NEWJERSEYSKÁ HEXALOGIE: EPIZODA I - CLERKS

V následujícím článku se vyskytují sprostá slova a spousta osobních příhod ze života Kevina Smithe, tvůrce Clerks, Mallrats, Chasing Amy, Dogma, Jay and Silent Bob strike back a Clerks II, takže by ho neměly číst těhotné matky (protože je o filmech plných fórů o hulení a souložení), ochránci zvířat (dojde na šukání psů), homofóbové (dojde na kouření falických symbolů v hvězdárenském centru) a fanoušci Magnólie (protože P.T.Anderson nebude nikdy tak dobrý scénárista jako Kevin Smith).

Základní rozdíl mezi filmařem jako Kevin Smith a váženými tvůrci jako Spike Lee, Woody Allen či Martin Scorsese je ten, že když mají QaA vystoupení na univerzitách, Scorsesemu a Leeovi nenabídnou felaci za pět babek (a ještě někdo se jménem Geek, geez). Mám rád oslí můstky a vždycky jsem chtěl nějaký očividný použít, takže: přátelství mezi Kevinem Smithem a Jasonem Mewesem, které trvá už dobrých víc jak 13 let a které vykrystalizovalo ve vznik kultovních filmových postaviček Jay a Tichý Bob a sérii šesti navzájem postavami, prostředím a tématy propojenými filmy tzv. „newjerseyské hexalogie“, začalo díky felaci.

Kevin Smith a Jason Mewes měli stejné přátelé, ale nebyli přáteli (hlavně proto, že Mewes nenaplnil jeho očekávání), jenže Mewes si nedal říct a Smith toho využíval – například jako výpomoc na otravnou a nudnou, špatně placenou brigádu. Slýchal o něm od svých přátel, že je to jedno z těch dětí, o kterých se vyprávějí pouliční legendy: „To je ten, který rozbil to okno, oprcal toho psa…“ (ale jenom jednou…) a že je hrozně vtipný, ale když se Smith s Jasonem prvně seznámil (na cestě autem na komiksovou výstavu), nepřipadala mu Mewesova zvuková ekvilibristika vůbec vtipná. Prolomila to až jedna eskapáda felací v hvězdářském centru, kde byl Smith se svým kamarádem a najednou tam vtrhl Jason a začal felovat všechny falické symboly, aniž by se na ně podíval a čekal na schválení, až mu všechny došly a Smith si řekl, že je to někdo, s kým chce strávit zbytek života:

„Zaprvé je vtipný a zadruhé to vypadá, že vykouřil spoustu čuráků, což se
bude hodit, když zhlédneme všechny filmy a večer bude dlouhý…“

Přestože je tento článek většinou zaměřen na Smithovy fanoušky, nebylo by vůči těm ostatním fér je nezahrnout a nevyčlenit pro ně jeden-dva seznamovací a do smithovského universa uvrhávající odstavce. Už z toho důvodu, že čím víc fanoušků má Kevin Smith na Slovensku a v Čechách, tím je větší obeznámenost s popkulturou. Tak tedy… Kevin Smith je americký nezávislý tvůrce, který si získal svými filmy slušnou fanouškovskou základnu, protože jeho filmy vycházejí ze života a přestože takhle skuteční lidé nemluví, mluví o podobných věcech a záplava vulgárního humoru a četných popkulturních referencí od Star Wars po komiksy (hlavní dvě témata Smithova universa) v perfektně vycizelovaných dialozích je k zbláznění vtipná a hlavně chytrá. Proto se ve spoustě recenzí na jeho filmy dočtete, že Smith je velice dobrý scénárista, ale o něco horší režisér, protože u něj kamera slouží pouze k zachycení dialogů, i když se musí uznat, že v akčnějších pasážích v Dogma byl docela jistý v kramflecích a v druhých Clerks mile překvapí muzikálovým číslem.

Smith točí filmy dle svých scénář a obsazuje se do role Tichého Boba, kterého poznáte tak, že má na sobě dlouhý kabát a vousy (a mlčí, pochopitelně), jeho ukecaného parťáka, který myslí jenom na souložení a hulení, hraje Jason Mewes a dohromady tvoří dvojku vedlejších zábavných postaviček, které v rozhodující chvíli rozčísnou celý problém filmu a pomohou postavám jít dál. Smith natočil zatím 7 filmů, ke kterým si napsal scénář a v kterých hrají a podílejí se na nich jeho blízcí přátelé, 6 z nich se řadí do tzv. „newjwerseyské hexalogie“. Ta započala debutovým snímkem natočeným z jedné kreditky a odprodaných sběratelských výtisků Spider-Mana Clerks (na videu jako Podvodníci z New Jersey, v televizi jako Mladí muži za pultem), pokračovala „Clerks ve velkém“ Mallrats (Flákači – malý obchod Quick Stopp byl vyměněn za supermarket a neznámé herce nahradil Ben Affleck a Shannen Dohertyová), rozporuplně přijatém kritikou a zkultovnělém až při uvedení na DVD, Smithův asi nejlepší film Chasing Amy (na videu jako Zoufalec, v televizi jako Hledám Amy) obracející všechna klišé romantických filmů stylu „potkají se dva“ naruby a vzniklého na základě dialogu s homosexuálním bratrem, Dogma o dvou padlých andělích chtějících se vrátit na nebe, čímž by způsobili zničení celého života na zemi (protože by dokázali, že Bůh je omylný), proti jehož uvedení bylo snad více protestů než v případě Da Vinci Code, Jay and Silent Bob strike back (Jay a mlčenlivý Bob vrací úder – fanoušci NIKDY neodpustí distributorovi tento překlad) o cestě titulních hrdinů do Hollywoodu, aby zabránili natočením filmu o nich, a pokračování debutového snímku Clerks II o krizi středního věku, existenciálních otázkách a tématech přátelství, zodpovědnosti v rodičovství i životě a anální laceraci oslů a kalhotkových skřítcích . Jediným filmem, který do téhle série nepatří, je Jersey Girl (Táta na plný úvazek), prostřednictvím které se Smith vyrovnal s úmrtí svého otce a natočil sice na hollywoodské poměry nadstandardní žánrovou podívanou s odzbrojujícími dialogy (první rande s debatou o masturbaci aj.), ale přesto svůj nejhorší film, kterému chyběla pojící dvojka Jaye a Tichého Boba, „heterosexuální životní partneři“ a velcí fanoušci Johna Hughse, jež se stala velice populární a objevila se v malých rolích i v několika filmech (nejočividněji v třetím Vřískotu).

Všechno to začalo v roce 1994, resp. ještě o něco dřív, když Kevin Smith viděl film Slacker (1991) jiného amerického nezávislého tvůrce Richarda Linklatera, v kterém se čistě náhodou objevili v malé roličce i Ben Affleck a Shannen Dohertyová (z Flákačů). Jak jsem se zmínil už výše, Clerks vznikli z celkem deseti kreditek, vypůjčených peněz od rodičů a přátel a díky odprodané sbírce komiksů, kterou si Smith po úspěchu filmu koupil nazpátek. Původně měl taky hrát jednu z hlavních rolí, Randala, což je taky důvod, proč má tato postava ty nejlepší hlášky z celého filmu, ale Smith si za boha nemohl zapamatovat dialogy ze scénáře… je v nich spousta sprostých slov a tak. Premisa je velice jednoduchá, Dante musí strávit v práci, kterou ze srdce nesnáší a nudí se v ní nebýt svého dobrého kamaráda z videopůjčovny Randala, den i přesto, že „tam vůbec neměl být“ a měl hrát hokej se svými kamarády.

Film vystavěný na dobře odpozorovaných situací ze života, vtipně napsaným dialogům a chirurgicky přesně vypointovaným sekvencím natočený na černobílý materiál vzbudil velkou odezvu na festivalu v Cannes, kde Smith získal „Award of the Youth“ a „Mercedes-Benz Award“. Ani se nechce věřit tomu, že film natočený za pouhých 27 525 dolarů si najde tolik fanoušků – převážně mezi mladými, když se vedle vážných otázek na téma „kam v životě dál a jak v partnerských vztazích“ diskutuje i o kouření 37 kokotů (najednou!), morální závadnosti Hvězdných válek a nadržená hrdinova přítelkyně osouloží mrtvého dědu na záchodě s pornáčem v ruce. Přestože v té době Smith ještě netušil, že na základě svého debutu vystaví celé universum, které bude později čítat i specializovaný obchod a animovaný, bohužel nepříliš úspěšný seriál či naopak velice populární komikovou sérii, může být rád, že se nerozhodl pro depresivní zakončení filmu, v němž měl jeden z hrdinů (Dante) zemřít. (Tato verze, delší od kinoverze o deset minut s několika rozšířenými scénami, je přesto k vidění např. na výročním vydání Clerks v regionu 1 při příležitosti 10. výročí filmu.) A protože si Smith nemohl dovolit hledem k poměrně nízkému rozpočtu natočit všechny scény, konkrétně scénu z pohřbu, díky kultovnímu statutu snímku ale byla po letech realizována aspoň v animované podobě a je k vidění například na Youtube (http://www.youtube.com/watch?v=Ufd_-rRwVc0). A finance nebyla jediná potíž toho filmu, distribuční společnost Miramax chtěla dosáhnout přístupnosti „R“ („od patnácti let/do patnácti let nevhodno“), MPAA ale po prvním zhlédnutí filmu udělila Clerks nemilosrdný rating NC-17, který znamená pro malé nezávislé filmy naprostou sebevraždu, a tak si lidé od Miramaxu najali Alana M.Dershowitze, který MPAA logickými argumenty přesvědčil, aby snížila rating filmu, aniž by se z něj cokoliv vystřihlo. Ještě že se tito lidé nedoslechli o tom, že film vzniknul na základě Alighieriho Božské komedie a je v něm přesně devět krátkých přestávek, které mají reprezentovat zvony pekla. A to by ani tento obsáhlý článek věnujícím se Smithovým filmům a Smithovi samotnému nemusel ani vzniknout nebýt Smithovy rychlosti – když chodil na vancouverskou filmovou školu, uzavřel pakt se svým kamarádem Scottem Mosierem, že když Mosier bude první režírovat, Smith mu bude jeho debut produkovat, a naopak...

„About how hard you can get hit, and keep moving forward.“

V minulém blogu se kolega Daniel Vladocký zabýval otázkou, jestli přílišné zobrazování sexuálních praktik ve filmu staví film do pozice umění, nebo naopak spíš do škatulky pornografického snímku s poukazem na estetizaci či deestetizaci nahých těl ve filmu (konkrétně se zaměřil na současné kousky Umíněné mraky, Bitva na nebi a Shortbus). Dovolil bych si na jeho text navázat a pokračovat v otázce těl ve filmu, ale se zaměřením na jejich vnímání a pojetí v komerčním akčním, popř. sportovním filmu v rámci série Rockyho skrz dobový diskurz (gender, maskulinita). Bylo by sice velice výživné zaměřit se na artovější tvůrce, jejichž díla operují s tělem v rámci narativu či žánru, upozorňují na jeho nestálost či naopak možnosti proměny, ale o samorostech jako Pasolini, Clark, Noé či Cronenberg zase někdy jindy.

Ve velice výživném rozhovoru se Sylvesterem Stallonem (stojí za pozornost už proto, že dotazovaný je schopný nějakého kulturního a i chytrého, sebeironického projevu, tudíž úplný opak postav, jež obvykle představuje) na stránkách Ain-it-cool-news (http://www.aintitcool.com/node/30861) zazněl jeden pozoruhodný dotaz od studenta, který minulý rok psal na škole práci o vztahu/dopadu prezidenta Ronalda Reagana na akční žánr v osmdesátých letech s poukazem na Studenou válku, napjaté vztahy mezi Američany a Sověty a uvedení dvou Stalloneových filmů – Rocky IV a Rambo II. Ptal se konkrétně na to, jestli si Slye myslí, že politické klima způsobilo vysokou návštěvnost obou výše jmenovaných filmů a jestli měly jeho filmy v té době dopad na pop-kulturní efekt způsobující kolaps jak Sovětského svazu, tak i Studené války. Ten mu na to odpověděl, že to byla pouze shoda náhod, že se cesty Ameriky a Sovětského svazu překřížily (je užit výraz crossroads, viz níže), zrovna když oba filmy byly uvedeny (a rozhodně to ovlivnilo návštěvnost), ale že ty filmy fungují jednoduše tak dobře, protože to nebyli vojáci, kteří byli nepřáteli, ale vládnoucí vůdci v pozadí.

Téhle otázce se věnovala už spousta lidí, většina z nich na slovo vzatých, ať už se jedná o Yvonne Tasker (Spectacular bodies (Film, Media and Cultural Studies)), Susan Jeffords (Hard bodies: Hollywood Masculinity in the Reagan Era), Sharon Williams (High Contrast: Race and Gender in Contemporary Hollywood Films) či Melani McElister (Epic Encountres: Culture, Media and U.S. Interests in the Modele East, 1945-2000 (American Crossroads)). A zaměřím se na ní i já, i když vzhledem k rozsahu „blogu“ ve velice omezené míře, jen s několika hlavními postřehy – a snad text o něčem tak „pokleslém“, jako je gender, fenomén „hard bodies“ a série Rockyho, přiměje se zajímat o otázku více… snad.

Nechci psát o tom, jaké jsou jednotlivé filmy Rockyho, ale zaměřit se zprvu na to, jaké jsou jeho světy. Nabízí se srovnání s taktéž Stalloneho filmem Demolition Man, oslavujícího sílu jednotlivce a jeho ducha na úkor kapitalistických složek společnosti, ve kterém je svět vylíčen jako moc čistý, přehledný a ženský, tj. svět naprosto nevhodný pro hrdinu filmu – bývalého Rockyho a Ramba, libujícího si v chaosu, ušpiněnosti a opožděné chlapeckosti s potvrzováním maskulinní a heterosexuální pozice každým vyhraným zápasem v ringu, jako tomu tak bylo u Zuřícího býka. Jednotlivé díly Rockyho odrážejí společenské sociálně-politické nálady dané éry a posilují ducha společnosti – každý má přece právo na svůj sen, za kterým si musí cíleně jít (jak machiavelistické!) a dokázat ostatním, že i pouhý prosťáček z lidu může čelit mistrovi světa a získat si tak dav, popularitu aj. Nejde o vítězství, jde o samotnou cestu – kdyť Rockymu jenom stačí, aby vydržel 15 kol a mohl se tak postavit sám sobě.

Příkladný je v tomto ohledu snad ideologicky nejzajímavější a možná i nejlepší díl Rockyho – Rocky IV, ve kterém poctivá ruční práce člověka a vztah k přírodě zvítězí nad nelidským robotem podrobeným výdobytkům moderní techniky, jinak řečeno: jednotlivec je víc než masa či strašlivá síla. Přestože od začátku Rocky neměl moc šancí, dokázal, že Západ může nad Východem vyhrát – i když byl moc malý a potřeboval by na Ivana Draga žebřík a postrádal všechny možné i nemožné fyzické předpoklady k vítězství. Kulturisté, kteří dávají přednost vypracovanému tělu bez mozku, jsou z principu špatní, nemohou být nikdy kladní hrdinové: podstatná je individualita, self-mademanství, nikoliv velká hora svalů, což platí jak pro Dolpha Lundgrena jako Iva Draga ve čtvrtém Rockym, tak i pro velice populárního Mr. T, který byl ústředním protivníkem našeho hrdiny ve třetím díle. Je jednoduché se ztotožnit s hlavním hrdinou, protože je to člověk z masa a kostí, milující a nenávidící, plakající a smějící, tak lidský a tak odvážný, přestože většinou bezhlavě – socialismus na věčné časy a nikdy jinak, idea kapitalismu je zlá a musí být podrobena kritice (viz Rocky III, ve kterém si vysloužilí boxeři polehávají v bazénech a sledují televizi, jako sluhové jim slouží roboti… těm je ale nutné odstřihnout drátky, jak podotýká Paulie, protože jsou moc starostliví a přejímají lidské vlastnosti).

Třetí Rocky je taky bezpochyby nejhomoerotičtějším dílem série, který si uvědomuje svůj divácký původ - fanoušky sportovních utkání, kde je projev mužské náklonnosti ve chvílích eufórie naprosto běžný (poplácávání po intimních partiích, vzájemné objímání či odhazování dresů v dáli), ale obracuje ho záměrně vůči nim. Jakub Korda v Cinepuru č. 34 v článku "Prostor uvolňování homoerotické energie v ,mužských žánrech´" na str. 52 podotýká, že je běžná posthomérovská variace na dojemné truchlení Achillea nad padlým Patroklem: "Achilleus uprostřed nich též začínal hlasitě kvílet, ruce, jež hubily muže, si položil druhovi na hruď, často a hlasitě vzdychal jako lvice s mohutnou bradou." Takový okamžik ve třetím Rockym nalezneme, jedná se o truchlení nad smrtí blízkého přítele Mickeyho, trenéra, aby poté při zápasu s Mr.T mohly být pronášeny silně sexuálně zabarvené dialogy s homosexuálními konotacemi, od kouření po další činnosti.

Rocky oslavil v roce 2001 25. výročí, Amerika zase 225. výročí – ať mi nikdo neříká, že tohle je náhoda (nevěřil bych mu). Co představuje první Rocky? A co představuje poslední Rocky (Balboa)? Yvonne Taskerové by bezpochyby řekla něco v tom smyslu, že „akční žánr je výhradně mužský vesmír, ve kterém otázky ohledně sexuality a gendru jsou prezentovány skrze mužské tělo“. (V čemž má, aspoň co se týče 70. a 80. let , pravdu... nesmí se ale opomenout na výrazné hnutí 90. let v čele s druhým Terminátorem, Thelmou a Louiseou či Mlčením jehňátek, završeným G.I. Jane, v kterém si Demi Moorová hláškou „vykuř si ho sám“ přebírá falickou nadvládu nad mužským diktátem.) Na prvním Rockym je mj. krom ostatních témat úchvatné i uchopení vztahu mezi ženou a mužem: Rockym, který se prezentuje už od začátku jako muž, který musí udělat několik ryze mužských věcí, kterým jeho přítelkyně Adriana nebude rozumět, a Adrianou, která svou ženskou stránku skrývá za silné brýle a spoustu svetrů (3!). První Rocky boří genderové role, naprosto kouzelný je moment svádění Adriany Rockym, kdy jí sundá brýle a udělá z ní ženu (tomuto a mnohým jiným postřehům vděčím článku 25 Years of Rocky Balboa – The „Progressive“ Left´s Nightmare: http://www.frontpagemag.com/Articles/ReadArticle.asp?ID=1002).

Jenže tělo s věkem chátrá, pryč jsou doby svalovců, kteří pózují a předvádějí své svaly, jsou penisem v erekci, protože současná doba si vyžaduje velice pružné, přizpůsobivé a atleticky založené jedince. První Rocky je oslavou lidství a ducha, zhmotněním amerického snu, rozmělněného v druhém díle zbytečným nastavováním, třetí je kritikou kapitalismu jako takového, v němž svaly představují strach a jinakost, strach z atrakcí, čtvrtý je o vítězství člověka nad strojem (i Gorbačov by zatleskal!), pátému vzhledem k jeho nešťastnému postavení v rámci série se raději nevěnuji (návrat na počátek, mezi dělnickou třídu, ztráta pravého ducha sportu a otázka médií v té nejtezovitější a nejplytší podobě) a šestý díl o tom, co v životě dál po dosažení amerického snu – plný vzpomínek a nostalgie, s tělem, které se nikdy nemůže vyrovnat napodobenému mediálnímu obrazu, ale může se mu postavit a morálně zvítězit. „Každý se dokáže změnit, bojovníci bojují,“ to je rétorika nového Rockyho.

Recenze: MISSION: IMPOSSIBLE: III – dvoudisková edice

Jeden z nejprogresivnějších filmů letošního roku se k nám konečně dostává v nadupané dvoudiskové edici na DVD a je opravdu o co stát, spolu s prvotřídním zvukem a lokalizovanou bonusovou výbavou je M:I:III jedním z nejlepších letošních DVD disků.

FILM: Po vynikající, i když trochu zmatené špionážní jedničce a rozporuplně přijímané dvojce, která dojela hlavně na necharismatického záporáka (přestože se jedná o zajímavý průnik asijského stylu do amerického), přichází nejlepší díl série, ve kterém se setkává seriálový způsob narace s tím filmovým. Převážně televizní režisér J.J. Abrams, který stojí za projekty jako Felicity, špionážním dramatem Alias či velice populárním Ztraceni, z agenta Ethana Hunta dělá zranitelného a chybujícího hrdinu už od úvodního flashforwardu a důmyslným způsobem vyprávění poutá divákovu pozornost „seriálovými triky“. Film je strukturován do několika epizod, které povětšinou končí úspěšným zakončením mise s dominujícím Schifrinovým motivem, nebo naopak cliffhangerem, po kterém následuje zvolnění a vysvětlení toho, co se předtím stalo a jaké to bude mít dopady. To ale není jediný přínos M:I:III a hlavně Abramse současným akčním filmům…

Tím dalším je povýšení čistě žánrové hry na vyšší úroveň, což se týká hlavně práce s MacGuffinem – věcí, která je pro diváka filmu naprosto nepodstatná, ale je určující pro postavy filmu a popohání je kupředu. Díky tomu je třetí M:I značně žánrově sebeuvědomělým filmem, který si i důmyslně pohrává s úlohou MacGuffinu pro diváka až do poslední scény, v níž zazní výtečné: „Pokud se vrátíš, řeknu ti to.“ Dominanci chytrého letního blockbusteru ale M:I:III získává díky kinetickému oku režiséra, u kterého je přímo slast sledovat zachycené věci v pohybu, a také perfektní práce s mizanscénou a postavami, zvlášť v akčních scénách.

Ty zde rozhodně nemají funkci tradičního opájení se svou velkolepostí a naznačování divákovi, že tohle stálo moc peněz a dalo to moc práce zrealizovat, ale akční scény v M:I:III jsou určující v rámci vývinu děje a vždy se při nich dozvíme nějakou informaci anebo jsme nasměrování někam dál. Přestože je při nich užita převážně těkavá kamera a vždy se odehrává na více místech, jsou přehledné a divák má skvělou orientaci v prostoru – a díky tomu si může třeba vychutnat i ten fakt, že všechny kaskadérské kousky dělal sám Tom Cruise. Filmu taky hodně napomáhá, že na rozdíl od předešlých dílů se již nejede sólo a třetí M:I se tak víc než kdy jindy blíží své seriálové podobě prací v týmu.

I když jsou ve filmu celkem tři větší akční scény (úvodní s vrtulníky, na mostě a trademark-kový seskok z budovy na budovu), Mission: Impossible: III působí jako jedna nepřetržitá akce, která nedá divákovi skoro vůbec vydechnout – a pokud ano, tak to vydechnutí zahrnuje ironický výsměch všem klišé melodramatickým snímkům. Samotný nápad „musíš mě zabít, abych žil“ je už sám o sobě dostatečně originální, ale až jeho spojení s osobou režiséra a jeho seriálem Ztraceni a celkovou přehnaností scény tvoří jízlivý komentář všem podobným klišé (scéně v závěru pomáhá i to, že je snímána jako soulož). Abrams má navíc očividně rád různé filmy z dávné a i poslední doby, ale jejich citacemi nijak neškodí vyprávění a zasazuje tak hrdinu do nového kontextu – přijíždějící Tom Cruise na letiště upomínající na Top Gun, scéna resuscitace nemající daleko k Pulp Fiction či závěrečné pobíhání jako vystřižené z Matrixu či spíše romantické komedie. Zatím nejlepším Mission: Impossible…

DVD: Opět platí to, že do půjčoven se dostává jednodisková verze s minimem bonusů a do prodeje našlapaná dvoudisková, která se navíc může pyšnit tím, že všechny dokumenty a vystřižené scény jsou česky otitulkovány, pro střihové bonusy, upoutávky a komentář to bohužel neplatí (k tomu je alespoň možné navolit si titulky anglické).

Obraz a zvuk je takový, jak se na letní velkorozpočtový akční trhák sluší a patří, téměř bez chybičky. Obraz je 2.35:1 a vzhledem ke kinetičnosti celého filmu mile potěší, že je ostrý, reprodukce barev je na vysoké úrovni a tmavé pasáže se opravdu vyvedly, akorát menší zrno ve scéně ve Vatikánu zamrzí. Zvuk je pouze 5.1, jak originál, tak i český a maďarský dabing – o nic jsme ale nebyli ochuzeni, ani v zahraničí nevychází třetí M:I s DTS stopou. Dolby Digital 5.1 má skvěle rozložené zvukové efekty do všech kanálů a i hudba je náramně výrazná, i v tichých scénách jsou bassy dostatečně patrné: jednoduše není co kritizovat. To by tu ale nesměl být český dabing, který opět trpí naprosto tristní volbou při obsazování hl. role.

I když se poslední dobou stalo zvykem, že na prvním disku dvoudiskových edic nejsou vůbec žádné bonusy (jako tomu tak bylo jak u Superman se vrací, tak u Poseidonu), M:I:III tento zvyk docela mile narušuje. První v řadě je komentář režiséra J.J. Abramse a hlavní hvězdy a producenta Toma Cruise, který se nese v kamarádském duchu a dozvíte se z něj pramálo informací, pokud vás tedy nezajímají suchá fakta o tom, kde se co natáčelo a technické připomínky. Další je skoro půlhodinový film o filmu s názvem The Making of Mission, jenž má daleko k propagačním filmům o filmu plným poplácávání se po zádech a vzájemnému pochlebování, naopak se zde soustředíme na samotné natáčení od začátku až do konce se zaměřením na akční scény. Následuje 5 vystřižených scén, které dohromady nemají přes pět minut a většinou se jedná o tu přidanou akci postavě, tu jeden přílišně návodnou část divákovi. Bohužel chybí k vystřiženým scénám komentář režiséra či střihačky, ale u většiny scén se dá docela jednoduše domyslet, proč se nakonec ve výsledném filmu neobjevily. Bonusy prvního disku zakončuje střihový (v edici rozhodně ne poslední!) pořad Generation: Cruise, který byl k vidění při předávání MTV Movie Awards 2005 za celoživotní přínos.

První filmový disk otvírala otitulkovaná upoutávka na World Trade Center a na kolekci Toma Cruise (ten chlap je narcis), druhý neotvírá vůbec nic. Druhý disk se sestává převážně z dokumentárních pořadů, ale nesmí nechybět i upoutávky a televizní spoty či povinná fotogalerie a střihový pořad. Inside the IMF je dvacetiminutovka o postavách a hercích, kteří je ztvárňují – jeden z těch dokumentů, který je možná zajímavý předtím, než film zhlédnete, ale poté ztrácí jakoukoliv hodnotu, naštěstí na natáčení byla tak dobrá nálada a herci se o to s vámi tak rádi podělí, že to není tak špatné, jak by mohlo být. To následující dokument o délce 24 minut Mission Action: Inside the Action je detailní pohled na akční scény ve filmu, které by si rozhodně zasloužily více prostoru (jenom scéna na mostě či úvodní akce ve vrtulnících by mohla mít vlastní aspoň čtvrthodinový samostatný dokument). Sice se Mission Action ve spoustě věcí překrývá s The Making of Mission na disku prvním, ale pořád má co nabídnout. Visualizing the Mission je 10 minutový dokument o previzualizaci akčních scén, který toho sice nemá moc co říct, na druhou stranu je zde velké množství obrázkových scénářů a předběžných animací srovnaných se scénami. Mission: Metamorphosis je osmiminutový dokument o jednom z trademarků celé série seriálu a i filmu M:I: - maskách, jejich začlenění do děje, o přístroji na jejich výrobu, který uvidíme v M:I:III a o jeho výrobě, natáčení scény i dopomáhání si triky od mágů z ILM. Rozhodně jeden z těch zajímavějších dokumentů na disku, jenom škoda krátkého času.

Druhé ze tří menu na bonusovém disku otevírá kratičká pětiminutovka Scoring the Mission, ve které o úloze hudby ve filmu překvapivě promluví Tom Cruise, jehož můžeme vidět i dirigovat orchestr. O hudbu k filmu se postaral Michael Giacchino, který s Abramsem spolupracoval už na jeho seriálových projektech Alias a Ztraceni. Nejhorším bonusem na disku je jednoznačně Moviefone Unscripted: Tom Cruise/J.J. Abrams, celkem osmiminutový záznam rozhovoru ze stránek moviefone.com, v němž Tom Cruise a J.J. Abrams zodpovídají divácké dotazy – a vzájemně se chválí, až je to k nesnesení. Launching the Mission je patnáctiminutovka z premiér po celém světě, kterou je možné si buď přehrát zvlášť, anebo v celku. Jedná se o záznamy z premiér v New Yorku, Paříži, Londýna a Japonska, přičemž je nejzajímavější hned ta první, kde měl být Tom v rámci několika hodin na 4 různých místech… a přepravoval se jak autem či letounem, tak i metrem. Bonusovou nabídku druhého menu zakončuje série upoutávek, opět možných přehrát buď zvlášť, anebo najednou. Máme zde jednu krátkou upoutávku (teaser), japonskou upoutávku a dvě regulérní kinoupoutávky.

Zbytek bonusů, umístěných na třetí stránce bonusového disku, tvoří 6 televizních upoutávek (opět lze přehrát najednou), fotogalerie s celkem 98 fotkami jak z filmu, tak i z natáčení a střihový pořad Excellence in Film o celkové délce 9 minut, tentokrát při příležitosti udělování cen Britské televizní a filmové akademie při příležitosti udělení ceny „Stanley Kubrick Britannia Award for Excellence in Film“. M:I:III je dobře vybaveno i co do skrytých bonusů, kterých jsem napočítal celkem 6 – první čtyři jsou k nalezení v prvních dvou menu navrchu při označení „imf“ či dole při označení dlouhého obdelníku, zbylé dva jsou vpravo nahoře v menu upoutávek a tv spotů. Jedná se o krátké momentky z natáčení, většinou nemající ani minutu, ale potěší.

Závěr: Jednoduché rozhodování, třetí Mission: Impossible je nejen jeden z nejlepších akčních filmů tohoto roku, ale i jedním z nejlepších filmů tohoto roku vůbec. Je potěšitelné, že se k nám dostala dvoudisková verze se spoustou povedených bonusů, kterým by se dalo sice vytknout to, že se až moc podobají propagačním EPK dokumentům, na druhou stranu utečou rychle a hlavně jsou česky otitulkovány. Jenom zamrzí, že se neprodává nějaké společné balení všech tří dílů, které by sběratele skutečně potěšilo.

FILM: 10/10
DVD: 10/10