José Mojica Marins: "Ateista, díky Bohu!", část II.

Rozebírat ale, kým vším byl Mojica ovlivněn a kdo se na něm vše podepsal, mi nepřijde tak podnětné jako zabřednout do toho, koho inspiroval on - a že to bylo ale panečku lidí! Nedokáži přesně určit (a vlastně ani nechci, abych se tak ignorantsky přiznal), kdo v triu Jodorowsky-Pasolini-Marins inspiroval koho, ale podstatné je, že všichni tři kontroverzní pánové se zaobírali stejnými tématy. A jaká že to ta témata jsou? Slušelo by se spíš řečnicky zeptat: jaká to tak v 60. letech mohla témata být? Samozřejmě že sexuální revoluce a hippie generace, kdy sex pozbyl svého prapůvodního významu plození dětí, ostrá kritika kapitalistického a konzumního uspořádání společnosti, v níž vše najde užitku u jakéhokoliv jedince v jakémkoliv věku – od nočníku (jenž dostane chudák hrdinka v Sadistickém rituálu) po hovno (jenž tolik chutná mučeným mladíkům a slečnám v Saló aneb 120 dnů sodomy), k odmítání jakýchkoliv autorit, převážně těch mocnářských (viz analogie mezi obžerskou scénou hamižného producenta v Sadistickém rituálu a Pasoliniho Vepřincem, v němž se demonstruje, že ti navrchu jsou nenažraná prasata bez morálních a jakýchkoliv jiných zásad).

Myšlenkové podhoubí je jistě navýsost zajímavé a dalo by se o něm napsat samostatná práce, ale je nutné si taky uvědomit, že bez Marince a jím stvořené postavy hrobníka Ze do Caixaa, o které se mu jednou zdálo, bychom neměli postavu cynického kotelníka Freddyho Kruegera a jeho Noční můru v Elm Street a když neuvízneme pouze u americké hororové školy, italský režisér Lucio Fulci (u nás známý hlavně díky svou spoluprací s Georgem A. Romerem a bijákem Zombi 2, ale jinak tvůrce ultimativního hororu Beyond) musel vidět jeho druhý režijní počin Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly a být fascinován Marinsovou zálibou fyzické destrukce lidského těla prostřednictvím zvířat – hadů a pavouků, samozřejmě že jedovatých a smrtelných. (Mimochodem dobové zvěsti vyprávějí o tom, že Marins byl dokonce předvolán k soudu, aby dokázal, že všechny herečky, které si opravdu zahrály se skutečnými, smrtelně nebezpečnými hady a pavouky přežily. Dokázal, nechali ho jít, ale herci - hlavně tedy herečky - se o něm nevyjadřovali moc pochvalně, vlastně s ním už nechtěli mít nic společného.)

Je také ohromné, jakou tvůrčí cestu Mojica urazil, od neumětelskosti v případě O půlnoci odnesu tvou duši až k umění v případě Sadistického rituálu. U jeho prvních počinů je divák pasivní recipient, u jeho pozdější tvorby naopak aktivní percipient, což s sebou přináší do jisté míry problém: buď se budeš bavit, jak je moje prvotina nevyvedená (kategorie „tak špatné, až je to vlastně dobré“), nebo budeš nadávat na to, jak je nevyrovnaná a v jednu chvíli se ohromně bavíš a pak zase se nějakou dobu nudíš; buď budeš sledovat spletitý děj „film o filmu, který ještě nevzniknul“ a přistoupíš na mou okázalou hru s banalitou a výkladům právě viděného i dekonstrukce auteura v romantickém duchu, nebo můj třetí režijní celovečerní počin označíš za sračku, protože jsi čekal něco jiného… a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.





Já osobně mám s Jeho filmy problém v tom, že za vší tou nihilistickou pózou a bořením tabu se skrývá vlastně velice jednoduché poselství o zrůdě v každém z nás a freudovském id poháněném pudy (Může být rozum a chtíč v opozici natrvalo? A co na to Jan Tleskač?): Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly je ve své podstatě a svém nitru konformní snímek o lidské touze po sobě na světě něco zanechat, nejlépe potomka, který by zemi změnil k lepšímu; Sadistický rituál problematizuje čtení a v některých scénách záměrně překrývá Ze s Marinsem, aby film vyvrcholil jako protiválečná agitka a oslava svobody, s kterou se to ale nesmí přehánět. Naštěstí bez jakéhokoliv mravokárného ponaučování či káratelského pozdvižení prstu.

Odpověď na tento „problém“ mi dává do jisté míry několik biografických údajů, které objevit je opravdu nelehký úkol (jenom tak pro příklad, krom recenzí DVD od Fantomu na internetu nenaleznete žádný materiál o Marinsovi, vyjma dvou rozhovorů a textů od Martina Jirouška, dokonce není ani jasné, zda-li se tvůrce narodil roku 1929, nebo naopak 1936 a kolik je mu let). V dětství ho nejvíce formovaly dva zážitky, na které si živě vzpomíná: 1) zhlédnutí klasického exploatačního filmu v kině, jehož managerem byl jeho otec a kdy se jeden den promítalo pro může a druhý pro ženy, 2) prodavač brambor na rohu ulice, který byl velice dobrý vypravěč a všichni ho měli rád, ale jednoho dne „umřel“ (byl to katatonik, ale v té době se o této nemoci ještě nic nevědělo), všichni se začali modlit a on následně vstal z hrobu – a všichni si najednou mysleli, že je posedlý ďáblem, nic si od něj nekoupili, skončil v blázinci a dva roky na to skutečně umřel. Marins nedokázal ve svém věku (mohlo mu být kolem 10 let) pochopit, proč lidi zavrhnou někoho, kdo povstane „z mrtvých“, když se modlili, aby se k nim vrátil. Jeho záliba v klasických sci-fi seriálech jako Flash Gordon či Buck Rogers pak dala vzniknout spolu se zážitky z dětství postavě Zé, která byla inspirována tím, že natáčet sci.-fi v brazilských podmínkách je nemožné, a tak „nadpozemské“ či „mimozemské“ bytosti přenesl na zem a jejich „vesmírné lodi“ se proměnily v „rakev“.

José Mojica Marins, syn toreadora a tanečnice, se nebyl schopný smát Chaplinovým groteskám a filmům, protože v jeho očích za všemi těmi legráckami a skvěle vypointovanými gagy viděl obrovský smutek, jenž ho dostával do stavu melancholie. Na rozdíl od ostatních kluků si v deseti letech nepřál kolo anebo něco podobného, ale videokameru – tu také dostal, nikoliv však šestnáctku, ale 8.5. Svůj první film natočil jako vizi Soudného dne, kdy hodní lidé jsou vzati do nebe a ti zlí naopak na zemi ustrnou, zamrznou a přemění se na brouky. Promítl snímek otci, ten by synem fascinován a němý snímek se svým vlastním doprovodem na varhany promítl s povolením hodnostářů v kostele, ale farář nebyl tak nadšený a tvrdil, že syn má vážné psychické problémy a otec by ho měl vzít na specializované vyšetření.







Za své dětství a dospívání zvládnul natočit celkem 30-35 filmů (některé zdroje uvádějí 60-65, dokonce sám Marins si s těmihle čísly pohrává a někdy řekne kolem třiceti, jindy zase kolem šedesáti). Z jeho rané tvorby se dochoval film Bloudy Kingdom o dvou poutnících, kteří si uprostřed Amazonie myslí, že jsou ve středu světa a zjeví se jim řečtí a egyptští bohové. Tento raritní kousek někdo u sebe doma našel a odnesl do brazilské cinematéky.

Z jeho raných počinů jsou známy ještě tři, kterými si proti sobě pobouřil církev, jež následně protestovala proti všem jeho filmům a nabádala své věrné ovečky, aby je (i jej – natáčení jeho krátkých či středometrážních počinů se účastnilo až nevídaných 500 lidí!) bojkotovaly. Týkalo se to hlavně jeho počinu z roku 1959 Way of the Adwenture, natočeném ve stylu „Bang-Bang“: westernová persifláž, s hromadnou scénou koupele až 500 mladých lidí, mužů a žen, byla údajně natolik odvázaná, že když jeden muž spadl ze skály do vody a poranil se, nechtěl stopnout natáčení a odvézt do nemocnice, protože se kolem něj srotily mladé vnadné ženy.

Aby si usmířil církev, José Mojica Marins natočil My fate is in your hands (1961), tklivý příběh o muži, kterému víru pomohu najít děti, vrcholí štědrovečerní večeří. Film byl promítnut v kostele pod dohledem nejvyšších, kteří po jeho skončení aplaudovali ve stoje. Když se Marins zeptal, jestli nadále budou protestovat proti jeho filmům, přestože teď jim odhalil svou pravou, humanistickou stránku, odvětili mu, že dle nich není „filmař“ (míněno zjevně „umělec“), a tak si za svým stanoviskem stojí a nehodlají změnit názor.





Teprve v současnosti se dostává Ze do Caixao do širšího diváckého povědomí, jeho Coffin Joe Trilogy (O půlnoci odnesu tvou duši, Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly, Sadistický rituál – ten je považován za neoficiální, třetí díl) vyšla díky pečlivé práci společnosti Fantom na DVD v necenzurované podobě (a v krásném, „rakvičkovém“ balení) a s přibalenými a přeloženými komiksy, byl o něm natočen dlouhometrážní dokument, který byl k vidění na různých festivalech a kritikou byl přijat víc jak pozitivně… José Mojica Marins ale nežije ze své dávné slávy, přestože se stačí někde objevit, do dobročinné aukce darovat své dlouhatánské prsty a vydražit je za nestoudný peníz, ale je plně aktivní a právě dokončuje konečně oficiální poslední díl Coffin Joe Trilogy, který se v současnosti nachází ve fázích post-produkce. Neodpustím si na závěr malou osobní noticku: hrozně mě sice mrzí, že se postavy Ze a Antonia nemohly setkat, jedno je ale jisté: dřív nebo později se José Mojica Marins setká s Glauberem Rochou, ať už to bude v nebi plném vnadných a nahých žen a spoustou zvěře kolem, nebo v pekle, které u Marince může být krásné jako klasické technicolorové filmy…

Zdroje:
http://www.filmmakermagazine.com/archives/online_features/coffin_joe.php
http://katalog.artfilm.cz/film/M21991;me$popup
http://katalog.artfilm.cz/film/M21989;me$popup
http://www2.uol.com.br/zedocaixao
http://www.mondo-digital.com/coffinjoe.html
http://www.offscreen.com/biblio/phile/essays/mojica_marins/
http://www.imdb.com/name/nm0596261/
http://www.imdb.com/title/tt0059440/
http://www.imdb.com/title/tt0060380/
http://www.imdb.com/title/tt0062690/

José Mojica Marins: "Ateista, díky Bohu!", část I.

Onen dodatek za jménem je citát jedné legendární věty, kterou sice nepronesl samotný Mojica, ale tvůrce, jehož surrealistické poetice není Mojica nikterak vzdálený – ano, hádáte správně, Luis Buňuel. Jméno José Mojica Marins asi říká něco málokomu, v České republice jsme měli zatím pouhé dvě možnosti se seznámit s některými z jeho děl, konkrétně na Festivalu Fantazie a nedávno na Letní filmové škole, díky filmovému teoretikovi a publicistovi Martinu Jirouškovi. Pokud někomu něco říká jméno brazilského filmaře, který se příznačně narodil 13. v pátek roku 1936, je to většinou hard-core hororový fanoušek, jenž probádal už americkou kinematografii a nyní se vrhnul na tu více alternativní, představovanou Brazílií. To proto, že José Mojica Marins natočil historicky vůbec první hororový snímek, anebo snímek, který by se dal kategorizovat z části jako horor, nazvaný O půlnoci odnesu tvou duši. V něm se také objevila (nechvalně) proslulá postava hrobníka a nihilisty Ze do Caixaa (v US známá pod jménem Coffin Joe), oděná do černého hábitu, s černým vysokým kloboukem na hlavě a obrovitánsky dlouhými nehty.

Ta se dočkala zaslouženého kultovního statutu, rodiče s ní děsily děti, byla dokonce tak populární, že se dočkala několika komiksů, které jako kdyby vypadly z oka těm americkým s mrtvolou, vstávající z hrobu – Tales from the Crypt, a muzikanti jí věnovali své písně. V několika recenzích jsem objevil přirovnání Mojicy k Raimimu, protože oba natáčeli značně makabrózní hororová díla za mizivý rozpočet, z čiré fascinace médiem, aby následně získali u fanoušků vynikající, u většiny ale spíš rozporuplné ohlasy, na svou prvotinu navázali zábavnějším skoro-remakem (Raimi s Evil Dead 2 a Marins s Tuto noc se vtělím do tvé mrtvoly) a poté se výrazně odklonili co do užití filmového jazyka (Raimi s Armádou temnot, Marins se Sadistickým rituálem).

Přirovnání a srovnání výše zmíněných se sice nabízí, ale já osobně Mojicovy filmy vnímám stejně jako ty Kevina Smithe: oba tvůrci vytvořili vlastní vesmír s pravidly a zákonitostmi, postavu(y), které(ou) si diváci oblíbili a které(á) se objevuje i v dalších jejich filmech a dostali se dokonce do jiných médiích, komiksu a hudby – videoklipů… Marins natočil svůj debut na černobílý materiál jako z nouze ctnost stejně jako Smith Clerks, poté získali vyšší rozpočet a byli oslavování na různých festivalech, a natočili větší verzi téhož, co do syžetové struktury velice uvolněnou, přesto ďábelsky promyšlenou, aby pak překvapili a ukázali, že umí být i vážní a hlubocí (Marins se Sadistickým rituálem, známým spíš ve světě jako Awkening of the beast, a Smith s Chasing Amy, u nás známým jako Zoufalec či Hledám Amy).





Ještě něco je pro oba příznačné, ve svých filmech vystupují jejich alter-ega (Marins se Ze do Caixaem, Smith s Tichým Bobem), mezi nimiž většina fanoušků a médií nedělá rozdíl, ale rozlišnější osoby abyste pohledali. Marinsova výchova v dětství byla přísně katolická, strašili ho bubákem v podobě „soudného dne“ a na rozdíl od svého filmového alter-ega, které touží po čisté krvi a zplození nadčlověka ani ne tak v nacistickém, jako spíše nietzscheovském duchu, byl ženatý pětkrát a má sedm dětí. Z rozhovorů také vyplývá, jak je Marins zklamán z toho, že jím stvořená postava je dezinterpretována jako čiré zlo, když dle něj má představovat do jisté míry odvrácenou stranu dobra, která chce lepší život na zemi, ale nesejde jí na tom, kolik lidí při tom musí umřít, aby se toho dosáhlo.

Došel čas na to, abychom se zamysleli nad tím, co vůbec víme o brazilské kinematografii jako takové a co jsme viděli z let dávno minulých? Krom jmen jako Mika Kaurismaki, který točí převážně hudební dokumenty a je znám jako bratr slavnějšího Akiho, či Hector Babenco, proslavený v Americe Polibkem pavoučí ženy, je nutné se ze současnosti odvrátit (nebo spíš obrátit?) k minulosti, ke směru zvaném „cinema novo“. Každá kinematografie měla snad svou „novou vlnu“, naši nevyjímaje, která se vyznačovala nástupem nové filmařské generace, rebelující proti „taťkovskému“ zastaralému kinu, vyjadřující se kriticky či analyticky k neblahé sociální a politické realitě a přinášející do stavu kinematografie závan novátorského pojetí filmové řeči.

Pro 50. brazilská léta, pro něž byly typické silně nepovedené parodie známých velkofilmů či větších filmů, jako byly Zabít anebo utéct a Ani Samson ani Dahlia Carlose Mangy, přišla léta 60. s nastupující „cinema novo“, v níž mladí začínající tvůrci v čele s Glauberem Rochou experimentovali s narací - rozevírali časové rámce, pohrávali si se syžetem a narušovali klasické vnímání díla skrze soubor určitých kódů a potěšení z jejich naplnění, ale naopak v závěru dementovali jak výstavbu samotného díla, tak i předtím prezentované ideje. Cinema novo přišla o něco později než francouzská nová vlna či italský neorealismus, a tak se tvůrci nechali těmito dobovými směry z jiných kinematografií silně inspirovat, nijak se tím netajili, s jejich předními tvůrci se i osobně znali a kamarádili se s nimi a k filmovému médiu přistupovali více teoreticky, poučeni východní i západní filozofií, a ecovským „růže je růže je růže je růže“.

Marins se osobně znal s Rochou, myslel si o něm, že je moc intelektuální a jeho filmy politické, přestože oba smýšleli levicově, a Rocha si na oplátku o Marinsovi myslel, že je to primitiv, ale jeho díla jsou známkou skutečného génia a umělce. Zatímco představitelé cinema novo natáčeli teoretičtěji zaměřená díla, Marins byl praktičtější a nebál se otevřeně vystupovat proti dílům svých souputníků, třebaže ti ho zrovna podporovali v boji s cenzurou, s kterou měl velké problémy (v podstatě nenajdete nějaké jeho dílo, které by prošlo jenom tak a nebylo dlouhou dobu v trezoru – ve velice pobožné zemi vyrukovat s ateistou a nihilistou se nesluší). Jejich velkým společným snem bylo, aby se spolu jejich dvě filmové postavy, do jisté míry jejich alter-ega, setkala na plátně (Marins – Ze, Rocha – Antonio das Mortes), to se naneštěstí ale neuskutečnilo kvůli předčasnému Rochově úmrtí.





Hlavní rozdíl mezi Rochou a Marinsem je stejný jako mezi De Sicou a Antonionim: jeden je víc politický, druhý se zabývá sociálními tématy, jeden je klasifikován jako primitiv či člověk spadající a cítící s dělnickou třídou, druhý nahlíží na střední a vyšší vrstvu obyvatelstva, jeden svá díla přikrášluje magickým realismem, druhý sémiotickým symbolizmem. Označení „primitiv“ se může zdát někomu jako urážlivé, ale Rocha narážel na Mojicovu erudici, kdy když byl tázán jedním novinářem, zda-li jsou jeho pekelné výjevy, natáčené na Technicolor, inspirovány Dantovým Peklem, se Mojica zarazil, řekl, že toho člověk nezná, ale rád by se s ním osobně potkal.

Simpsonovi ve filmu aneb proč platit za něco, na co se člověk může dívat doma zdarma

VAROVÁNÍ: V NÁSLEDUJÍCÍM TEXTU JSOU UŽITA CIZÍ SLOVA, A TAK BY JEJ NEMĚL NIKDO ČÍST.

Abych se hned zprvu přiznal, na recenzích či kritikách nejvíc nesnáším první a poslední odstavec, tudíž se jejich schématičnosti pokusím vyhnout: poslední dobou mě totiž baví, jak film, který okázale komentuje proces percepce díla, je rozebírán v různých médiích, včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic, protože šikovné české ručičky pořídily pirátskou kopii, která se v den americké premiéry objevila na internetu. A aby toho nebylo málo a strašák v podobě posílení ochranných opatření nestačil, nedávno je k dohledání a stažení na internetu DVDscreener, nanějž někdo napasoval český dabing a kvalita údajně není vůbec špatná.

Natěšenost fanoušků a hype je obrovský, tvůrci filmu dokonce před premiérou vydali prohlášení, v němž tvrdili, že minimálně dobrých osmdesát procent z toho, co bylo k vidění v upoutávkách, ve výsledné podobě nakonec nebude. Není tomu ve skutečnosti tak a dalo by se říct, že ten, komu se opravdu líbil trailer a který se náramně bavil, bude záživat stejné pocity i u filmu, ti ostatní by měli mít na vědomí, že Simpsonovi ve filmu je celovečerní verze v USA nejdéle vysílaného animovaného seriálu (v hlavním vysílacím čase, tzv. prime-timeu) a je natáčen hlavně pro fanoušky. Což je věc, která „postihla“ i jiné celovečerní filmové verze velice oblíbených seriálů za velkou louži, z poslední doby jmenovitě South Park: Peklo na Zemi a Beavis a Butt-head Dobývají Ameriku.

Ale když se odhlédne jenom od animáků, které svým způsobem dávají najevo, jak jsou hnusné a že jsou na to v současné předimenzializované 3D době pyšné, i pro snímky jako Twin Peaks (Ohni, se mnou pojď) či Akta X: Film je něco konkrétního společné. Pojí je upozorňování na svůj televizní, malinkatý mediální původ a upozorňování, že tohle je film pro velké plátno na širokoúhlém formátu. Twin Peaks otevíral záběr na zrnící cosi, z čeho se následně vyklubala televizní obrazovka, rozmlácená na kousky v následujících minutách, a Akta X: Film nesmí postrádat velikou explozi na začátku filmu, což je věc, která by byla jinak v serálové podobě nemyslitelná. Když Homer vstane po skončení celovečerní verze Itchyho a Scratchyho a prohlásí v názvu ocitovanou větu „proč platit za něco, co můžu mít doma zdarma?“, ukazuje tím na vědomý rozpor filmu, jenž se snaží pousnout seriál někam dál přes proces sebeuvědomování jedné z ústředních postav a boření toho, na čem žlutá rodinka celých těch 18 sezón stavěla, přesto ale operuje s tím, že si na Simpsonovi ve filmu zašel hlavně seriálový divák, navyklý na jiný proces vnímání (percepce) a přijímání díla (recepce).



Když se v cca. druhé třetině objeví na plátně nápis „Pokračování příště“, následovaný dalším: „Vlastně okamžitě“, lépe vystihnout už ani rozdíl sledování filmu/seriálu v kině a doma v obývacím pokoji snad ani nejde. (Tady se sluší podotknout, že Simpsonovi pouze jednou za celých 18 sezón využili formu tzv. „seriálového narativu“, kdy je jeden příběh rozkouskován do dvou částí, z nichž na tu druhou si musí po cliffhangeru diváci počkat delší dobu - díl s postřelením pana Burnse). Celovečerní verze na rozdíl od „zlatých časů“ seriálu sama sebe vnímá jako intertext, protkaný popkulturními narážkami na vše možné, a tak se dočkáme hned v úvodu potvrzení, že u žluťáků je nejvíc parodována tvorba Stanleyho Kubricka, přímé reklamy na televizní stanici FOX a další vtípky, které se nesluší zrovna prozrazovat. Parodický rozptyl je opravdu veliký, protože snad každý zaznamená narážky na současné anebo nedávno minulé velkorozpočtové mainstreamové trháky jako Harry Potter, Titanic či Den nezávislosti, ale ne každý si všimne těch na 2001: Vesmírnou odysseu, Nepříjemnou pravdu či Na sever Severozápadní linkou.

Simpsonovi ve filmu operují s něčím, s čímž přišly až novější sezóny – se zcizujícím prvkem, kdy jsme vytrhávání z fikce a nemůžeme se do ní zcela pohroužet, protože postavy s námi komunikují, obrací se na kameru a něco konkrétně nám sdělují. Ona rodinka je totiž divákem filmu stejně jako my, jak se vyjeví při závěrečných titulcích, a tak Bart na začátku na tabuli píše „Nebudu ilegálně stahovat tento film“, Homer nás nazve hlupáky, protože platíme za něco, co můžeme vidět doma v televizi zdarma a postavy často mluví jako kdyby jenom pro sebe, hovoří o svých motivacích, ale přitom to říkají nám. Stejně jako Beavis a Butt-head museli přijít o svou televizi, aby se mohli vydat na dalekou cestu, jako v South Parku: Pekle na Zemi se od pouhého seriálového protestování proti T a P u televizní stanice muselo přejít k rozpoutání války mezi US a Kanadou, tam čtyřprstí vyrážejí - resp. jsou přinuceni a utíkají – za hranice Springfieldu. Destrukci všeho, na čem seriál stavěl, nelze neobdivovat, když je tak důsledná… Homer dokonce kvůli ní přijde i o své vlasy!

POKUD JSTE DOČETLI AŽ SEM, ZJEVNĚ MÁTE PŘÍLIŠ VOLNÉHO ČASU. ASI BYSTE SE MĚLI NAD SEBOU VÁŽNĚ ZAMYSLET.

A čím že se film snaží prokázat, že opravdu patří na velká plátna kin s pořádným ozvučením a ne na malou televizní či počítačovou obrazovku? I když reklamní kampaň filmu byla postavena na tom, že Simpsonovi ve filmu jsou ryze 2-D, občas je k zahlédnutí 3-D renderované pozadí, jež působí mírně nepatřičně, ale dalo by se napsat, že ten, komu nevadil oheň v pekle v South Parku, tomu nebudou vadit louče či nájezdy u Simpsonů. Nečekejte Dannyho Elfmana, ale Hanse Zimmera, který porůznu variuje ústřední „elfmanovský“ motiv a skládá hudbu k filmu parametrů bruckheimerovských produkcí, přesto si ale neodpustí drobné vtípky a orchestrální verze Spider-Pig je jednoduše úžasná. Připadají-li někomu Simpsonovi ve filmu jako jedna prodloužená epizoda nebo několik dílů pospojovaných dohromady, je to na základě toho, že příběh je zde velice prostý a v podstatě nepodstatný, jde jenom o řetězení skvěle promyšlených a famózně vygradovaných gagů. Jenže zřícení domů, pochodující obyvatelstvo Springfieldu s loučemi a vidlemi či závěrečná akce přeskoku Springfieldské rokle je něco, co bychom si na malých televizních obrazovkách nemohli plně vychutnat.

To platí i o vtípcích v druhém plánu, jichž je bezpočet a doporučuji se zaměřit na to, co je na kterých budovách napsáno (můj oblíbený nápis je „Spravedlnost skoro pro všechny“ na jednom z úřadů), nápisy na dečkách, které vyšívá Marge („HOME SWEET HOME“, po uzavření do báni „DOME SWEET DOME“ a na Aljašce „NOME SWEET NOME“) a další. V těchto ohledech jsou Simpsonovi ve filmu mnohem filmovější než South Park: Peklo na Zemi, kde se s druhým plánem pracuje pouze v úvodní scéně u kina (plakáty na „Mechastraisandu“ apod.) a v doktorské scénce (bondovský Dr. No je v rozpisu služeb).

A protože u nás jde snímek s dabingem, je nutné ho pochválit a pokárat zároveň: uslyšíte staré známé, jenže tvůrci dolaďovali dialogy a různé drobnosti na poslední chvíli, a tak nevybyl ani dabérům čas na přeložení orchestrální verze písně Spider-Pig (čímž je definitivně zabita vtipnost scény ponoru do Homerova mozku u indiánky) a v titulcích si springfielďáckou hymnu (hymnu?) vychutnají pouze ti, kdož ovládají angličtinou. Na druhou stranu několik „počeštěných“ vtipů se opravdu zadařilo a kreativita překladatelů byla zužitkována správným směrem, mluvím konkrétně o reklamě „Báňmax“ a vtípku s „rakouskými protestanty na hranicích“.

Rakousko-protestantským můstkem se tak dostávám k satirické notě celovečeráku, který se vyjadřuje snad ke všemu, co bylo oglosováno už v seriálu, a přidává k tomu aktuální problémy a celým filmem se prolíná ekologický prvek, aniž by liberálně založení tvůrci poučovali. Chození do kostela, aby se neřeklo, ze strachu z pekla, utíkání od problémů do hospody anebo naopak k církvi, paranoia z odposlouchávání, alkoholizmus a pobuřující chování mladistvých, katastrofální ignorace okolí a přírody zvlášť, televize jako otupující bednička, která z diváků dělá pasivní přítakatele, politická problematika, do sebe zahleděnost a korupce mocných… a tak by se dalo vlastně pokračovat do nekonečna. Spousta témat je jenom nakousnuto, což zamrzí, jenže každý satirický šleh má několik vrstev humoru: můžete se bavit tím, jak tvůrci právě odpravili jedno z nejoblíbenějších zvířátek filmového plátna, tučňáka, čímž vztyčili prostředníček Madagaskaru, Happy Feetům a dalším, nebo že ho odpravili ve hře parodující populární GTA. Na Simpsonech je mj. úchvatné to, jak i ten nejstarší fór, který byl zábavný před deseti až patnácti lety, jako je ten s prezidentem Arnoldem S., pobaví i přes svou okatou prvoplánovost.

Vytýká-li někdo něco nejdéle vysílanému animovanému seriálu, je to z toho důvodu, že má problém nikoliv s fabulí, ale se syžetem – tvůrci při své snaze dát prostor snad úplně všem, kdo se za těch necelých dvacet let objevili v seriálu, naštěstí nespadávají do manýry a i zprvu laciné fórky s Kletusem jsou nakonec zužitkovány a chytře vsazeny do vyprávění. Ovšem fakt, že i při pouhých 87minutách (vážně to neuvěřitelně rychle uběhne – a doporučuji zůstat až do konce záv. titulků) má režisér David Silverman (Eldorádo, Příšerky s.r.o.) problémy s temporytmem a když se dostaneme na Aljašku, film jako kdyby se zastavil anebo při nejmenším zpomalil (ale tam je tolik vynikajících fórů, že chápu, proč se s touhle bezcílnou částí tvůrci nechtěli zbavit). Naopak závěr je ukázkou prvotřídní gradace, mohli by se z něj (po)učit mnozí současní tvůrci akčních filmů, na které Simpsonovi spiklenecky pomrkávají. Pomrkávají i na hard-core fans seriálu, kdo nechápe, proč u rokle je sanitka anebo proč té loutce upadne čelist a Kletus zahlásí, že prohrál jednou se samotnou slepicí, asi by měl zvážit své fanouškovství.

Když se v závěru vše aspoň částečně vrátí do zajetých kolejí, natěšený divák si po právu oddychne a nezbývá mu, než doufat, že jak kvalita seriálu South Park po Pekle na Zemi stoupala, to stejné se stane se Simpsonovými, na které většina poslední dobou nadává, protože se nevyrovnají starým zlatým časům (což může platit pro některé díly šestnácté sezóny a možná celou sedmnáctou, ovšem osmnáctá dává tušit v lepší zítřky). Peklo na Zemi nebylo o tom, že tvůrci si mohou dovolit víc než v televizi a ukázat klitoris v nadživotní velikosti, spoustu násilí a nadávek k tomu, ani Simpsonovi ve filmu nejsou o tom, že při PG-13 si mohou tvůrci dovolit ukázat Bártovu „nudli“, Homera nechat zvednout prostředníček a Marge říct „zatraceně“ (což je ale něco stálo, na pivech nejsou pro jistotu nápisy, Petty a Selma nekouři (!) a Itchy a Scratchy jsou překvapivě bez krve) . Direkt moralizujícím Disneyovkám, v South Parku: Pekle na Zemi prostřednictvím sprostých písní a v Simpsonových ve filmu v podobě milostné scény s Bambim a ptáčky ze Sněhurky a sedmi trpaslíků (už jsem se zmínil, že jedním z témat filmu je zoofilie?) dávají najevo, že politicky korektním animákům, v klasickém dramatickém duchu, odzvonilo. Pokud si mám zvolit, jestli dám přednost koherentnějšimu Peklu na Zemi, které „má nehezkou animaci jako T a P“, nebo „Simpsonům - filmu, který je pyšný na to, že je hnusný jako Vočko“, volím… Mažňáka.