Profil: PAUL VERHOEVEN - část II.

„Lidi se rádi dívají na násilí a strašlivé věci. Lidská bytost je špatná a nevydrží víc než pět minut štěstí. Dejte ji do temného kina a zeptejte se, jestli se nechce dívat dvě hodiny na štěstí – a odejde nebo usne.“

Scénář RoboCopa napoprvé Verhoeven zahodil do koše, jenže ho při uklízení vytáhla jeho manželka, přečetla si ho a řekla, ať mu dá druhou šanci. Verhoeven zvýraznil satirický nádech novodobého příběhu Ježíše, v němž je úplně vše včetně policie řízeno obrovskými korporacemi a v 80. letech natočil postmoderní dílo par excellence, mixující komiksovou estetiku s westernovými půdorysy. Nebylo to poprvé, co se tělo jako metafora stalo středobodem filmu, ale bylo to bezpochyby nejvýrazněji – tělo lidské, společenské, politické a sociální. Nárůst ekonomiky v 80. letech, komercionalizace s tím spjatá, nefunkčnost mýtů a uvědomování si vlastní identity, o tom všem je RoboCop, film, který si na sebe ve Spojených státech čtyřnásobně vydělal (rozpočet byl pouhých 13 milionů dolarů).

Následovala adaptace povídky P.K. Dicka s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli Total Recall, natočená sice v roce 1990, ale svou hrdou pokleslostí a rukodělnými efekty, za které snímek získal speciálního Oscara (na další dva byl nominován – za zvuk a střih zvukových efektů), spadá ještě do éry reaganovských filmů 80. let. Je to skutečnost, nebo jenom sen, získal na konci příběhu hrdina svou dívku poté, co zachránil planetu a povraždil všechny zločince, nebo mu byla provedena lobotomie a on si polibkem užívá poslední okamžiky, než se „probere“? Total Recall je film, který si ustanoví v počátku vlastní narativní pravidla, jichž se následně drží jako Ježíš kříže a věnuje se ideovému pozadí, v němž jsou lidé ovlivňování manipulativní televizní reklamou. No řekněte, nekoupili byste to za dolar?

A protože byl film další kasovní trhák, následovala spolupráce se scénáristou Joem Esztarhazem na erotických thrillerech Basic Instinct (Základní instinkt) a Showgirls, v nichž si Verhoeven mohl dovolit bezmála cokoliv. První jmenovaný znamenal další (po Total Recallu) spolupráci se Sharon Stoneovou, kterou film „udělal“ a další hitchcockovský snímek, tentokrát okázale vzdávající poctu mistrným kouskům jako Na sever Severozápadní linkou či Vertigo. Památná scéna z výslechové místnosti, kterou stihly zparodovat komedie utahující si z akčně-thrillerového žánru až po Simpsonovy, spolu s jejím diváckým vřelým přijetím znamenala odpíchnutí se k ještě větším porcí masa. A gayové a lesbičky se můžou uprotestovat klidně k smrti.

„Žiji v představě, že můj vkus je i vkusem publika. V případech, kdy tato rovnice nevyšla, nevyšla fatálním způsobem.“

Showgirls se staly prvním studiovým filmem s nejvyšším možným ratingem „X“ (resp. „NC-17“), prvním filmem Paula Verhoevena, který si na sebe nevydělal a který propadnul v kinech, dokonce prvním filmem nominovaným na Zlaté maliny, na jejichž ceremoniál se tvůrce dostavil a převzal si cenu jak za režii, tak i za film. V Americe se stále pořádají půlnoční akce či speciální představení, na nichž obecenstvo kriticky komentuje děj. Dnes lze brát onen počin již s odstupem a i když o něm samotný tvůrce rozhlašuje, že je prostě špatný, cit pro taneční choreografii a drajv se nezapře, dokonce lze celý film brát jako ironický úšklebek a zrcadlo nastavené americkému snu a způsobu života, kdy neskutečně pitomé dialogy mají své opodstatnění v tom, kdo je pronáší. Na tomto místě se sluší podotknout, že se uvažovalo dokonce o pokračovaní nazvaném Bimbos, ale na rozdíl od RoboCopa, Základního instinktu či Hvězdné pěchoty a Muže bez stínu jsme se jej (díkybohu!) nedočkali.

Verhoeven obtížně pracuje s herci na americkém kontinentu a nebojí se to přiznat, takže namísto toho, aby sáhodlouze vysvětloval motivace postav svou lámanou angličtinou, která je ostatním prý k smíchu, předvede jim to sám! Jeroenu Krabbému při natáčení Vierde Mana ukazoval, jak že se má správně masturbovat, když někoho šmírujete; striptérkám při Showgirls zase, jak se má vrtět v bocích; při Muži bez stínu suploval všechna neviditelná zvířata svým řevem a ten mu posloužil i při natáčení Hvězdné pěchoty, kdy herce děsil, aby podali v bojových scénách co nejpozoruhodnější výkon.

Následovala adaptace románu Starship Troopers (Hvězdná pěchota) militantního spisovatele Henleina s fašistickými podtóny, která byla přetavena do neuvěřitelně zábavné a krásně sarkastické vize totalitní budoucnosti s postavami vystřihlými jako z Beverly Hills 902 10. Film, jenž překonal svou dobu a předvídal jednání Spojených států při (teroristickém) napadení byl před premiérou prezentován jako ironický škleb současné americké společnosti, aby po premiéře zůstala nálepka „akční, neuvěřitelně brutální a triky napěchovaná řežba“a diváci rozdělení na dva nesmiřitelné tábory. Rozporuplné přijetí, opěvování v evropských zemích světa, plivání ze strany fanoušků knižní předlohy, celosvětový úspěch v kinech a nadčasová vize zajistila Hvězdné pěchotě statut kultovnosti.

„Platón ve své Republice říká, že kdyby se člověk dokázal učinit neviditelným, začal by loupit, na co by přišel, narušoval by soukromí jiných lidí, znásilňoval ženy, zabíjel nepřátele – zkrátka choval by se, jako by byl bůh. Platón má podle mě pravdu v tom, že se chováme slušně a spořádaně jenom proto, že nás k tomu nutí společnost.“

A pak přišel „béčkový“ Hollow Man (Muž bez stínu), jediný americký Verhoevenův film, u kterého neměl problémy s cenzurou a hned napoprvé dostal přístupnost „R“ (tj. něco u nás jako „do patnácti let nevhodné“), přestože musel pokrátit - ale nijak výrazně - scénu znásilnění. Nikdo z tvůrců se netajil tím, že film vzniknul kvůli demonstraci síly digitálních efektů, kterým divák může podlehnout a uvěřit v to, že jsou skutečné. Scénář záměrně přeplněný pseudovědeckým žargonem, dechberoucí triky, za které byl Muž bez stínu nominován na Oscara, a závěrečná dvacetiminutovka se zálibou v destrukci těla zastřela fakt, že nejsilnějšími, protože racionálně uvažujícími a nejodvážnějšími postavami u Verhoevena nejsou muži (ti jsou u něj totiž sobečtí egoistovi trpící mesiášským či naopak napoleonským komplexem), ale soběstačné ženy.

Ženy ovlivňující vyprávění se u Verhoevena objevovaly často, ale ženy ve středobodu vyprávění, jimž se narace přizpůsobuje dle jejich libosti prozatím pouze jednou – v po dlouhých letech (22 let!) návratu domů snímkem Zwartboek (Black book/Černá kniha). V něm projde titulní hrdinka znásilňováním a ponižováním srovnatelným s Nevěstou v obou dílech Tarantinova Kill Bill či Grace v Trierově Dogville a Manderlay. Účtování s předešlou tvorbou zahrnuje výrazné a nepřehlédnutelné odkazy na většinu režisérových děl a žena uvnitř výhradně mužského světa je tak kontrapunktem k Oranžskému vojákovi, v němž se maloměšťáčtí kamarádi dostali do vyšších vrstev převážně dam. Promyšlené vyprávění, které není tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát (kdo je tady vypravěčem a proč nám zastírá nějaká fakta, upravuje obraz dle svého?), staví na úchvatném promíchání závažného tématu druhé světové války s hrdou pokleslostí a četnými exploatačními momenty. Ve výsledku nejdražší německý film všech dob, který se dostal do užšího odvarového výběru (mezi devítku), ale do finále se bohužel už neprobojoval.

Účtování a krok novým směrem, nebo přešlapování, či dokonce krok zpět? Těžko říct, snad odpoví připravovaný film Kneeling on a bed of violets o muži, který změní svou víru…

Profil: PAUL VERHOEVEN - část I.

Když si František Fuka při příležitosti premiéry Muže bez stínu v profilu Paula Verhoevena pro Cinemu stěžoval, že je těžkým oříškem napsat cokoliv o nizozemském filmaři natáčejícím kontroverzní filmy, protože jeho raná holandská tvorba je téměř nedostupná a na internetu neexistují žádné fandovské stránky, nevěděl, že brzy vzniknou a díky úspěchu posledního amerického filmu „holandského úchyla“ vyjde na DVD první (domácí) polovina jeho tvorby.

„Cítím se zodpovědný jakožto filmař? Ani náhodou, dělám kurva prostě to, co mě baví.“

Paul Verhoeven se narodil v Amsterdamu v Nizozemí (zrovna v průběhu druhé světové války), vystudoval matematiku a fyziku na univerzitě Leiden. Už v 60. letech během studií začal natáčet krátkometrážní či středometrážní amatérské filmy, sloužil u Královské německé námořní pěchoty, v níž působil jako filmař. Natočil 23minutový dokument The Marine Corps (Het Korps Mariniers), za nějž obdržel hlavní cenu – Stříbrné Slunce – na festivalu pro vojenské filmy ve Francii. Po návratu se znovu postavil za kameru, aby režíroval televizní seriál „Floris“, při němž se seznámil s Rutgerem Hauerem (ten hrál hlavní roli – Němce Ivanhoe) a udělal z něj hvězdu, svého dvorního herce a ze seriálu populární národní fenomén.

Debutoval v roce 1971 snímkem Wat zien ik? (Business is business) o dvou prostitutkách a jejich speciálních službách zákazníkům, v němž překvapivě vzhledem k jeho pozdější tvorbě a ani tématu filmu nenajdeme ani jednu erotickou scénu, zato spousta humoru a optimismu! Scénář napsal Gepard Soeteman, jenž je zodpovědný i za všech 12 epizod „Floris“ a následně zároveň i za všechny scénáře k Verhoevenovým domácím filmům (tj. Turks Fruit, Keetje Tippel, Soldaat van Oranje, televizní Voorbij, voorbij, Spetters, Vierde Man a Maso a krev, nejnověji teď Zwartboek). Skutečný triumf měl přijít až o dva roky později - Turks Fruit (Turkish Delight), první Verhoevenův film nominovaný na Oscara a v Holandsku vyhlášen filmem století. V jednoduchém příběhu o lásce mladé dívky a bohéma debutovali Rutger Hauer a Monique van de Venová, za kameru se postavil Jan de Bont. Jednalo se o adaptací novely Jana Wolkerse, která v Holandsku platí za „povinnou školní četbu“

Když s vaším druhým filmem zažijete takový úspěch, můžete si začít plnit sny. Aspoň částečně. Ten Verhoevenův je poněkud podivný, ale pro znalé jeho tvorby nepřekvapující. Rád by ukázal v mainstreamovém filmu ztopořený penis. Skoro se mu to povedlo hned v následujícím filmu Keetje Tippel, zmodernizované verzi klasické pohádky o Popelce. Zřetelný odraz Hauerova penisu ve scéně análního znásilnění byl prvním z Verhoevenových pokusů dostat mužskou chloubu na plátno. Následoval "aktivní" Michael Douglas v Základním instinktu nebo scéna s postupným zneviditelňováním penisu Kevina Bacoba v Muži bez stínu. Kameramanem Janem de Bontem úchvatně nasnímané kostýmní drama bylo další příležitostí pro Monique van de Venovou. Ta se bohužel ale na rozdíl od Rutgera Hauera či Jeroena Krabbého v amerických/hollywoodských filmech neuchytila.

„Mám rád kontroverzi, vždy mě inspiruje, abych si řekl: ,Srát na to. Pokud si nikdo nemyslí, že bych to mohl natočit, tak to natočím!´“

Keetje Tippel bylo „period drama“ z 18. století. „Period drama“ se u nás překládá jako „historický film“, čímž by se ztratil Verhoevenův vtípek, kdy se hrdinka v práci vymlouvá na měsíčky (periodu). Soldaat van Oranje (Oranžský voják) je další „period drama“, tentokrát z 20. století během druhé světové války. Velký účtovací film, který vypráví zároveň o mužském přátelství a zároveň se zabývá tématem válečné úlohy Holandska. Film s rozpočtem 2,5 milionů dolarů byl ve své době nejdražší holandskou produkcí. Turks Fruit a Soldaat van Oranje zhlédnul dokonce samotný Steven Spielberg, který byl Verhoevenovými díly nadšen až tak, že Verhoevena jako režiséra doporučil svému blízkému příteli Georgi Lucasovi na režii Návratu Jediho. Ten se na přítelem doporučené filmy podíval a návrh odmítnul. Verhoeven to později v médiích komentoval slovy, že „Lucas se asi obával, že by u mě Jediové začali spolu vyjebávat“.

Z následujícího Verhoevenova filmu Spetters už však pro otevřenost sexuálních scén odešel i Steven Spielberg. Spetters je nezvykle otevřený teenagerovský film, jenž se dotýká otázek postižených, homosexuality a víry v Boha. Vypráví o skupince přátel, jejichž společnou zálibou jsou motorky a závodění. Jeroen Krabbé zde podruhé po Oranžském vojákovi spolupracuje s Verhoevenem a Rutger Hauer opakuje svou úlohu násilníka z Keetje Tippel, autotématičnosti filmu je podpořena ještě konkrétním odkazem, v němž jeden z hrdinů instruuje svou přítelkyni, aby při předstírané souloži sténala jako v Turks Fruit.

V zahraničí se Verhoevenovy filmy líbily. Domácí kritika mu ale vytýkala přímočarost, významovou plytkost a povrchnost příbuznou reklamní estetice. Tak se rozhodl na domácí kritiku odpovědět svým posledním filmem natočeným v Holandsku na hodně dlouhou dobu – Vierde Manem. Toho možná znáte i vy, vyšel u nás totiž na videokazetách jako Čtvrtý muž. Nebyla to však odpověď, v níž by dával svým kritikům za pravdu. Naopak svůj film pojal jako výsměch všemu, co mu vyčítali. Přeplnil film kýčovitou symbolikou, nebál se bořit tabu v otázkách orientace a víry, uchýlil se k pokleslým násilným výjevům… Přesto ale příběh o homosexuálním spisovateli, kterého svede žena-vamp, jejíž manželé umírají za záhadných okolností, drží pohromadě a je v pravém slova smyslu hitchcockovský. Lze nalézt spoustu vztyčných bodů se Základním instinktem: femme fatale, voyeurství, bisexualitu a otevřenost sexuálních scén.

Vierde Man je ale filmem, který nejlépe vyjadřuje postoj Verhoevena k náboženství. Dle něj je křesťanství pouhou interpretací reality, s charakteristickými vlastnostmi schizofrenie a tendencí vypadat jako magie či okultizmus. Křesťanská víra je postavena na jednom z nejnásilnějších vražedných činů vůbec, ukřižování, jinak by na lidi snad ani nemělo takový dopad. A že o ironizování náboženských motivů u něj není nouze. Nejvíc zapamatovatelné je asi rozstřílení Murphyho v RoboCopovi, které upomíná na ukřižování Ježíše Krista. Ve Spetters je jedna z postav točena z podhledu s nasvícením tak, že to vypadá, jako kdyby kolem své hlavy měla svatozář. Vierde Man je náboženskou symbolikou přeplněn. Nepřekonán zůstane výjev s homosexuálním autorem, kterému se v kostele zhmotní Ježíš na kříži a on si to s ním začne rozdávat. V Muži bez stínu si zas pro změnu jedna z postav myslí, že je bůh (ne náhodou se jmenuje Sebastian, tj. jméno podobné „christian“ - „křesťan“).

„Když jsem natáčel filmy doma, kritici soudili, že jsou dekadentní, perverzní a slizké. Tak jsem se přestěhoval do Spojených států. To bylo před 10 lety. Mezitím byly mé filmy kritizovány jako dekadentní, perverzní a slizké i tam.“

NEWJERSEYSKÁ HEXALOGIE: EPIZODA III – CHASING AMY

Chtěli po něm vztahy řešené na vyšší než ryze pubertální úrovni, a tak udělal to, že vyřazené pasáže z Mallrats, konkrétně scéna dialogu o fistingu, daly vzniknout filmu, který je asi vedle Clerks tím nejosobnějším a pro mě osobně i nejlepším Smithovým dílem. Při psaní vycházel ze svého vztahu s Joey Lauren Adamsovou, která mu s ním pomohla spolu Benem Affleckem, a to celé krom bývalého vztahu podnítil i Smithův bratr-otevřený homosexuál, když se se Smithem bavili o tom, jak je 99,99…9% amerických filmů s homosexuální tématikou klišovitých (jmenuje hlavně Základní instinkt a Ptačí klec). Přesto se ale nevzdal své poetiky a přesto že se zde nesetkáme ani s maloobchodem či supermarketem a Jay a Tichý Bob zde neprostupují celým děním, ale ukáží se zde na pět minut, nechybí dialogy o Hvězdných válkách, odkazy na Čelisti (dialog o fistingu a následných jizvách je parodií obdobné scény na lodi mezi Hooperem a Quintem, navíc dva hlavní hrdinové už nejsou jenom velcí fanoušci komiksů, ale dokonce je i tvoří… i když je jeden z nich zkurvený obkreslovač! Samozřejmě se zde objeví číslo 37 v několika různých variacích, převážně v úvodních titulcích, a i hokej zde sehraje kruciální roli vzhledem k narativu filmu.

Chasing Amy je romantická komedie, v které je překvapivě málo romance a humoru, opepřená pernými a vulgárními dialogy, založená na jednoduché premise, že se kreslíř komiksů (Ben Affleck v životní roli jako Holden McNeil) zamiluje do ženy-lesbičky (Joey Lauren Adamsová jako Alyssa – píseň, kterou ve filmu zpívá, zpívá skutečně ona a dokonce si jí i napsala), která má ale svou minulost a pověst, o které se dozví a jež jejich vztahu stojí cestě… víc než sexuální orientace obou. Neholduje jim ani nejlepší Holdenův přítel Banky (Jason Lee), který je značně homofonní a nemá pro jejich vztah pochopení, protože je mu jasné, jak to skončí. Ok, přiznávám, že třetí Smithův počin může být pro někoho nestravitelný, protože to chce spoustu životních zkušeností či alespoň dostatek empatie, a fanoušci vtipů o prdění anebo rozličných eskapád „dynamického dua heterosexuálních partnerů“ přijde zkrátka. Kevin Smith na různých univerzitách vždy rád na otázku, jestli natočí někdy nějaké sci-fi s úsměvem dodává, že už jedno natočil: jmenovalo se Chasing Amy, protože žádná lesbička by se niky, nikdy nezamilovala do chlapa… přestože, nebo právě protože… je to Ben kurva Affleck. A navíc Chasing Amy funguje i jako alegorie o tom, že se uvnitř hollywoodského systému a mainstreamového filmu dá vyprávět velice osobní příběh, kterému bude chtít naslouchat víc lidí, než vaši nejbližší známí.

Kvůli komerčnímu a i kritickému neúspěchu předchozího Smithova počinu film produkoval Mosier a s Miramaxem byli domluvení, že pokud se jim film bude líbit, koupí ho a nasadí ho do kin. Smithova strategie je pochopitelná, protože z toho Miramax (každému snad došlo, že je řeč o Miramaxu v dobách Weinsteinů, tedy Weinsteinmaxu) chtěl udělat další pubertální komedii odehrávající se na škole, v které by hráli tehdy populární herci jako Drew Barrymoreová, David Schwimmer a Jon Stewart. Na film měli 250 000, kdyby Smith svolil a obsadil herce, které zamýšleli Weinsteinové, byly by to miliony 3. (250 000 je čirou náhodou jedna čtyřiadvacetina rozpočtu Mallrats). Mám-li si vypomoct berličkou, pokud Clerks jsou Smithovi hitoví Gauneři a Mallrats se nezdařilo být druhým Pulp Fiction co do kultovnosti a úspěšnosti v kinech, Chasing Amy je jednoznačně Jackie Brownovou… překvapivě dospělé a vyzrálé dílo, které nikdo od takového tvůrce nečekal a které má v sobě tolik životní pravdy, až je to téměř nesnesitelné, že s některými filmy člověk rád váže krásné přátelství, už kvůli tomu začátku.

Jak zněl slogan filmu, „Není to o tom, koho miluješ. Je to o tom jak.“ či „Sex je jednoduchý, láska je těžká.“. Smith konečně dosáhnul i kritického úspěchu, svědčí o tom mj. i ceny od Asociace chicagských kritiků, Asociace lasvegaských kritiků, zabodoval překvapivě ale i u mladších diváků, když byl nominován na cenu MTV za „nejlepší průlomový herecký výkon“ a „nejlepší polibek“. Na rozdíl od Mallras si Chasing Amy vedlo velice dobře i v kinech, rozpočet činil oněch 250 000 dolarů a v kinech k 28. září 1997 vydělal 12,006,514 dolarů. Film ale rozhodně nepotěšil všechny, hlavně tedy lesbičky – když pominu ten tábor, který ani film neviděl, přesto ho nesnáší, v An Evening with Kevin Smith 1 jedna lesba vystoupila ostře proti filmu, že je „hloupý, ale bezbranný“. Zvláště jí vadila věta z filmu, že „každá lesbička k tomu, aby byla hetero, potřebuje jenom dobrého utahováka“. Smith kontrovalo tím, že tuhle větu ve filmu pronáší hloupá postava, která se vždycky mýlí, Banky (on sám se spíš cítí být Holdenem… taky píchal Joey Lauren Adamsovou), a že je škoda, že ji neznali, když natáčeli ten film, protože „hloupý, ale bezbranný“ by byla ideální věta na plakát (a Smith by byl opravdu schopný to tam dát, takže to škoda je).

Chasing Amy dokonce Smith považuje, resp. do příchodu druhých Clerks považoval za svůj nejoblíbenější film, jeho matka dokonce za jeho nejlepší s vyjádřením, že je jí spousta témat toho filmu blízká a nakloněna v tom smyslu, v kterém on nemůže pochopit (což je to stejné, jako kdyby mu někdo položil zbraň k jeho hlavě a zmáčknul spoušť, jak komentoval svůj pocit v té chvíli, když to uslyšel). Smith se začal svým třetím filmem vyjadřovat k závažným tématům, která vzbuzují velkou dávku kontroverze, přesto ve filmu zanechal postavy Jaye a Tichého Boba, protože je mnohem jednoduší mluvit o těchto tématech a prostřednictvím vulgárně-pubertálního Jayova fórku neupadnout do didaktičnosti. A jeho následující počin zabývající se otázkami víry, Dogma, je toho potvrzením…