Kauza QUENTIN TARANTINO

Přestože nemám rád vyřizování si účtů skrze články, nedá mi to nereagovat na recenzi knihy Pulp Fiction Dany Polana autora Kamila Fily v nejnovějším Cinepuru, kdy jako hlavní protiargumenty vůči mému textu jsou použita označení jako „zavilý tarantinovec“ a že má kritika jistých prohlášení Dany Polana má „obhajovat mé vlastní fanouškovské fetiše“. Pominu označení „diletant“ a i onu výtku ohledně „nepochopení základních pojmů“ (pokud vím, špatně jsem užil – a to vědomě - pouze jeden). Tenhle text nemá být vybídnutím k diskuzi (čistě proto, že si myslím, že autor „cinepurského“ textu jaksi postrádá morální a etické zásady, a tak se s ním nehodlám bavit – navíc mi celé řešení věcí prostřednictvím článků přijde víc jak směšné), „pouze“ demonstrací toho, že i „zavilý tarantinovec se všemi typickými symptomy“ může přistupovat k své modle i kriticky. Mimochodem, pokud si přečtete Filovy texty o Tarantinovi (na Filmwebu profil, na FilmPubu recenze prvního a druhého Kill Billa), zjistíte, že z jeho strany se jedná pouze o házení póz, protože tarantinovcem přestal být až po zhlédnutí Grindhouse: Death Proof, vůči kterému se vymezil v „líbivě intelektuálním plátku“ (omluvte mi tu bulvarizaci) Cinepur. Níže následuje, obdobně jako při textu k Ratatouille a Pixarovkám všeobecně, několik bodů grafomanské „obžaloby“.

₍₁₎ (Sebe)vykradačství

Hlavním bodem a argumentem pro někoho, komu se nezamlouvá tarantinovská estetika, je poukázáním na to, jak moc je modla jiných nepůvodní a že využívá vychytrale toho, že „čerpá“ z filmů, které málokdo viděl. Každý, kdož zhlédnul snímek Ringo Lama City on Fire, střihnul si k tomu Kubrickovo Killing a poté si dal Tarantinův debut Gaunery, nemůže přehlédnout silnou inspiraci – rozmístění sil, uchopení postav a jejich motivací, zápletka točicí se kolem loupeže, obdobné vyústění… Zapomíná se ovšem na to, že zatímco Lamův snímek nám představuje nesympatického a nedospělého hrdinu, který nedokáže navázat vztah, Tarantino vyprávění ničím takovým nezatěžuje a zajímá ho spíše morální dilema a ona výchozí dramatická situace, čerpá z antických tragédií a vyjma samotného závěru pomíjí jakýkoliv homoerotický nádech. Zatímco City on Fire je film o pubertálně se chovajícím klučinovi, který najde svého nejlepšího a vlastně jediného přítele v gangsterovi, jenže je utajený polda, Gauneři představují ryze dospělé charaktery, které nečelí nedospělosti, ale zradě – nemluvě o tom, že Tarantina zajímá následek, nikoliv samotná příčina, jako je tomu u Lama.

Tarantinova originalita v tomto ohledu tkví v uchopení jednotlivých zápletek, žánrových klišé a schém a obrácením na hlavu, v tom, jak vždy udělá něco jiného, než fanoušek, který má opravdu nakoukáno, očekává, přičemž nijak netají, že se jedná o hru a konstrukt, na který je nutné přistoupit. Tento text ovšem není obhajoba, nýbrž obžaloba, takže: „k docenění Jackie Brownové nebylo třeba znát ony blaxploitationy, z kterých Tarantino čerpá, u Grindhouse: Death Proof tomu už tak ale není,“ praví se v mnoha komentářích na všemožných databázích. Dodali bych, že ona trefná hláška by se bez problémů dala napasovat bezpochyby i na prvního Kill Billa, kdy západní publikum snímek odmítlo, protože neznalo vzory, a východní se mu převážně vysmálo, protože vzory znalo. Co se týká mě jakožto fanouška, oba výše zmíněné filmy jsem si náramně užil a vlastním je na DVD, ale že bych Kill Bill považoval za lepši než filmy Seijuna Suzukiho, z kterých Tarantino výrazně čerpá při hře s diváky, to opravdu ne. Považuji závěrečnou honičku v Autě zabiják za jednu z nejlepších, jaká kdy byla natočena, protože je krásně přehledná, má výtečné načasování a díky střihu je výtečně rytmizovaná a hudba přimrazí do sedadla? Ano, ale upřímně, kam se to hrabe na Vanishing Point, který si s sebou na kolech vezl i existenciální náboj, či na emociální působivost takových posledních pěti minut Thelmy a Louise anebo čehokoliv z Crash (míněn Cronenbergův, nikoliv Haggisův).

Co přijímám ale jako pozitivum je to, že spousta fanoušků Tarantina se bude shánět po oněch vzorech a otevře se před nimi nový svět. Popravdě, neznám žádného cinefila, pokud se zrovna nejedná o snobského elitáře, který by v sobě neměl kus „tarantinovského fanouška“. Nemluvím teď prosím o obsedantním sbíráním věcí s jeho filmy spjatými, jaká je příznačná pro jiné (mě tohle naštěstí minulo – a minulo by mé to, i kdybych si to mohl jakožto student dovolit), ale o zájmu ve starších, převážně obskurních filmech.

₍₂₎Dialogy – „ukecanost“
Přestože zastávám názor, že nelze mít rád Tarantinovy filmy, aniž by se člověku nezamlouvaly jeho dialogy a způsob zacházení s nimi, ale jde na nich nakrásně demonstrovat Tarantinova neschopnost být skutečným dospělým filmařem, který svede vyprávět skrze obrazy. Na to, jaké jeho filmy mají jednoduché zápletky (pozor, to není na škodu resp. nemusí být!), se v případě mnohých dialogů jedná o vatu. Nejsem ani Siskel a ani Ebert, kteří tvrdili ve svém „palcovém“ pořadu při příležitosti hodnocení Pulp Fiction, že by dali Tarantinovi přepsat jakýkoliv scénář vyjma snad historických dramat, protože má cit pro dialog. Ano, Tarantinovy postavy, převážně nositeli určitých tezí a osvědčená sázka na jistotu v podobě juxtapozice v případě dvojic či vícera postav, se baví o normálních věcech jako já nebo vy, ale to neznamená, že takhle někdo ve skutečnosti – snad vyjma Tarantina samotného – mluví. Quentin se přiznává v rozhovorech, že chce do svých dialogů dostat určitou zpěvnost, určitý rým, aby se dobře poslouchaly – to je také důvod, proč je v mých očích spíše spisovatelem než-li filmařem.

Můžete mě, pokud jste zarytější tarantinovec než já, osočit z toho, že dlouhý depalmovský záběr z prvního Kill Billa, kdy Nevěsta prochází Domem modrých lístků je skutečnou ukázkou vypravěčského talentu a že tvůrce svede dát vedlejší postavě vlastní charakter i na malém prostoru, ale… proč jsou scény výrazně natáhnuty úvodem toho, o čem se pak bude debatovat, proč nám postavy vysvětlují své motivace, když by to mělo vyplynout z nich samých? Tvrdit v tomto ohledu, že Jackie Brownová je filmem spíše do uměleckých kin, je nepřesné – v art snímcích není explicitně řečeno, co postavy trápí, ony to prožívají, jenže u Tarantina se dozvíme, že chtějí čelit stáři, vzít šanci za pačesy, možná svou šanci poslední… Když je v oblibě tarantinovskými herci, spadajícími do jeho panteonu (Michael Madsen, Samuel L. Jackson, Uma Thurmanová, Zoe Bellová apod.), říkat, že „se v QT filmech díváme, co zabijáci dělají, když odloží zbraně“, díváme se skutečně? Mám za to, že spíš posloucháme: chcete mi snad říct, že poslední půlhodinu Kill Bill, Vol. 2 při vysvětlování motivací postav zažíváte stejné emoce, jako když se užívá ryze filmařský jazyk při posílení zvukových efektů a hudby a zatemnění obrazu ve scéně pohřbívání zaživa? Říct mi to můžete, ale promiňte, tohle vám „nesežeru“…

₍₃₎ Cinefilní puntičkářství

Nestačí, že upomíná na mistra italských giallo podívaných, on musí ještě na moment změnit formát obrazu, nestačí, že se díváme na dvou-projekt vzdávající hold předměstským kinům konce let 60. a začátku (i prostředku a části konce) let 70., vyplněný upoutávkami na fiktivní filmy, musí se ještě dodatečně poškozovat filmová kopie, aby pocit autenticity byl docílen 100%. Tarantino je, do jisté míry, pokrytec (už vidím, jak si to od spousty fandů schytám, bude to bolet): všichni znají jeho památné prohlášení o tom, že „by radši strčil svého čuráka do Nintenda, než aby užil v Kill Billech zadní projekci“ a v Grindhouse: Autu zabiják postava Kaskadéra Mikea smutní nad tím, jak se vše dnes dělá počítačem a poctivá ruční práce je pryč. Ano, závěrečná dechberoucí automobilová honička neobsahuje ani jeden čtvereček pixelu, ale jak jinak film dostal starou patinu než počítačovým „okrášlením“.

Paradoxem je pak nedávno vydané dvoudiskové dvd, které srší stále škrábanci, obraz si poskakuje a občas se nějaká věta z dialogu objeví dvakrát, ale barvy jsou jasně zářivé a obraz nádherně kontrastní. Ptám se taky, proč do filmu, který k nám měl vypadnout ze 70. let, cpát Dolby Digital 5.1 stopu, když by bylo mnohem vhodnější přece mono anebo při nejhorším stereo? Když si Tarantino dovede pohlídat, aby na disku byl přítomen jeho milovaný italský dabing, aby se on i vyvolení diváci mohli přenést ke starým giasllo kouskům (v Autu zabiják – prodloužené evropské verzi – se scénou fotografování na letišti odkazuje na Bird with a crystal plumage), proč zanechal záměrně ošoupaně vyhlížejícímu a „starému“ filmu moderní háv? Nejde „tak trochu“ proti sobě? Dámy a pánové, jde – a pro Kill Bill platí to stejné. Což, předpokládám, není nutné nijak zvlášť rozvádět, stačí odkázat na výcvikovou scénu ze dvojky anebo jakoukoliv soubojovou z obou dílů.

₍₄₎ Neznalost míry
Kolik toho divák ještě snese, když je pod tím podepsán „božský QT“? Slasher, ve kterém je cca. dvacet minut akce a zbytek tvoři kecy? „Nejakčnější film všech dob“, kdy při spojení obou částí dostaneme cca. 40 minut akční řežby a tři hodiny povídání a rozjímání? No to si z nás, důvěřivých diváků, snad Quentine děláš prdel, chtělo by se říct. Jenže budu za slušňáka, a tak to neřeknu (a vy dělejte, že jste to nečetli). Copak je nutné mít v oslavovaných a dle mého oproti jiným Tarantinovým filmům přeceňovaných Historkách z podsvětí (Pulp Fiction) postavu Butche jenom pro tu jednu hlášku („Zed is dead, baby, Zed dis dead.“) a dlouhatánský monolog , když pro vyprávění není postava Butche až tak určující, kdyby se nesetkal s postavou Travolty? Copak bylo fakt nutné dělat z krvavého morytátu Kill Bill dva filmy, když vynecháním balastu by mohl vzniknout bezpochyby nejlepší Tarantinův kousek? Jen si představte, že by se z „jedničky“ vzaly všechny ty geniální sekvence (Šerif a Prvorozený, scény v nemocnici, závěrečná akce), proškrtal by se seznam „lidí na zabití“ a film by tak fungoval jak největší akční řež, tak i zamyšlením nad zabijáky a jejich tužbě po rodinném, normálním životě.

₍₅₎ Pro koho vlastně?

Za kvalitní tvůrce, jejichž počiny si zaslouží pozornost, osobně považuji ty, kteří točí filmy tzv. „pro sebe“, na co oni by si zašli do kina a vyplázli těžce vydělané peníze. Má to tak Woody Allen, má to tak i Quentin Tarantino – jenže ten si nedovede vyjasnit žánr, má s tím velké problémy, lavíruje mezi několika a je pubertálně eklektický, ale ne tak jako jeho „bratr ve zbrani“ Robert Rodriguez, který na rozdíl od QT nesvede dotahovat nápady do zdárného konce. Jde to ještě dál, v popkulturních odkazech, kdy bez jejich znalosti je možné si vychutnat pouze Gaunery, Pulp Fiction – Historky z podsvětí a druhého Kill Billa, ale Auto zabiják, první Kill Bill či i jeho segment ze Čtyř pokojů bez nich neobstojí. Může se pak divákovi na mysl vkrádat pokoutná myšlenka, že je to vlastně všechno jedna velká nuda. Tarantina oslavuje mládež, která výchozí počiny nezná, krom jeho prvních třech celovečerních počinů ho nemusí ani to publikum, které dává přednost umění před komercí (pokud tedy to dělení s nelibostí připustím), protože se zabývá pro ně něčím laciným, i když mu jde o tvoření soudržných fikčních světů, a ten zbytek ho zná jako franchise – značku, na kterou se bezhlavě jde.

Udržovat svou pozici v popkultuře pro něj není tak těžké, jako producent se podepisuje pod jednoduše kontroverzní filmy natáčené neuměteli (Eli Roth – Hostel I a II, anebo Modesty), ke svým filmům připojuje od dob KB nálepku „4./5. film QT“ a pořádá festivaly exploitationů a – stejně jako Kevin Smith – je „press whore“, ale na rozdíl od něj si není toho vědom a nebere to s až takovým odstupem. Jeho milovaní filmaři či tvůrci, kterých si váži, se nebojí zkoušet nové věci: Brian De Palma se pokusil o (nevyvedené) sci-fi, Kevin Smith chystá něco jako horor… jen on, všemi milovaný Tarantino, mluví o tisícovce projektů, které nikdy nevzniknou a babrá se ve svém vlastním fikčním světě, přestože po Autu zabiják je všem snad kromě něj jasné, že takhle to dál jednoduše nejde a jít nemůže, protože jaksi už nemá co k tématu víc říct. Třeba svým dalším počinem překvapí, jako Kevin Smith s Clerks II, ale spíš ne…

Upozorňuji na závěr, že tento článek si nekladl za to zmapovat všechny neduhy páně Tarantinovy a ani se pozastavit u každého jeho filmu a poukázat na neduhy pro všechny jeho díla společné. Šlo „pouze“ o to předvést, že i „zavilý tarantinovec“ může mít patřičný odstup a být značně kritický ke své modle… zkuste si to, je to osvěžující. Ne tak jako pít z nohy Salmy Hayekové u Ceckatého tornáda, ale aspoň si uvědomíte svou pozici fanouška…

P.S. Pokud jste náhodou hard-core fanda, doporučuji utřít poprskaný monitor a jako odměnu za to, že jste dočetli až sem, na stránkách Cahiers du Cinema je k přečtení 10stránkový rozhovor s Tarantinem a dvoustránková kritika Auta zabiják, zde: virtuelmag.fr/cdc/demo_624/index.html , za přečtení též stojí dopis, v němž se dozvíte, že Auto zabiják je o orgasmu, zde: virtuelmag.fr/cdc/demo_625/index.html .

Komentář k Fontáně

Ne, nebojte se, že bych měl zapotřebí se nějak dodatečně vyjadřovat k jednomu z filmů roku, Fontáně. Spíš bych velice rád upozornil na to, že ti, kdož dlouhou dobu čekali na komentář režiséra, který by se měl objevit na internetu, se konečně dočkali!

Musím se přiznat, že mi svého času DVD Fontány přišlo jako prvotřidně provedené - ano, menu mohlo být interaktivní a bonusy česky otitulkovány, ale ruku na srdce, v době dvoudiskovek s hodinovou bonusovou minutáži (Skrytá identita či Potomci lidí) hodina a půl s vystřiženou pětiminutovou scénou, patnáctimiánutovým rozhovorem hlavních představitelů a víc jak hodinovým detailním "meditativním" filmem o filmu mě dokázalo dostatečně "uspokojit".

Distribuční společnost Warner Bros., pod jejímiž křidly Fontána vznikla, je známá tím, že nerada dává na své disky komentáře tvůrců, protože to stojí zbytečné peníze a žere to čas, ale když už se do něčeho pustí, tak to stojí za to - dva různé protipohledy u Matrixů v Ultimativním balení anebo rozsáhlé komentáře u prvních Pirátů z Karibiku. A pochvalu si zaslouži krom jiného i za oslovení historiků a filmových kritiků, aby okomentovali jejich "zlatý fond" (jmenovitě Casablanca, Tenkrát na Západě či Tenkrát v Americe apod.).

Darren Aronofsky se na svém blogu zpovídal z toho, jak Warneři dementovali jeho nápad nahrát k Fontáně komentář, protože by to prodejnost disku nikterak nezvýšilo (imho se pletli!) a postoj "dám fanouškům to, co chtějí", mi je osobně velice po chuti. Aronofsky není naštěstí jeden z těch tvůrců, kteři sebe považují za umělce a své filmy za díla, k nimž není radno dávat jeden výklad, který by se následně tradoval, a pokud jste slyšeli jeho komentář k Requiem za sen, víte, že tenhle sice málomluvný, ale co do informací poutavý vypravěč má co sdělit. Z prozatimního poslechu to sice vypadá, že se sice více soustředil na technickou stránku věci víc než na výklad veškeré symboliky ve filmu obsažené, ale za poslech (a zdarma!) to určitě stojí.

Teď už jenom zbývá, abyste zasunuli své DVDčko buď do stolního přehrávače anebo počitačové mechaniky, najeli si na odkazovanou internetovou stránku (darrenaronofsky.com/fountain_com.html) a zaposlouchali se... Snad se nechá tímto počinem inspirovat více tvůrců.

Někteři z nich jdou dokonce tak daleko, že komentáře uveřejní po čas premiéry, aby si je fanoušci mohli stáhnout a zajít si tak znovu do kina se svým Ipodem a zhlédnout film a poslouchat přitom komentář. To se týkalo konkrétně druhých Clerks Kevina Smithe, bohužel se vyskytly blíže neznámé problémy, a tak jsme se onoho komentáře dočkali až na DVD v podobě bonusů. A pokud byste se chtěli sami postavit do pozice tvůrce, komentujícího film, či snad kritika anebo teoretika, upozorňuji, že i u nás vyšel první Spider-Man a první Shrek s možností namluvit k filmu nějaké to slovo, pokud máte dostatečně výkonný počitač, mikrofon a v pořádku zvukovou kartu.

So, enjoy!

Ratatouille: Pixar, jednooký král mezi slepými, obnažen

Do perexu k recenzi nové Pixarovky už není myslím nutné psát, že ona přerostlá děcka, milující film, to opětovně dokázala a utvrzovat tak jejich neotřesitelnou pozici na poli krále animovaných filmů. Stačí se pouze zmínit, jak si Ratatouille stojí v porovnání s jejich ostatními díly a poznamenat, že dospělí Úžasňákovi zůstávají nepřekonáni, ale příběh krysy s kulinářským nadáním, pomáhající uklizeči a později kuchaři v prestižní restauraci Gusteau´s (už ne tak prestižní po smrti jejího majitele, kterému „puklo srdce“ po drtivé kritice od Antona Ega, který svým textem připravil podnik o jednu hvězdičku a tím pádem i o absolutorium), vás opět dojme… možná až k slzám.

Přestože dole pod textem vidíte absolutní, tj. 100% hodnocení, text bude víc jak kritický, protože mi nepřijde jako podnětné adorovat Pixary, když jejich díla mají spoustu neduhů, na které je nutné upozornit a podívat se jim detailněji na zoubek. Musím se přiznat k tomu, že nemám moc v lásce díla, která před kritickým pohledem na film, popř. jeho analýzou, dávají přednost onomu bagatelizujícímu „jde o pocit“. Jenže tvůrci ze známé animátorské filmy jdou ještě dál, za onen slogan „jde o pocit“, a dávají divákům návod, jak jejich díla recipovat.

Vzpomínáte si na Hledá se Nemo, v němž je z jednoduché story o tom, kterak otec hledá svého ztraceného syna, dělán mýtus, který se traduje celým oceánem, či závěr Úžasňákových, kdy dva staří pánové hezky přikyvují, jak stará škola vítězí nad tou novou a mají z toho očividně radost. V Ratatouille to došlo až tak daleko, že zatímco ve výše dvou zmíněných příkladech se tím okázale oslovoval divák, zde se nám film skládá do úhledného balíčku, který se sám zhodnotí, už ani nepotřebuje ke své konzumaci diváka (konzumenta). Jenže ono je to zpracováno natolik s citem a jemností, Že to nelze jednoduše neobdivovat a jenom těm nejokoralejším cynikům snad neukápne slza při kritikově flashbacku do dětství.







Bylo by naivní si myslet, že o téhle návodnosti tvůrci nevědí, když je obsažena ve všech jejich dílech, plus je mi sympatické, že se sami přiznávají k „neservírujeme vám vlastně žádnou specialitu, ale jsme – stejně jako vy - gurmánské publikum, které si potrpí na perfekcionisticky vypilované díla a víme o tom, že náš počin není ničím unikátní či originální, pouze je starý známý příběh nahlížen očima, skrze které nebyl ještě podán“. Tvrdit, že Pixarovky jsou originální, je jako tvrdit, že politická situace na Slovensku a v České republice je v pořádku a politici nejsou hanebnými populisty, kterým nejde o vlastní obohacování – prostě to není pravda.

Výchozí nápady jsou vždy neotřelé, ať už se jedná o Příběh(y) hraček, v němž ožívají hračky po čas nepřítomnosti lidí, či velkou strašecí firmu, kdy se monstra dostávají skrze dvířka do dětských pokojů, a v případě Ratatouille krysa jako kuchař, protože „každý může být kuchařem“ (resp. „tím, čím chce být“ – musí mít jenom nadání a píli, jaksi už ve filmu nezazní). Ale kde je neotřelost ve zpracování, jako tomu bylo například v „dokumentaristických“ Divokých vlnách, proč se máme opájet vizuálním zpracováním v těch méně záživnějších pasážích, když tady jde o dobře vyprávěný příběh na prvém místě a o stylistickou stránku až na druhou, proč? Když podlehne i naratolog David Bordwell (viz zde ttp://www.davidbordwell.net/blog/?p=1207, kde společně se svou manželkou označují Ratatouille za nejlepši film léta roku 2007), 
stojí to za zamyšlení.

Nechápejte mě špatně, ne že bych neobdivoval po určitou dobu animaci v Příšerkách s.r.o., kdy si někdo dal tu titěrnou práci s animací chlupů, Hledá se Nemo, kde je prvotřídně ztvárněna voda, Úžasňákovy s jejich realistickým zpracováním lidí a u Ratatouille onu nadýchanost jídla a i detaily na lidské tváři jako vrásky, znaménka či různé vady, ale… musím se ptát … kde je prostor pro diváka, aby zapojil fantazii a dotvořil si fikční svět sám pro sebe? Pokud jako cílovou skupinu filmů od Pixaru vezmu primárně děti s několika narážkami pro dospělé, nedá mi to si nerýpnout a nezeptat se, pro koho že to vůbec oni nadaní animátoři a až v druhém případě filmaři točí: proč jsou jejich filmy pro děti tak neúnosně dlouhé a natahují se ke dvěma hodinám, proč akcentují prvky, které jsou ryze pro dospělé a na nich jsou vystaveny celé scény? Prostor pro vlastní fantazii a fabulaci, u dětí tak nutný pro následný rozvoj, či určení si cílové skupiny diváků, je jedním z hlavních problémů těchhle přerostlých kluků, kteří si o originalitě mohu nechat jenom zdát.







Bylo by ode mě ale nehezké říct, že se jedná ze strany diváka jenom o opájení se povrchem a vyprávěním a dál se nejde, protože na Ratatouille je mj. příjemné a potěšující i to, jak všechna ta klišé (nejdřív se nenávidí, pak se milují, zlý a úskočný šéf, který bude vytrestán v závěru apod.) se odehrají dřív, než by to divák čekal, a tak se s nimi po čas vyprávění dá docela chytře a důmyslně pracovat. Pochvalu si zaslouží taky samotný konec, který sice nabízí tradiční happy-end, ale jinak, než byste čekali, a také čím dál tím míň komických vedlejších figurek a figurkaření s tím spjatým, což je nepochybně krok předem. Slovo figurek asi není to správné, když Pixaři dovedou každé z nich dát vlastní osobnost, ale pokud nejsou nějak výrazněji začleněni do vyprávění, nenapadá mě jiné slovo. V tomto ohledu naopak u Ratatouille zamrzí, že duch šéfkuchaře se najednou, z ničeho nic, vypař a linie s ním není pořádně dořešena, dočkáme se pouze jedné (do)vysvětlující věty.

Posledním bodem obžaloby je okatá líbivost všeho, co se v Pixařím světě objeví, a poučení, které je vždy na chlup stejné v každém jejich počinu: „Nebuď takový sobec a egoista, mysli i na druhé a chápej jejich potřeby“ (Woody se musí usmířit s Buzzem, aby našli společnou cestu zpět, táta se musí přestat strachovat o svého syna Nema a ten zase musí být veden k větši samostatnosti, není nutné strašit děti, ale pouze je bavit a nejde jenom o postupování na žebříčku firemní hierarchie co nejvýš, popř. seberealizace a naplnění svých tužeb, překonání strachů – sportovat a využit své nadání, ale nepodvádět, skončit v práci a zachraňovat svět… v Úžasňákových, atd. apod.).

Co je mi sympatické na Ratatouille, je fakt, že i krysy zde nejsou nijak pohledné na pohled, jako je tomu například ve Spláchnutém, který to ale vykompenzovává nechutným prostředím, ale že se blíži velmi dobře známé skutečnosti. Co mi naopak není sympatické na poslední Pixarovce, je fakt, že zde dochází ke „kulturnímu výprodeji“, protože Paříž je zde ta energická, vášnivá a i romantická, nesmí chybět Seina a ani Eiffelovka věž, ale kde je ten zbytek, proč ona stereotypizace? Ne že by to nebylo kouzelné a odzbrorující, to bez sebemenších pochyb je, ale myslím si, že není nutné se za každou cenu líbit. Pokud je jediným počinem proti všeobecné pixarovské líbivosti monochromatické tónování záběru v Úžasňákových při kancelářské práci, je něco shnilého v království animátorském, a to pořádně. A i kdybychom se dostali do stok, kde je vše špinavé a náš hrdina má na kahánku, jde mu o život, musí následující, kompozičně velice promyšlený a po všech stránkách vytříbený záběr tady tento nehezký pohled vykompenzovat vše dříve viděné krásou Paříže, abychom náhodou diváka neznepokojili.

Mám takový pocit, že i přes zahrnutí hororových a jinak děsivých prvků do všech pixarovských filmů bez výhrad, jejich díla neznepokojují, nechtějí být znepokojující, naopak se zamlouvají všem bez rozdílu věků, vyznání a národnosti či barvy pleti. Bude to možná přehnané, ale snad jsem si to dostatečně na předchozích řádcích odůvodnil: důvod, proč se tolik líbí jejich filmy, je v tom, že uspokojují středostavovské publikum, které je nerado znepokojováno. A nemyslím tím znepokojování ve stylu japonských hentai, kdy školačky souloži s chobotnicemi, nebo dokonce zvracení, souložení a vraždění v Meet the Feebles, ale volám po inspiraci Timem Butonem či Henry Selickem, když už i v Ratatouille si Brad Bird neodpustil typizování postaviček tak, aby každému hned došlo, že tenhle malý pišišvor je na té špatné straně a tenhle vyčouhlý kritik musí žit v gotickém jako kdyby zámku, protože přišel společně s oním šéfkuchařem ze zcela jiného fikčního filmového světa.







Jsem jediný, kdo vidí, že takhle to nejde dál? Naštěstí nejsem, ví to i u Pixaru, protože jejich následující počin WALL-E má být tvořen ryze zvukovými efekty a několika vypůjčenými dialogy z jiných filmů, hlavní hrdina je sběrač odpadků a dobrá polovina filmu bude bez mluveného slova. Znepokojuje mě ovšem, že mravní ponaučení bude vycházet z „nalézání svého místa ve světě“, jako tomu bylo u všech předchozích animátorských veleděl studia, a bude zjevně přítomna i romantická linie, navíc první podoba robůtka-sběrače se blíži všeobecné líbivosti Čísla 5. Až tady se ukáže, jestli na prvním místě animátoři a až poté skuteční filmaři, umí být i skutečnými umělci. Jenom mi nedá si ještě nerýpnout, protože když si Brad Bird u svého debutu stěžoval na Warnery, že jeho film zbavili skoro všech podvratných tónů, proč poté přišel někam, kde se bojí podvratnosti, kde se bojí dospělosti. Žádám tak moc, když chce, aby dětské filmy, resp. filmy pro celou rodinu natáčeli dospělí lidé, ale ve stejném kreativním prostředí? Ne. A snad nejsem jediný…

P.S.: Plakal jsem.