Glosář 2: STRNULÁ OTRLOST

Číst si v novinách anebo na internetu (Týden, MFDNES) články o již čtvrtém Otrlém divákovi, který se uskuteční v pražském kině Aero od 19. do 24. února, mě uvrhuje do hluboké deprese, protože i ryze filmové (Filmweb) anebo specializované servery nejsou schopny jakékoliv reflexe anebo glosy, vždy to skončí jenom u laciného opisování z presskitu. To, že se u nás podobná přehlídka koná a expanduje (viz vlastní podsekce na LFŠ, kde má možnost oslovit velkou část své divácké základy sestávající se z fanoušků filmů velice mladého věku), je záslužná věc a Ivo Anderlemu nelze nepřiznat opravdu kvalitní marketingové schopnosti, ale když ona přehlídka nesplňuje, co si vytyčila na hlavní stránce, je nutné se tomu na několika řádcích věnovat.

„Myšlenka na uspořádání přehlídky filmů, které překračují hranice "dobrého vkusu", vznikla v souladu s novou tendencí filmové vědy chápat světovou kinematografii v celku a nikoliv pouze jako jistý reprezentativní (sic!) ale též omezený výsek skládající se z jmen všeobecně slavných tvůrců a jejich snímků,“ píše se na oficiálních stránkách Otrlého diváka. No jo, to je hrozně fajn a taktéž mě auteurský přistup, přestože jsem ho sám hodněkrát užil, unavuje, jenže: proč proti jménům všeobecně známých (uměleckých) tvůrců a jejich snímků brojit jmény všeobecně známých („brakových“) tvůrců a jejich snímků, není to až moc zjednodušující polarizace, jež nikam nevede? Copak Ed Wodd, Alejandro Jodorowsky a Roger Corman nejsou takovými pokleslými alternativami k „známým jménům“ jako Ingmar Bergman, Michelangelo Antonioni a Andrej Tarkovskij?

Nijak nepopírám, že možnost zhlédnout z 35mm kopiích na velkém plátně s obdobně naladěným publikem trojici filmů "nejhoršího režiséra všech dob" Eda Wooda bude zážitek jistě k nezaplacení, ovšem stejně jako takový Antonioni nenatočil jenom „tetralogii citů“ či své „americké počiny“ (ZVĚTŠENINA, ZABRISKIE POINT, POVOLÁNÍ: REPORTÉR), tak náš nejlepší z nejhorších nevyplodil pouze ATOMOVOU NEVĚSTU, GLEN NEBO GLENDA a PLÁN 9 Z VNĚJŠÍHO VESMÍRU. Tady se neláká na filmy, které všichni zajímající se o pokleslou tvorbu viděli, ale na kolektivní zážitek, akorát stejně jako se před revolucí chodilo do klubových kin na evropské, výše jmenované tvůrce, tak se teď chodí na ty neumětely, které jsme neměli možnost vidět. Do jisté míry jsme se tak dostali do vysoce paradoxní situace, kdy se letošní Projekt 100 navrací konečně ke své „kultovní podstatě“ a uvádí Jodorowského SVATOU HORU a Otrlý divák tuto nabídku rozšiřuje jeho legendárním KRTKEM.






Luxusní kino, jakým Aero bezpochyby je, nemůže napodobit „grindhouse“ zážitek, i když si diváci – jako tomu bylo údajně v Karlových Varech – na BLACK SHEEP přinesou vlastní alkoholické nápoje. Přehlídce by slušelo menší, zaplivanější kino s rozvrzanými a nepohodlnými sedačkami, namol opilým promítačem, který přehazuje díly, jak se mu zlíbí, omamný dým z drog a vysmátí diváci z alkoholických nápojů. Pokud dnes přistup k tvůrcům a filmům jako „známým jménům a jejich nepřekonatelným dílům“ je ryze snobský, poté Otrlý divák je pozérskou variantou téhož, která ne a ne dospět, přestože jedno z témat je i „pornografie“.

V takové přehlídce nesmí chybět (a taky nechybí) HLUBOKÉ HRDLO, o kterém každý slyšel, ale málokdo ho skutečně viděl, jenže uvádět ho bez celovečerního dokumentu, postrádá valného smyslu. V tomto ohledu mě ale uklidňuje přítomnost filmového teoretika Vladimíra Hendricha, který se o pornografii, násilí a cenzuru ve filmu zabývá již dlouhá léta, a tak se diváci dočkají skutečně zasvěcujících úvodů, které tolik postrádá i přes své Filmové listy právě Projekt 100.






Na co ale organizátoři, dramaturgové a další členové štábu reagují, jaké je vůbec téma přehlídky? Prý „Filmové neumětelství“ a „Pornografie“, ale jestli neumětelskost zastupuje pouhý Ed Wood a stěžejním snímkem pornografické sekce je HLUBOKÉ HRDLO, tak je něco shnilého…, vlastně úpravného a nepobuřujícího. Uvedení dva dny před oficiální kinopremiérou RAMBO: DO PEKLA A ZASE ZPĚT naláká další a další diváky, kteří budou vystaveni velké porci násilí a návratu k „osmdesátkám“ se vši jejich dravostí a drsností, sympatickou nesmlouvavostí a politickou nekorektností.

Uniká mi důvod v celkové koncepci programu, proč tomu tak je, nemluvě o tom, když minulým rokem byl uveden do kin dvouprojekt Grindhouse režisérů Rodrigueze a Tarantina a Vladimír Hendrich napsal knihu Easy rider and co, v níž se věnoval fenoménu road-movies: těch zapadlých, málo známých a skutečně „špatných, až zábavných“. To opravdu nikoho nenapadlo to spojit, aby si „otrlý divák“ udělal představu o tom, na jaké filmy a na jaký druh filmů Tarantino ve svém AUTU ZABIJÁK odkazoval (přece jenom Rodriguezovy odkazy jsou zjevné hned na první pohled a u nás uvedeny byly a jsou k sehnání bez větších problémů)? Proč třeba nevyužit vlny předělávek exploitationů, když skutečné kulty má otrlý divák díky Otrlému divákovi za sebou (HORY MAJÍ OČI a TEXASKÝ MASAKR MOTOROVU PILOU)?






Abych se vrátil k myšlence ze začátku článku-glosy, Ivo Anderle je výborný manager, což je i ten největší problém, protože málokdo si dovolí dát málo známé, opravdu raritní filmy, protože by na tom prodělal vlastní kalhoty. Nestojí ale za zvážení, jestli už ve svém 4. ročníku není Otrlý divák natolik specifickou akcí, že má už své návštěvníky vychovány a nemusí tak sázet na „pokladnici špatnosti“, ale lovit v hlubinách, stokách a toaletách? Zatím to totiž spíše vypadá na studentskou akci, kde se jak švábi na pivo slezou pozéři, promítnou se jim známé kousky a celkový obrázek si nikdo neudělá a nic zajímavého neobjeví. Akci, která si lže do vlastní kapsy a bojí se experimentovat… a to je jedním z témat letošního ročníku „pornografie“ a sex jako takový, v němž experimenty slouží k oživení a ozvláštnění milostného vztahu. Pche.

Glosář: PROJEKT 140

Musím se přiznat, že debata okolo toho, nakolik je Projekt 100, jenž to dotáhnul letos už do svého 14. ročníků z původně plánovaných desíti, nekoncepční a dramaturgicky nezvládnutý, mě už pomalu otravuje. Všichni kritici namítající něco proti tomu, že na základě jednoho filmu si člověk neudělá představu o určitém stylu anebo tendenci té doby bez potřebného lektorského úvodu anebo zasvěcení, které Filmové listy Projektu 100 nemohou a opětovně ani nebyly schopny poskytnout, mají pravdu. Když uvidíte NA SEVER SEVEROZÁPADNÍ LINKOU, nevíte, jak k ní Hitchcock dospěl, jestli jste nebyli na METROPOLIS Fritze Langa, tak vám asi poetika německého expresionismu zůstane v případě KABINETu DR. CALIGARIHO utajena; záslužný je ale návrat k původní koncepci uvádět „kultovní filmy“, tj. filmy určené pro určitou subkulturu, která je až nábožensky uctívá a napodobuje, ale nejsou to kousky masové a lehce přijatelné.

Takových je letos hned několik, od KABINETKU DR. CALIGARIHO, který ale má spíše ke klasice, po Antonioniho v jeho filmografii nejméně výrazný, zato dle mého jeden z nejlepších – ZABRISKIE POINT, až k kultovní půlnoční podivnosti a podvratnosti SVATÉ HORY Alejanda Jodorowského či Anderssonova TY, KTERÝ ŽIJEŠ anebo Mallickova NOVÉHO SVĚTA, na němž se bohužel stihli ukojit snobové a elitáři a jako jediný se dostal do širší distribuce, i když pouze na DVD.

Dalo by se diskutovat, nakolik je vhodné vypustit na návštěvníky P100 zrovna SVATOU HORU od Jodorowského, když by bylo lepši započít ještě známějším KRTKEM a skuhrat nad tím, že ze slibovaných kousků se do výsledné „desítky“ nedostal DONNIE DARKO v režisérském sestřihu a ťukat si na čelo při zařazení OBRAZŮ STARÉHO SVĚTA, jedinému formálně poplatnému filmu době vzniku z celé nabídky, ALE… Takhle kvalitní nabídka titulů tady nebyla roky a vypadá to, že odvolání Jiřího Králíka a šetření, kde se dá (na LFŠ vzbudil divácký ohlas TY, KTERÝ ŽIJEŠ, tak ho tam šoupneme, když předtím byly k vidění PÍSNĚ Z DRUHÉHO PATRA; NÁMĚSTÍ SPASITELE putovalo nějakou dobu v Přehlídce Střední Evropy, a tak nás to vyjde levněji…), Projektu 100 jenom prospělo.

Mám za to, že by všechny filmy měly být viděny na velkém plátně a s pořádným ozvučením a pokud by náhodou někoho zajímal můj žebříček od nejlepšího po nejhorší, resp. „nejzastaralejší“ (=poplatné době), pak tady je: 1. SVATÁ HORA, 2. NOVÝ SVĚT, 3. ZABRISKIE POINT, 4. AGUIRRE, HNĚV BOŽÍ, 5. KABINET DR. CALIGARIHO, 6. NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE (+ANADLUSKÝ PES), 7. TY, KTERÝ ŽIJEŠ, 8. OBRAZY STARÉHO SVĚTA, 9. NÁMĚSTÍ SPASITELE, 10. ŽELVY MOHOU LÉTAT. Navíc je slibována i restaurace některých snímků tak, jak nemohly být doposud viděny, což takové SVATÉ HOŘE jenom prospěje, ale nedočkal se jí bohužel AGUIRRE, jehož obrazová a zvuková kvalita působí v multiplexu anebo větším kině promítajícím klubové filmy nepatřičně.

Problematičtější než co do dramaturgie a koncepce (přece jenom je určitá linie vystopovatelná, takže po Godardově U KONCE S DECHEM přišel další z filmů francouzské nové vlny – CLEO OD PĚTI DO SEDMI, a mapování tvorby Antonioniho či Buňuela je docela systematické) je tak pro mě P100 v „nálepkování“, kdy se každému z ročníků musí přisoudit nějaké to téma, aby se o něm mluvilo jako o „značce“. Dostali jsme se tak letos k paradoxu, kdy se údajně ve všech filmech tematizuje vidění, ale mnohem vhodnější by byla „revolta“, jako tomu bylo u jednoho z minulých ročníků (kde jsem se sám musel ptát, jak revoltují hrdinky DVOJÍHO ŽIVOTA VERONIKY, proti čemu?).

Ne neschopnost, ale záměrné odmítnutí konvencí a vytvoření nových, které se ukážou být dlouhodobější tendencí, je pro všechny filmaře jmenované filmy a i nejmenované filmaře shodná. KABINET DR. CALIGARIHO zprostředkovává „vychýlené“ vidění světa, protože ústřední hrdina, jímž je příběh fokalizován, je „mad“ a pokroucené dekorace, svícení i snímání a přepjaté herecké výkony dávají nový význam slovu „expresivita“; ANDALUSKÝ PES spolu s NENÁPADNÝM PŮVABEM BURŽOAZIE nabízí sice možnost zahlédnout tvůrce na počátku a těsně před koncem kariéry, ale tendenční snaha šokovat vyzařuje z obou děl až moc přímo a zatímco jeden je diskutován pro svoji symboliku, ten druhý zamezuje mnohost výkladů a obrací se na duchovní stránky na místo těch materiálních.

ZABRISKIE POINT je předzvěstí filmů „vyprázdněné narace“, v nichž se vše soustředí na pohyb v mizanscéně a neznáme motivace postav, jejich minulost je nám utajena, Antonioniho levicová revolta je tak sice do jisté míry vyčpělou co do ideologie, ale progresivní co do formálního ztvárnění, kdy z díla citují i takoví mistři jako David Lynch ve svém LOST HIGHWAY a jeden konkrétní obraz vybuchující chaty z hlavy nedostanete, za to vám ručím; SVATÁ HORA je stejně jako další Jodorowského díla zjednodušeně popisována jako „střet Monty Pythonů, Leoneho s Peckinpahem a k tomu Andreje Tarkovského“, ale hluboce filozofické dílo reflektující nastupující postmodernu 70. let a s tím spjatou relativizaci hodnot a sex, zbaven svého původního významu plození dětí, jakožto nástroj materiálního a konzumeristického podrobení, je spíše zen-buddhistickým dílem tykajícím si s nihilismem než s transcedencí Andreje, fyzičnosti Peckinpaha se steskem po starých dobách, Leoneho majestátnosti a skečovitosti Pythonů.

AGUIRRE, HNĚV BOŽÍ a NOVÝ SVĚT jsou ryze duchovní díla o spřízněnosti člověka s přírodou, v nichž je nuda povýše na(d) koncept a v nichž se staví na střetu kultur – křesťanské s barbarskou v AGUIRREOVI a dobyvatelskou/dobývající s tradicionalistickou. Transcendentální filmy staví na juxtapozici, která v současnosti vykrystalizovala do podoby představované FONTÁNOU, která je ovlivněná jak transcendentálními filmy Terrence Malicka a Wernera Herzoga, ale zpřístupňuje divákovi film skrze žánr, v němž jsou obráceny genderové stereotypy, a formální struktura díla (obsah a i styl) je uzpůsoben současné MTV generaci. Podobná spřízněnost s přírodou, spjatost s ní a spočinutí v ní na sklonku svého života se objevuje i v jediném československém zástupci v celé přehlídce, v Hanákových OBRAZECH STARÉHO SVĚTA, které jsou nejvíce poplatné době, ale které stojí za zhlédnutí pro budoucí studenty filmové teorie už proto, že byly promítány jak na pražské, tak bratislavské filmové vědě na přijímacích zkouškách na vysokou školu; vizuálně podmanivý snímek ale přesto zaujme spíše studenty humanitním anebo sociologických oborů už svým tématem, už méně tak lidi citlivé na okázalou uměleckost, která se přece jenom k prostému životu vesničanů, o nichž film pojednává, vůbec nehodí.

TY, KTERÝ ŽIJEŠ svou mozaikovitou strukturou, pečlivou prací s mizanscénou, v níž má každý prvek své dané místo a význam jdoucí za viděné a viditelné a úchvatné zacházení s hloubkou ostrosti, kdy se pracuje ne s dvěmi, ale dokonce třemi plány najednou a kdy se díky jejímu využití dohrává děj z předchozí scény je tak pro tragikomicky melancholické Anderssonovy filmy charakteristická. Sled bizarních výjevů ze života, zahnaných ad absurdum, nemá tak pevnou strukturu jako režisérovy předchozí PÍSNĚ Z DRUHÉHO PATRA a ani vám neuvízne tolik obrazů v hlavě, přesto stojí za vidění a nezbývá než doufat, že na dalšího Anderssona nebudeme muset čekat zase jednu dekádu.

Dva nejnovější kousky, NÁMĚSTÍ SPASITELE manželů Krauzeových a ŽELVY MOHOU LÉTAT Bahmana Ghobadiho jsou pohledem na to, co většinou v médiích nevídáme anebo nám to není umožněno vidět. Až dokumentární formou podané, velice humanistické příběhy na základě skutečných událostí se nevyhýbají dramatizaci a jsou tak odpovědí na tendence nedávné anebo znovu navrácené – na „kino morálního neklidu“ v případě NÁMĚSTÍ SPASITELE, které má daleko k přepjaté křeči a otravnosti hereckého NIKIFORA, a „fabulaci faktu“ ŽELV, KTERÉ MOHOU LÉTAT.

Projekt 100, bez něhož by klubová kina mohla rovnou zavřít, protože jinak se nemají k čemu pořád navracet ve vši své zkostnatělosti, je tak letos jedním z nevydařenějších za poslední roky, u kterého je nutné ale brát zhlédnuté filmy jako výchozí situaci k nakoukávání a načitání dalších filmů a textů rozšiřujících obzory a znalost. Už neplatí, že kina jsou jedinou zastávkou, proto je potěšitelné, že pokud vám některé z filmů unikne, je možné tento „rest“ v případě OBRAZU STARÉHO SVĚTA a NOVÉHO SVĚTA dohnat. Méně Králíka a více létajících želv i laních ok prospívá.

Americký gangster: Godfather magic?

Nejnovější počin Ridleyho Scotta předchází pověst mistrovského díla srovnatelného s gangstersko-mafiánskými filmy Martina Scorseseho a Briana De Palmy a budoucí klasiky, která je dokonalá, a možná proto chladná a neoriginální, neobsahující žádnou zapamatování-hodnou scénu a u níž nejde na první pohled rozpoznat, kdo za ní stojí. Chtěl bych vyvrátit výše uvedené výtky, které se různými komentáři a recenzemi i kritikami šiří, přestože není jasné, kde to vůbec začalo, aniž bych Amerického gangstera jakkoliv glorifikoval. (Z lednové nabídky jsou mi sympatičtější přece jenom mnohem podvratnější Východní přísliby, na které si potrpím mnohem více než na v posledních letech manýristického a kulturně méně citlivého, nevyrovnaného a zakázkového Scotta, jehož navíc „válcuje“ i jeho mladší bratr Tonny.)

Americký gangster není film o vzestupu a pádu gangstera nahlížený jeho optikou, jako tomu bylo u Scorseseho mafiánských opusů (Špinavé ulice, Mafiáni, Casino, Gangy v New Yorku, Skrytá identita) anebo De Palmových nedoceněných pastišů (Nedotknutelní, Carlitova cesta). Tolika lidmi postrádaná originalita je zde především ve výstavbě díla, kdy mafiánsko-gangsterskou linku „vzestupu a pádu“ sledujeme paralelně s vyšetřováním úmrtí parťáka na novou drogu „Blue Magic“ a její závratné šíření v ulicích. Nezůstává se ale u prostřihů ukazující rodinnou mizérii a dřinu na straně policisty-vyšetřovatele Richie Robertse a rodinnou pospolitost a dobře šlapající „podnik“ Franca Lucase, které nelze nazvat „prvoplánové“, protože je z nich patrná scottovská ironie a cynismus. (Distribuce drog za zpěvu „Hold on, I´m comin´ či „Across the 110th Street“ jsou neodolatelná sekvence.) Polarizované charaktery jsou oba z jiného žánrového světa, které si to mezi sebou v závěru nevyřídí (definitivně), ale vyříkají a jedna z postav na svou „žánrovost“ dojede.









Russel Crowe a Denzel Washington nehrají žánrové archetypy, které díky chytře napsanému scénáři dýchají a opravdu žijí, ale skutečné lidi, popř. „šarže“: za rolí dříče a sukničkáře nevidíme ani tak Robertse samotného, jako spíše mediální obraz Russela Crowea, s nímž důmyslně pracoval Scott už v jejich předchozí víc než oddychovce Dobrý ročník; a Denzel Washington v roli „muže, který přišel o vše, a tak musí znovu nalézt stabilitua uchovat ji, popř. nastolit ji i ve světě“ variuje role, které ztvárnil u Ridleyho bratra Tonnyho. Ostatní role jsou obsazeny s až perfekcionistickou přesností, za vypíchnutí stojí především Josh Brolin, jenž pokračuje v sérii nezapomenutelných vedlejších „partů“ a velká spousta amerických gangsterů-hip-hoperů. (Osobně si více cením Crowea, protože jeho postava je mnohem méně na plátně a je dost nevýrazná, zato washingtonovská manýra a napodobování Branda mě v jistých chvílích – „Pokusili se zabít mou ženu!“ – až iritovalo.)






Postava Franca Lucase nezůstává v pozadí jako správný gangster numero uno, ale je (do)nucen a i odhodlán jednat, což není zrovna tradiční uchopení postavy mafiána stoupajícího na vrchol, popř. na tom vrcholu spočinuvším. Richie Roberts má taktéž daleko k „nejdřív střílej a pak se ptej“ typům policistů ze 70. let, ale spíše k takovému Serpicovi. Název článku „Return of the Superfly“, na základě kterého vzniknul scénář k filmu, za který je zodpovědný čím dál tím bravurnější Steven Zaillian (Zodiac, Gangy v New Yorku), odkazuje na kultovní blaxploitation Superfly pojednávajícím o černošském gangsterovi obchodujícím s drogami, který na svou výstřednost dojede. Franc Lucas si nalepí obři afro a bradku, přičemž vypadá jako z blaxploitationu, aby se zamaskoval a zkontroloval „obchody“ – až úzkostlivě se vyhýbá tomu být „žánrový“. (Příznačná je v tomto ohledu scéna, v níž peskuje svého bratra za to, že si koupil moc křiklavý oblek, kterým na sebe upozorní a vypadá jako Superfly.) Přesto na „žánrovost“ doj€de, když si obleče kožich, který mu dala jeho žena (a který mimochodem nosila Sharon Stoneová v Casinu, na kterou doplatil jeho hlavní hrdina).




Výjimečnost Amerického gangstera netkví v originální výstavbě, v žánrovém vyjednání mezi mafiánsko-gangsterským a policejním (sub)žánrem a ani v „uchopení postav“, ale v tom, že skutečné charaktery jsou zasazeny do modelových žánrových scén známých z jiných filmů, které jsou neustále kontextualizovány do nových rámců. Když zazní Womackův song „Across the 110th street“, neupomíná se tím jenom na kultovní kriminálku ze 70. let (pojednávající o poldech, jež jdou po „amatérovi“, který převeze italskou mafii!), ale především na Tarantinovu Jackie Brownovou, kde měl rámující funkci v příběhu o poslední(?) šanci dvou atypických „hrdinů“, z nichž jeden měl co dočinění s pašováním drog v letadlech. Když se Franc vydá pro klíče a zanechá tak v autě svou ženu, která je ohrožena projíždějícím autem, z kterého zrazu někdo začne střílet, nelze si nevzpomenout na Úplatné a rodinné večeře či „poslední návštěva kostela“ nemůže být zjevnější upomínkou na Kmotra. (…) Takhle by se dalo pokračovat do nekonečna, ale v zjednodušující zkratce: pokud Scorsese ve Skryté identitě účtoval s klasickými gangsterkami 30. až 50. let, na které v hojné míře odkazoval, a zároveň tematizoval svůj přinos v tomto žánru a to, nakolik ovlivnil asijské tvůrce, tak po uzavření jedné kapitoly Scorsesem jsme se dočkali uzavření druhé kapitoly Scottem, který natočil skutečně „gangsterku pro 21. století“.

Nadávat na to, že film neobsahuje ani jednu zapamatovatelnou scénu je nesmyslné a „dokonalost, kterou se film jako by zalyká“ nerovná se apriori chladnost ve filmu, který rozhodně nechce dát a taky nedá divákovi to, po čem tak touží, když ve dvouapůlhodinovém příběhu nechá dvě hlavní postavy setkat se až v posledních minutách a kdy diváka donutí sympatizovat s tou zápornou (jež „vtipně“ po skončení titulek jakožto zpřítomněné zlo vyjde vstříc ke kameře a vypálí do ní, zastřelí diváka). Jediný zápor filmu, který geniálně pracuje s distribucí informací prostřednictvím médií (a film jako svébytné médium zaznamenávající skutečnost je zde úchvatně tematizován, viz scéna vyvolání fotografie), tak vidím v tom, že si ho přece jenom více užijí cinefilové, kteří raději zapojují mozek namísto emocí při sledování a všímají si práce s mizanscénou. Scott se navíc krotil i co do svých manýr (ty vločky! ty vločky!) a natočil tak nikoliv svůj „dospělý“, ale dospělou optikou konečně nahlížený projekt – opus magnum, který osobně řadím do hollywoodské tendence vyprávět „fabulaci faktu“ (Mnichov, Zodiac) a k nezapomenutelným klasikám jako Jackie Brownová, jimž nechybí osudovost a dotek reálnosti.