Recenze: SUPERMAN SE VRACÍ: DVOUDISKOVÁ EDICE

Bryan Singer dal vale psychologické drobnokresbě hrdinů s politickými a sociálními problémy v temných komiskových adaptacích X-Men a splnil si dlouholetý sen natočením zčásti předělávky, zčásti pokračování původních dvou Supermanů od Donnera/Lestera ze 70. a 80. let. Superman se vrací je i ve své DVD verzi super, svědčí o tom jak prvotřídní zvuk, tak i informativní bonusové materiály, které jistě potěší všechny lidi mající za to, že kvalita je podstatnější než kvantita.

FILM: Superman se po pěti letech, co byl pryč a pátral v troskách své rodné planety, vrací zpátky na Zemi, kde zjišťuje, že jeho dlouholetá láska Lois Laneová získala Pulitzerovu cenu za článek „Proč svět nepotřebuje Supermana“, má snoubence a také syna a že jeho úhlavní nepřítel Lex Luthor plánuje další ze svých ďábelských plánů, v rámci kterého musí tentokrát zemřít až miliardy lidí a opětovně jde o nějakou tu pevninu. Každý kdo by čekal nějaké to polidštění komiksové ikony a hlavně velkolepý akční spektákl, jeden z nejdražších či snad vůbec nejdražší, bude zákonitě zklamán, protože Bryan Singer na rozdíl od Petera Jacksona a jeho King Konga zná míru a ví, že ke klasice se musí přistupovat jak s velkou láskou a zanícením, aby na výsledném projektu bylo vidět jak srdce, tak i duše, i s pokorou a hlavně porozuměním. Pojmout nového Supermana jako romantický velkofilm je velice odvážný tah, který by se nevyplatil jenom tak někomu, kdyby se ten někdo – v tomto případě Singer – neobklopil kvalitními scénaristy – v tomto případě jeho staří známí z X-Menů Michael Dougherty a Dan Hartus - se smyslem pro sebeuvědomělost („Lexi, ten dům je tak starý, proč se sem vracíme?“), jemné nuansy postav a schopností inteligentně vést i vypointovat čistě požitkářský dialog („No tak, řekni to…“), kteří obohatili ryze pohádkový rámec vyprávění o několik překvapivě funkčních a osvěžujících prvků (proč v romantickém vztahu fandit Supermanovi? ad.).

Superman je kýčovitý, schématický a idealisticky naivní, na druhou stranu vyčítat mu něco takového by bylo samo o sobě velice hloupé, když výše zmíněné prvky jsou pro něj charakteristické a jedná se v tomto případě o klad. Pokud jsme se v Donnerově a Lesterově filmu dozvěděli něco o Kentovi/Supermanovi a podstatná část filmu byla věnována jeho vztahu s Lois Laneovou, kterou miluje, ovšem ona miluje pouze Supermana a Clarka bere jenom jako takového hodného nekňubu z práce, Singer se soustředí v Superman se vrací hlavně na titulní postavu Supermana, o kterém se jako diváci dozvídáme, že je velice sobecký, protože – jak říká Lex Luthor – „bohové jsou opláštěnkovaní a velice sobečtí hrdinové, kteří si létají kolem v modrém trikotu a nechtějí se o svou dovednost/schopnost podělit“. Superman sleduje televizní zpravodajství a vidí všechny ty hrůzy světa, přesto se vydává zachraňovat kočky ze stromů a ječící nanynky, kterým se pokazily v autě brzdy, snaží se zase zátky získat srdce Lois Laneové, která má ale malého syna a snoubence, který se o ni velice dobře stará a má pochopení. Superman je ve filmu líčen jako ikona, jenž je sice mnohými obdivována pro své schopnosti a to, jak s nimi zachází, ale rozhodně není symbolem pravých (amerických) hodnot: nejdřív musí zemřít, nebo při nejlepším skončit na jistý čas v kómatu, aby se mohl znovu zrodit jako lepší a chápající „člověk“ (podobný osud potkal v letošním roce i jiné dva „akční“ hrdiny, Ethana Hunta a Jamese Bonda).

Singer má navíc cit pro vystižení doby a rozhodně není manýristický, jak mu mnozí neoprávněně vytýkají – poklidné, dialogové či romantické pasáže zde střídají ty ohromné akční či heroicky záměrně přepjaté, neopájí se rozmáchlými lokacemi, pouze tam, kde v původním Supermanovi byl dlouhatánský nájezd, zde je obkroužení téhož. Superman se vrací je film, který jako kdyby k nám přišel z konce 70., popř. začátku 80. let, ve kterých je jasně definované dobro a zlo, jednotlivé stylistické prvky filmu nejsou špiněny a temporytmus snímku je vyrovnaný (s tím měl hlavně veliké problémy megaloman Peter Jackson), pouze záporáci mohou dělat něco ryze tak zlého a odsouzeníhodného, jako je zapálení si cigarety či snad dokonce doutníku! Samozřejmě ale v tomto případě bude velkou měrou rozhodovat váš vztah k původním prvním dvěma dílům Supermana, protože Singer vzdává hold opravdu ve velkém, což je patrné už od úvodních titulků filmů věrně napodobujících originál a také častých hudebních citací či komických variací slavného a notoricky známého supermanovského motivu. Nebojí se ale také v některých případech přitlačit na pilu a jít na doraz, ždímat z diváka emoce, až to není fér – to když ikonu zabíjí a poprvé se ve filmu, i když na malý moment, objeví krev: v tom případě překonává i vyvedenou a památnou scénu z druhého Supermana, v němž Clark Kent zbavený svých supermanovských schopností doslova ochutnává svou vlastní krev.

Někteří jedinci sice mohou nadávat na výraznou proměnu charakteru Lois Laneové, ale je nutné si uvědomit, že ve filmovém čase uplynulo od událostí z druhého Supermana dobrých pět let a Lois již není ta pragmatická a arogantní novinářka, která se naivně a odvážně vrhá do nebezpečných situací, ale starající se a milující matka, kterou ten humbuk kolem navrátivšího se Supermana pouze otravuje. I když je Kate Bosworthová na roli moc mladá a tento fakt působí při sledování filmu trochu jako rušivý prvek, se svou postavou se poprala se ctí (a chemie mezi ní a novým Supermanem, který sice nemá reevovské charisma, ale je tím správným nástupcem, Brandonem Routhem, dokonale funguje a oba tak tvoří na plátně perfektní pár). Kevin Spacey ke komediální maniakálnosti Lexe Luthora, která byla typická pro Gena Hackaman, přidal trochu i té démoničnosti a svou zápornou postavu si s ironií sobě vlastní skvěle vychutnává. Nejlepší na novém Supermanovi je ale to, že funguje perfektně i samostatně bez znalosti původních filmů… a když Superman Lois říká, že svět potřebuje spasitele, protože ho lidstvo denně volá a že bude vždy na blízku, je to jeden z těch magických filmových momentů, ve kterém je patrné, že filmu Superman se vrací nechybí duše, srdce a i znatelný autorský otisk.

DVD: Jak už to tak bývá, jednodisková verze, na které je pouze samotný film s možností anglického originálu a českého dabingu spolu s pouze českými a anglickými titulky, je určená pouze do půjčoven a dvoudisková, na který je k vidění hlavně téměř tříhodinový masivní dokument o pre-produkci a produkci Supermana, je pro prodej. Recenzi se budeme věnovat té plnohodnotné, určené do prodeje – absence většího množství vystřižených scén a DTS stopy ale dávají tušit tomu, že dvoudisková edice Superman se vrací není poslední.

Superman se vrací je přepsán ve 2.40:1 anamorfním widescreenu, který je – jak se na hollywoodský blockbuster sluší a patří – kvalitní a detailní, s dobře zvládnutou barevnou paletou a až přílišně tmavě podanými temnými pasážemi, bez zrn či výrazných rušivých efektů, pokud člověk pomine nepříjemné dropty kolem některých objektů. Zvuku ale není nic co vyčítat, tedy aspoň tomu originálnímu. Někoho sice může oprávněně zamrzet absence DTS ozvučení, ale prostorový mix je naprosto úžasný a pocítit to dají již úvodní titulky, které definují dva nejsilnější prvky zvuku – brilantní zvukové efekty a výraznou hudbu, jestli se k tomu připočtou ještě krystalicky čisté dialogy a povedená práce subwooferu, máme tady aspiranta na označení „nejlepší zvuk na DVD“ v tomto roce. Český dabing se sice co do technického provedení povedl, to ale bohužel nemohu říct o obsazení jednotlivých postů, kdy zvlášť Písařík jako ústřední Clark Kent/Superman byl hodně velká trefa vedle.

První disk nemile překvapí statickým a plně počeštěným menu, které je akorát ozvučeno supermanovskými motivy, druhý disk je na tom totožně, potěší ale téměř kompletní česká titulková podpora u všech bonusů vyjma tří upoutávek.

Těžištěm druhého disku je, jak jsem se již zmínil výše, téměř tříhodinový celovečerní dokument Requiem za Krypton: Jak se točil film Superman se vrací, který si je možné pustit v celku, anebo po částech (je jich celkem pět, přičemž třetí je ještě rozčleněna na 3 menší tématické celky: 1: Tajné počátky a první problémy: Krystalizující se Superman, 2. Krystalizace: Vytváření Supermana, 3. Neodolatelná přitažlivost domů na pláži: Jak se točilo – Superman na farmě, Superman ve městě, Superman v nesnázích, 4. Lexovo hobby: Jak ohrozit Supermana, 5. Superman v dálkovém balení). Requiem za Krypton je jeden z nejlepších dokumentů o filmu, který jsem kdy viděl (mohou se mu rovnat pouze dokumenty na rozšířených verzí Pána prstenů a Matrixu či Oldboye) a ani moc nakonec nevadí, že se věnuje pouze pre-produkci a produkci, tedy že se na samotnou post-produkci vůbec nedostane (nahrávání hudby a tvoření zvukových efektů, střih a digitální triky). Dokument, stylově otevřený tak, jako tomu bylo u původních Supermanů, nám dá nahlédnout s minimem mluvících hlav a s maximem záběrů z natáčení do přípravných prací s psaním scénáře po výběr herců až k jejich líčení a okostýmování stejně jako technické záležitosti, od volby kamery a typu filmu po stavbu kulis a řešení natáčení složitých trikových sekvencí. Všichni milovníci produkčních deníků si přijdou bezpochyby na své.

Dále je tu 11 vystřižených scén, které je opět možné přehrát buď zvlášť (jedná se o menší rozšíření událostí na farmě, ve výsledku nic podstatného, ale potěší), anebo všechny dohromady (celkem mají čtvrthodinu, není k nim bohužel komentář a zamrzí, že jich není víc – vzhledem k tomu, jak se Singer v rozhovorech dušoval, co vše musel vystřihnout a zkrátit). Upoutávky jsou tentokrát tři, jedna kratší, druhá delší a třetí na hru, opět platí, že je možné přehrát si je všechny (o celkové délce čtyř a půl minuty), bonusy uzavírá krátký dokumentární pohled o digitální úpravě archivních záběrů s Marlonem Brandem pod názvem Vzkříšení Jor-Ela (možná některým z vás nebude neznámý, putoval se i po internetu).

Závěr: Nový Superman je opravdu „mnohem víc než super“, jak je napsáno na zadní straně obalu. Osobně považuji Superman se vrací za jeden z nejinteligentnějších letošních blockbusterů uvedených v létě, který se hrdě může řadit mezi perfektní podívané MI:III a Miami Vice, ale chápu, že ne úplně všem se asi bude zamlouvat – zvláště ne těm, kteří více inklinují k postmodernímu megalomanství Jacksonova ražení a neradí vzpomínají na staré dobré filmové časy. DVD provedení v dvoudiskové podobě by se toho dalo docela dost vyčítat co se týče bonusové výbavy, od malého počtu vystřižených scén po absenci jakékoliv galerie či komentáře u filmu. Ale s přihlédnutím na vyčerpávající dokumentu pro jednou dám přednost kvalitě před kvantitou, a to platí i o samotném filmu.

FILM: 10/10
DVD: 10/10

Recenze: KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ 4DVD

Stalo se již pravidlem, že v časech vánočních vždy vyjde nějaká luxusní a limitovaná sběratelská edice filmu na 4 discích, a tak po Jihu proti Severu, Ben Hurovi, Titanicu a celé trilogii Pán prstenů přichází i historický spektákl Ridleyho Scotta v o 45 minut delší verzi – Království nebeské. Zůstává Království nebeské ve stínu Gladiátora, který vzkřísil zájem diváků o historickou podívanou, nebo ho svou myšlenkovou hloubkou přesahuje – a pomáhá dobrá čtvrthodina scén navíc rozvinout charaktery postav a dovysvětlit v mnohém zkratkovitou kinoverzi?

FILM: Jedno je nutné vyjasnit si hned ze začátku, i když to možná slýcháte a čtete dost často – Království nebeské má pramálo společného s Gladiátorem, přestože základní premisa, jméno režiséra a žánrové zařazení by mohlo k nepatřičnému srovnání vést. Zatímco Gladiátor je film s charismatickým hlavním hereckým představitelem, který křísí slávu zašlých časů a nabízí divákovi prostý příběh plný patosu a sentimentu a samozřejmě velkolepé lokace i spoustu úchvatných atrakcí, přičemž rezignuje na nějaké hlubší poselství a vše je v příběhu jasně definované, Království nebeské je film s poutavým myšlenkovým pozadím a soustředěním na příběh a jeho postavy na úkor velkolepých atrakcí. Scott natočil úplně jiný film, který by od něj asi málokdo čekal, zvlášť po ryze náborových bijácích typu G.I. Jane či Černý jestřáb sestřelen, vyjadřující se skrze historické pozadí k problémům současného světa, aniž by se blížil tendenčnosti a laciné podvratnosti Stoneova Alexandera Velikého či nefunkčnímu porealističnění po vzoru Tróji či Krále Artuše. Scott jednoduše – za přispění scénáře Monahana – přehodil výhybku z prava do leva a natočil překvapivě politicky korektní film, ve kterém se snaží o nastolení dialogu mezi dvěma různými náboženstvími, křesťanstvím a islámem, a do čela tohoto sporu staví velice zajímavou postavu, která je po čas celého filmu zatížena etickými otázkami ohledně čestnosti, víry, lásky a pochopení/ porozumění.

Kinoverzi Království nebeského jsem považoval za nejlepší z novodobých historických spektáklů a spolu s Alexanderem Velikým za (myšlenkově) nejzajímavějších. Měl jsem k ní však několik docela zásadních výhrad, které mi nedovolovaly jít na nejvyšší hodnocení, a nemůžu ani teď, i když je to těsně pod ním. Pohádkový koncept první hodinky filmu je díky režisérské, o 45 minut prodloužené verzi mnohem akceptovatelnější, protože je nám osvětlena více motivace postav, větší brutalita samozřejmě taky potěší a hlavně víc vynikne myšlenková hloubka Scottova eposu. Rozhodně ale nepotěší fakt, že film je teď tezovitější a ani přidané minuty nikterak zvlášť nedopomohly vývoji postavy Orlanda Blooma, která zůstává v pozadí na úkor charismatických a výtečných herců, jmenovitě Jeremiho Ironse a hlavně Ghassana Massouda i Evy Green (linie s jejím synem toho o její postavě hodně říká a vysvětluje zmatenost a skokovost kinoverze, na druhou stranu její odsunutí do pozadí v třetí třetině je stále neodpustitelné). K dobru je také nutné přičíst i to, že režisérská verze nemá tak závažné rytmické problémy a abych se přiznal, po třech hodinách trvání rozšířené verze jsem měl chuť ještě na další dobrou půlhodinu (závěrečná bitva upomínající na to nejlepší z Jacksonova Pána prstenů, jmenovitě Helmův žleb v Dvou věžích, není ale pro diváka už tak atraktivní jako v případě původní verze čistě proto, že delší sestřih jde po postavách a záv. dilema leží na bedrech postav Baliana a Guye).

Pořád ale platí, že Scott má úžasný cit pro tvoření krásných a působivých obrázků, H. Gregson Williams umí jak vhodně vykradnout hudbu svých spolupracovníků, tak složit kulervoucí ústřední motiv a že Království nebeského je historický film, který se ze všech současných historických filmů nejlépe vypořádal s vyjádřením k současným tématům (odvaha, čest, válka, láska, křesťanství a islám) skrze historické pozadí.

„Svatá horlivost je na místě tam, kde brání bezbranné.“

DVD: Začnu zápory, je jich sice málo, ale pro někoho mohou nakonec ovlivnit potenciální koupi edice. Tak zaprvé jsme přišli o DTS stopu, což je pochopitelné vzhledem k přítomnosti českého pětikanálového a polského (proč?) dabingu. Zadruhé je sice chválytebné, že skoro většina video bonusů je česky (slovensky nikoliv) otitulkována (tj. třetí a čtvrtý bonusový disk mají poměrně kvalitní titulky, včetně upoutávek!), bohužel to se ale nevztahuje na tři komentáře k filmu samotnému a dodatečné faktografické titulkové stopě. Zatřetí a za poslední – všechny sběratele jistě nepotěší provedení jak samotného disku, tak i typ obalu, který je svou tloušťkou určen na jedno a dvoudiskové edice, ale do jeho středu uvnitř je vložena pošetka s dalšími dvěma disky. Na nádherný rozkládací digi-pack tak můžete zapomenout a vedle rozšířených verzí Pána prstenů či Titanicu a Ben Hura bude vypadat Království nebeské jako chudý příbuzný, dokonce i papírový přebal svým doslovným překladem bonusových materiálů a nesprávně uvedeným časovým údajem (film má ve skutečnosti 191, nikoli 145 minut) dvakrát nepotěší.

Obrazové a zvukové stránce disků (film je kvůli své délce a četným zvukovým stopám rozdělen na dva disky, nově je zde „předehra“ a „přestávka“) je málo co vytknout. Obraz je jasný, kontrastní, s dobrou reprodukcí barev a bez rušivých zrn či nečistot, přidané scény jsou k nerozeznání od těch z kinoverze. Prostorový zvuk je famózní ve všech bitevních scénách, atmosféra středověku je přenesena do pokoje opravdu věrohodně a mix zvukových efektů a dialogů se taky zadařil na výbornou. Český dabing je překvapivě poslouchatelný, sice se nemůže rovnat s originální zvukovou stopou co do technického provedení, ale výběr dabérů je víc jak slušný a hlasový projev některých potěší, překlad samotný už o něco méně. Gramatické a jiné chyby v titulkách jsou u edice vzhledem k jejímu rozsahu odpustitelné, Bonton se jednou překvapivě vytáhnul. Před filmem je ještě minutový úvod režiséra…

K filmu je možné si taky navolit tři komentářové stopy, první soustřeďující se na příběh a historii patří režisérovi Ridleymu Scottovi, scénáristovi Williamu Monahanovi a představiteli hlavní role Orlando Bloomovi, druhý techničtěji zaměřený a pro mě osobně nejméně zajímavý mají na starost výkonná producentka Lisa Elizey, vedoucí týmu spec. efektů Wes Sewela a prvního asistenta režiséra Adama Sommera a třetí nejlepší náleží střihačce Dody Dornové, která filmu opravdu rozumí a má co říct. „Enginer´s Guide“ je volba titulkových oken zobrazujících se náhodně po čas filmu a informující diváka o produkci filmu a historických pozadí, v mnohém připomínající „Pilgrim´s Guide“ z dvoudiskové edice.

Ale dost plýtvání místa v článku, jsou před námi dva dvouvrstvé bonusové disky, jejichž těžištěm je téměř tříhodinový masivní dokument, který mapuje přípravné práce filmu od scénáře až po přijetí diváků a odborné veřejnosti. Dokument „Cesta k vykoupení“ je členěn do šesti kapitol, na každém disku se nacházejí tři (Dobré úmysly (16:40), Víra a kuráž, Pouť začíná (19:35), Do země zaslíbené (31:10), Hořící keř (37:30), Hříchy a odpuštění (18:25)) a podrobněji se zaobírá neuskutečnění jiného historického eposu Tripolis a přechodu ke křížovým výpravám a Království nebeském po výběr herců a jejich přípravy na roli až k samotnému natáčení ve Španělsku a Maroku, post-produkčních pracích (triky, hudba, zvukové efekty, kamera, tónování obrazu…) a přijetí filmu. K tématům se vyjádří všichni povolaní, největší pozornost na sebe strhnou katastrofy v průběhu natáčení (ohořelé kulisy aj.), které jsou příslušnými lidmi vtipně oglosovány, zamrzí akorát krátký čas věnovaný post-produkci (zvlášť pasáž o hudbě a zvukových efektech by si zasloužila více prostoru) a argumentace „příliš chytrý letní hit“ v části věnované odezvám na film.

První bonusový disk, jinak v balení třetí v pořadí s Liamem Neesonem na potisku je členěn do tří části, kterými jsou „Vývoj“, „Před natáčením“ a „Natáčení – Španělsko“, nechybí ani možnost přehrát vše jako jeden veliký celek. „Vývoj“ krom první části „Cesty k vykoupení“ nabízí už jen textový a obrazový materiál, je jím jak „Tripolský přehled“ s textem následovaným 23 fotkami a náčrtky, tak i ryze textová verze „Pracovní verze scénáře“ pro možné srovnání s filmem a „Fotogalerie: Hledání lokalit k natáčení“ s 50 fotografiemi.

„Před natáčením“ vyjma druhé části Cesty k vykoupení (Víra a kuráž) skrývá ještě 3 dokumenty, ve kterých si přijdou na své jak lidé zajímající se o zkoušení herců na roli a nekonečné diskuze nad pojetím a významem dané scény (Herecké přípravy – 13:25), tak i techničtěji a historičtěji zaměření jedinci, kteří se dozvědí o kostýmech a jejich navrhování, zbraních aj. rekvizitách filmu v Barvách křížového tažení (32:30) a Úvod k výtvarnému zpracování (6:55) lze brát jako takový doplněk k „Fotogalerie: Hledání lokalit k natáčení“ v předchozím menu Vývoj. Zbytek tvoří obrazový materiál v podobě rozsáhlé galerie kostýmů a výtvarného zpracování, stejně tak překvapivě detailní a popisné proslavené „Ridleygramy“ (obrazový scénář kreslený samotným režisérem, na rozdíl od Černého jestřába sestřeleného či Hannibala bez možnosti komparace se scénou z filmu).

„Natáčení: Španělsko“ zaujme všechny, kteří si na dvoudiskovém Království nebeského oblíbily masivní dokumenty o historickém pozadí a respektování dobové věrnosti ze strany Království nebeského, zde ale na vyšší, teoretičtější úrovni v „Tvůrčí věrnost: Odborníci hovoří“ (26:40). Dále jsou zde „Storyboardy“ ke scénám Balianova vesnice (80), Lesní přepadení (57) a Poutní cesta (8) a „Fotogalerie“, která zachycuje samotné natáčení (110).

A tím se dostáváme ke čtvrtému a poslednímu disku v balení, na jehož polepce je Eva Greenová a který je členěn do třech částí, jsou jimi „Natáčení: Maroko“, „Postprodukce“ a „Uvedení do kin“. „Natáčení: Maroko“ je obdobně členěné jako „Natáčení: Španělsko“ z předchozího disku, tedy jeden středometrážní dokument – v tomto případě Pekelná válka: Začátek obléhání (17:00) věnovaný závěrečné bitevní scéně – a galerie „Storyboardů“ (ke scénám Kerak (125), Přípravy na bitvu (14) a Obléhání (325)) a „Fotogalerie“ (201), opětovně zaměřená na samotné natáčení, tentokrát v Maroku se spoustou fotek staveb kulis a momentek z pouště.

„Postprodukce“ uspokojí všechny technicky zaměřené jedince, Hořící keř je 5. kapitola „Cesty k vykoupení“, které jsem se již věnoval, doplněná o „Vynechané a alternativní scény“, které se neobjevily ani v režisérském sestřihu filmu (je jich celkem 15 a jejich obrazová a zvuková kvalita je ryze průměrná až podprůměrná, většinou jsou to jenom menší odstřižky či nepatrné prodloužení stávající scény). „Zvukový soubor“, prazvláštně nazvaná sekce, v které se více dozvíte o „Zvukové úpravě dialogů“ (3:36), „Postsynchronech“ (5:30), „Ruších“ (7:27), „Zvukových efektech“ (4:55) a „Výsledném mixu“ (3:40) s tím, že si můžete volit i mezi jednotlivými částmi zvukové složky u jedné konkrétní scény. Další podivný překlad názvu, „Kolapsy vizuálních efektů“, ukrývá 4 krátké dokumenty o jednotlivých trikových scénách (Hořící muž (3:11), Stavba Jeruzaléma (6:00), Válečné oběti (7:50) a Středověké stroje (4:45)).

„Uvedení do kin“, poslední položka na posledním bosusovém disku, je spíše propagačně zaměřená, od 4 upoutávek (přičemž ta 4. opravdu stojí za pozornost) k 50 (!!!) tv spotům a kratším dokumentům o uvedení filmu do kin: „Propagační turné“ (6:20, jak přišli novináři na plac a co tam viděli), „Světové premiéry: Londýn, New York a Tokio“ (3:45, moc krátké na to, aby se člověk něco dozvěděl či aspoň nasál atmosféru) a „Nalezený ráj: tvorba režisérské verze“ (8:35), nejzajímavější a nejlepší z výše jmenovaných, která tvoří hezkou dokumentární tečku za tím vším. Pod „Galerií speciálních záběrů“ jsou ukryty pouze propagační fotky k filmu, převážně herců, to „Obhlídka plakátů: domácí a mezinárodní“ stojí za pozornost už kvůli tomu, že na některých z nich je film ještě s původním názvem „Crusade“. A pokud byste toho neměli ještě dost, „Titulky k režisérské verzi“ v textové podobě uzavírají výčet bonusů, uff.

Závěr: Režisérská verze Království nebeského stojí za koupi i v tom případě, máte-li doma už předchozí dvoudiskovou verzi (ta u nás ale vyšla v limitovaném množství 1000 kusů), protože se zde žádné bonusové materiály nepřekrývají. A pokud vám přišla kinoverze filmu průměrná kvůli jednoduchému a dle některých pohádky připomínajícímu příběhu a neprokreslení postav, dejte šanci rozšířené režisérské verzi, protože v té je Království nebeské úplně jiným, lepším filmem! Bonusy jsou komplexní a vyčerpávající, vyjma komentářů a faktografických titulků opatřeny všechny českou titulkovou podporou, ani obrazu a zvuku není co vyčítat. Přesto jak film, tak provedení dvd u mě nemá známku nejvyšší – u filmu je to hlavně kvůli oné tezovitosti a u provedení disků padá vina na distributora, protože absentující DTS stopa a normální obal jsou sice zdánlivě kosmetické chyby, ale tyhle edice by si měly držet nějaký daný standard.

FILM: 9/10
DVD: 9/10

DEPARTED - SKRYTÁ IDENTITA

Skrytá identita se i přes velice příznivé recenze ze zámoří (Rotten Tomatoes shromažďující zahraniční recenze se drží na 93% ze 184 článků, divácké hlasování na IMDb.com se ustálilo na 8,5/10 z 2074 hlasů) a i na Scorseseho filmy vysoké tržby (Letec byl jediný, který přesáhl v kinech stomilionovou hranici, přesto si na sebe nevydělal, Departed se snad stane nejziskovějším "Martyho" filmem) u nás přesto dočkala poměrně rozporuplných ohlasů. Ty pozitivní mají za to, že se jedná o nejlepší Scorseseho film za posledních 10 let od dob Casina, a negativní naopak tvrdí, že Scorsesemu ujel vlak a za svůj poslední počin si zaslouží tak leda tvrdý odsudek. Abych zbytečně nechodil dlouho kolem zdechlé krysy, sám za sebe musím přiznat, že se řadím k těm v textu prvním zmiňovaným. V následujících odstavcích, oddělených vždy dle jejich tématu příznačnou hláškou z filmu, se budu věnovat výtkám, jež zazněly na adresu Skryté identity a které si dle mého zaslouží větší pozornost.

Protože rozumím tomu, že se málokomu bude chtít číst dlouhý text/"rozbor", uvedu nejprve tématický okruh a k němu i citaci, která ho načíná, abyste se mohli zaměřit pouze na to, co vás zajímá nejvíc. (1) "Když čelíš nabité zbrani, v čem je rozdíl?": časy gangsterských podívaných jsou sice zpět, ale jinak a hůře, (2) "Nechci být produktem prostředí. Chci, aby bylo prostředí mým produktem": herecké výkony jsou nevyrovnané a každá postava jako kdyby vypadla z jiného fikčního žánrového světa, (3) "Kdo jsem? Já jsem chlápek, který dělá svou zkurvenou práci. Ty musíš být ten druhý!": film je strašně při své minutáži rozvleklý a tempo je naháněno kulometným střihem a nepatřičnou kamerovou kinetikou, (4) "Co chceš, rozsekat mě a nechat nakrmit chudé? To je to, co chcete?": Skrytá identita jako předělávka hongkongské pecky Volavka, která nedokáže fungovat samostatně.

(1) "Když čelíš nabité zbrani, v čem je rozdíl?"

Vezmeme si to ale všechno pěkně postupně. Začneme od oné výtky, že Scorsese je někde úplně jinde ve Skryté identitě, než byl svého času ve své mafiánské/gangsterské sérii Špinavé ulice/Casino/Mafiáni/Gangy New Yorku. Marty dá sice v úvodu filmu upomenout na to, že staré dobré časy nečekaných výbuchů násilí a fuckování ostošest i černohumorně zábavných poprav ("Ta ale padala legračně!") jsou zpátky (a silně tomu napomáhají i archivní záběry ala Špinavé ulice), ale přestože vypráví další svůj příběh o neuskutečněném americkém snu narážejícího na lidské hranice etiky, už nevypráví o Italoameričanech, kteří se z ničeho vypracovali na mafiánské špičky, ale o Iroameričanech, kteří ve svém honu za kariérismem za každou cenu a ochotou jít přes mrtvoly musí být zároveň velice důmyslní a schopní hrát na obě strany. Je od něj sice docela nefér, že nás v úvodu natěší na "návrat mistra do starých dobrých časů", podpořených jeho trademarkovou (objevila se jak v Mafiánech, tak Casinu) písní Rolling Stones Gimme Shelter, ale jakmile skladba Stoneů přestane a vystřídá jí I´m Shipping Up To Boston od Dropkick Murphys, představí se nám v zcela novém, svěžím a ryze mladickém světle. O to intenzivnější a po emociální stránce působivější jsou scény, v nichž skvěle rytmická píseň od Dropkick Murphys, znějících vždy ve chvíli, kdy se na něco velkého schyluje, utichne a Scorsese je schopný situovat velice intimní milostnou scénu, v níž jako podkres hrají Floydi (a pokud si v tu chvíli vzpomenete na to, že zrovna Floydi hráli i v jeho debutu Kdo to klepe na mé dveře? při milostné scéně, možná i slza ukápne).

Už v Ganzích New Yorku, které byly Scorseseho vysněným projektem a které se snažil natočit celých 30 let, se skrz žánrové epické vyprávění snažil říct něco i o současném světě po 11.9. 2001 (jak dokládala i velice důmyslná, i když možná pro někoho přílišně doslovná montáž-prolínačka záběrů Manhattanu napříč historie až do současnosti) a i zde se zabýval Iry jako hlavními hrdiny, které ovlivňuje své okolí, ale kteří by spíš chtěli ovlivnit ho (a taktéž to bylo převážně prostřednictvím násilí). I když i ve Skryté identitě se nedostaneme do režisérova rodného a toliko zbožňovaného New Yorku (přestože se tam část filmu natáčela, Scorsese je perfekcionista, který musí mít vše dokonalé a i lampy musí vypadat správně "bostonsky" oprýskaně), díky závěrečnému záběru zlaté kopule v pozadí a lezoucí krysy po zábradlí v popředí je patrné, že vyprávění o identitách v současném postmoderním světě a o "skrytých krysách" má obecnější charakter.

(2) "Nechci být produktem prostředí. Chci, aby bylo prostředí mým produktem."

S touhou po starých dobrých časech u některých diváků souvisí i ono výše zmíněné nevyrovnané herectví a hlavně obsazení některých rolí. Roberta DeNira na postu stálého herce filmů Martyho Scorseseho se už asi niky nedočkáme, ale docela obstojně se jím stává Leonardo DiCaprio, o kterém jsem měl za to, že v Letci podal svůj životní výkon a za roli Howarda Hughse by si měl odnést Oscara, i když jeho mladický vzhled nebyl i přes povedenou prostetiku příliš věrohodný ve starších obdobích Hughesova života. To jsem ale ještě netušil, čeho bude schopný ve své další spolupráci se Scorsesem a i když mu silně napomáhá v některých scénách scénář a fakt, že o jeho postavě se i díky exkurzi do minulosti a za rodinou dozvíme nejvíc, jeho proměna z nabubřelého nováčka na policejní akademii na psychicky nestabilní volavku a zranitelného macho muže je přesvědčivá a neměl jsem s ním sebemenší problém. To jeho filmový protihráč v podání Matta Damona to neměl vůbec lehké, ale závěrečné scény s ním (a hlavně potom ty ve výtahu) dokazují, že ať už v Damonovi vidíte Bournea a nebo dokonalého pana Ripleyho, zásadové jedince, kteří se ale před okolím přetvařují a nervy jim povolí, jakmile hrozí zhroucení jimi vysněného života, Damon hraje bravurně a jeho v davu zapadajícího chlápka s velkými ambicemi si zapamatujete jako jednoho z největších sviní filmového plátna posledních let. Navíc je velice sympatické, jak Scorsese spolu se svým scénáristou Williamem Monahanem (mj. Scottovo Království nebeské) dodržují hvězdné obsazení dané hongkongským originálem, v kterém si zahráli Tony Leung a Andy Lau, a likvidují mediální obrazy obou výše zmíněných mladých hvězd filmu, díky čemuž nehrozí, že by si je náctileté nanynky po zhlédnutí vylepily na zeď.

Pokud se u DiCapria a Damona dalo mluvit o uvěřitelných a živelných postavách, o jejich filmových nadřízených, ať již se jedná o malou roličku pro Martina Sheena na straně policie, či Jacka Nicholsona na druhé straně zákona, se nedá mluvit jinak než jako o žánrových postavách, na nichž je patrná dualita, na které Scorsese svůj svět Skryté identity staví. Je-li zaměnitelný DiCaprio s Damonem (jak již trefně podotkla Alena Prokopová v Cinemě na poukaz ke scéně v pornokině), Nicholson se Sheenem rozhodně ne. Oba hrají sice "povoláním" přešlé staré muže, kteří už ani svou práci dělat nemusí, ale dělají ji čistě z požitku samotného. Jenže zatímco jeden je inteligentní a introvertní, zásadový i upřímný muž, na kterého je spoleh (řeč je samozřejmě o Sheenově postavě), ten druhý je extrovert a hlupec, který je schopný vrazit nůž do zad každému, kdo se mu jen trochu znelíbí a nevěří mu (řeč je samozřejmě o Nicholsonově postavě).

To je podtrženo i jejich stylem oblékání, u kterého by se dalo vytknout velice snadné a až prvoplánové naznačení charakteru postav (Nicholson v saku, ale s leopardí kravatou -> výstřední postava, nemající daleko k Tučňákovi z Batman se vrací, kterého evokuje v zábavné etudě s rukou), ale jak řekl Freud: "Irové jsou jediní, kteří jsou neproniknutelní psychoanalýzou." (V tomhle případě je Skrytá identita velice rafinovaná, protože prostřednictvím jasných charakterových prvků postav a i jejich stylem oblékání i tím, že jednou ze "skrytých" postav je psycholožka, se psychoanalytické čtení filmu vyloženě nabízí. Následně je divákovi ihned v tomto typu čtení zamezeno různými pejorativními výrazy z úst postav a i svou záměrnou otevřeností a jasností.) U obou postav vzhledem k jejich žánrovému figurkaření je složité oddělit herecké tváře jejich představitelů, kteří tím pádem na sebe strhávají pozornost (zvlášť Nicholson je skutečně lahůdkový a užívá si každou "lajnu" předepsanou ve scénáři), ale protože oba nakonec své žánrové ohraničení v posledním filmovém - i životním - momentu překročí, nevidím důvod, proč to kritizovat a beru to jako záměr. Ale chápu, že někomu tohle karikování nemusí přijít zrovna dvakrát vhod...

Největší pozornost ale na sebe bezpochyby strhává postava Marka Wahlberga, protože za všemi těmi siláckými a chlapáckými pózami i obhroublou, ale neodolatelně vtipnou mluvou prosycenou největším výskytem hlášek za poslední dobu v mainstreamovém americkém filmu, se skrývá vlastně bodrý a velice kamarádský chlapík, jenž svůj smysl pro loajalitu nezapře, přestože se musí vymanit ze své pózy - a i žánrové škatulky - a stát se další krysou. Mark Wahlberg je "US only", tj. postava, která nebyla v původní Volavce a určitě si získá divácké sympatie pro svou nekonvenčnost právě ve svém uchopení. Což se ale zatím nedá říct o postavě psychiatričky (hraje ji Vera Farmigová, známá z 15 minut či Manchurianského kandidáta), která musí zastat obě úlohy přítelkyň z hongkongského předobrazu, aby se ukázalo, že ona má celou dobu určující postavení v ději a působí jako takový středobod oběma hlavním postavám. Podzápletka s muži - stojícími na opačné straně zákona - zamilovanými do jedné ženy se může zdát jako hrozné americké klišé a její vyústění připadat někomu jako nelogické, ale i ona skončí překvapivě a neočekávaně (pokud si je člověk schopný dát dvě a dvě dohromady, v tomto případě žlutou obálku s jednou vedlejší postavou).

(3) "Kdo jsem? Já jsem chlápek, který dělá svou zkurvenou práci. Ty musíš být ten druhý!"

Kritizuje-li někdo Skrytou identitu, je to hlavně kvůli vykonstruovanosti a "chtěnosti" jednotlivých scén a jejich kompozicí. To, že Scorsese se svými dvorními spolupracovníky nenechá scénu vyznít, a tím pádem diváka naladit na atmosféru filmu a nenechá ho pohltit se filmem, a že kamerové švenky uvnitř scén a kulometný střih jsou velice rušivé. Otevřeně říkám, že ten, kdo něco takového tvrdí, buď viděl film pouze jednou a moc si na něj už nevzpomíná, nebo jednoduše nedával pozor (protože Skrytá identita od diváka vyžaduje vyloženě aktivní diváctví po celou svou dlouhou stopáž). Nemám sice rád odpovídáním na položené otázky otázkou, ale zde se to přímo nabízí: proč by Scorsese spolu se svou střihačkou Thelmou Schoonmakerovou měl nechat vyznít scény a nechat diváka nasát delší čas jejich (pa)chuť, když je Skrytá identita filmem o žití v neustálém střehu a ohrožení kvůli přetvářce? Osobně mě kamerové švenky nevadily (byly-li nějaké: nevšiml jsem si jich natolik, aby mě rušily, a zmiňované a na základě švenků kritizované scény jsou převážně rozzáběrované a záběry děleny střihem, takže o švencích nemohla být řeč).

"Chtěnost" je v tomto případě pouze první dojem člověka, který není schopný jít za složitou (ve skutečnosti ale jednoduchou a dokonale promyšlenou, protože koncepčně famózně zvládnutou) strukturu scén filmu. Demonstrovat se to dá již na prvních pěti minutách (a stejný postup je následně užít ve filmu ještě několikrát, i když v redukované podobě - viz scéna prvního rozhovoru psychiatričky a Bilyho Costigana/Leonarda DiCapria), kterými nás zprvu provází voice-over ve stínu schovaného Jacka Nicholsona a představuje nám Brooklyn 70. let (jeho vyprávění o upínání se k jedné skupině a křesťanství lze brát také jako novo-hollywoodské pomrkávání ke svým souputníkům - movie brats), abychom se přenesli do součastnosti a zaměřili se na dětství jedné z titulních postav příběhu (Colina - Matt Damon) a z voice-overu a stínu Nicholson přejde k monologu a vystoupí na světlo. V montáži a střihu je film skutečně novátorský, až se chce tesknit nad tím, že si výprava bere hodně z Volavky (skleněné kanceláře, střecha určená ke schůzkám ad.) a kompozice scén není tak originální, jak by mohla být (ale odkaz na Zjizvenou tvář (Howard Hawks, 1932 - jeden z nejvýznamnějších filmů své doby, který dle svého producenta Howarda Hughese ukazoval realitu) v podobě "X, křížku-místa označujícího vraždu" potěší, protože není nahodilý a je zapracován do syžetu samotného filmu). Zjednodušeně řečeno, Schoonmakerová má (doufám) dalšího Oscara jistého, Michael Ballhaus (se Scorsesem natočil Po zavírací hodině, Poslední pokušení Krista, Mafiány a Gangy New Yorku) by mohl být příště méně všední.

(4) "Co chceš, rozsekat mě a nechat nakrmit chudé? To je to, co chcete?"

Každý s aspoň průměrným zájmem o Skrytou identitu si zjistil, že se jedná o předělávku hongkongského filmu Volavka Andrewa Laua a Alana Marka, který byl tak úspěšný, že se dočkal dvou pokračování (resp. v jednom případě předpokračování) a sáhnul po něm Hollywood kvůli případnému remaku. A jak Scorsese, tak scénárista William Monahan originál při psaní scénáře a během natáčení neviděli (Monahan pracoval pouze s anglickým překladem čínského scénáře původního snímku), což se ani nechce věřit, když se mu jejich "předělávka" v některých scénách tak podobá. Přesto je Skrytá identita úplně jiným filmem. U Laua a Marka jsme měli dokonalý přehled o tom, kdy se co odehrává, ale samotná oblast nebyla zmapována moc dobře a měli jsme pocit, že nevíme, co přijde a nikdo se nezná s nikým; u Monahana a Scorseseho se všichni znají se všemi, máme dokonalý přehled o samotné oblasti, ale na druhou stranu chybí nějaké časové - a dobové - ukotvení. (Možná proto vyznívají DiCapriovy věty o tom, jak strašně dlouhou dobu je už infiltrován do gangu a že mu to leze na mozek, tak nekonkrétně a s menším dopadem na diváka.)

Přestože někteří lidé nedokáží vnímat Skrytou identitu jako samostatný film, nezávislý na svém předobraze, nemyslím si, že je to z důvodu podobnosti obou dvou filmů (přestože nejpůsobivější scény byly už ve Volavce, ať už se jedná o úmrtí jedné sympatické kladné postavy, tak i zjištění další krysy v mafiánském gangu či samotný "výtahový" konec), ale režijním - vyprávěčským a formálním - stylem filmu. Je hrozné žurnalistické klišé v rámci asijské kinematografie zmiňovat z akčních-mafiánských filmů osobu Johna Woo, ale byl to on, koho silně ovlivnily Scorseseho rané filmy - hlavně potom Špinavé ulice - a který ve svém asi nejlepším filmu Killer do titulků neopomněl zanést poděkování samotnému Scorsesemu. Když už jsem u těch různých klišé a frází, bylo by příznačné říct, že kruh se uzavřel, protože jestli Scorsese ve svém debutovém filmu Kdo to klepe na mé dveře? užil jako první filmař zpomalenou scénu násilí a téměř glorifikoval násilníky, Woo tohle dovedl k dokonalosti (stejně jako práci s kladením protikladných záběrů proti sobě k jejich srovnání, freeze obrazu ad. čistě formální finesy). Skrytá identita není Mys hrůzy, srovnání vzhledem k rozdílnému pojetí není možné.

"Nech mě to udělat mým způsobem."

Scorsese se dostal do takové pozice, že je uznávanou autoritou amerického filmu, která sklízí za své filmy pochvalné kritiky a těší se divácké oblibě, i když málokterý jeho film se při promítání v kinech zaplatí. Vydobyl si záviděníhodné postavení a i když se v každém hodnotícím textu k jeho filmu či osobě objeví zmínka o tom, že ještě nemá doma režijního Oscara (a ani tomuhle se to nevyhnulo), on ho ani nepotřebuje, pokud bude dál točit tak ikonoborecké a dokonalé filmy, na které je slast dívat se znovu a znovu. Já osobně řadím Skrytou identitu hned vedle "Martyho" vrcholů Zuřící býk, Taxikář, Mafiáni a Letec... kam byste ho zařadili vy?