dolarů, natáčel se celých 19 měsíců na třech různých kontinentech a ve štábu bylo rekordních víc jak 1000 lidí.

Nakousnul jsem, že Donner nebyl spokojen se scénářem a najal Mankiewicze, který ale prvně odmítnul, aby se po přečtení scénáře do práce vrhnul, k jeho přepsání. Podle jejich názoru byla výsledná verze strašně moc campy, jednalo se až o jakousi parodii na parodii, hrdou pokleslost. Ve scénáři dokonce bylo, že se Superman setkal s Kojakem a jiné laciné popkulturní narážky, kterých se Donner s Mankiwiczem štítili, protože chtěli, aby se diváci smáli spolu s nimi, nikoli aby se smáli jim! Ale to ještě netušili, že scénář nebyl jen prvotní problém, s kterými se museli potácet, zvlášť Donnerovi dělalo problémy to, jak divákům přiblíží hrdinu, aby mu věřili obě polohy, jak Clarka, tak Supermana, a jak ho naučí létat.

Studio na režiséra tlačilo, aby do hlavní role obsadil někoho slavného, jenže Donner odmítal s tím, že by hvězdě nevěřil obě polohy a navíc by v ní diváci neviděli Clakra/Supermana, ale onu hvězdu. Věřili byste snad Paulu Newmanovi, Jamesi Caanovi, Burtu Reynoldsovi, Paulu Newmanovi či dokonce Robertu Redfordovi? Když už to zašlo tak daleko, že se vyzkoušeli snad všichni včetně holiče producentky filmu (!) a buď byli dobří herci, ale na roli se nehodili, nebo naopak byli hrozní, ale na roli by po fyzické stránce byli vhodní, zbyl jen jeden, úplně poslední účastník. Nikdo by to do Christophera Reeva neřekl, protože svalovou hmotou moc neoplýval a navíc měl blond vlasy, ale na castingu mu natřeli hlavu krémem na boty a jakmile se postavil do dnes již slavné pózy a promluvil, všichni v tu chvíli věděli, že mají toho pravého člověka a dokonce i studio s tím souhlasilo. Problém byl s jeho svalovou hmotou, a tak Reeve, který za sebou měl pouze roli v jediném filmu, musel povinně a pravidelně cvičit pod vedením Davida Prowse, který se proslavil jako představitel Dartha Vadera v původní trilogii Hvězdných válek režiséra George Lucase. Reeve se nakonec s postavou tak ztotožnil a cvičení ho bavilo, že posiloval i během samotného natáčení, což vedlo k přetočení některých scén, protože mezi nimi byl opravdu výrazný rozdíl v jeho kondičce.

Superman si z oscarových nominací odnesl jen jednu pozlacenou sošku nahatého plešouna třímajícího meč, a to zaslouženě za vizuální efekty, které byly hlavně chytrou kombinací různých technik, z nichž některé byly dokonce vynalezeny pro film samotný. I po víc jak 20 letech John Gaeta při natáčení Matrixu Reloaded tvrdil, že filmaři ve zobrazování létání člověka na plátně od dob Supermana moc nepokročili a měl pravdu. Menší problém ohledně létacích scén v Supermanovi byl v tom, že se točily na modrém pozadí a Supermanův kostým byl také modrý, a tak se špatně provádělo klíčování, ale nakonec se to vyřešilo pomocí mírně odlišné barvy kostýmu, což divák s pozadím mraků nemá šanci svým zrakem postřehnout. Když jsem u kostýmů, bylo jich vyrobeno celkem 25 s tím, že Reeve nechtěl vůbec žádné svalové vycpávky, ovšem jedna věc se vyřešit musela – Supermanovo „vybavení“. Jak říkal už producent Salkind, buď ho má Superman velkého, nebo ho nemá vůbec. Nakonec se to vyřešilo mírnou zvětšující se vycpávkou, která byla z kovu, z čehož si dost často při natáčení dělala legraci Margot Kidderová, filmová představitelka Loise Laneové, jež Christophera Reeva do nich cvrnkala, protože se jí zdál zábavný zvuk, který vyluzovaly.

- „Vždyť jsou zasnoubený.“ - „To nevadí, nemůže k tomu dojít.“ – „Proč ne? Musí to přijít.“ – „To je nemožný, Lois by nemohla mít Supermanovo dítě. Myslíš, že by její vejcovody zvládly jeho sperma? Garantuji ti, že by to do ní vpálil jako samopalem. A co její děloha? Myslíš, že je dost silná na jeho dítě?“ - „Jasně? Proč by ne?“ – „Vždyť on je z jiné planety! Jeho kryptonský biologický vlohy posiluje sluneční energie. Jestli se Lois bude opalovat, dítě jí může prokopnout břicho. Například děloha Wonder Woman by jeho dítě unesla. S normálníma holkama by mohl spát s kryptonitovým kondomem. Ale to by ho zabilo.“ - Flákači

Protože se zároveň točil první díl spolu s druhým, aby se ušetřilo, Donner se nijak neuskromňoval a dělal opravdu epický film, tak jak to studio zamýšlelo, ale s tím problémem, že mu neustále na natáčení připomínali, že už výrazně překročil rozpočet, který ani neznal (!) a že natáčení může být kdykoliv zastaveno. Na tvůrce doléhala i tíha ohledně různých výhružek smrtí od náboženských fanatiků – dle nich je totiž ona paralela Supermana s Ježíšem očividná a ortodoxní katolíci asi nevidí rádi, že jejich Spasitel je ve skutečnosti mimozemšťan vyslaný na planetu zemi svým otcem, který zahynul při výbuchu a všichni mu nevěřili. To ale nebylo nic proti neustálým hádkám se Salkindovými, kteří Donnerovi připadali velice kontraproduktivní a nebýt Richarda Lestera, tak by asi ani první díl nedotočil a druhý neroztočil. Lester totiž již před samotným natáčením Donnera varoval, že by měl raději dát od projektu ruce pryč, protože Salkindovi jsou ti největší možní producentští podrazáci,které několikrát žaloval, aby mu zaplatili honorář za Tři mušketýry, soudy pokaždé vyhrál, ale Salkindovi právu unikali neustálým stěhováním.Jak se později ukázalo, Lester měl pravdu a Salkindovi se Donnerovi za obří úspěch Supermana v kinech odměnili tak, že ho nenechali dotočit druhý díl, který dodělal Lester, který tak konečně viděl i své peníze za Mušketýry.

To bylo tak, jednou skutečně rozpočet byl přesáhnut výrazně a natáčení zastaveno s tím, že se nejdřív do kin vpustí první díl a uvidí se, co na to lidi. Jenže tohle rozhodnutí bylo učiněno krátce před premiérou Star Wars, jíž Warner Bros náležitě využil a před první, v pořadí však čtvrtý díl Lucasovy vesmírné ságy a space-opery se promítala v kinech ukázka na Supermana, která diváky fascinovala a po jejím skončení dokonce aplaudovali, i když v ní nebylo nic krom záběru oblak a přilétajících titulků slavných jmen. Tedy „nic“, jak se to vezme, na jejím pozadí běžela geniální hudba Johna Williamse, která celému filmu dodala grády a Donner ji tak moc věřil, že se ani nebál nechat běžet úvodní titulky filmu dobrých pět minut jen kvůli ní! Superman vstoupil do kin v prosinci 1978 a závratné tržby se od něj neočekávaly, ale nakonec – jak to tak bývá – předčil všechna očekávání a v žebříčku nejnavštěvovanějších filmů se udržel celých 30 týdnů! Donnera však čekalo zklamání, nejen že nemohl dokončit druhý díl tak, jak zamýšlel (údajně mu zbývalo jen nějakých 20%!), ale dokonce v médiích uslyšel od Lestera vychloubačný komentář, že je strašně pyšný na scénu, v níž v baru Clark Kent, zbaven svých super-schopností, se popere s řidičem náklaďáků a pocítí poprvé bolest a ochutná svou krev. Komické na tom je, že Lester údajně v jednom rozhovoru tvrdil, jak je pro ně zrovna tahle scéna důležitá, ale ve filmu je přitom vidět samotný Donner, který měl chuť křičet: „Ty parchante! Tos přece nenatočil ty! A nejenom, že to není tvoje práce, všichni mě v ní můžou přece vidět!“

Superman jakožto série i jako jeho herecký představitel Christopher Reeve skončili nešťastně. Druhý díl, i když má několik nezvládnutých vedlejších motivů a je příliš okázalý v akci a málo se soustředí na některé postavy, z nichž se pak stávají karikatury, je stále ještě více-méně srovnatelný s originálem. Třetí díl režírovaný již jen samotným Lesterem se svrhává ve frašku, v níž Superman sedí opilý na soše svobody, vylévá ropné tankery do moře a bojuje se zloduchem, který je jen odleskem úlisného a vypočítavého Gene Hackmana, o komickém side-kickovi ani nemluvě. Třetí díl měl několik skutečně vynikajících scén, většina z nich patřila však komiku Richardu Pryorovi, který se vedle Supermana stal jednou z hlavních postav, sebeparodické scény ale vyznívaly křečovitě, robotická služka byla vrcholem dementnosti a vyjma jedné akční scény souboje hodného a zlého Supermana neměl třetí díl vyloženě co nabídnout. Záminka varovat před zhoubností a nástrahami i zneužitelností počítačů je sice chvályhodná, ale celý film nemá daleko k parodickému Batmanovi z 50. let, až na to, že tohle tvůrci mysleli smrtelně vážně. Christopher Reeve se po Supermanovi III dokonce vyjádřil v tom smyslu, že už nevidí důvod natáčet další díl, protože se nemá série kam dle jeho slov dál posunout.

To ale bohužel platilo jenom do té doby, než mu byla nabídnuta možnost napsat vlastní scénář – můžeme se dohadovat, jestli za výslednou katastrofu, doslova naivistickým způsobem ve snad neexistujícím scénáři varujícím před nukleárními zbraněmi, může Reeve či samotní producenti, kteří skrouhli rozpočet z už tak nízkých 35 milionů na pouhých 17 a z filmu odstranili dobrou tři-čtvrtě hodinu, ale výsledku se nedobereme. Čtvrtý Superman s podtitulem „Quest for Peace“ nabízí slušnou trashovitou zábavu, horší je ale fakt, že zde nejsou vůbec žádné náznaky po sebeparodii anebo nadsázce – ale ruku na srdce, dá se brát vážně Superman zachraňující ruskou vesmírnou loď a jehož první slova ve filmu jsou ruská (!) a který mluví před radou OSN a Lois Laneová brečí dojetím a tleská ve stoje? Nezachránil to tenkrát ani Gene Hackman, který si může na svou kariéru připsat jednu ze svých nejhorších rolí, kterému tentokrát ubylo na geniálnosti a dočkali jsme se karikaturistické podoby záporáka, který je sice starým známý egomaniakem tak, jak ho máme všichni rádi, ale jeho hrdost byla vyměněna společně se sakem za demenci a havajské košile. „Quest for a Peace“ skutečně doporučuji jen lidem zabývajícím se pokleslými, hloupými a nevydařenými filmy. Je sice pravda, že se zde Superman dočkal důstojného záporáka v podobě slunečního muže, ale jejich soubojové scény se odvíjejí v ryze nudném, po trikové stránce naprosto příšerném duchu (je vidět dokonce i bluescreen kolem letícího Supermana!), vykrádajícím první dva díly. Superman IV je smutným příkladem filmu, který na dlouhou dobu uzavřel sérii a dokonce zamezil vzniku dalším plánovaným komiksovým adaptacím. Tak mě napadá, při pohledu na Batmana a Robina i Fantastickou čtyřku (ok, ta ji má pouze v názvu) – není tohle číslo náhodou osudné pro tenhle druh filmů?

I když poslední Superman propadl, zájem o něj stále byl, a tak se to nejdříve zkusilo na mladé publikum v podobě Superboye řešící strasti a slasti školských let našeho opláštěnkovaného hrdiny, který měl předvídatelný děj, ale povedené a skutečně zábavné dialogy a jednotlivé premisy některých dílů byly někdy skutečně zajímavé – pokud vám ale bylo 10 let. Smalville, dospělejší verze Superboye, postrádá jakékoliv výsměchy klišé a brilantně napsané dialogy, jedná se pouze o slušně odvedenou žánrovou záležitost cílenou na mladé publikum. O poznání lépe si i co do sledovanosti vedl seriál Lois & Clark: The New Adventures of Superman s adekvátním Deanem Cainem a hlavně úžasnou Teri Hatcher, mezi nimiž to skvěle jiskřilo a dialogy byly výtečně napsané (bez ironie), i když se nevyhýbaly klišé! Nesmím ale zapomenout, kvůli kompletnosti výčtu, na „příživnický“ snímek Supergirl, o jehož kvalitách je řečeno vše v samotném názvu a ani inspirace campy jako Barbarella či Flash Gordon nepomůže.

Největší katastrofou ale rozhodně nebyla nezdařená pokračování a ani parazitující seriály či filmy, jejichž existence byla z čistě penězních důvodů, ale tragická nehoda Christophera Reeva, kdy při pádu z koně v květnu 1995 ochrnul kvůli závažnému poškození páteře. Většina herců by asi odešla ze scény a umřela v zapomnění, to ale neplatí pro tohoto sympatického a charismatického představitele superhrdiny, který byl nazýván Ocelovým mužem. Propagoval výzkum léčby páteře a snažil se o lepší výzkumy kmenových buněk. Ani záliba v cvičení ho neopustila a snad i díky ní, neutuchající snaze něčeho dosáhnout a opravdu ocelové vůli dokonce v roce 2000 pohnul jedním prstem - prostředníčkem. Zemřel však ve věku pouhých 52 let 10. října 2004. Richarda Donnera bohužel nepřesvědčil, že když mu pomohl uvěřit, že umí létat jako Superman, že jako Christopher Reeve bude chodit.

Ale protože vidina peněz je neochvějná, za několik dní k nám dorazí další splněný klukovský sen režiséra Bryana Singera, který komiksovým filmům svými X-Meny vrátil dech tomuto skomírajícímu žánru a můžeme posoudit, jestli dokázal vzkřísit jednu z největších amerických hrdinských ikon se vší tou naivitou a okouzlením, která k ní patří, nebo se utopil v závratné délce, opulentních tricích a přehnaném počtu akčních scén jako svého času eklektický Peter Jackson v King Kongovi. Geneze projektu byla ale dosti obtížné a nakonec to vypadalo, že Supermana natočí Brat Rattner, ale dalo by se říct, že si se Singerem jenom „prohodili pozice“ a Singer se dostal ke svému vytouženému projektu se závratným rozpočtem 260 mil. Jistou chvíli to také vypadalo, že se Supermana ještě s podtitulem Reborn chytí tvůrce Charlieho andílků McG, ale ten dal raději přednost druhému dílu své akční „pecky“.

Fanouškům svitla naděje i v polovině devadesátých let, když už to beru chronologicky naruby, zrovna ve chvíli, kdy se Kevin Smith dostal k projektu a vypadalo to, že svého vysněného Scooby-Doo sice nenatočí, ale mohl by alespoň napsat scénář. To ale nečekal, že producent filmu bude mít naprosto nesmyslné požadavky – ve třech bodech, které mu vyjmenoval a na kterých trval, bylo, že Superman nesní nosit svůj kostým, protože v něm vypadá teple, nesmí létat a musí se poprat s pavoukem, protože je to nejděsivější zvíře živočišné říše! Smith sice dokázal vyargumentovat dostatečně, proč jsou jeho požadavky naprosto padlé na hlavu, ale když mu při čtení nástinu scénáře producent řekl, že vůbec netuší, co tam dělá ten Krypton a že by to chtělo víc akce (např. souboj s ledním medvědem, protože je to nejděsivější... však víte) a věcí, které by se daly poté užít při prodeji hraček (jak to viděl ve Star Wars, něco na způsob Chewbaccy, např. pes s el. mozkem)... je nutné pokračovat? Dokonce se Smith dostal do rozepře s Burtonem, kterému se Smithův scénář nezamlouval a do role Supermana chtěl obsadit Nicolase Cage. Od té doby psal Smith na své scénáře místo podpisu „Fuck Tim Burton“ a když viděl jeho Planetu opic, říkal si, že mu odporně vykradl jeden komiksový sešit ze série Chasing Dogma v závěru svého filmu. Burton ale reagoval s tím, že mu Smith může... a že lidi, kteří ho znají, vědí, že nečte komiksy a zvlášť by nečetl nic od Kevina Smithe. Smith na to lakonicky zareagoval, že to, že Burotn nečte komiksy, je patrné na prvních dvou Batmanech.

Mimochodem, ten producent, jenž ale začínal jako kadeřník Barbary Streisandové, s těmi pozoruhodnými nápady, byl Jon Peters, který na svém kontě má krom produkce Batmana na starost i Wild Wild West!

Ať už si o volných pokračováních po letech/předělávkách myslíme cokoliv, jedno jim upřít nemůžeme – studio díky nim šáhne do svých archivů, osloví tvůrce původních filmů (pokus jsou na živu) a dají jim možnost znovu uvést své filmy na DVD – a nejinak tomu bude i u samotného chrabrého Supermana, kdy bychom se měli dočkat nejen nové dvoudiskové podoby druhého dílu Richarda Lestera, ale dokonce i Donnerova sestřihu druhého dílu tak, jak ho zamýšlel, spolu se scénami, které nebyly v Lesterově verzi použity a natočil je Donner! První Superman jakožto stříbro společnosti vyjde na rovných čtyřech discích, z nichž dva budou výhradně bonusové (na jednom se nacházejí 3 dokumenty, záběry zkoušek, vystřižené scény a hudební bonus, na druhém celý celovečerní film z 50. let Superman and the Mole-Man, jeden dokument a 8 krátkometrážních animovaných filmů o Supermanovi v restaurované verzi). Na prvních dvou discích se nacházejí dvě verze filmů – na první klasická, u nás na DVD nikdy neuvedená kinoverze z roku 1978, na druhém u nás známá rozšířená verze – patrné je to na scénách rozmluvy s otcem a dostávání se do Lexova doupěte. V některých časech je prostě nutností navléknout si spodní prádlo napřed, připevnit si na ramena staromódní plášť a pochodovat v červených botičkách, protože pravé americké hodnoty jako pravda, spravedlnost a americký koláč by neměly být nikdy zapomenuty!

„Jak víš, jsem celkem fanda do komiksů. Zvláště těch o superhrdinech. Fascinuje mě celá ta mytologie kolem superhrdinů. Například můj oblíbený superhrdina Superman. Nijak skvělý komiks, nijak zvlášť pěkně nakreslený. Ale ta mytologie... Ta mytologie není jen skvělá, je výjimečná. (...) Základ té mytologie je, že máme superhrdinu a jeho alter ego. Batman je ve skutečnosti Bruce Wayne. Spiderman je ve skutečnosti Peter Parker. Když se ráno probudí, je Peter Parker. Musí si obléct kostým, aby se stal Spidermanem. A právě v tom je Superman výjimečný. Superman se nestal Supermanem, on se jako Superman narodil. Když se Superman ráno probudí, je to Superman. Jeho alter ego je Clark Kent. Ten oblek s velkým „S“ je deka, do které byl jako dítě zabalený, když ho Kentovi našli. To je jeho oblečení. To, co nosí Kent, brýle, oblek, to je kostým. kostým, který Superman nosí, aby mezi nás zapadl. Clark Kent je takový, jak Superman vidí nás. A co je pro Clarka Kenta typické? Je slabý, nejistý sám sebou, je to zbabělec. Clark Kent je Supermanova kritika celé lidské rasy...“ - Kill Bill: Vol. 2