Poznáte ji?

MRTVÁ ZÓNA - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 5

Opravdu povedených adaptací Kingových děl bychom mohli spočítat na prstech jedné, chirurgicky upravené ruky (řeč je samozřejmě o jeho hororových knihách a nebo povídkách, tzn. mimo Darabontovy filmy Vykoupení z věznice Shawshank či Zelená míle), a Cronenbergova Mrtvá zóna se hned vedle De Palmovy Carrie a Kubrickova Osvícení řadí i Misery nechce zemřít mezi ty nejlepší z nich. A to i přesto, že si bere jenom ústřední nápad, založený na skutečných událostech psychicky nadaného (a nebo spíš prokletého?) muže Petera Hurkose, který spadl ze žebříku a bouchnuvše se do hlavy najednou dokázal věštit budoucnost. a jednotlivé vedlejší dějové linky osekává, co to jde. V rámci Cronenbergovy tvorby se jedná o vůbec první film, který nevznikl na základě jeho námětu a to je na výsledku (bohužel) znát, protože se několika pikantností dočkáme ve velice omezeném a navíc skromném množství, na druhou stranu je Mrtvá zóna přijatelná pro širší diváckou obec a slepých odboček je zde poskrovnu.

Cronenbergův druhý celovečerní film Rabid měl reklamní slogan se zněním: „Modli se, aby se to nestalo tobě,“ v Mrtvé zóně se tento slogan uvádí do praxe a dodává se: „Ve své mysli má schopnost vidět budoucnost, ve svých rukou má moc ji změnit.“ Příběh filmu vypráví o školském profesorovi s nezvyklým jménem John Smith (David ho chtěl původně změnit, protože „nikdy nepojmenoval nikoho Johnny Smith a nebo neznal nikoho s takovým jménem“, ale nakonec od toho opustil), který se jednoho večera vybourá a po pěti letech kómatu se dozvídá nejen to, že jeho snoubenka má manžela a s ním dítě, ale že má i věštecké schopnosti, které se zprvu zdají darem, později však ale se ukáží být prokletím, když má vizi, v níž se mu zjeví potenciální atomová hrozba z rukou možného příštího prezidenta Spojených států. Cronenberg si vždy uměl vybírat témata, která nezestárnou a budou stále i po velké řádce let a nejinak je tomu i právě u Mrtvé zóny, která díky kovbojskému jednání prezidenta George W.Bushe a válce s Irákem dává na vědomí, že jeden psychicky labilní prezident tady je a lid by potřeboval nového Johnnyho Smithe.

Hlavní roli ztvárnil Christopher Walken, který se do inteligentního muže zmítaného vnitřními démony převtělil až s mrazivou přesvědčivostí a i na castingové volbě je znát, že v 80. letech Cronenberg vybíral herce podle toho, jestli mají co po psychické a nebo fyzické stránce společného s postavou filmu, což vyvrcholilo Mouchou s Jeffem Glodblumem. Ve snímku je několik aluzí na konkrétní hororové tvůrce, bez udání jména je zde na začátku filmu čtena Walkenem báseň Havran Edgara Alana Poea a poté svým studentům doporučí k přečtení Legendu o Ospalé díře, v které později hrál úlohu bezhlavého jezdce ve filmu Tima Burtona. Velice malou roli zde ztvárňuje Charlie Sheen, dalo by se to až nazvat prodlouženým cameo výstupem, jehož postava pronese větu o tom, že bude jednou americkým prezidentem, což se Sheenovi splnilo alespoň v seriálech Západní křídlo a Kennedy (jak příznačné). Příjemně nekomediální, profesionálně odvedený part si zde střihl i Herbert Lome, který si ze svých komediálních rolí vzal smysl pro načasování a významotvorné pauzy (vzhledem k tomu, že hraje postavu doktora, je to docela vhodné). Ostatní zde mají ještě menší a nebo skoro žádnou roli, a tudíž se o nich nebudu ani zmiňovat, protože nikdo nijak výrazně nevybočuje z vod průměru či mírného nadprůměru a pozornost na sebe stejně strhává jenom hlavní herecký představitel Christopher Walken v době, kdy vypadal ještě jako docela normální jedinec.

Pokud se Cronenberg v tomto poněkud pro něj co do tématu atypickém filmu nezapře, je to v budování postupně depresivnější a bezútěšnější atmosféry pomocí chladných barev apod., čemuž hlavně napomáhá kameraman Mark Irwin, který s Cronenbergem spolupracoval před tím na filmu Videodrome a poté na Mouše (i když Peter Suschitzky je co do vyvolání nejistoty jenom jeden, co si budeme povídat). Výprava je věrohodná a například johnnyho dům je propracovaný do nejmenšího detailu, také ji měl na svědomí Carol Spier, další ze stálých spolupracovníků. Svůj úkol plní dokonale i hudba nikoli dvorního skladatale Howarda Shorea, ale Michaela Kamena, který před tím pro studio skládal hudbu pro film Venom z roku 1982, protože studio Paramount chtělo nějakého známějšího skladatele (jedná se tak o první a poslední Cronieho film, pro který nesložil hudbu Howard Shore!). Ohledně skládání hudby se traduje úsměvná historka o tom, jak Kamen doma v Londýně skládal hudbu a přišly mu stížnosti od sousedů s tím, jestli by nemohl přestat hrát hudbu, protože rodina žijící vedle něj nemohla spát a děti z ní měly noční můry. To si, myslím, svědčí dostatečně o kvalitě samotné nahrávka, ač kvalit jednotlivých kompozic od Shorea nedosahuje, ale v rámci žánru plně dostačuje. Mrtvá zóna, za níž je střihačky odpovědný Ronald Sanders, je podána na tvůrcovy filmy velice nezvykle přehledně i co se týče rozlišování mezi vizemi a skutečností a pomalu graduje film až do nevyhnutelného smutného finále. Na atmosféře a věrohodnosti jistě dodával také fakt, že Christopher Walken na své výslovné přání požadoval, aby Cronenberg z ničeho nic vystřelil pistolí, aby se vylekal a postavu Johnnyho Smithe tak mohl zahrát zranitelnější.

Výše jsem zmínil, že ve filmu je velice málo typických znaků pro Cronenbergovu tvorbu, ale jisté vystopovatelné zde jsou, i když jich moc není. Tak jednak má hlavní hrdina nehodu v automobilovém prostředku, pomocí které nabude nových schopností po ošetření na klinice, což někomu může připomínat jeho druhý celovečerní film Rabid, v němž měla taktéž hlavní hrdinka nehodu a na klinice se probudila s novou schopnosti, o které nejdřív nevěděla – a obě postavy vlastně skončily totožně, jak v Rabid, tak v Mrtvé zóně (zničeny a pohlceny virem). Také vztah Cronenberga ke klinice je víc jak patrný, když ji vykresluje jako sterilní a nelibé prostředí a doktory na ní jako „frankensteinovské overreachery“, naopak gore efektů je zde překvapivě málo a krom lahodné scény nabodnutí na nůžky zde není ani jeden, Cronenberg je znát jen v několika postapokalyptických vizí. Nešťastné je, že spousta příběhových linií je ukončena velice zbrkle a také černý humor zde chybí, dokonce i scéna s hořící holčičkou a plyšovým E.T. - Mimozemšťanem v pokoji musela být kvůli právům přetočena a E.T. musel být odstraněn (ale je velká škoda, že scéna musela být přetočena, protože by tak po Rabid následovalo ničení dětských ikon, po Santa Clausovi by přišel E.T.). Většina drsnějších scén byla oproti scénáři bohužel zjemněna, asi na nátlak studia kvůli přístupnosti filmu, protože Martin Sheen měl v (SPOILER) sekvenci vize nukleární katastrofy zastřelit generála a až poté použít jeho ruku pro spuštění bomby (konec spoileru).

Mrtvá zóna je bezpochyby nejkonvenčnější a nejmainstreamovější (ve smyslu nejpřijatelnější pro širší diváckou obec) Cronenbergovým filmem, a to včetně takové Mouchy či zatím jeho posledním filmu Dějiny násilí. Lidé, kteří kritizovali tvorbu kanadského tvůrce kvůli tomu, že s postavami nemůžeme nijak zvlášť sympatizovat a nebo se do nich nemůžeme aspoň vcítit a že z dramaturgického hlediska je v jeho filmech moc zbytečných odboček, budou Mrtvou zónu rozhodně kvitovat s povděkem, protože má začátek, prostředek a konec právě v tomto pořadí a hlavního hrdinu, kterému rozumíme a chápeme ho. Na druhou stranu ale Mrtvá zóna zklame hororové fanoušky obeznámené s Crnenbergovou ranou tvorbou už kvůli své univerzálnosti. No a fanoušci či čtenáři Kingovy knihy sice budou nadávat na to, že ve výsledku toho ve filmu hodně chybí a slušel by mu spíše televizní seriál, kterého se také kniha dočkala (a který je v zahraničí k sehnání s českými titulky na dvd), ale uznají, že Mrtvá zóna patří mezi nejlepší kingovské adaptace, i když potenciál nebyl rozhodně zcela vytěžen.

I přesto, že se jedná ve své podstatě vlastně převážně o thriller s hororovými prvky, jak Kingova kniha, která by se dala označit za psychologický horor, protože vyvolává strach téměř bez užití krve, tak Cronenbergův film jsou na velice vysoké úrovni a potvrzují, že když se zajímavého materiálu chopí někdo schopný, může vzniknout skutečně nestárnoucí dílo. Mrtvá zóna byla v pořadí sedmou, u nás však první vydanou Kingovou knihou, Cronenberg si za její adaptaci odnesl cenu Saturn od Akademie science-fiction, fantasy a hororových filmů pro nejlepší film a byl nominován v kategorii režie, hlavní herecký představitel a nejlepší scénář. Mezi další významná žánrová ocenění patří cena diváků i poroty za nejlepší film na Fantafestivalu a cena kritiky a na Festivalu fantastických filmů Avoriaz. Režisér Martin Scorsese (Zuřící býk, Mafiáni, Casino, Gangy New Yorku, Letec), který mj. o Cronenbergovi prohlásil, že nerozumí svým vlastním filmu a on mu dokonce dal i za pravdu, o Davidových filmech řekl, že na rozdíl od kritiků si myslí, že mají srdce (jeho filmy) a v jejich srdci se Cronenbergovy filmy shodují s konceptem lidského selhání kontroly bezprostřední destrukce sebe sama...

RABID - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 4

„Ze všeho nejdřív odpovídám: Viděl jsi Frenzy? (Kde je spousta nechutných scén.) Ten člověk ty věci dělal. Chtěl je dělat. Nikdo jej k tomu nenutil. Domnívám se, že Hitchcockovu rezervovanost ukazovat tyhle věci měla daleko víc na svědomí atmosféra doby než nějací jeho vnitřní démoni. Já musím ty věci ukazovat zkrátka proto, že to jsou věci, které si lidé představit nemohou.“ - Cronenberg on Cronenberg

Rabid je druhým celovečerním Cronenbergovým filmem (mezi ty středometrážní patří Stereo a Crimes of the Future, debutoval Shivers), který patří mezi nízkorozpočtové hororové exploatační snímky 70. let. Ty se vyznačovaly tím, že po technické stránce nebyly nijak výjimečné a dobře zvládnuté, za což mohl i nízký rozpočet filmů spadajících do tohoto (sub)žánru, ale vycházeje z hororového žánru a dokumentů a nesnažíc se o vysoké umění zobrazovaly explicitně násilí, sex a nahotu. Výrazného zájmu se jim právě dostalo v oněch již jednou zmíněných 70. letech, v nichž panovala uvolněná morálka, a v letech 90. se exploatation setkal i zájmu z akademických kruhů. Rabid je někde mezi sexploatation, které by se dalo pro zjednodušení přirovnat k soft pornu (hlavni zápletka Rabid spočívá také v tom, že žena bezcílně bloudí městem a nechá se osouložit každým, kdo má zájem), a shock exploatation (shock film), navrhnutými pouze proto, aby šokovaly diváka otevřeným zobrazováním násilí. Rabid se ve své době dostalo docela drtivé kritiky ze stran recenzentů, kteří mu vytýkali přílišný negativní a pesimistický pohled, ale Cronenberg kontroval tím, že točí jenom obrazy světa, ve kterém žije(me). Říká se, že Cronenberg svými ranými filmy nastolil nový žánr – biologický horor, ve kterém mu jde hlavně o pohled dovnitř nitra hlavního hrdiny/hrdinky s tím, že v tradičním hororu se naopak bojíme toho, co je nebo může být skutečné, nikoli však našeho světa.

Zatímco v Shivers se pracuje se stísněným prostorem a jako metafora slouží něco, co je hnědé a tenké a připomíná to exkrement a mělo to údajně představovat nákazu jakoukoliv ideologií (viz dokument American Nightmare), v Rabid máme hlavní ženskou hrdinku bloumající bezcílně městem a s novým orgánem v podpaží připomínající falus, pomocí kterého zprvu nevědomky mění lidi na zombie-upíry. Silná inspirace Romerovými zombie filmy (zvlášť Dawn of the Dead, i když Cronenberg fandí víc lidem, ač se také zaobírá pocity odcizení) stejně jako De Palmovou Carrie se zde nezapře, bohužel vize postapokalyptického světa je i díky výši rozpočtu vykreslena lépe v Romerových filmech v čele s Crazies. Dá se tak vlastně říct, že David využil populární vlny zombie filmů s tím, že mu ale šlo o něco vyššího a hlubšího. Film byl po sice výdělečném debutu Shivers (nejvýdělečnějším kanadským filmem do té doby!), ale kontroverzně přijatém (útoky za stran „ochránců morálky“ a speciální zasedání parlamentu), produkován malou distribuční firmičkou Cinepix, kterou vlastnil Ivan Reitman, pozdější tvůrce hororových komedií jako Krotitelé duchů I a II či Policajt ze školky a Junior.

„Nemyslím si, že by tělo mělo být nutně zlé, zrádné. Je vzpurné a je nezávislé. Klíčem všeho je myšlenka nezávislosti. Motiv těla v mých filmech je právě o tomhle, moje filmové postavy vypovídají právě o této rozšiřující se revoluci těla. Jde o nezávislost těla, jeho vztah k procesu myšlení a dilema v přijímání toho, k čemu může podobný vývoj směřovat.“ – Cronenberg on Cronenberg

Do hlavní role byla tedy obsazena pornoherečka Marilyn Chambersová, která nejenže ukáže divákovi své "přednosti", ale také umí víc jak obstojně hrát, i když její role spočívá jenom v procházení městem a tím, že se nechá svádět od mužů, které poté promění v uslintané neživé, kteří vysávají ostatní jako upíři. Scéna v pornokině, v kterém se hrají filmy „Party Swapers“ a „Models for pleasure“ a jehož logem jsou roznožené nohy, tak díky její účasti dostává na novém rozměru i přesto, že ze samotných filmů nic neuvidíme a uslyšíme jenom velice nablbé dialogy a lacinou hudbu. Původně měla roli ztvárnit Sissy Spaceková, která hrála v De Palmově adaptaci Kingova románu Carrie, ale byla odmítnuta kvůli svému údajnému texaskému přízvuku a tomu, že se producentovi Ivanu Reitmanovi zdála málo sexy. Když ve filmu Marilyn Chambersová vychází z kina, lze si všimnout plakátu právě na Carrie! Rabid je, co se týče hrdiny, podobný pozdějším dílům Moucha, Mrtvá zóna a Videodrome, ale s nimi jsme soucítili, což se nedá říct o hlavní hrdince Rabid.

Make-up a prostetika vůbec jsou na velice vysoké úrovni, onen nový orgán je proveden velice věrohodně a odpudivě, zamrzí akorát několik lacinějších efektů s ustřiženými prsty apod. Rabid v roce 1977 vyhrálo cenu za speciální efekty pro Ala Griswolda a Cronenberg za scénář na katalánském festivalu. Stejně jako v Crimes of the Future a poté později nejvýrazněji ve Scanners pracuje Cronenberg hlavně se zvukovými efekty, které scéně dodávají na působivosti (tlukot srdce apod., oproti tomu je jemná hudba až otravná). Skvěle je vykreslena celková atmosféra téměř postapokalyptického světa, která je plná šedých barev a na pesimistickém ladění snímku přidává i to, že se záměrně točilo na podzim. Hustou atmosféru odlehčuje několik sarkastických vtípků a legendárních dialogů, od: „Koukej, jak Bramborový muž miluje Kečupového muže,“ po památné zabití Santa Clause v nákupním středisku!

„Nemám dojem, že by mé filmy byly bůhvíjak radikální. Je pravda, že je lidé takhle často vnímají a že cenzoři je považují za jiný druh hororu. Je to ale věc ztvárnění, a ne filosofického pozadí. V první řadě je udeří do očí především obraznost a teprve pak celková zneklidňující atmosféra.“ - Cronenberg on Cronenberg

Sex, zbaven svého původního účelu, se zjevným politickým podtextem (protesty žen proti nechtěným těhotenstvím, potratům a experimentům, druhá polovina filmu upomínající na stanné právo v Quebecu z roku 1970 apod.), rychlá jízda a motorky, přeměna člověka (vnější, tou vnitřní se začal zajímat až později, ve své „dospělejší“ tvorbě), nemocnice a různé experimenty jako zlo a několik bizarních vychytávek - David se skutečně nezapře. Je ale poněkud překvapivé, že detailů na onen nový orgán je poměrně málo a jednotlivá úmrtí nejsou nijak zvlášť krvavá, ale očekávat něco podobného je jako chtít po Shivers scény soulože. Když jsem zmínil Shivers, musím podotknout, že svou brutalitou aspoň pro mě překonávají Rabid, protože zde nenalezneme žádná rozřezaná těla apod. Když už jsem u té kritiky, ve filmu je několik nevyjasněných věcí, seč je sympatické, že Cronenberg se nesnaží být doslovný a jasně nám neříká, co způsobilo onu nákazu, a příběh je neskutečně slabý a z některých scén má člověk pocit, že ve snímku jsou jenom z toho důvodu, aby se mohla Marilyn Chambersová ukázat nahá.

Z výše zmíněného tak jasně vyplývá, že mám víc v lásce Shivers či Brood (Mláďata), ve kterých se vyrovnával s rozchodem své ženy a dá se říci, že Rabid je ve skutečnosti o manželské krizi či o postupně se rozpadajícím manželství. Jedná se tak tedy o romanci, i když výstřední. Širší divácké obci budou vyhovovat Cronenbergovy konvenčnější filmy jako Moucha či Mrtvá zóna, ostatní, kteří to mají rádi ale trochu odlišné, dají přednost jeho prvotinám, či Videodromu, v němž je vyřknuta teze aplikovatelná i na Rabid: „Long live the new flesh!“