Recenze: HOSTEL - DVD

Eli Roth! Cabin Fever! Quentin Tarantino! Pulp Fiction! Slováci! Islanďané! Německo! Holandsko! Žbirka, Gombitová, Tublatanka, Elán! Takashi Miike! Exploitation! Shit roku?

FILM: Hostel jistě není nutné nijak zvlášť představovat vzhledem ke kontroverzi, která se kolem něj vyrojila ještě před samotným uvedením filmu do kin a zajistila mu obstojnou návštěvnost a i nevoli ze stran Slováků a Islanďanů, kterým se musel režisér a scénárista filmu Eli Roth oficiálně omluvit za vykreslení jejich země či národnosti. To ale není předmětem této mini-recenze, která se chce věnovat filmu pouze v rámci žánru, což je něco, na co se v ostatních i-netových recenzích opomínalo a na přetřes vždy přišly mimofilmové zkušenosti.

Hostel spadá do sub-žánru exploitation, jehož cílem je šokovat a také pobavit diváka přemírou samoúčelného násilí a sexu - to plní Hostel dokonale, ať už co se týče úvodní půlhodiny plné sexu a pubertálních dialogů či pozdějších scén mučení a brutálního vraždění. Užitá hudba, která většinou pochází z 80. let (Žbirka, Tublatanka, Michal David), zasazuje film do období "zlatých dob exploitationu" se sérií Guinea Pig v čele, na druhou stranu při příchodu hrdinů na Slovensko do hostelu můžeme vidět česky dabovanou ukázku Pulp Fiction - Historek z podsvětí výkonného producenta filmu Quentina Tarantina, jež dobově posunuje snímek do začátku 90. let, v nichž se sub-žánru exploitation dostalo i akademického uznání a přijetí (za což se zasadil jistou mírou i Quentin Tarantino svým nadšením pro žánr). Fanoušky žánru jistě potěší i několik intertextových narážek a cameo rolí, od stylizace mučírny do pekla v podobě původního Texaského masakru motorovou pilou či sklepu z Pulp Fiction až po malou roli asijského guru Takashi Miikeho.

To, že všechny postavy filmu dokonale ovládají anglický jazyk (snad vyjma jedné asijské), i když se zrovna nacházíme na Slovensku, na kterém se po ulicích pohybuje "žvýkačkový" gang cigánských dětí a jsou zde k zahlédnutí pouze auta z 80. let, jenom podtrhuje omezený kulturní pohled Američanů, který si bere Eli Roth na paškál. (Když ústřední hrdinové přijdou do hostelu a uvidí v televizi dabované Pulp Fiction, hned ho rozpoznají, i když mu vůbec nerozumí, ale když se tam následující den objeví slovenský archivní film, kritizují, že nemá titulky, a tak mu nerozumí.) Na Hostelu je mj. sympatické i to, že si Eli Roth neutahuje výhradně ze Slovenska, i když ho líčí jako zkorumpované město plné lehkých dívek a nebezpečných obyvatel, ale i z ostatních národností - asi stejně jako je tomu u Borata, komediálního alter ega Saschy Barona Cohena, jenž si stejnou měrou dělá legraci jak z Ameriky a zabedněnosti jejich obyvatelů, tak i z Kazachstánu a jeho politické a sociální opožděnosti. Osobně nevidím důvod, proč podtrhování rasových, kulturních, genderových a jiných stereotypů kritizovat, když v jedné z odnoží exploitation - blaxploitation, určené převážně černošskému obecenstvu, byli Afroameričani vyobrazeni jako lidé žijící ve slumech a píchající si drogy (ta horší část obyvatelstva), nebo jako drogoví dealeři a prostitutky se šovinistickým a někdy až fašistickým chováním (ta lepší část obyvatelstva).

Přese všechny výše zmíněné klady Hostelu ale ještě nelze říct, že je opravdu dobrým filmem. Jedná se o slušně zvládnutou žánrovou podívanou (slibuji, že slovo žánr se zde objevuje už naposled), které na rozdíl od svých předobrazů chybí ten pravý syrový, dokumentární a autenticky působící look. Je velice příjemné, že v dnešní horory přehlcené době se k nám do kin dostal právě Hostel, je ale veliká škoda, že u nás neexistují podobná kina (Grindhouse cinema) jako v Americe 80. let, která byla zaměřena čistě na béčkovou a trashovou produkci a v kterých by se Hostel vyjímal přece jenom lépe. Takhle mu to sluší u nás víc na DVD než v kině, kde si své diváky jistě najde. Musí to být ale diváci, kterým nebude vadit téměř nulová atmosféra, prosťoučký příběh, ploché a slabě načrtnuté postavy, neskutečně laciné dialogy a to, že i přes několik působivých scén a slušně vygradovaném závěru se k nám Hostel propadnul z minulosti, historické i kinematografické.

DVD: Je záhadou, proč se na DVD nesetkáme se slovenským dabingem a nebo aspoň slovenskými titulky, což by přidávalo filmu na zábavnosti, či aspoň s komentářovými stopami (1) samotného režiséra, (2) režiséra s herci a střihačem i Harry Knowlesem ze stránek Aint-it-cool-neews a (3) režiséra s producentem a dokumentaristou, které jsou lživě uvedeny na obalu. I když se ale nápis na obalu, avízující "Nesestříhanou verzi", může zdát lákavý, ve skutečnosti se dočkáme jen tří mírně prodloužených scén o několik brutálnějších záběrů (scéna s motorovou pilou je obohacena o záběr uříznutých nohou, stříhání očička je nyní prodlouženo a sebevražda jedné z postav obsahuje záběr oddělující se hlavy od trupu po přejetí vlakem).

Po technické stránce je DVD Hostelu mírně nadprůměrné, Hostel je přepsán na DVD v anamorfním widescreenu 2.35:1 s rozšířením pro 16x9 televize a je možné si ho pustit s anglickým, českým, maďarským a polským 5.1 dabingem. Tmavé pasáže jsou na můj vkus až příliš tmavé a lepší ostrost by taky prospěla, na druhou stranu mě příjemně překvapila barevná paleta filmu. Ze zvukových stop doporučuji dát přednost anglickému originálnímu znění s lépe zvládnutými zvukovými efekty, které dodávají zvlášť v pozdějších scénách filmu na působivosti, hudba je bohužel málo výrazná a dialogy ok. Český dabing je neposlouchatelný kvůli výběru hlasů a neustálou snahu o "cool speak" hrdinů.

Z bonusů nejvíc zaujme komentář režiséra Eliho Rotha a výkonných producentů Quentina Tarantina, Scotta Spiegela a Boaze Yakina, kteří se sice neustále poplácávají po zádech a informační hodnota tracku je téměř nulová, ale tihle pánové jsou dokonale sehraní a zábavní, z jejich vyprávění je patrné nadšení pro věc a znalost filmů, i když by soudnost některým z nich jenom prospěla. Druhým bonusem, který stojí za pozornost, je padesátiminutový dokument o filmu, který je rozdělen do tří částí, jež si je možné přehrát buď samostatně, nebo v celku. "Rozpitvaný Hostel", jak by se dal název dokumentu přeložit, se zaobírá převážně natáčením filmu, ale zabrousí na začátku i do takových témat jako výběr lokací a maskérská práce a v závěru se podíváme i na nahrávání hudby a na tiskovou konferenci filmu. Eli Roth je opravdový fanoušek, zanícený pro věc, a vynikající bavič a nemilosrdný glosátor, který si neodpustí okomentovat úroveň pražských ho(s)telů s jejich unisexovými záchodky bez vody a rómské děti učí rappovat, anglicky nadávat a mluví s nimi jako Borat s nicnetušícími lidmi z ulice (Borata v jednom momentu dokonce cituje).

Zbytek bonusů tvoří záběr z více úhlů kamery dětí rozbíjejících auto, který je z authoringového hlediska nedomyšlený (chybí možnost porovnání všech tří oken najednou či srovnání záběrů z natáčení s hotovou scénou z filmu), a upoutávky na filmy děsivé svou nekvalitou (Šifra mistra Leonarda, Na lince je vrah, Ultraviolet, London, Ve stínu pravdy a Fear Itself). Ani jeden z bonusů nemá překvapivě žádné titulky, ale ve středometrážním dokumentu je občas možné zaslechnout češtinu, v jednom případě dokonce i slovenštinu!

Závěr: Na konci závěrečných titulků je slyšet ženský hlas, který opakuje jednu z replik filmu: "Vidělal´s mi spoustu peněz, takže ty jseš moje děvka!" Je jenom na vás, jestli se vám pozice děvky líbí a Hostel si na DVD pořídíte, nebo vám bude stačit výpůjčka co do provedení nadprůměrného, ale po stránce lokalizace tristního disku s filmem, o kterém všichni mluví.

Recenze: OLDBOY - DVD

Po roce od dob uvedení v českých kinech a po víc jak půlroce od uvedení ve slovenských kinech se k nám na DVD v jednodiskové podobě konečně dostává prostřední část volné trilogie pomsty korejského bývalého kritika a teoretika i filozofa, současného režiséra na vrcholku tvůrčích sil Chan-wook Parka.

FILM: Oldboy si na svých bedrech nese zaslouženou pověst filmu, který je naprosto dokonalý a který způsobil všeobecný boom zájmu o asijské filmy u nás, přesto se to ale většinou v různých periodikách vždy stočí k tomu, že si Park Chan-wook s sebou odnesl na festivalu v Cannes v roce 2004 Velkou cenu poroty z rukou samotného Quentina Tarantina, který o filmu prohlásil, že je "tarantinovštější než cokoliv, co kdy sám natočil", a k vyjmenovávání jednotlivých nezapomenutelných scén (pojídání chobotnice, dlouhá, v jednom záběru snímaná scéna souboje s protivníky s kladívkem v ruce apod.). Výše zmíněné sice může sloužit jako vějička pro diváka, který se s filmem, zvlášť tím jihokorejským, teprve seznamuje, na druhou stranu Oldboy rozhodně není ten typ filmu, u kterého se dá vyjmenovat několik geniálních scén, protože pro jejich docenění je nutné zhlédnout celý film. Oldboy-film je dokonale promazaný hodinový strojek, který odpočítává "hlavnímu hrdinovi" O Dä-suovi jeho 5 dní na to, aby zjistil, proč byl uvězněn na 15 let - a jeho režisér Chan-wook Park je mistr hodinář, který každý šroubek ve strojku utáhne tak, aby nejen postavy, ale i diváka dostal tam, kam chce on.

V perexu jsem zmínil, že se Park Chan-wook živil jako kritik a mj. vystudoval filozofii, Oldboye tak lze vzhledem k jeho eklektizmu a velice svéráznému i černohumornému užití vážné hudby v těch nejbrutálnějších pasážích vnímat jako vyjednání diskurzu mezi klasickým způsobem vyprávění a tím postmoderním. Film o tom, že pomsta dehumanizuje hlavně svého vykonavatele, lze tak na jedné straně prožít jako perfektní cinefilský orgasmus díky fincherovským kamerovým záběrům a leoneovským nasnímáním několika scén spolu s působivou změnou hloubky ostrosti a tarantinovskému způsobu narace na jedné straně, ale lze ho i s potěšením na straně druhé teoreticky zkoumat, vykládat ze sémiotického, psychoanalytického (mravenci jsou ve filmu vysvětleni, vysvětlí mi ale někdo toho psa?) i autorského hlediska. Tím se zážitek z filmu neutlumuje, ale naopak ještě umocňuje.

Hlavní hrdina O Dä-su je uvězněn na 15 let do vězení, v kterém mu dělá společnost pouze televize, z níž se učí vše potřebné, ale po jeho propuštění si sám klade několikrát otázku, jestli je schopný se naučit používat teoretické znalosti v praxi. V jeho pozici si můžeme jednoduše představit samotného režiséra filmu, který své teoretické základy užívá v praxi s mistrovstvím sobě vlastní, bez zajímavosti určitě není taky fakt, že je zde užita figura nespolehlivého vyprávěče, jímž je ale O Dä-su starší o zkušenosti a peripetie, které my jako diváci teprve sledujeme. Příznačné také je, že na rozdíl od zbylých dvou dílů - Sympathy for Mr. Vengeance a Sympathy for Lady Vengeance - nefiguruje v názvu filmu slovíčko "sympatie": tu k Dä-suovi pociťujeme čistě z toho důvodu, že je nám příběh vyprávěn z jeho pohledu, i když po čas filmu projde tolika proměnami, až k němu sympatii postupně ztrácíme a zbude nám pouze soucit. (A úžas nad neopakovatelným hereckým výkonem Choi Min-shika, z nějž sálá charisma srovnatelné snad jen s Robertem De Nirem).

Oldboy je velice rafinovaně vystavěný film, který neustále klame tělem a v kterém jsme neustále upozorňování na neskutečnost fikce, jíž v závěru podlehneme stejně jako O Dä-su hypnóze. Viditelně digitální nůž v zádech při legendárním souboji kladívko vs. ocelové tyče a nože nás upozorňuje na to, že se díváme na žánrově nezařaditelnou scénu ala videohra, přesto ale rádi podlehneme díky neskutečně návykové hudbě, jež se z roviny mimofilmové, v které plní čistě dramatický prvek, přesune přímo do roviny filmové, když jí poslouchají postavy příběhu. Navíc se rádi utápíme ve změti textu, který je důmyslným způsobem kladen na sebe tak, že zprvu sledujeme velice zábavný sociálně a politicky kritický komentář v montechristovském balením s mírnými odskoky ke kafkovským vizím, který se následně změní spolu s perspektivou nahlížení do umné variace na příběh o osudu frankensteinovského monstra, abychom se dočkali nezapomenutelného a rafinovaného rozuzlení s nádechem antických tragédií shakespearovského kalibru. Jednoduše řečeno, Oldboy je film, ve kterém má všechno své místo a který je navíc neskutečně uvědomělý a každý divák si v něm může najít to své (záleží od přístupu, který zvolí). Kinematografický zázrak, nad kterým zůstává rozum stát a v kterém je forma podřízena chytrému nápadu (pocházejícímu z asijského manga komiksu). "Směj se a svět se bude smát s tebou, plač a budeš plakat sám."

DVD: Distribuční společnost Filmhouse se zaměřuje na filmy, které "propadly sítem naší distribuce, přesto ale stojí za pozornost" a i když na svých oficiálních stránkách uvádějí, že jim jde převážně o výběr kvalitních filmů nejen amerických, ale i evropských a asijských, asijská kinematografie u nich naštěstí převažuje (jsou mj. zodpovědní za vydání 9 "Kurosawovek" u nás a plánuje se i vydání 6 "Kitanovek"). Na jedné straně může být divák rád, že se díky domluvě Filmhouse s Artcamem konečně dočkal Oldboye i na DVD, na té druhé je ale smutné, že i přes nespornou obrazovou a zvukovou kvalitu spolu s bezchybnou lokalizací jsme se vyjma několika upoutávek nedočkali žádných bonusových materiálů. (Přitom na příkladu Battle Royale I a II od stejné společnosti je znát, že když se chce, tak to jde - dokonce v dvoudiskové podobě a v digi-packu!)

Obrazová a zvuková stránka Oldboye je bez debat referenční, anamorfní 2.35:1 přepis je dokonale čistý a bez jakýchkoliv vad (škrábanců, zvýšené zrnitosti, nečistot), v tmavých pasážích se vůbec nic neztrácí, barvy v interiérech jsou krásně zářivé a ostré, v exteriérech naopak chladné - tak jako ve filmu. Mírnou zrnitost v tmavých pasážích a neostrost v přeexponovaných záběrech považuji za tvůrčí záměr, nikoli za chybu transferu.

Oldboy si lze poslechnout v korejském originálním zvuku Dolby Digital 5.1 a dokonce i v DTS, ale nezaznamenal jsem mezi nimi výrazný rozdíl (DTS má lepší zvukové efekty a srozumitelnější i čistší dialogy), u obou se dá jen chválit a některé scény i díky výrazným bassům zvlášť ve scénách s klasickou hudbou by se daly používat jako měřítko kvality domácího kina. Český dabing v Dolby Digital 5.1 je ve všech ohledech průměrný až mírně nadprůměrný, Choi Min-shik je nenadabovatelný a i když je výběr dabérů na vysoké úrovni, přesto doporučuji dát přednost originální zvukové stopě.

Taktéž potěší bezchybná titulková podpora, titulky má na starost Anna Kareninová (jméno, které mluví samo za sebe) a spolupracovala na nich s Česko-korejskou společností, takže se nedočkáme špatně uvedených jmen či dokonce s jejich fonetickou transkripcí, jako tomu tak někdy bývá. Lokalizované menu (do češtiny) je vkusně graficky zpracováno, s vhodně vybranou hudbou a jednotlivými scénami, které se na pozadí ve výřezu přehrávají.

Jediným bonusovým materiálem vztahujícím se k filmu je upoutávka s českými titulky na Oldboye, která je k nalezení v hlavním menu disku, v podmenu "Z naší nabídky" se můžeme podívat ještě na upoutávku k nepřímému pokračování Olbdoye Nebohá paní pomsta a na dva "Kim Ki-duky" Čas a 3-iron. Že má Čas uvedený datum distribuce do kin na 12. října 2006, asi nikoho nepřekvapí (jedná se o Českou republiku), když tomu tak ve skutečnosti i bylo, ale že je v závěru upoutávky na 3-iron titulek "12. října 2006 na DVD" už ano (že by přece jen?).

Závěr: Ten, kdo si kupuje DVD pouze kvůli filmu, nemůže rozhodně koupí Oldboye prohloupit. Když si ale člověk uvědomí, že to Oldboyovi trvalo docela dlouhou dobu, než se k nám na DVD dostal, můžeme být sice za to rádi, ale jedním dechem je nutné dodat, že si zasloužil reprezentativnější provedení. Je smutné, že z porovnání vycházíme nejhůř, ale pokud ještě Oldboye doma nemáte a máte možnost objednávat ze zahraničí, vyčkejte na americkou 3-diskovou edici v nádherném balení s manga komiksem za cenu nepřevyšující 40 $.

MIAMI VICE

Mnozí kritici či filmoví fanoušci mají tendenci označovat filmovou podobu kultovního seriálu z 80. let Miami Vice za krásně nablýskané a efektní, testosteronem prosáklé "cool" nic, které se může hrdě zařadit mezi další seriálové adaptace jako Charlieho andílci či S.W.A.T., ale ve skutečnosti má mnohem blíže k Mission: Impossible (i když je jeho úplným protikladem) anebo Uprchlíkovi.

Michael Mann, který za seriálem stál jako scénárista některých dílů a výkonný producent, z něj svým konceptem učinil kult čistě z toho důvodu, že rychlým střihem, technickými finesami v podobě zpomalení či zrychlení a prosluněným "lookem" a macho postavami dal divákům přesně to, co si žádali a takříkajíc "vystihnul dobu". Dnešní doba je ale někde jinde a žádá si také něco úplně jiného, a tak fanoušci seriálu jsou filmovou podobou rozhořčeni, protože nejsou schopni pochopit, že styl se za tu dobu hodně změnil, a diváci očekávající velkolepé zakončení letní sezóny v pravém slova smyslu a nabaženi upoutávkou s hudebním podkresem od Linkin Park zase zklamáni, protože dostali úplný opak toho, co očekávali. Pouze fanoušci Michaela Manna jsou skoro až nekriticky nadšeni. Čím to?

Jsem v pokušení na základě zkušenosti z druhé projekce Miami Vice označit ho za film roku, ale protože by to bylo na začátku recenze dost krátkozraké a rok ještě není u konce a neviděl jsem zatím ještě mnohými toliko adorovaný Greengrassův opus Let číslo 93, budu se raději soustředit na konkrétní důvody, proč by tomu tak mohlo být a proč je dle mého Miami Vice ještě lepším snímkem než Mannovo mistrovské dílo Nelítostný souboj. Celé Miami Vice je o rytmu a rytmizaci a "estéctví", přičemž Mannův nekompromisní přístup nemusí mnoha divákům sednout. Logo společnosti Universal je tiché a u filmu chybí dokonce úvodní titulky - už od začátku tvůrce očekává od diváka, že buď zná seriál a jeho hrdiny, a tak je ani nepotřebuje představovat a ocitáme se s nimi uprostřed jedné z policejních akcí typických pro seriál (překupník s bílým masem), nebo je divák zasažený reklamou a marketingem snímku, tudíž prostřednictvím úvodního záběru na ženu v neoprénovém oblečku na diskotéce, jíž jsme viděli v upoutávkách na film, vstupujeme do světa, který tak dobře známe. Tohle není úvodní epizoda další série kultovního seriálu, který tak ovlivnil popkulturu (vyhrnuté rukávy, nenošení ponožek apod.), ale jeden z dílů někde uprostřed ní.

Na základě toho by se sice mohlo zdát, že film nemá vůbec žádný dramatický oblouk a jedná se o notně přetaženou dvouapůlhodinovou epizodu seriálu, ale tyhle výtky vůči filmu se týkají nepřijetí základního konceptu filmu a mnozí kritici si nevšímají, že právě absence úvodních titulků či nedořešení případu na diskotéce s překupníkem bílého masa slouží k co největší realističnosti vytvořeného fikčního světa, jenž si bere za své estetiku posledních 30 let filmové řeči, užívá k tomu mediální kampaně a nabízí divákovi komplexní pohled do života dvou lidí stojících na obou stranách zákona, jako kdybychom se dívali na nějakou reality show ala Cops. Dobová, stejně jako žánrová neukotvenost, je pro film typická - hlavní hrdinové jsou stále šviháci jako z 80. let, na druhou stranu se užívají různé výdobytky špionážní techniky a mobilní telefony z konce 90. Miami Vice již není prostě to "pohodové" a klidné město, kde se sem tam prodají nějaké ty drogy a pasák zbije svou prostitutku... Tohle Miami Vice je město hektické, potemnělé (hrdinové už nenosí kýčovitě barevné oblečky a město není tak prosluněné a na pláže se nepodíváme vůbec), plné rozestavených domů na staveništích, neonů a dalších propriet typických pro Mannovy filmy z 90. let.

Od začátku Mann pracuje s ornamenty a jednotlivými ikonami - tancující dívka z upoutávky na začátku filmu, vrah, který zabil rodinu informátora má na krku nepostřehnutelný malý vytetovaný hákový kříž, jezdí se zde v rychlých autech a motorových člunech. Dokonce i s ornamenty z jeho předešlých filmů - staveniště jako kdyby vypadlo z Nelítostného souboje, zde má stejný rámující účel, vlk pobíhající při jedné z přestřelek jako kdyby k nám zavítal z Collateralu, který je také připomenut v úvodní scéně na diskotéce apod. Stejně jako ve svých předešlých filmů, i zde Mann upozaďuje hudební složku na úkor zvukových efektů či dialogů. Hudba, která skvěle doplňuje mj. i o onu dobovou neukotvenost (znějí sice hity, ale nikoli současné), tvoří ze začátku ve scéně na diskotéce výrazný prvek, aby udala tón celkovému vyprávění, později jen jemně dokresluje jednotlivé scény a nadále se vytratí úplně, dokonce i ve chvílích, kdybychom ji v mainstreamovém filmu očekávali, aby pak závěrečná scéna přestřelky pomocí kakafonie zvukových efektů tvořila umného zástupce hudby, a v závěru přešla zpátky do výrazného prvku filmové řeči, zvýrazňující emociální tón scény.

V Miami Vice se toho celkově moc nenamluví, ale pokud se něco řekne, čiší z toho celková osudovost a zatímco v současných akčních filmech jsou dialogy jenom k vyplnění mezery mezi další z mnoha akcí, zde je tomu naopak a výrazně posunují děj dopředu - a vždy je to k věci. Pokud nějaká postava nadbytečné mluví, je utnuta někým jiným, převážně na sebe bere tuto úlohu postava Jamieho Foxxe, ať už v případě postavy "malé ryby", která má hlavní hrdiny dostat za překupníkem drog Josém, nebo i u samotného Josého. ("To jako, že mají konstantní erekci?", "Chceš s námi šukat, nebo dělat byznys?") Navíc téměř každá věta, která je ve filmu pronesena, je nakonec nějak zužitkována, nejvýrazněji je to při zmínce o krásné tapetě Jacksona Pollocka při "návštěvě" u Josého, což je patrné v závěru (viz krev na jedné z ocelových beden a její rozmístění). Při dialozích je většinou kamera statická a dodržuje se klasický způsob stříhání pohled-protipohled, jestliže ale hrdinové jdou do něčeho neznámého, je převážně v podhledu. To nemá vytvářet pocit toho, že se díváme na dva cool hrdiny, jako je tomu ve filmech Michaela Baye, ale nejistoty.

Pokud jsem výše zmínil, že diváci očekávající na základě upoutávky akční bombu budou zklamáni, je nutné upozornit na to, že ve filmu je asi stejně akce jako v samotné upoutávce - napočítal jsem celkem 3 akční scény, přičemž u jedné je to ještě diskutabilní (úvodní při nesvedeném obchodu s překupníky drog, scéna v karavanu a závěrečná přestřelka). U Manna jsme zbaveni jakýchkoliv atrakcí, které by zpomalovaly samotný děj, dočkáme se pouze akcí, protože Mannovi nejde o opulentnost samotné akce a jejím opájením se, ale o její dopad. Při první "akční scéně" při nepovedeném předání drog a odkrytí FBI jsme nejdříve zmateni a neorientujeme se v prostoru, poté uvidíme již jen samotný dopad akce - mrtvá těla, zasažená kulkami, která se ještě pohybují díky tomu, že se do nich nadále střílí. Další "akce", vloupání se do skladiště s drogami, je snímána nejdřív z pohledu Farrellovy postavy, která na dveře míří menším "příručním dělem" a uvidíme poté jen začátek výstřelu a až poté zevnitř zničení dveří. Stejné je to se scénami výbuchů, které jsou celkem dvě (jedna menší, druhá větší v závěru) a zprvu vidíme počátek výbuchu, ale následně je scéna střižena a vidíme pak již jen dopad, jaký měl - zvlášť doutnající vlasy a působivě odhozená těla přidávají na realističnosti. Čekáte-li ohromné jízdy kolem hlavních hrdinů, zpomalené kráčení do akce či efektivní snímání letu kulky anebo jinak "rozdováděnou" kameru, budete zklamáni - v poslední přestřelce, která je realistická, brutální a syrová a hlavně rychlá a bezprostřední, vidíme létající končetiny a sršící krev z ran. Na působivosti ještě přidávají zvukové efekty výstřelů kulek. A i v této zprvu chaotické vřavě si Mann udělá čas na jednotlivé osudy postav.

Obdobně jako ve svých předešlých filmech, i zde se Michael Mann zajímá o postavy, u nichž se stírají hranice mezi tím, zda-li jsou dobří a nebo zlí, do popředí se zde dostává i onen střet mezi profesí/kariérou a osobním životem, který byl nejvýrazněji zpracován v Nelítostném souboji a v Insiderovi: Muži, který věděl příliš mnoho. Proto spousta fanoušků Manna či těch, kterým se film líbil, se uchyluje k tomu, že se jedná o "osobní film", v kterém se střídá okázalost právě s tou osobností. Většina tvůrců by asi nesledovala románek Gong Li a Farrella, který je skutečným středem a páteří filmu, tak pečlivě. Líbání se Farrellovy postavy a postavy Gong Li, při kterém se díky snímáni digitální kamerou a rozmazanosti obrazu stávají jednou a vpíjejí se do sebe, je velice osobní a náruživé (viz intimní scéna utírání vlasů), jak je patrné i na scéně v autě, zatímco téměř až manželská rutina mezi Foxxovou postavou a jeho kolegyně-přítelkyně je osvěžena humorem, když Foxx předstírá předčasnou ejakulaci a poté zazní hudba s textem "I´m ready".

I když se může zdát, že to neustálé hřmění, které má dodávat na dramatické působivosti, je kvůli bouřím, s kterými se filmaři při natáčení setkali, není tomu tak - hřmění je slně umělecky motivováno a má své opodstatnění. Stejně jako užití subjektivní kamery či podhledů v několika scénách a práce s hudbou, ve scénách zahřmí pokaždé, když se k něčemu schyluje, ale nikdy nedojde k dešti, ten tady nahrazují létající kulky při přestřelkách. Jsou-li postavy odsouzeny na "jistou" smrt, vidíme dokonce padající vodopády či smrkající se oblaka. Spousta kritiků/recenzentů kritizuje Miami Vice na základě toho, jak moc má klišovitý příběh (policista se zamiluje do nesprávné, stojící na druhé straně zákona), ale už si nevšímají toho, jak jsou všechny scény, které by zaváděly klišé či by se zvrhly do kýče, rázně utnuty (dialog parťáků o románku s tou nesprávnou ženou, shození řečí postavy, která pomáhá hrdinům ad.). Mann užívá westernového modelu vyprávění, který je pomalý, divák si pomalu není jistý, jak je to s těmi dobrými a špatnými, když se mezi nimi hranice stírá, jsou omezena rozmáchlá gesta a jsou nahrazena něčím subtilnějším, ale stejně chlapáckým, závěrečná přestřelka skončí snad ještě dřív, než pořádně začne a nechybí ani osudová žena. (Navíc většina emocí je z diváka vytěžena prostřednictvím leoneovských detailů očí.)

Chemie mezi Foxxem a Farrellem funguje naprosto dokonale, když si divák uvědomí, že ty postavy mají již něco za sebou ze seriálu a že se musí chránit před prozrazením své pravé identity, a tak nemají ani mnoho prostoru na projevení. Obsadit do postavy Sonnyho Crocketta Ira jak poleno se nakonec ukázalo jako velice chytrý a dobrý tah, protože Farrell je skutečně vynikající herec, který by mohl rozdávat charisma po hrstech, a na plátně hned vedle Gong Li, s nímž mu to dokonale funguje a jiskří to mezi nimi, dostává nejvíc prostoru. Jamie Foxx, jenž s Mannem už spolupracoval předtím dvakrát (Ali, Collateral) sice ve společných scénách nestrhává pozornost na sebe tak jako tomu bylo v Collateralu, ale když si člověk odmyslí jeho přehrávání v některých scénách, musí uznat, že je nejvhodnější adept na roli Crockettova parťáka Ricarda Tubbse. Gong Li, když zrovna nemusí mluvit se svým téměř neposlouchatelným přízvukem, exceluje a i když její postava není nijak dobře napsaná, dodává jí punc uvěřitelnosti a ve scénách, v nichž uhraje vše prostřednictvím umírněných gest, dokonce převyšuje i hlavní hvězdy filmu Farrella a Foxxe.

Závěr filmu má hodně daleko k patetickému happy-endu nasáklém sentimentem, jak bývá někdy mylně označován, a co do emociální působivosti se vyrovná a snad i předčí legendární konec Nelítostného souboje. Mann opětovně pracuje s postavami, které nejsou nijak zvlášť sebevědomé, ale ve správný moment udělají dobré rozhodnutí a tím si zajistí vykoupení, ale zatímco v Collateralu záporná postava umřela a hlavní hrdina se dal dohromady s ženou, s kterou si padnul do oka na začátku, konec Miami Vice je v tomhle nekompromisní a dojde k tomu, k čemu muselo dojít, i když si to divák nepřál a což bude mít velký dopad na Farrellovu postavu. Postava Gong Li říká, že "čas je štěstí" a i když je to jenom (pseudo)moudro ze "štěstíčka", dá se to jednoduše aplikovat i na film. Mann nám ukázal svět s postavami, které ztrácí svou identitu, a i když jsme je nepoznali tak, jak bychom chtěli, máme k nim blíž (čemuž napomáhá i digitální kamera, za kterou opět stál po Collateralu Dion Beebe). Natočil tak určitě nejlepší seriálovou adaptaci (je jen na vás, jestli dáte přednost akčnímu M:I:III, nebo naopak neakčnímu, inteligentnímu mainstreamovému letnímu filmu, který má spíš blíž ke kriminálce ve francouzském stylu 70. let), ale jen čas ukáže, jestli natočil i svůj zatím nejlepší film...