Kreativní workshopy a kurevská technika Zlínského psa

Zlínský pes měl letos jistá specifika, o kterých se na začátku textu stojí za to zmínit: (1) jednak nezačínal společně s festivalem, ale až o dva dny později, přičemž končil o den později (29.5. – 3.6. 2007), (2) filmy nebyly tentokrát asijské, ale hororové (bohužel vždy věci dostupné na našem trhu a bez lektorských důvodů, takže zklamání) a jednak (3) chyběl kanystr s vodou u Sálu O. Wichtrleho, díky němuž jsem ve zdraví přežil minulý ročník. Pominu tentokrát dramaturgickou stránku věci, kdy již se Pes osamostatnil od festivalu, přestože probíhal v rámci něj, a byla buď volba jít na studentské filmy či workshop, nebo na soutěžní či nesoutěžní na MFFDM. Sice mi uniká, proč nejdříve proběhl workshop s Gerritem van Djikem, nizozemským animátorem, aby o den později byl promítnut reprezentativní vzorek jeho tvorby, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o workshop kreativní, who gives the shit.

Čímž se dostávám k meritu věci, workshopům. Bývá tradicí, že vždy přijede nějaká pixarovská osobnost, která je chytrá a vtipná i šarmantní zároveň, ale překonat loňského Jana Pinkavu (Geriho hra) lze jen stěží – a Andy Schmidt, animátor u všech Pixarovek, se o to ani nesnažil. Mluvil výhradně o Autech, na dotazy nezbyl čas a celé to působilo, jako kdyby nám pouštěl materiál, který se objeví jako bonus na dvoudiskové verzi posledního rodinného animovaného hitu výše zmíněného studia. Nepopírám, že zhlédnout ukázky „animatics“ a „storyboards“ a různě rozfázovaných scén nebylo navýsost zajímavé a že v poněkud nudné prezentaci se neobjevil sem-tam zábavný vtípek (radost z oživení postavy – ukázka z parodie Mela Brookse, pohyby postav – podfu(c)k a Půlnoční kovboj…), jenže to bylo moc dlouhé a pro toho, kdo čte filmové časopisy, navíc nic nového či jinak přínosného…

To Gerrit van Djik nejdřív oznámil, že teď máme dvě hodiny, jedna z toho bude věnována kreativní činnosti a umělecké tvorbě, druhá pak bude teoretičtější a něco nám v ní řekne. Skončilo to tak, že celé dvě hodiny se zaplácnuly malováním na plátno, jímž byla potažena dvě skla, což se ze zadu natáčelo a vzniknul z toho krátký časosběrný film. Ne že by to bylo nudné či nezajímavé, ale po zhlédnutí některých krátkometrážních van Djikových počinů mám pocit, že ta teorie by byla mnohem, mnohem… poutavější. Gerrit van Djik natočil celkem 29 filmů, přičemž působil a působí od začátku 70. let až do současnosti, z nichž bylo možné na Zlínském psu jich vidět 13. Do poznámek, shrnujících můj pocit ze všech třinácti, jsem si napsal, že jeho tvorba je „teoreticky-analytická jako Godardova, se smyslem pro humor nemající daleko k Ralphu Bakshimu“ a že je na ní patrný „vliv Andyho Warhola, kdy se tematizuje pop-art a jeho význam“, to vše protknuté „freudovskými motivy v animacích jako od Geralda Scarfa“ (např. Pink Floyd – The Wall).

Po projekci bylo možné se ho zeptat na pár otázek a protože se k tomu nikdo krom Lawrence Gutermana neměl, položil jsem hned tři: (1) proč je v jeho dílech tolik freudovských motivů (absence falu, mateřství/otcovství…) a politických narážek (od reganovské éry po bushovskou), (2) jestli si je vědom inspirace Warholem a Bakshim a (3) jaký smysl (intelektuální/emocionální) má míchání skutečných výjevů s mediální prezentací. Na což mi odpověděl, že je dítě 60. let, kdy byla revoluce a že je ovlivněn hlavně Andy Warholem a nastupující vlnou pop-artu, i když ve svém díle necítí ani tak moc vliv Ralpha Bakshiho a jestli je freudovskými motivy myšlena sexualita, tak tu bere jako naprosto přirozenou věc, která ale médii není zprostředkovávána jako přirozená, protože když si člověk zapne v deset večer televizi, uvidí spíš deset mrtvol než milující se pár. Moje poslední otázka, třetí, se týkala hlavně posledního promítaného filmu Last words of Dutch Schultz, kdy mi bylo sděleno, že nechtěl podat zprávu pouze o tehdejší době, ale i o téhle, protože se ve svém díle odráží i on jako autor a celý příběh je projekcí hlavní postavy, pana Schultze, před smrtí.

A když už jsme u otiskování autora do svého díla, nedá mi to nepřejít k Lawrenci Gutermanovi, tvůrci filmů MravenecZ a Jako kočky a psi. Ten měl workshop zabývající se autorským filmem a autory na jedné straně a studiem, resp. producenty na druhé. I když se člověk znalý problematiky, který třeba jenom viděl Zuřící býky, bezstarostné jezde, nedozvěděl vlastně nic nového, povídání to bylo navýsost poutavé a doplněné příkladnými ukázkami. Film Jako kočky a psi měl začínat scénou, v níž je pes-agent zabit kočkami, ale studiu se to zdálo až moc na dětský film, což platilo i o scéně infiltrace kočky do domu a nastražení bomby, která byla v původní verzi natočena v duchu bondovských a terminátorovských akcí s neuvěřitelně vtipnou narážkou na Leoneho památné „nástupy na závěrečný souboj“. Studiu se to ale zase zdálo až moc, kočka nemůže házet opravdové nože, a tak vrhá po psech nějaké dětské hračky, scéna je svým vyzněním moc temná a kočka je Rus, co kdyby při tom hrála nějaká balalajka a když je ta scéna i v japonském duchu, tak ať je tam japonská hudba, ať nejsme nařčeni z xenofobie! Guterman se zmínil, že Jako kočky a psi jsou z 55% jeho film a ze zbylých 45% filmem studia a kompromisů. Jenom tak bokem: stránka shromažďující zahraniční recenze – Rottentomatoes (Shnilá rajčata) – eviduje 55% kladných recenzí.

Bylo mi jasné, že Guterman toho má víc co říct, a tak jsem si na něj počíhal před projekcí Jako kočky a psi a vyzpovídal jsem si ho krátce po začátku filmu svou lámanou a veskrze průměrnou až podprůměrnou angličtinou. Původně jsem měl připravených pouhých pět otázek, ale nějak se to rozvětvilo na jeho oblíbené filmy, na počátky nyní slavných mainstreamových tvůrců v 70. letech a současné trendy. Vždycky říkám: zeptej se člověka, jaké jsou jeho oblíbené filmy a dozvíš se, jaký je to člověk, takže tady předkládám nekompletní TOP 7 pana Gutermana: Dr. Divnoláska, Občan Kane, Zloděj kol, Čelisti/Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy, Kmotr, Sunset blvd. a World of Apu (filmy jsou uvedeny bez pořadí).

Co se týče mých otázek a jeho odpovědí na ně, vnímá teorii auteurství jako značně problematickou, protože kdo je v případě filmu auteur, když je to kolektivní dílo a za auteura se dá považovat scénárista a režisér „jenom“ scénář interpretuje po svém? Nemohl jsem se zeptat na Stevena Spielberga, s kterým se zná osobně a jehož dva filmy má v TOP 10 – považuje ho za auteura a přijde-li na Scorseseho dělení režisérů z Personál Journey with Martin Scorsese Through American Movies, Spielberg je dle něj „snílek“ a „vypravěč“, nikoliv „ikonoklast“ a ani „pašerák“. Alexander Payne, režisér Občanky Ruth či výtečné a u nás bohužel ne moc známé satiry Kdo s koho, v Karlových Varech prohlásil, že nejsou umělecké a komerční filmy, jsou pouze ty osobní a ty neosobní, s čímž Guterman souhlasí, ale myslí si, že lze dát osobní otisk i do jinak neosobního filmu. To demonstroval na konkrétním přikladu, dvou filmech Mikea Nicholse. Absolvent končí scénou (pro ty pomalejší: ano, bude následovat spoiler, tudíž nečtěte, neviděli-li jste), kdy je utvořen heterosexuální pár jako ve správné romantické komedii s prvky dramatu a dva zamilovaní skončí i přes nepřízeň osudu spolu, ale poslední záběr je na odjíždějící autobus, kdy si divák uvědomí, že udělali neskutečnou hloupost. Podnikavá dívka končí také zdánlivě happy-endem, snažení hlavní hrdinky je úspěšně zakončeno a ona povýšena s tím, že dostane svou vlastní kancelář, ale následuje dlouhý poslední záběr – odjezd kamery, kdy vidíme, že je jen jednou z mnoha (tisíců) pracujících včeliček na Manhattanu se svou kanceláří.

Hlavní problém vidí v tom, že nejsou žádné středněproudé filmy, protože studia buď vrážejí peníze do nízkorozpočtových filmů, které jim zajistí prestiž různými oceněními, nebo je natáčejí slavní tvůrci, či do vysokorozpočtových blockbusterů, kdy se můžeme dočkat desátých Pirátů z Karibiku či šestého Spider-Mana. Postrádá novou krev, představovanou tvůrci, kteří zvládají každý žánr a jsou dobrými vypravěči (čest výjimkám jako Memento), do jisté míry doufá v mexickou krev, jíž kraluje Alfonso Cuarón. Na mou otázku, zda-li je nějaká cesta, když Tarantinův a Rodriguezův dvoufilm Grindhouse se stal propadákem v kinech, mexičtí tvůrci (krom Alfona ještě del Toro a Iňáritu) chtějí natáčet filmy ve své domovině a velké studiové filmy (jako třetí díly Spider-Mana, Pirátů a Shreka) nejsou tak úspěšné, jak se očekávalo, odpovídá, že ve filmech jako 300 do jisté míry je.

Příčiny jsou jasné, první jsou korporace, řízené mašinérie, kdy jsou tvůrčí lidé z toho otráveni a druhou je technika, její možnosti, což s sebou přináší i světlé stránky: každý se může stát filmařem, stačí mít jen mobil či videokameru a dát své video např. na Youtube. Vše záleží na otvíracích víkendech, což není dobře. Namítl jsem, že existují filmaři, kteří mají divákům co sdělit, ať už se jedná o Tarantina (Grindhouse: Auto zabiják), Finchera (Zodiac), Arronofského (Fontána), Boylea (Sunshine) či Smítne (Clerks 2) a že tento trend je poslední dobou dost patrný. Krom zákulisních informací o rozpočtu Fontány mi bylo sděleno panem Gutermanem, že to nepovažuje za trend – na rozdíl ode mě – a že si někteří tvůrci mohou natočit dva či tři podobné filmy, které by nic vydělali, protože si to mohou při svém postavení dovolit (Tarantino a Rodriguez např.), ale poté jsou zde ti druzí, kteří se musí rozhodnout, jestli natočí větší film pro širší obecenstvo, nebo malý osobní film (zde patří např. Arronofský, Boyle lavíruje mezi oběma polohami).

A že to vyžaduje zdrsnění a od debaty o sexu s mrtvolou se přejde k bestialitě (Clerks 2), to si holt vyžaduje doba. Nakonec jsme se oba shodli na tom, že síla je v reklamních kampaních, které jsou svým způsobem velice sofistikované, protože dokážou přitáhnout diváky na film, který je ve výsledku úplně jiný, než jak se zdá z upoutávek a plakátů (viz Miami Vice, kdy jsme lákáni na akční řež s popíkovou hudbou od Linkin Park a s hvězdami Jammie Foxem a Collinem Farrellem, ale výsledek je spíš drama s nádechem existencialismu). A že dnes nejde opakovat nový (nový) Hollywood a nenajdou se talentovaní filmaři mezi tvůrci béček a špatných filmů, jako tomu bylo kdysi (Scorsese – Berta z dobytčáku, Coppola – Demence 13…) a že zatímco američtí filmaři měli před 40 lety svou francouzskou novou vlnu a italský neorealismus, dnes nemají naneštěstí nic.

A ta „kurevská technika“, v názvu článku zmíněná? Mnoho lidí mělo co říct, ale čas byl neúprosný a když se řešilo čtvrthodinu, že nejde pustit ukázka a pak k ní nejde zvuk (Guterman), tak na konci na dotazy a ani další rozdílné verze scén nedošlo, u Varhana Orchestroviče Bauera jsme nejdřív slyšeli znělku, pak viděli obraz, ale jaksi dohromady to k sobě moc nešlo a když Andy Schmidt žádá o zhasnutí na prezentaci, na pět minut to vypadá, že někdo pomalejší (nechci říkat retard, prostě zasraný idiot) místo toho světla neustále rozsvěcuje. Ale všechny tady tyhle výše zmíněné a nakonec i nezmíněné problémy vyvážil fakt, že tentokrát byli pozváni sice ne tak známí hosté, ale určitě lidé, kteří mají co říct a dokonce i ví jak.

Sledovat takového Varhana Orchestroviče Bauera, který je velice civilní a pro nějaké to „vole“ a „prostě“ nejde daleko, při práci, je nepopsatelný zážitek, srovnatelný snad jen s tím, co se odehrává v úvodních pěti minutách Utopence na útěku (akorát si místo Nielsena představte Orchestroviče).

IT´S ONLY A MOVIE?!

Spousta tronem dotázaných na téma „je horor brakový žánr?“ odpověděla ze svého osobního hlediska, co s nimi horor jako diváky dělá, a někteří se zabývali spojitostí s jiným druhem umění a jejich provázaností. Nikdo ale zatím nedefinoval, co to onen brak, na nějž mnozí toliko mylně nahlíží jako na pejorativní označení, vůbec je, a co je umění – a jak se v případě hororu brak a umění slévá do jednoho. Brak nespadá pod pokleslou formu, i když je na něj nutné užívat jiná, zvláště ta estetická kritéria, a je utvářen společenskou poptávkou a dá se definovat jednoduše tak, že je jednoznačný. Umění je na druhou stranu mnohovrstevnaté, nejednoznačné, při němž tvůrce přichází s novým pohledem na běžnou věc a také je umění produkt vzniklý efektivním využitím skupiny znalostí. Toliko nut(d)né definice, ale pokud vás to zajímá víc, odkazuji vás na stránky zabývající se brakem (http://www.lege.cz/toCP1250.en/brak/uvod.htm) a na anketu, v níž na věc povolaní lidé odpovídají, co je to to (filmové) umění (http://www.filmaskola.cz/download/ info/anketa_filmove_umeni.doc).

Každý určitě slyšel omletou frázi, že „umění imituje život“, ale co když ona společenská poptávka, příznačná pro braková díla, ho začne napodobovat také? Je nutné si v tom případě pak připomínat kouzelnou formulku „It´s only a movie“, což jak ti bystří z vás určitě rozpoznali, je věta z reklamní kampaně pro exploatační film režiséra a scénáristy Wese Cravena LAST HOUSE ON THE LEFT. V tomto případě by nebylo až tak zajímavé, že se jedná o předělávku snímku Ingmara Bergmana Pramen panny, pořízenou za pouhých 87 tisíc dolarů, ale to, že tímhle příběhem pomsty, vrcholícím rozzuřeným otcem s motorovou pilou, se tvůrce vyjádřil ke vzrůstajícímu násilí ve Vietnamu. „Bomby ve Vietnamu zničily domovy, sny a možnosti pro slušnou Ameriku,“ zněl zapálený projev jednoho z černých senátorů těch dob, a tvůrci hororů na to zareagovali tak, že člověka přicházejícího z buše či z lesa vypodobnili jako potenciální hrozbu, ba co víc, vše, co neznáme, toho se automaticky bojíme a musí to být zničeno. Najednou skutečné reportážní záběry nahých a zkrvavených dětí vybíhajících z rozbombardovaných či napalmem zasažených domů se zdály nereálné, fotky mrtvol v masových hrobech byly označeny za špatně namaskované figuríny a filmy naopak měly punc reality.

Nejvýraznější závan reality, spjatý s černobílými reportážemi a tažením silných bílých mužů s puškami a psy proti černým, přinesl taktéž černobílý debut George A. Romera NOC OŽIVLÝCH MRTVÝCH. Poprvé zde byl hrdinou racionálně uvažující černoch, atypická vůdcovská postava, zatímco žena byla uřvaná a neurotická, nehodná přežití. Bylo by přehnané tvrdit, či dokonce řadit tuhle kultovní zombieárnu k filmům cinema-verité, ale jistou spjatost odepřít nelze. Vstupy reportéra, který spolu s postavami seznámí i diváka s problematikou, jsou umocněny závěrem, v němž se střídají fotografie dokumentující osudy hlavního hrdiny. Definitivní příklon k našemu světu na úkor toho fikčního filmového přímo vybízí k otázce: kdo jsou ti živí mrtví, o nichž nic nevíme, přesto nás tak zajímají? Není jedinec, který si je vědom své smrtelnosti, takovým živým mrtvým, když nás úmrtí ve filmech připravují na naši vlastní smrt?





Zombie u Romera jsou, slovy televizního reportéra, těla bez duše, poháněná pouze svými instinkty, jež je táhnou tam, kde zaživa strávili nejvíc svého času (v ÚSVITU MRTVÝCH se tím místem stává obchodní dům, kritika konzumní společnosti je zde zjevná). Jenže jak NOC, tak i ÚSVIT a DEN se odehrávají v uzavřených prostranstvích, která sice dokonale slouží zkoumání sociálního pozadí za tím vším, ale jsou to osamostatněné epizody, které neumožňují proniknout obávanému do našeho světa, protože už sám náš svět se vymknul kontrole. Kde začíná a kde končí svoboda? Svoboda determinována uvnitř, která se dere ven, chce se osvobodit, je patrná i u jiného filmaře, který lidi v uzavřeném prostoru zkoumá jako správný biolog – David Cronenberg.

Stvůrce tzv. „biologického hororu“ pohoršil spoustu lidí již svým prvním počinem, který se stal nejvýdělečnějším kanadským filmem 70. let a který svým kontroverzním námětem i zpracováním vyvolal nejedno zasedání parlamentu, SHIVERS. Nákaza je po domě šířena něčím, co na pohled připomíná exkrement, a má to být metafora jakékoliv zhoubné ideologie, modelu pro šíření filozofie. Závěrečný výjev, který lze považovat za obskurní variaci na happy-end, stírá hranice mezi bolestí a slastí. Sex má význam mimo to fyzické, stává se součástí sociálně-politického-kulturního manifestu. Jestli prvotina odrážela nálady ve společnosti, ovlivněné protesty feministek, pak jedno z témat druhého počinu RABID je stanné právo, které bylo vyhlášeno v počátcích 70. let v Quebeccu. Proč se pro jednou nepodívat na celou věc z pohledu nemoci, resp. nemocného člověka, nakaženého virem, na který si začíná zvykat? Rabid využil i populární vlny vyvolané Romerovými počiny a vzal si hodně z Kingových děl.





Na otázku, proč není Cronenberg víc jako Alfred Hitchcock odvětil, že „mistr napětí“ byl rezervovaný vůči ukazování jistých věcí na plátně, protože si to atmosféra doby vyžadovala a vnitřní démoni ho k opaku nenutili. Cronenberg naopak šokující výjevy, které praští člověka přes hlavu pro svou obraznost, ukazuje proto, že si to lidé představit nemohou. Takový je rozdíl mezi mistrem a maniakem, přestože sir Alfred Hitchcock za celou svou tvorbu (čítající cca. 60 titulů) natočil max. tak 2 horory, pracující na principech melodramatu. Co nás ale nutí nahlédnout za ta zavřená vrata, za nimiž se skrývá Leatherface se svou obětí, kterou krátce předtím praštil přes hlavu? Víme přece, co se tam stane, proč se ale na to chceme dívat? Protože máme pocit, i přes izolovanost samotného ikonického momentu, že tohle by se mohlo skutečně stát, či že tohle se dokonce děje a je nutné se před tím mít na pozoru. Ničemu se nedá věřit, pouze sám sobě a vlastní generaci, jak říká Wes Craven. Podle F.X. Šaldy je kvalitní dílo znatelné dle toho, že v něm je zrození, láska a smrt, ale proč to musí být nutně v tomto pořadí?

Recenze: GRINDHOUSE

Grindhouse si v kinech nevede tak dobře, jak se očekávalo, přestože všude možně sklízí převážně pochvalné reakce. Tarantinova a Rodriguezova snaha zprostředkovat divákovi podobný zážitek, jako kdyby seděl skutečně v Grindhouse (kině, promítajícím exploatační filmy 70. a 80. let), tak vystihuje název písně Rose McGowanové na soundtracku k Planet Terror: Two Against the world.

U nás a ve zbytku Evropy se dočkáme nikoliv dvou filmů za cenu jednoho, ale dvou filmů za cenu dvou, protože Rodriguezova část nazvaná Planeta Teror a Tarantinova se jménem Auto zabiják (gratulace distributorovi za „geniální“ překlad) půjdou oddělně. Malou útěchou může být fakt, že se minutáž každého z nich natáhne o dobrou čtvrthodinu, a tak se můžeme těšit aspoň na to, že na nás po čas sledování nevyskočí nápis „missing reel“ a my tak nepřijdeme o „sex scene“ z Rodriguezovy části a o „lap dance“ z Tarantinovy.

Přesto si ale myslím, po zhlédnutí „back to back“ americké verze, že rozseknutí ve dví (pamatujete ještě na Kill Bill?) uškodí nejenom samotnému konceptu Grindhouse, ale i filmům jako takovým. Planeta Teror totiž funguje dokonale jako zábavná a bezmyšlenkovitá jednohubka, která plní statut béčkového předskokana hlavnímu filmu, kterým se stává Auto zabiják. Tomu by sice prospělo rozvinutí některých vedlejších postav (zvlášť postava roztleskávačky si o to vyloženě říká a jak je patrné z upoutávky, víc scén s ní natočeno bylo) a lépe vykreslená atmosféra nejistoty a z toho pramenícího napětí, ale expozice je už tak akorát dlouhá.

Příběh není ani u jedné z částí nikterak důležitý, jde o zpracování a zprostředkování té správné atmosféry béčkových fláků let dávno minulých. Postačí vědět, že Planeta Teror je o bandě lidí (mezi nimi sexy go-go tanečnice Rose McGowanová, cool mexický chlápek s tajemnou minulostí Fredy Rodriguez či doktorka Marley Sheltonová, po níž jde její manžel), kteří se snaží přežít ve městě, v němž vypukla virová nákaza, jež zapříčinila to, že se z lidí stávají zombie – a má to co dočinění s místním teroristickým gangem vedeným Naveenem Andrewsem a vojenskou složkou v čele s Brucem Willisem. A Auto zabiják, jak už název vypovídá, o kaskadérovi Mikeovi (Kurt Russel), který disponuje „smrtivzdorným autem“ (ale to jenom v tom případě, sedíte-li na jeho místě) a co stihnul zabít čtveřici holek jedoucích na oslavu narozenin své blízké kamarádky, má vyhlídnutou další skupinu, která mu dá ale zabrat (v čele s Rosario Dawsonovou a Zoe Bellovou).

Přestože se oba segmenty odehrávají v Texasu, nejsou nikterak navzájem provázané, i když se v obou objeví Michael Parks jako šerif Earl McGraw (jako ten se objevil už v Od soumraku do úsvitu a Kill Bill Vol. 1 a 2) a Marley Sheltonová jakožto doktorka Dakota Blocková pracující v nemocnici. Domyslí se li to ale do detailu, prohodíme co do časové posloupnosti Auto zabiják s Planetou Teror, otevírá se nám zcela nový obzor, ve kterém se najednou dozvíme, co se stalo s kaskadérem Mikem a dalšími postavami. Z výše zmíněného důvodu si dovolím pro větší přehlednost rozdělit recenzi na část věnovanou Planetě Teror, Autu zabiják a fiktivním upoutávkám, které film vyplňují.

Fiktivní upoutávky

Jsou celkem čtyři, přičemž tu, o kterou se postaral Robert Rodriguez (Machette), uvidíme jako první před jeho filmem a po skončení Planety Teror přijde na řadu She werewolf of the SS Roba Zombie (Dům 1000 mrtvol, Vyvrženci pekel), Don´t Edgara Wrighta (Soumrak mrtvých) a Thanksgiving Eliho Rotha (Cabin Fever, Hostel). Dalo by se říct, že kvalita je v tomto případě vzestupná.

Machette má charismatického Dannyho Treja, který si zopakoval svou roli z Desperada a Spy Kids, spoustu nahoty a jednoduchých, ale funkčních vtipů a nadsazenou akci. A vypadá to, že se brzy dočkáme celovečerní verze, jež bude určena D2D (Direct to DVD – přímo na DVD).

Upoutávka na She werewolf of the SS měla největší potenciál ze všech a Tarantino se zmínil, že Zombie natočil tolik záběrů, že by z toho mohl být hned celovečerní film. Kdo by nechtěl vidět hvězdu WIP (Women in Prison) filmů Sybil Danningovou v krásně úchylné roli a křečovitě přehrávajícího Nicolase Cage jako legendárního Fu Machu? Možná ti, kteří byli nejdřív natěšeni úchvatným úvodem traileru s nepostrádatelnými a přehnanými adjektivy, aby pak byli následně zklamáni z toho, že to nejzajímavější asi muselo být vystřiženo (kde je to vysávání těl?) kvůli přístupnosti („R“) a zůstal jenom náležitě zvrhlý nápad.

Don´t není poctou, je parodií viktoriánských a gotických hororů, jejichž zápletka se točí kolem tajemného a démonického domu. Ale stejně jako v Soumraku mrtvých, i zde Edgar Wright dokonale pochopil, v čem spočívá forma a styl britských hororů 80. let a Fulciho opusů a téměř smrtící kadencí v opakování jednoho a toho stejného nutí diváka se za břicho popadat.

Úvod traileru Thanksgiving dokonale evokuje Wicker Mana, Halloween či původní Black Christmas, kterým se Carpenter při natáčení Halloweenu silně inspiroval, a závěr pak původní Texaský masakr motorovou pilou (za povšimnutí stojí znásilňovací tečka s vyděšenými pohledy dětí). Opakující se a lacině vyhlížející název filmu, záběrování nachlup stejné jako ve slasherech 70. let, nápadité úmrtí, na které se jenom tak nezapomíná (trampolína či felace v autě), falešně vypadající krev a laciné loutky, oslavný a správně temný komentář, dobře typizované postavy (policisté), rozkošně nablbé hlášky (blood)... Vynikající mix pro každého poučeného diváka, kterému zbývá extaticky oslavovat. Jenom zamrzí nadbytečný druhý fór s hlavou po líbání a fakt, že některé scény (trampolína...) musely být cenzurovány na přání MPAA.

GRINDHOUSE: Planeta Teror

U Rodrigueze je znát, že viděl velkou spoustu béček, ale na víc než na jejich stylovou nápodobu, která se (neúspěšně) snaží přešvihnout své předobrazy, zatím bohužel nemá. V různých rozhovorech se vyjadřuje, že strašně rád psal scénář k Planetě Teror, protože do něj mohl zanést cokoliv a nemusel si dělat starosti s tím, nakolik je to násilné či sexuálně otevřené anebo pobuřující či hloupé, že měl absolutní svobodu při psaní a náramně si to užil. Nedá se upřít, že celá hodina nabitá akcí, zábavnými hláškami převážně na jedno použití a správně typově vystiženými postavami přetéká rozkošně pubertálními nápady, ale Rodriguez-hračička si to nenechá ani jednou diváka pořádně užít.

Dodatečné poškozování kopie, přidávání škrábanců a třesoucí se film mají divákovi evokovat pocit, že se dívá na starý Grindhouse film. Jenže ono dodatečné poškozování je naprosto zbytečné a takhle ty snímky nikdy nevypadaly, nemluvě o tom, že natolik úpěnlivá snaha „zničit, co se dá“ vyloženě ruší, vytrhává ze sledování a destruuje několik opravdu hezky zkonstruovaných a vypointovaných scén. Akci by neuškodila menší statičnost a žánrová strnulost, i když ta je naštěstí na hony vzdálená mrtvolce v podobě Sin City – Města hříchu, a taky přehlednost, abychom věděli, kde se právě ta která postava nachází a co a proč tam dělá.

Pokud jste navíc k tomu viděli jednu z upoutávek na Grindhouse, všechny povedené akční scény (v nemocnici, s nohou a s helikoptérou) byly už tam a v tom případě přichází na řadu zklamání z toho, že se k noze-pušce dostaneme až v posledních patnácti minutách, ve kterých to řve a burácí tak, jak bohužel na začátku ne. Ani ne devadesátiminutová délka sice hodně pomáhá tomu, že není čas na nudu, ale jak praví jedno lidové moudro, „opakovaný vtip přestává být vtipem“ a pokud se člověk zasměje odřezaným varlatům a jejich povalování se na zemi poprvé, neznamená to, že se u toho stejně zabaví počtvrté či popáté.

I přes dlouhou expozici a představování každé z postav v nich máme totiž zmatek a je nám jedno, co se s nimi děje a v jakém srabu se zrovna nachází. To platí skoro o všech vyjma dvou, Rose McGowanové a Fredyho Rodrigueze, mezi nimiž funguje chemie na výbornou a kteří jsou neustále v pohybu spolu s filmem a jeho dopředu uhánějícím tempem. Na rozdíl od ostatních postav. Milostná scéna mezi nimi dá upomenout na Desperada (konkrétně postelovou scénu Banderase a Hayekové), je smyslná, erotická, žhavá a vzrušivá… ale najednou vyskočí nápis „missing reel“ a atmosféra je najednou fuč, přestože zrovna v tomto místě je zařazení nápisu o chybějícím kotouči s dalším dějem zábavné. A tak je to v Planetě Teror se vším.

Rodriguez zde baví hlavně poučeného diváka, který si vychutná všechny ty menší či větší odkazy na filmy, jichž je ve filmu bezpočet, a potěší vystihnutím atmosféry starých carpenterovek, romerovek a do jisté míry i fulciovek. Není se čemu divit, jednotlivé scény jsou většinou přímou citací či variací na Útěk z New Yorku či Den mrtvých a Crazies. Tomu hodně napomáhá i hudba, jež je sice nesmírně sebevykradačská a vypadá to v některých chvílích, že Rodriguez z nedostatku času užil zbylou skladbu ze Sin City, ale zde se to hodí víc a má to ten pravý syntetizátorový nádech 80. let, jaký známe od Carpentera.

Chválit politickou nekorektnost mi přijde bezpředmětné, protože se to od toho očekává (a z tohohle hlediska Planeta Teror dostojí svým závazkům, zabité dítě potěší). Tak snad jen zbývá se zmínit o tom, že tentokrát ten neorganizovaný chaos ani tak oproti Tenkrát v Mexiku nevadí, protože se pohybujeme ve formátu typu Grindhouse. Jsem rád, že Rodriguezův pubertální eklektizmus našel po letech konečně to správné uplatnění, jenom je nutné se smířit s tím, že tohle není další kompaktní, co do postav a dialogů nejednorozměrný krvavý morytát, jakým bylo Od soumraku do úsvitu. Škoda, splatter je to vynikající, jenom ten Grindhouse prostě ne…

GRINDHOUSE: Auto zabiják

Dokáže Tarantino napsat dialogy pro skutečné postavy, nikoliv žánrové figury? Dokáže Tarantino natočit a hlavně nastříhat akci tak, aby to nerušilo? Dokáže Tarantino zužitkovat svou velkou znalost (sub)žánru natolik, aby k němu řekl ještě v současnosti něco nového a neotřelého? Dokáže (a) Tarantino své formální a stylistické trademarky podřídit (sub)žánru, nebo (b) naopak (sub)žánr se podřídí jim? Nebudu vás dlouho napínat, odpovědi jsou následující: ano, dokonce i pro ty ženské; ano, a jakou akci; ano, a že má co říct a s čím přijít; b) je správně.

Zatímco Rodriguez se snaží, aby jeho Planeta Teror vypadala jako exploatační biják starý 20-30 let, přičemž ta snaha je tam opravdu vidět (v záporném slova smyslu), Tarantinovo Auto zabiják tak vypadá. Už od prvních záběrů je jasné, že tohle je snímek QT, v němž nebudou chybět fetišistické záběry na nohy a spousta popkulturních odkazů a skvěle napsaných dialogů. Nenechte se ale zlákat nápisem na plakátu, který slibuje „A white-hot juggernaut at 200 miles per hour!“ a mějte na paměti, že tyhle nápisy byly vždy přehnané a film nakonec nic takového nesplnil. Jsou zde při nejlepším tři akční scény, které dohromady můžou zabrat tak dvacet minut, a zbytek stopáže vyplňují s citem napsané dialogy a monology, jež se mohou zdát na první poslech o ničem. Všichni příznivci akce, očekávající závěrečnou řež z prvního Kill Bill, tak budou zklamáni, ale jako ženská verze Gaunerů Auto zabiják funguje naprosto bezchybně.

Ženský film v ryze mužském žánru může sice znít jako protimluv, ale tenhle rozpor je vědomý a hlavně uvědomělý. Za pravdu mi v tom dává hned několik scén, které mohou trošičku zavánět spoilerem (byli jste varováni). Nejmužnější postava z druhé sestavy holek, na které má políčeno Stuntman Mike, představovaná Rosario Dawsonovou, najednou při neškodném rozhovoru v restauraci odhalí, že nezná Vanishing Point a vyrůstala na romantických teenagerovskyćh komediích scénáristy a režiséra Johna Hughese. Postava herečky, která má roli ve filmu o roztleskávačkách, se za to stydí, protože je to „tak trochu porno“ a její kamarádka na to jednu mužskou, typicky buranskou postavu jako vypadlou z hixploitationů, upozorňuje, aby se o tom nezmiňovala. V momentu, kdy by následovala scéna soulože/znásilnění oné roztleskávačky dojde jen k taktnímu naznačení možného a zbytek je na fabulaci diváka, protože tohle je přece ženský film, oslavující nejen ženské kamarádství a pospolitost, kde něco takového nemá co dělat. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna…

Nečekejte žádná vypravěčské ozvláštnění v postupech střihové skladby a návaznosti jednotlivých úseků na sebe, dočkáme se pouze jedné vypravěčské kličky, která – nebýt už prozrazena v upoutávce – zarazí do sedadel svou bezprostředností. Tarantino nám v půlhodině představí spolek holek, které jedou na oslavu narozenin své kamarádky, jež pracuje jako DJ v rádiu, aby nám na nich demonstroval zranitelnost žen nejen co se týče citů, ale i tu fyzickou. Taky je to chytrý způsob k rozehrání jeho předností, dialogy zdánlivě o ničem, jež nám přibližují postavy, počínaje a výběrem dobové hudby, vytvářející tu správnou náladu a dokreslující scénu, konče.

A pak to přijde, stačí jedna srážka dvou aut a Tarantino dosahuje lepšího efektu lapání po dechu při zobrazování násilí než Rodriguez při celé hodinové řeži v Planetě Teror. To ale ještě není nic proti tomu, co přijde v závěru, kdy mu vystačí honička dvou aut, jedna převážně prázdná silnice a poutač na dvojprogram (Wolf Creek a Scary movie 4) k tomu, aby natočil jednu z nejlepších filmových honiček, jaké kdy spatřily světlo světa promítačky. Nese se v tradicích Bullitova případu či Útěku, svým minimalismem, rukodělnou prací, přehledností v nasmínání a důmyslným vygradováním a odlehčením ve správných chvílích dokáže diváka připoutat do sedadla a donutit ho nedýchat.

Nejen že je hrozně osvěžující, jak Tarantino „upgraduje“ typický slasher film tím, že hlavní zbraní záporné postavy je auto a nikoliv nůž, sekera či něco podobně ostrého a tupého, ale i důmyslnost, s jakou podtrhuje zažité kulturní a sociální stereotypy o mužských postavách, které jsou jenom nadržená a necitlivá prasata, aby tím zvýraznil ženskou sílu a přišel tak s něčím novým. Přece jenom na časy Dirty Mary, Crazy Larry a Vanishing Pointu navázala Thelma a Louise v počátku 90. let, tak proč nenavázat na ni, když se to zdá být tak logické?

To by mu ale nebylo nic platné bez dobře zvoleného hereckého obsazení, v němž nechybí i další zapadlá hvězda, kterou Tarantino úspěšně křísí. Je jí Kurt Russell, který dá upomenout svým herectvím a i vizáží na 80. léta, kdy hrál u Carpentera v Útěku z New Yorku či Velkých nesnázích v Malé Číně. Pomocí jemných gest naznačuje maniakálnost své postavy, doslova si vychutnává každou předepsanou větu ze scénáře a je zatraceně boží. O to problematičtější je přijetí náhlé změny charakteru a tím pádem i chování postavy v závěru, kdy začne ječet jako malá holka a campově přehrávat.. Kdo si totiž zaslouží absolutórim v téhle celovečerní verzi Liščí pětky, o které se baví Uma Thurmanová s Johnem Travoltou v Pulp Fiction – Historkách z podsvětí, tak to je Zoe Bellová, kaskadérka, která dublovala např. Nevěstu v Kill Bill. Nejen že bez sebemenších problémů zvládá věrohodně pronést všechny dialogy, které z jejich úst působí naprosto přirozeně (na rozdíl od takového Eliho Rotha), ale jí to chlapáctví prostě věříme. Rosario Dawsonová je film od filmu čím dál tím víc sexy a nevím, pokud to tak půjde dál, jestli to mužská část obecenstva vydrží a neexploduje jim poklopec při sledování, ale její rozšafnost (potažmo rozšafnost postavy, kterou hraje) je roztomilá a nejde si ji nezamilovat. A fanoušky mistra jistě potěší, že zde má zatím ze všech filmů vyjma Od soumraku do úsvitu Quentin největší roli, v jaké se kdy na plátně objevil, aby jednou provždy potvrdil, že je sice hrozný herec, ale jinak skvostný scénárista a režisér, který si na své konto může připsat další dokonalý film.