NEWJERSEYSKÁ HEXALOGIE: EPIZODA II - MALLRATS

Mallrats měli být Smithovým Pulp Fiction, hlavně co do tržby, jeden z producentů filmu dokonce Smithovi řekl, že mohou úspěchem a kultovností překonat Pulp Fiction, když si tak dobře vedla první projekce filmu na Comic-Conu. Jenže marketing katastrofálně selhal, zatímco aby založili šéfové studií kampaň na Jay a Tichém Bobovi, kteří si u hlavní cilové skupiny vydobyli statut kultu, tak lákali diváky na Shannen Dohertyovou a Jasona Lee, jež měli dvě divácké základy – ta minimální je milovala, ta většinová nevěděla, o koho se kurva jedná. A tak to bylo celé natáčení, vlastně ještě předtím – přestože Smith s Mosierem producentům a studiu říkalo, že šest milionů na film o dvou chlápcích poflakujících se po obchoďáku moc, oni tvrdili, že za míň se natočit film nedá… a že Clerks ani filmem nejsou, ale spíš kamarádským pokusem o něj. I přes úspěch u diváků na různých festivalech se na návštěvnosti v kinech podepsala i drtivá kritika, jedna z nejdrtivějších od Kenny Turnerové z LA Times, která milovala Clerks, se nesla v duchu, že by Mallrats měli být na vrcholku žebříčku seznamu pokračování, které nikdy neměly vzniknout. Od té doby je Smith vůči kritikům dost nevraživý, nazývá se sice „press whore“ („novinářskou děvkou“, která by a publicitu udělala cokoliv), ale nedávná kauza Smith vs. Siegel (dostanu se k ní v případě Clerks II) se ukázalo, že Smith některé kritiky nepouští na předběžná promítání třeba jenom na základě neoslavné recenze Mallrats či Chasing Amy a vůbec nepomůže, že vynesl do nebes daný nebožák Clerks apod., dokonce stačí i zmínka o tom, že Smith je sice výborný scénárista, ale nikdy nebyl dobrý režisér!

Úspěšná formulka pro ať už přímá, či nepřímá pokračování „větší“ nefunguje holt vždycky, ale je zázrak, že se Smithovi povedlo natočit Mallrats tak, jak zprvu zamýšlel. Studiu se totiž nelíbil Jason Mewes, v případě Clerks jim připadal až tak moc výstřední, že ho na rozdíl od Tichého Boba nepovolili dát na plakát filmu, protože by spoustu potenciálních diváků odrazoval. A v případě Mallrats ho chtěli dokonce přeobsadit, na roli Jaye dělali zkoušky například Seth Green a Breckin Meyer, i když oba dva začínali svůj konkurz stejným dotazem: proč nahradit herce zrovna u postavy Jaye (oba byli totiž velcí fanoušci původních Clerks)? Studio jim nakonec dalo za pravdu, což ale znamenalo, že kdyby byl jakýkoliv problém s Mewesem během natáčení, mohou ho okamžitě vyměnit kýmkoliv budou chtít a první den natáčení se dva manažeři byli podívat, jak to už tak dost vynervovanému Mewesovi jde. Možná to je důvod, proč Mewes nedostal alespoň nominaci na Oskara za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Rozhodně ale „výstředně“ (použito je slovo „odd“, tj. divně apod.) nepůsobil jenom na šéfy studií, ale i na Jasona Lee, který se na konkurzu Mewese držel dál, až se mu na natáčení svěřil s tím, že se ho bál – myslel si, že je to jeden z těch lidí, kteří jsou obsazováni do filmu, protože jsou i takoví ve skutečnosti a očekával, že kdyby se s ním dal do řeči, tak na něj začne pokřikovat

„Jdi do hajzlu, na co to kurva koukáš? Chci tě vykouřit a nakopat ti prdel.“

Smith nám zde představuje dva kamarády, T.S. a Brodieho, s kterými se právě rozešly jejich přítelkyně a oni se s tím hodlají vyrovnat tak, že jdou do obchoďáku, kde na ně znovu narazí, uvědomí si, že je milují a snaží se je získat - samozřejmě za přispění „dynamického dua“ Jaye a Tichého Boba – zpět. Mezitím dojde na dialog o Hvězdných válkách, sexu nezletilých, nebezpečnosti jezdících schodů v obchoďácích, zapamatováníhodná diskuze o tom, jestli Lois může mít Supermanovo dítě, znesvěcení velikonočního králíčka a objeví se na pár minut dokonce sám guru Stan Lee, který promluví jednomu z hlavních hrdinů do duše. Spousta lidí na Clerks přitahovala ona „counter-culture“, což je něco, co mainstreamově vypadající Mallrats jednoduše nemohli a ani nechtěli nabídnout. Producenti zamýšleli Mallrats jako „chytré Porky´s“, film plný koziček a nepřístojného humoru, který osloví mladé diváky – a v tomto případě překvapí, že přinutili Smithe jednu scénu vynechat a vůbec nenatočit. Scéna, která se později objevila v Něco na té Mary je a zajistila filmu dobrou pověst a i vysokou návštěvnost… ano, hádáte správně, jedná se o inkriminovanou scénu masturbace, při níž sperma skončí na vlasech Cameron Diazové a ty jí poté legračně stojí… Tohle měli mít na starost Jay a Tichý Bob a objektem jejich zájmu měl být kdo jiný než Shannen Dohertyová, která má v Mallrats takové štěstí v převlékacích kabinkách na Tichého Boba!

Mallrats navíc doslova přetéká nápady a spousta dialogů se stala kultovními, schválně kolikrát jste ve svém životě slyšeli „Ani peklo nezná tolik nenávisti jako žena opovrhující Segou“ či „Lois nemůže mít Supermanovo dítě, její vejcovody by neunesly jeho sperma!“ anebo „Miluju vůni komerce po ránu!“? Velice rozmanité a skutečně zajímavé postavy, dokonale načasované a vypointované vtipy a film, který bezpochyby předběhl svou dobu závěrečnou dekonstrukcí romantických pořadů ve stylu Rande, a závěrečná chůze Jaye a Tichého Boba s orangutanem vstříc západu slunce se může vyrovnat i Moderní době Charlieho Chaplina. Jednoznačně nejsevřenější Smithův kousek, který je tím nejideálnějším počinem, kterým začít, neznáte-li jeho tvorbu, po kterém si řeknete buď nadále „Smith ano“, nebo „Smith ne“.

Pokud by někomu chyběl nepostradatelné narážky na Spielbergovy Čelisti, které jsou ve Smithově universu téměř stejně probírány jako Hvězdné války, ten asi neví, že dva hlavní hrdinové filmu se jmenují dle „postav“ ze Spielbergova hitu: T.S. Quint a Brodie Bruce – Quint je jedna z postav Čelistí a „Bruce“ se říkalo mechanickému žralokovi při natáčení. Podstatnější je ale zjištění ohledně příbuznosti dvou postav z Clerks a Mallrats. Úvodní titulky Mallrats jsou odmalovány voice-overem Jasona Lee, který vypráví o sexuálně náruživém bratranci Waltrovi, jenž si strkal kočky do svého zadku, v Clerks Randal (Jeff Anderson) vyprávěl o bratranci Walterovi, který si zlomil vaz, když si ho snažil sám vykouřit. To znamená, že možná Randal a Brodie jsou bratranci. A malou, ale podstatnou roli si v Mallrats zahrál Smithův jiný kamarád Ben Affleck, kterému se tak líbil v Linklaterově Slackerovi (191), který měl dostat u Smithe roli hlavní hned v dalším počinu – Chasing Amy, odpovědi kritikům Mallrats na četné výtky, že se málo zabývá skutečnými dospěláckými vztahy…

NEWJERSEYSKÁ HEXALOGIE: EPIZODA I - CLERKS

V následujícím článku se vyskytují sprostá slova a spousta osobních příhod ze života Kevina Smithe, tvůrce Clerks, Mallrats, Chasing Amy, Dogma, Jay and Silent Bob strike back a Clerks II, takže by ho neměly číst těhotné matky (protože je o filmech plných fórů o hulení a souložení), ochránci zvířat (dojde na šukání psů), homofóbové (dojde na kouření falických symbolů v hvězdárenském centru) a fanoušci Magnólie (protože P.T.Anderson nebude nikdy tak dobrý scénárista jako Kevin Smith).

Základní rozdíl mezi filmařem jako Kevin Smith a váženými tvůrci jako Spike Lee, Woody Allen či Martin Scorsese je ten, že když mají QaA vystoupení na univerzitách, Scorsesemu a Leeovi nenabídnou felaci za pět babek (a ještě někdo se jménem Geek, geez). Mám rád oslí můstky a vždycky jsem chtěl nějaký očividný použít, takže: přátelství mezi Kevinem Smithem a Jasonem Mewesem, které trvá už dobrých víc jak 13 let a které vykrystalizovalo ve vznik kultovních filmových postaviček Jay a Tichý Bob a sérii šesti navzájem postavami, prostředím a tématy propojenými filmy tzv. „newjerseyské hexalogie“, začalo díky felaci.

Kevin Smith a Jason Mewes měli stejné přátelé, ale nebyli přáteli (hlavně proto, že Mewes nenaplnil jeho očekávání), jenže Mewes si nedal říct a Smith toho využíval – například jako výpomoc na otravnou a nudnou, špatně placenou brigádu. Slýchal o něm od svých přátel, že je to jedno z těch dětí, o kterých se vyprávějí pouliční legendy: „To je ten, který rozbil to okno, oprcal toho psa…“ (ale jenom jednou…) a že je hrozně vtipný, ale když se Smith s Jasonem prvně seznámil (na cestě autem na komiksovou výstavu), nepřipadala mu Mewesova zvuková ekvilibristika vůbec vtipná. Prolomila to až jedna eskapáda felací v hvězdářském centru, kde byl Smith se svým kamarádem a najednou tam vtrhl Jason a začal felovat všechny falické symboly, aniž by se na ně podíval a čekal na schválení, až mu všechny došly a Smith si řekl, že je to někdo, s kým chce strávit zbytek života:

„Zaprvé je vtipný a zadruhé to vypadá, že vykouřil spoustu čuráků, což se
bude hodit, když zhlédneme všechny filmy a večer bude dlouhý…“

Přestože je tento článek většinou zaměřen na Smithovy fanoušky, nebylo by vůči těm ostatním fér je nezahrnout a nevyčlenit pro ně jeden-dva seznamovací a do smithovského universa uvrhávající odstavce. Už z toho důvodu, že čím víc fanoušků má Kevin Smith na Slovensku a v Čechách, tím je větší obeznámenost s popkulturou. Tak tedy… Kevin Smith je americký nezávislý tvůrce, který si získal svými filmy slušnou fanouškovskou základnu, protože jeho filmy vycházejí ze života a přestože takhle skuteční lidé nemluví, mluví o podobných věcech a záplava vulgárního humoru a četných popkulturních referencí od Star Wars po komiksy (hlavní dvě témata Smithova universa) v perfektně vycizelovaných dialozích je k zbláznění vtipná a hlavně chytrá. Proto se ve spoustě recenzí na jeho filmy dočtete, že Smith je velice dobrý scénárista, ale o něco horší režisér, protože u něj kamera slouží pouze k zachycení dialogů, i když se musí uznat, že v akčnějších pasážích v Dogma byl docela jistý v kramflecích a v druhých Clerks mile překvapí muzikálovým číslem.

Smith točí filmy dle svých scénář a obsazuje se do role Tichého Boba, kterého poznáte tak, že má na sobě dlouhý kabát a vousy (a mlčí, pochopitelně), jeho ukecaného parťáka, který myslí jenom na souložení a hulení, hraje Jason Mewes a dohromady tvoří dvojku vedlejších zábavných postaviček, které v rozhodující chvíli rozčísnou celý problém filmu a pomohou postavám jít dál. Smith natočil zatím 7 filmů, ke kterým si napsal scénář a v kterých hrají a podílejí se na nich jeho blízcí přátelé, 6 z nich se řadí do tzv. „newjwerseyské hexalogie“. Ta započala debutovým snímkem natočeným z jedné kreditky a odprodaných sběratelských výtisků Spider-Mana Clerks (na videu jako Podvodníci z New Jersey, v televizi jako Mladí muži za pultem), pokračovala „Clerks ve velkém“ Mallrats (Flákači – malý obchod Quick Stopp byl vyměněn za supermarket a neznámé herce nahradil Ben Affleck a Shannen Dohertyová), rozporuplně přijatém kritikou a zkultovnělém až při uvedení na DVD, Smithův asi nejlepší film Chasing Amy (na videu jako Zoufalec, v televizi jako Hledám Amy) obracející všechna klišé romantických filmů stylu „potkají se dva“ naruby a vzniklého na základě dialogu s homosexuálním bratrem, Dogma o dvou padlých andělích chtějících se vrátit na nebe, čímž by způsobili zničení celého života na zemi (protože by dokázali, že Bůh je omylný), proti jehož uvedení bylo snad více protestů než v případě Da Vinci Code, Jay and Silent Bob strike back (Jay a mlčenlivý Bob vrací úder – fanoušci NIKDY neodpustí distributorovi tento překlad) o cestě titulních hrdinů do Hollywoodu, aby zabránili natočením filmu o nich, a pokračování debutového snímku Clerks II o krizi středního věku, existenciálních otázkách a tématech přátelství, zodpovědnosti v rodičovství i životě a anální laceraci oslů a kalhotkových skřítcích . Jediným filmem, který do téhle série nepatří, je Jersey Girl (Táta na plný úvazek), prostřednictvím které se Smith vyrovnal s úmrtí svého otce a natočil sice na hollywoodské poměry nadstandardní žánrovou podívanou s odzbrojujícími dialogy (první rande s debatou o masturbaci aj.), ale přesto svůj nejhorší film, kterému chyběla pojící dvojka Jaye a Tichého Boba, „heterosexuální životní partneři“ a velcí fanoušci Johna Hughse, jež se stala velice populární a objevila se v malých rolích i v několika filmech (nejočividněji v třetím Vřískotu).

Všechno to začalo v roce 1994, resp. ještě o něco dřív, když Kevin Smith viděl film Slacker (1991) jiného amerického nezávislého tvůrce Richarda Linklatera, v kterém se čistě náhodou objevili v malé roličce i Ben Affleck a Shannen Dohertyová (z Flákačů). Jak jsem se zmínil už výše, Clerks vznikli z celkem deseti kreditek, vypůjčených peněz od rodičů a přátel a díky odprodané sbírce komiksů, kterou si Smith po úspěchu filmu koupil nazpátek. Původně měl taky hrát jednu z hlavních rolí, Randala, což je taky důvod, proč má tato postava ty nejlepší hlášky z celého filmu, ale Smith si za boha nemohl zapamatovat dialogy ze scénáře… je v nich spousta sprostých slov a tak. Premisa je velice jednoduchá, Dante musí strávit v práci, kterou ze srdce nesnáší a nudí se v ní nebýt svého dobrého kamaráda z videopůjčovny Randala, den i přesto, že „tam vůbec neměl být“ a měl hrát hokej se svými kamarády.

Film vystavěný na dobře odpozorovaných situací ze života, vtipně napsaným dialogům a chirurgicky přesně vypointovaným sekvencím natočený na černobílý materiál vzbudil velkou odezvu na festivalu v Cannes, kde Smith získal „Award of the Youth“ a „Mercedes-Benz Award“. Ani se nechce věřit tomu, že film natočený za pouhých 27 525 dolarů si najde tolik fanoušků – převážně mezi mladými, když se vedle vážných otázek na téma „kam v životě dál a jak v partnerských vztazích“ diskutuje i o kouření 37 kokotů (najednou!), morální závadnosti Hvězdných válek a nadržená hrdinova přítelkyně osouloží mrtvého dědu na záchodě s pornáčem v ruce. Přestože v té době Smith ještě netušil, že na základě svého debutu vystaví celé universum, které bude později čítat i specializovaný obchod a animovaný, bohužel nepříliš úspěšný seriál či naopak velice populární komikovou sérii, může být rád, že se nerozhodl pro depresivní zakončení filmu, v němž měl jeden z hrdinů (Dante) zemřít. (Tato verze, delší od kinoverze o deset minut s několika rozšířenými scénami, je přesto k vidění např. na výročním vydání Clerks v regionu 1 při příležitosti 10. výročí filmu.) A protože si Smith nemohl dovolit hledem k poměrně nízkému rozpočtu natočit všechny scény, konkrétně scénu z pohřbu, díky kultovnímu statutu snímku ale byla po letech realizována aspoň v animované podobě a je k vidění například na Youtube (http://www.youtube.com/watch?v=Ufd_-rRwVc0). A finance nebyla jediná potíž toho filmu, distribuční společnost Miramax chtěla dosáhnout přístupnosti „R“ („od patnácti let/do patnácti let nevhodno“), MPAA ale po prvním zhlédnutí filmu udělila Clerks nemilosrdný rating NC-17, který znamená pro malé nezávislé filmy naprostou sebevraždu, a tak si lidé od Miramaxu najali Alana M.Dershowitze, který MPAA logickými argumenty přesvědčil, aby snížila rating filmu, aniž by se z něj cokoliv vystřihlo. Ještě že se tito lidé nedoslechli o tom, že film vzniknul na základě Alighieriho Božské komedie a je v něm přesně devět krátkých přestávek, které mají reprezentovat zvony pekla. A to by ani tento obsáhlý článek věnujícím se Smithovým filmům a Smithovi samotnému nemusel ani vzniknout nebýt Smithovy rychlosti – když chodil na vancouverskou filmovou školu, uzavřel pakt se svým kamarádem Scottem Mosierem, že když Mosier bude první režírovat, Smith mu bude jeho debut produkovat, a naopak...

„About how hard you can get hit, and keep moving forward.“

V minulém blogu se kolega Daniel Vladocký zabýval otázkou, jestli přílišné zobrazování sexuálních praktik ve filmu staví film do pozice umění, nebo naopak spíš do škatulky pornografického snímku s poukazem na estetizaci či deestetizaci nahých těl ve filmu (konkrétně se zaměřil na současné kousky Umíněné mraky, Bitva na nebi a Shortbus). Dovolil bych si na jeho text navázat a pokračovat v otázce těl ve filmu, ale se zaměřením na jejich vnímání a pojetí v komerčním akčním, popř. sportovním filmu v rámci série Rockyho skrz dobový diskurz (gender, maskulinita). Bylo by sice velice výživné zaměřit se na artovější tvůrce, jejichž díla operují s tělem v rámci narativu či žánru, upozorňují na jeho nestálost či naopak možnosti proměny, ale o samorostech jako Pasolini, Clark, Noé či Cronenberg zase někdy jindy.

Ve velice výživném rozhovoru se Sylvesterem Stallonem (stojí za pozornost už proto, že dotazovaný je schopný nějakého kulturního a i chytrého, sebeironického projevu, tudíž úplný opak postav, jež obvykle představuje) na stránkách Ain-it-cool-news (http://www.aintitcool.com/node/30861) zazněl jeden pozoruhodný dotaz od studenta, který minulý rok psal na škole práci o vztahu/dopadu prezidenta Ronalda Reagana na akční žánr v osmdesátých letech s poukazem na Studenou válku, napjaté vztahy mezi Američany a Sověty a uvedení dvou Stalloneových filmů – Rocky IV a Rambo II. Ptal se konkrétně na to, jestli si Slye myslí, že politické klima způsobilo vysokou návštěvnost obou výše jmenovaných filmů a jestli měly jeho filmy v té době dopad na pop-kulturní efekt způsobující kolaps jak Sovětského svazu, tak i Studené války. Ten mu na to odpověděl, že to byla pouze shoda náhod, že se cesty Ameriky a Sovětského svazu překřížily (je užit výraz crossroads, viz níže), zrovna když oba filmy byly uvedeny (a rozhodně to ovlivnilo návštěvnost), ale že ty filmy fungují jednoduše tak dobře, protože to nebyli vojáci, kteří byli nepřáteli, ale vládnoucí vůdci v pozadí.

Téhle otázce se věnovala už spousta lidí, většina z nich na slovo vzatých, ať už se jedná o Yvonne Tasker (Spectacular bodies (Film, Media and Cultural Studies)), Susan Jeffords (Hard bodies: Hollywood Masculinity in the Reagan Era), Sharon Williams (High Contrast: Race and Gender in Contemporary Hollywood Films) či Melani McElister (Epic Encountres: Culture, Media and U.S. Interests in the Modele East, 1945-2000 (American Crossroads)). A zaměřím se na ní i já, i když vzhledem k rozsahu „blogu“ ve velice omezené míře, jen s několika hlavními postřehy – a snad text o něčem tak „pokleslém“, jako je gender, fenomén „hard bodies“ a série Rockyho, přiměje se zajímat o otázku více… snad.

Nechci psát o tom, jaké jsou jednotlivé filmy Rockyho, ale zaměřit se zprvu na to, jaké jsou jeho světy. Nabízí se srovnání s taktéž Stalloneho filmem Demolition Man, oslavujícího sílu jednotlivce a jeho ducha na úkor kapitalistických složek společnosti, ve kterém je svět vylíčen jako moc čistý, přehledný a ženský, tj. svět naprosto nevhodný pro hrdinu filmu – bývalého Rockyho a Ramba, libujícího si v chaosu, ušpiněnosti a opožděné chlapeckosti s potvrzováním maskulinní a heterosexuální pozice každým vyhraným zápasem v ringu, jako tomu tak bylo u Zuřícího býka. Jednotlivé díly Rockyho odrážejí společenské sociálně-politické nálady dané éry a posilují ducha společnosti – každý má přece právo na svůj sen, za kterým si musí cíleně jít (jak machiavelistické!) a dokázat ostatním, že i pouhý prosťáček z lidu může čelit mistrovi světa a získat si tak dav, popularitu aj. Nejde o vítězství, jde o samotnou cestu – kdyť Rockymu jenom stačí, aby vydržel 15 kol a mohl se tak postavit sám sobě.

Příkladný je v tomto ohledu snad ideologicky nejzajímavější a možná i nejlepší díl Rockyho – Rocky IV, ve kterém poctivá ruční práce člověka a vztah k přírodě zvítězí nad nelidským robotem podrobeným výdobytkům moderní techniky, jinak řečeno: jednotlivec je víc než masa či strašlivá síla. Přestože od začátku Rocky neměl moc šancí, dokázal, že Západ může nad Východem vyhrát – i když byl moc malý a potřeboval by na Ivana Draga žebřík a postrádal všechny možné i nemožné fyzické předpoklady k vítězství. Kulturisté, kteří dávají přednost vypracovanému tělu bez mozku, jsou z principu špatní, nemohou být nikdy kladní hrdinové: podstatná je individualita, self-mademanství, nikoliv velká hora svalů, což platí jak pro Dolpha Lundgrena jako Iva Draga ve čtvrtém Rockym, tak i pro velice populárního Mr. T, který byl ústředním protivníkem našeho hrdiny ve třetím díle. Je jednoduché se ztotožnit s hlavním hrdinou, protože je to člověk z masa a kostí, milující a nenávidící, plakající a smějící, tak lidský a tak odvážný, přestože většinou bezhlavě – socialismus na věčné časy a nikdy jinak, idea kapitalismu je zlá a musí být podrobena kritice (viz Rocky III, ve kterém si vysloužilí boxeři polehávají v bazénech a sledují televizi, jako sluhové jim slouží roboti… těm je ale nutné odstřihnout drátky, jak podotýká Paulie, protože jsou moc starostliví a přejímají lidské vlastnosti).

Třetí Rocky je taky bezpochyby nejhomoerotičtějším dílem série, který si uvědomuje svůj divácký původ - fanoušky sportovních utkání, kde je projev mužské náklonnosti ve chvílích eufórie naprosto běžný (poplácávání po intimních partiích, vzájemné objímání či odhazování dresů v dáli), ale obracuje ho záměrně vůči nim. Jakub Korda v Cinepuru č. 34 v článku "Prostor uvolňování homoerotické energie v ,mužských žánrech´" na str. 52 podotýká, že je běžná posthomérovská variace na dojemné truchlení Achillea nad padlým Patroklem: "Achilleus uprostřed nich též začínal hlasitě kvílet, ruce, jež hubily muže, si položil druhovi na hruď, často a hlasitě vzdychal jako lvice s mohutnou bradou." Takový okamžik ve třetím Rockym nalezneme, jedná se o truchlení nad smrtí blízkého přítele Mickeyho, trenéra, aby poté při zápasu s Mr.T mohly být pronášeny silně sexuálně zabarvené dialogy s homosexuálními konotacemi, od kouření po další činnosti.

Rocky oslavil v roce 2001 25. výročí, Amerika zase 225. výročí – ať mi nikdo neříká, že tohle je náhoda (nevěřil bych mu). Co představuje první Rocky? A co představuje poslední Rocky (Balboa)? Yvonne Taskerové by bezpochyby řekla něco v tom smyslu, že „akční žánr je výhradně mužský vesmír, ve kterém otázky ohledně sexuality a gendru jsou prezentovány skrze mužské tělo“. (V čemž má, aspoň co se týče 70. a 80. let , pravdu... nesmí se ale opomenout na výrazné hnutí 90. let v čele s druhým Terminátorem, Thelmou a Louiseou či Mlčením jehňátek, završeným G.I. Jane, v kterém si Demi Moorová hláškou „vykuř si ho sám“ přebírá falickou nadvládu nad mužským diktátem.) Na prvním Rockym je mj. krom ostatních témat úchvatné i uchopení vztahu mezi ženou a mužem: Rockym, který se prezentuje už od začátku jako muž, který musí udělat několik ryze mužských věcí, kterým jeho přítelkyně Adriana nebude rozumět, a Adrianou, která svou ženskou stránku skrývá za silné brýle a spoustu svetrů (3!). První Rocky boří genderové role, naprosto kouzelný je moment svádění Adriany Rockym, kdy jí sundá brýle a udělá z ní ženu (tomuto a mnohým jiným postřehům vděčím článku 25 Years of Rocky Balboa – The „Progressive“ Left´s Nightmare: http://www.frontpagemag.com/Articles/ReadArticle.asp?ID=1002).

Jenže tělo s věkem chátrá, pryč jsou doby svalovců, kteří pózují a předvádějí své svaly, jsou penisem v erekci, protože současná doba si vyžaduje velice pružné, přizpůsobivé a atleticky založené jedince. První Rocky je oslavou lidství a ducha, zhmotněním amerického snu, rozmělněného v druhém díle zbytečným nastavováním, třetí je kritikou kapitalismu jako takového, v němž svaly představují strach a jinakost, strach z atrakcí, čtvrtý je o vítězství člověka nad strojem (i Gorbačov by zatleskal!), pátému vzhledem k jeho nešťastnému postavení v rámci série se raději nevěnuji (návrat na počátek, mezi dělnickou třídu, ztráta pravého ducha sportu a otázka médií v té nejtezovitější a nejplytší podobě) a šestý díl o tom, co v životě dál po dosažení amerického snu – plný vzpomínek a nostalgie, s tělem, které se nikdy nemůže vyrovnat napodobenému mediálnímu obrazu, ale může se mu postavit a morálně zvítězit. „Každý se dokáže změnit, bojovníci bojují,“ to je rétorika nového Rockyho.