CRIMES OF THE FUTURE a FAST COMPANY - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 3

Dnešní pozastavení nad dalším filmem (konkrétně filmy) Davida Cronenberga, bude založené na kontrastu – nejdřív se podívám na jeho druhý středometrážní počin Crimes of the Future, ve kterém jsou patrná již jeho témata, kterými se zabýval později, sic mě mrzí, že jsem se Sterea, jeho prvního středometrážního filmu, nedopídil a mé vzpomínky na něj jsou mizivé a splývají navíc s Crimes. Jako druhý bude jeho atypický, třetí celovečerní počin, který v zahraničí vyšel ve dvoudiskové verzi právě se Stereem a Crimes of the future na druhém disku jako bonusy. Možná to vypadalo, že putování po cronenbergovském vesmíru bude stejně dramaturgicky „neukázněné“ jako jeho prvotní tvůrčí počiny, ale nejdřív jsem se rozhodnul věnovat jeho komerčnějším a známějším titulům, což je patrné na výběru Dějin násilí a následně i Mouchy, a poté jeho méně známým filmům, prvotinám či kultovním, u nás však většinou jen z povídání známým filmům, jakými jsou Scanners apod., a pak se zaměřím na filmy, které toho mají co nejvíc společného, např. eXistenZ a Videodrome. A zastavím se i u jeho krátkometrážní prvotiny, bohužel jeho televizní počiny jsem neviděl a ani je nemohu nikde sehnat (ale co bych za ně dal... popř. se ozvěte, nějak se domluvíme), takže těch se tu ode mne nedočkáte.

Crimes of the Future (Zločiny budoucnosti)

„Nemám dojem, že by mé filmy byly bůhvíjak radikální. Je pravda, že je lidé takhle často vnímají a že cenzoři je považují za jiný druh hororu. Je to ale věc ztvárnění, a ne filosofického pozadí. V první řadě je udeří do očí především obraznost a teprve pak celková zneklidňující atmosféra.“ - David Cronenberg

Jeden z prvních Cronenbergových filmů (Mrtvá zóna, Videodrome, Moucha, Nahý oběd, eXistenZ, Pavouk), který silně připomíná jeho první snímek "Stereo", akorát je barevnější a hypnotičtější. Stále jde o výzkum různých, hlavně sexuálních a násilných emocí, přičemž je hodně velký důraz kladen na práci se zvukem a zvukovými efekty - ve filmu nejsou normální dialogy, jenom velice zvláštní voice-overy, zvuková paleta je tvořena z mixu zpěvů ptáků, nárazu příboje na moře a mávání křídel ptáků a poté ještě dalších neidentifikovatelných zvuků, vytvářející skvělý obraz postapokalyptické společnosti spolu s dokonalou kamerou, často využívající podhledů či "významotvorného" rámování. Po formální stránce je Crimes of the Future avatgardním dílem, které zapojuje diváka přímo do dění ve filmu pomocí zvukových efektů suplujících hudbu (něčeho podobného poté využil ve Scanners) a střih kladoucí důraz na přizpůsobení diváka obrazové složce prostřednictvím orientace v prostoru. David Cronenberg Crimes of the future jak režíroval, tak k nim i napsal scénář, produkoval je a dokonce je i nasnímal a sestříhal. Film, který nejzjevněji demonstruje Cronenbergův pesimistický náhled na sterilitu gynekologie, ale chvílemi nesmírně nudí. Ovšem to vynahradí příjemné mrazení na zátylku a to, že již zde jsou patrné znaky a témata, kterými se později detailněji zabýval.

„Je třeba oprostit se od viktoriánského sentimentu i v otázce nemocí, virů a bakterií. Proč ne? Virus koná jen svoji práci. Vše, co dělá, je snaha žít si svůj vlastní život. A to, že nás svojí činností ohrožuje, ničí, to není přece žádná chyba. Jde o to, snažit se pochopit vnitřní vazby mezi organismy, dokonce i těmi, které považujeme za nemoci. Porozumět tomu ze zorného úhlu nemoci a hledět na to jako na životní podstatu. Mám dojem, že by plno nemocí bylo velmi šokováno zjištěním, že jsou vůbec za nemoci považovány. Je to velmi negativní postoj. Pro nemoci je pozitivní, když se prohryžou našimi těly a zničí nás. Je to triumf.“ - David Cronenberg

Virus vždy zvítězí, to je leitmotiv prolínající se všemi Cronenbergovými filmy a zde tomu není jinak, navíc změna je zde obohacující a člověk má díky ní navrch, i když jenom částečně a vede to poté ke zkáze. Pokud David v „Cronenberg on Cronenberg“ prohlásil, že sami si musíme vyřknout své soudy a říct, co nám sedí víc, ač jen na nepatrnou dobu. Navíc Crimes of the future se blíží snad nejvíce z jeho filmů představě, že měníme nejen svoji planetu, ale i sami sebe a on není ani marxista, který věří ve spění k něčemu velkému, ani viktoriánec a ani romantik, věřící v pozitivní vývoj událostí. Objevuje se zde také postava osamělého hrdiny, známého z jeho toliko oblíbených hrdinů, který je sice distingovaný a inteligentní, ale má své vnitřní démony. Nepochybuji o tom, že pravý cronenbergovec ve filmu nalezne další témata, která jsou typická pro jeho následující, hlavně celovečerní tvorbu, ale já si prozatím vystačím s tímto krátkým výčtem.

„Jiným důvodem, proč gynekologie na muže působí tak tajemně, je žárlivost. Gynekologové chápou lépe než vy, co se děje a jak to vše funguje. Je to jejich zaměstnání. On může vaši ženu srovnávat s jinými. Jsou to informace, o jakých nemáme nejmenší tušení. Ve filmu Crimes of the Future vyprávím o světě, kde neexistují žádné ženy. Muži jsou nuceni absorbovat do sebe ženství, které zmizelo z celé planety. Muži začínají projevovat svoji ženskost, neboť dualita a rovnováha je nutná. Konečným důsledkem by pak bylo to, že muž by měl zemřít a narodit se jako žena, která by si byla vědoma své předcházející mužské podstaty. Byl by to zvláštní druh velmi fyzického spojení dvou lidských polovic. Přesně o tom je Crimes of the Future. Ivan Reitman mi jednou řekl, že bych s tím filmem mohl mít obrovský komerční úspěch, kdybych jej udělal přesně podle této šablony.“ - David Cronenberg

Crimes of the future, trvající necelou hodinu a pět minut, je jak svým pojetím, tak i nasnímáním a atmosférou velice komorní záležitost, která může jednoho unudit smrti stejně jako druhého bezmezně nadchnout, přičemž jak jeho první známější středometrážní film Stereo, i Crimes of the future jsou k vidění jednak oficiální cestou při zakoupení dvoudiskové verze Fast of the Company, o kterém píši v dnešním postu o něco níže, nebo také „pokoutně“ po internetu. Nesmím také zapomenout zmínit, že hlavní představitel z Crimes of the Future, jenž si u Cronenberga zahrál již v jeho prvním středometrážním filmu Stereo doktora, neuvěřitelně charismatický polský herec Ronad Mlodzik, se objevil i v jedněch z prvních celovečerních Davidových fimů, ať již se jedná o Shivers, v nichž hrál Merricka, nebo o Rabid, ve kterém ztvárnil postavu mužského pacienta (ovšem tam měl bohužel jen malé role).

Fast company (Rychlá společnost)

To, co pro Verhoevena znamenalo Showgirls, znamená Fast Company pro Davida Cronenberga. U obou filmů je velice důležité vědět pozadí vzniku, u Showgirls, tématicky pro samotného tvůrce i optikou pohledu téměř totožnou s Fast Company. Verhoeven chtěl překonat svůj erotický kasaštyk thriller, Cronenberg zase dostal víc jak milion dolarů na natočení filmu na vlastní téma zrovna v době, kdy zažíval velice nehezký rozvod, o čemž svědčí i nelichotivý snímek ze stejného roku (1979) Brood (Mláďata), pojednávající o otci, který již své dcery, u nichž objeví podlitiny, nechce vozit na víkendy k matce, která jim je možná způsobuje. A pokud se v něm vyzpovídal ze svých démonů (opravdu mu je nezávidím, abych se přiznal), ve Fast Company se upíná ke své druhé lásce, tentokrát jsou to (pro některé jistě překvapivě) auta a rychlé závodění. Kdo ale čeká další erotický thriller, který překvapivě v kinech ale propadl (vinou hlavně kvůli půlroční prodlevě), jakým byl Crash, tak ten ať si nechá zajít hned chuť.

Za pozornost stojí i herecké obsazení, už proto, že se ve filmu objevilo hned několik lidí takříkajíc "z branže" a navíc je opravdu zajímavé sledovat, jak Cronenberg v 70. letech obsazoval herce proti jejich škatulce, aby pak v 80. dělal úplný opak (ať již se jedná o Mrtvou zónu nebo Mouchu). William Smith, u kterého jsem na IMDb našel snad jen dvě postavy, které jsou pozitivní a nejedná se o padouchy, to snad dostatečně dokazuje. (Ve skutečnosti je to člen francouzské pobřežní hlídky, vítěz 31 utkání v boxu a světový šampion v zápase, ale i nositel Purpurového srdce či učitel ruštiny na UCLA.) John Saxon jakožto záporná postava je naprosto vynikající a střídá chvíle naprosté umírněnosti s neuvěřitelně přehnaným, opravdu „béčkovým“ přehráváním... a je prostě zatraceně cool. Za zmínku jistě stojí i bývalá Playmate Playboye Claudia Jennings, která má jisté přednosti, inu popravdě ty herecké to rozhodně nejsou, avšak svůj part zvládá bez větších problémů a zajímavé na jejím osudu je jistě to, že přesně rok od vzniku filmu zahynula při automobilové nehodě!

Jedná se o přiznané béčko, které je neuvěřitelně chytlavé, slušně napsané (jedná se o vůbec první film, který David nenatočil dle svého scénáře!) a i když je na něm zřetelné, že vzniklo jako klasický exploatační produkt 70. let, mezi hlavními představiteli to neskutečně jiskří, zápolení mezi jednotlivými týmy funguje víc jak dobře a krásná kamera, dokonale snímající scény závodů z ptačí perspektivy, tomu filmu na bodech také přidává. Jistě že zde nechybí drogy, skupinový sex a láska k autům, i když ne tak, jako tomu bylo v Crash, a už vůbec ne tak explicitní, ale... lepší béčkový film o autech a závodění nenajdete a ani snad nikoho nepřekvapí, že Croniemu nabídli režii Top Gunu, avšak velice rozumně odmítl, protože v té době už byl někde jinde. Cronenbergův nejčistší, dramaturgicky nejjasnější a úžasně zábavný počin, který si snad užijí pouze lidé seznámení pořádně s jeho osobou a filmy. A ta chytlavá rocková hudba a jemná kritika společnosti je taky fajn.

„Umělec není běžným členem společnosti. Umělec je nucen zkoumat každou možnost lidské zkušenosti, i ta nejtemnější zákoutí, a když je nucen tam vstoupit, tak to učiní. Nesmíte brát ohledy na to, co naše společnost považuje za špatný zvyk, dobrý zvyk, dobrou zkušenost, zlou. V okamžiku, kdy jste umělcem, nejste už občanem. Nemá tu žádnou sociální odpovědnost. Nabokov řekl, že po něm nikdo nehodil kamenem. Řekl bych to úplně stejně: jsem občanem a mám sociální odpovědnost a tu beru zatraceně vážně. Ale jako umělci by mi tato odpovědnost měla umožňovat absolutní svobodu. To je věc, kvůli které tady vlastně jsme. Společnost a umění vedle sebe existují odnepaměti. Kdyby umění nebylo antirepresivní, pak by umění a civilizace neměly k sobě žádný vztah. Nemusíte být nutně freudovci, abyste tohle pochopili. Tlak podvědomí slouží k tomu, aby o něm bylo slyšet. Je to nepotlačitelné. Nějak se to nakonec projeví.“ - David Cronenberg

MOUCHA - malé putování cronenbergovským vesmírem č. 2

Moucha je krásným příkladem filmu, kterým zavřete ústa každému, kdo namítá, že hororové remaky dopadají vždy hůře než své předobrazy. Tedy tomu tak aspoň bylo kdysi, když se jich chytali nikoli rutinní, ale naopak vizionářští a progresivní tvůrci s odvahou experimentovat, jakým byl a stále ještě je rodilý Kanaďan David Cronenberg.

Jak ve filmu pronese hlavní postava Seth Brundle: „Cítím, že mám nemoc, která dává smysl.“ A v 80. letech také dávalo velice dobrý smysl, aby klasický horor z roku 1956 znovu natočil divný režisér David Cronenberg, protože tématika byla pro něj jak zrozená, od transgrese po postavu doktora až k hororovým prvkům. Zatímco v původním filmu došlo z přeměny člověka na mouchu ihned a zbytek obstaralo řádění všude kolem, v remaku je oné přeměně věnována skoro celá stopáž snímku s tím, že je „moucho-člověk“ ztvárněn opravdu nechutně díky vydařeným maskám (oceněným zaslouženě Oscarem) a podání hlavního herce Jeffa Goldbluma, který má opravdový muší vzhled. Navíc Moucha snad ze všech Cronenbergových filmů nejlépe dokazuje jeho tezi, že jedině sebevražda dává tomu celému lidskému snažení a pachtění se nějaký ten smysl. Sic zlí jazykové tvrdí, že se vůbec nejedná o remake původního filmu, ale spíše o adaptaci klasické povídky George Langelaana, z níž si bere jenom námět, stejně jako tomu třeba je u Schaffnerovy verze Planety opic a Burtonova „znovu-uchopení“... ale superlativ na adresu Cronieho Mouchy není nikdy dost.

Bezpochyby nejlepší na Mouše je fakt, že zde metamorfóza nevyznívá absurdně a komicky, jako tomu bylo o několik let předtím, avšak záměrně v Burroughsově adaptaci Nahého oběda (kdo by zapomněl na velkého švába mluvícího řitním otvorem?), a také to, že se v ní nejvíce projevuje Cronenbergova posedlost frankensteinovsky střiženým vědcem i gynekologie jako taková. Tvůrce jednou sám prohlásil, že věci a scény, které jsou v Mouše označovány fanoušky za cronenbergovské, byly ve scénáři již tehdy, když mu ho Mel Brooks předával. David si také střihnul malou roličku gynekologa ve filmu při snové, velice nechutné scéně porodu, která jistě nenechá váš žaludek jenom tak na pokoji, na základě osobního setkání s režisérem Martinem Scorsesem, který mu řekl, že vypadá jako plastický chirurg z Beverly Hills. Je možné diskutovat o tom, jestli tahle malá cameo rolička měla i jiný, symbolický význam vzhledem k jeho názoru na gynekologii, kterou považuje za „špínu“ a zároveň „krásnou metaforu rozdělení těla a duše“.

Pokud sám tvůrce vnímá své filmy jako vždy jednu kapitolu ve velice obsáhlé knize, Moucha má nejblíže k jeho středometrážnímu filmu Crimes of the Future, ve kterém se také setkáme s šílenými vědci bez obav provádějících experimenty na sobě a s dějem odehrávajícím se jen na několika málo prostranstvích s tím, že pokud v Crimes of the future zastupují muži částečně pozice žen a jsou tak genderově nevyhranění, v Mouše je přidán zvrácený románek, vzdáleně upomínající na legendární Krásku a zvíře. Onu krásku si zde zahrála Geena Davis, která, ruku na srdce, nikdy nebyla nijak zvlášť dobrá herečka, ale zde naštěstí nedostala ani tolik potřebného prostoru, aby se její spíše neherecké (ne)kvality projevily a role neustále z něčeho vystrašené, avšak citlivé a díky novinářské profesi i otravné postavy jí jde víc jak dobře. Jeff Goldblum ztvárnil naopak zvíře a lepší castingová volba snad ani na nikoho jiného padnout nemohla, protože skutečně svým vzhledem připomíná mouchu, o jeho hereckých kvalitách nemůže být pochyb a jedním z dalších kladů filmu je bezpochyby to, že i zamaskován k nepoznání má dostatek prostoru na to, aby si každou scénu, ve které se objeví, takříkajíc „ukradnul pro sebe“ – a to ne díky dokonalé masce, ale díky dikci, pohybu a skvělému načasování i svému charismatu. Na Jeffovi mě neustále zaráží fakt, že hrál skoro v každém blockbusteru 90. let, od Jurského parku po Den nezávislosti, a přesto nikdy nedosáhl na hvězdný status. Nejdůležitější však je, že chemie mezi ním a Geenou Davis funguje skvěle, snad ještě lépe než mezi Geenou Davis a Susan Sarandonovou ve Scottově majstrštyku Thelma a Louise. (Tomu napomáhá i neselhávající Shoreova hudba, o které je, myslím, zbytečné se dál rozepisovat.)

"Proč proces stárnutí a umírání nechápat jako proměnu? Přesně to jsem udělal ve filmu Moucha. Stáří nebo nemoc vypadá na první pohled strašně, nechutně. Vůbec to není krásné. Tomuto procesu přeměny je velmi těžké přizpůsobit naše estetické vnímání. Říkáme: "Jen koukněte na toho starce. Vypadá skvěle. Jistě, trochu smrdí a ve tvářích má takové legrační vrásky." Dobře, ale říkáme to. Je v tom cítit snaha přizpůsobit naši estetiku procesu stárnutí. To samé bychom mohli dělat i s nemocí. "To je ale prima chlapec s rakovinou." I s nemocí člověk musí žít, tak proč se tím užírat? Právě proto se mi zdá velmi přirozené porozumět nemoci. To ale neznamená, že bych chtěl zrovna nějakou dostat. Je to však jeden z důvodů, proč se s tím snažím vyrovnat. Vím, že nevyhnutelně dřív nebo později nějakou nemoc dostanu. Jak nás ale tahle nemoc vnímá?" - Cronenberg on Cronenberg

Moucha je druhý film v pořadí, který vlastně započal „novou“ éru Davida Cronenberga, v níž se přiklonil více k mainstreamu a natočil divácky přijatelný a až na několik scén i lehce sledovatelný film, který není dle jeho námětu či scénáře... a tak tomu bylo až do eXistenZ. V původní verzi filmu, stejně jako v jednom z prvních scénářů filmu, nebyl vědec osamělý, ale měl manželku – krom postupného rozpadu, resp. přeměny hlavního hrdiny považuji jeho osamělost za jeden z nejlepších kladů této předělávky, protože tak může vyniknout i perverzní romantická linie filmu. Všechny postavy mají velice dobré ukotvení v ději a jejich motivace je zřejmá na první pohled, Seth chce být lepší než všichni ostatní vědci, novinářka za ním i po proměně chodí prostě proto, že ho tolik milovala apod. Když si člověk odmyslí všechny ty chuťovky, které jsou nám zvlášť s postupující se metamorfózou servírovaný, jedná se jen o něco drsnější a temnější osudovou romanci, jenž by se mohla líbit i ženskému publiku.

Nechybí nechutnosti, povinné pro spoustu filmů z hororového žánru, od odlupování nehtů až po slavnou, chtělo by se napsat až nechvalně známou scénu, v níž Seth téměř úplně proměněný na mouchu demonstruje postup požívání poživatin, které se musí nejdřív rozložit na kašičku pomocí šťáv a až poté sníst. Nebyl by to Cronenberg, aby nám to neukázal v celé své „kráse“ a tam, kde by ostatní tvůrci scénu střihli, on ještě několik minut následně nepokračoval, ač se nejedná z jeho strany o samoúčelnou provokaci. Překvapí ale, že zde máme postavu bývalého přítele hlavní hrdinky, který zde vlastně supluje pohled diváka na celou věc a jako kdyby se jednalo o ústup vůči většinovému publiku, ovšem tato postava je vykreslena značně nelichotivě, s bachorem a odpudivými vousy i sobeckou pobavou. Jako kdyby se ani divákovi nepodbízel, ale vracel to kritikům svých raných děl velice inteligentním způsobem. („Nejnechutnější filmová perverze, jakou jsem kdy spatřil,“ kritika Shivers, Marshall Delaney ) Pokud se tvrdilo, že měl původně režírovat předělávku temný mág Tim Burton, většině je jasné, že by evidentně fandil mouše a nikoli lidem, jako to udělal Cronenberg. To je dle mého hlavní důvod, proč ze scénáře vymizely tak „kontrovezní“ scény jako pojídání stařenky v temné uličce či umlácení zmutovaného psa železnou tyčí.

I když si myslím, že u tak notoricky známého titulu je naprosto zbytečné popisovat, o čem vypráví (a proto jsem se také celou dobu zaměřoval na to, jaký ve výsledku je), pro těch několik lidí, kteří snad žili delší dobu zmraženi na jiné planetě či měli velice přísné rodiče, kteří jim nedovolili zhlédnout tento film na jedné z našich komerčních stanic s velice povedeným dabingem, zde máte popis děje: Seth Brundle, živící se jako vědec, zkouší nově vynalezený způsob teleportace (přemísťování se z místa na místo) sám na sobě a postupně se začne proměňovat na mouchu, která se přemístila spolu s ním, čímž se jejich genetické kódy začaly míchat. Má jen velice málo času na to, aby našel protilék, pokud ho najít vůbec chce... Jak píše Roman Gazdík ve svém profilu Davida Cronenberga na Filmpubu, Cronenberg pracuje s postavou vědce ve významu „overreachera“, který je osamělý, odřízlý od ostatních lidí, inspirovaný zjevně frankensteinovskou postavou z románu M.Shelley, který chtěl taktéž natočit. Moucha ve výsledku zůstává jeho nejmainstreamovějším filmem a zároveň komerčně nejúspěšnějším (je poměrně smutné, že tak kvalitní dílo bylo znehodnoceno extrémně nepovedeným pokračováním, které není ani nechutné, ani děsivé, ani dojemné, ale prostě nudné, což je to nejhorší, co se může hororovému snímku vůbec stát) a i dobrým příkladem toho, že se dá natočit hororová klasika, která přesáhne svými kvalitami původní verzi s Vincentem Pricem. Ta byla neskutečně campy, se špatnými dialogy, ale opravdu neuvěřitelně špatnými, a naivita z ní sálala každou minutu..

V případě Mouchy se vedou neustálé dohady, jestli se jedná ze strany Cronenberga o ústup k normálnosti, nebo o ústup normálnosti. Pokud bych měl soudit sám za sebe (vy na to máte komentáře pod článkem), největší přínos mouchy je bezpochyby v tom, že posunula hranice zobrazování gore, čili krvavých efektů na plátně v mainstreamovém filmu a že to byl jeden z mála skutečně krásně podvratných filmů, který narušoval zažitou recepci již tím, že divák fandil hlavní, s postupem času ale záporné a divácky odporné postavě. Je to snad první a také poslední Cronenbergovo nejčistší, žánrově nejvyhraněnější mistrovské dílo bez zbytečných odboček. A navíc jím krásně vyjadřuje, že není rozdíl mezi odporným a krásným, ale že je to jedna strana téže mince.

DĚJINY NÁSILÍ - nejlepší film minulého roku (recenze ze Studna.net)

Psát svou první recenzi na hororový server Studna.net o filmu, který není v pravém smyslu hororem, není zrovna nejlepší možná volba. Ale když si člověk uvědomí, jak moc jsou Dějiny násilí žánrově nevyhraněný film a že je má na starosti pro mnohé z hororových geeků bůh David Cronenberg (Rabid, Brood, Mrtvá zóna, Moucha, eXistenZ), zařazení zrovna tohoto filmu zde na Studně je doufám pro většinu lidí pochopitelné.

David Cronenberg v dokumentárním filmu o hororech American Nightmare, který je jako bonusový materiál k sehnání na polské verzi Romerova debutu Night of the Living Dead, prohlásil, že nehodlá filtrovat své myšlenky nikdy v žádném případě a že se snaží poukázat na to, že věci mohou být nebezpečné a úžasné zároveň, odpuzující i přitažlivé-krásné. Spousta lidí tvrdí, že Cronenberg od dob svých nespoutaných, z dramaturgického hlediska nezvládnutých filmů se spoustou odboček vedoucích nikam strašně vyměkl a točí divácky přijatelná a nijak kontroverzní díla. Zde je ale nutné na tomto místě recenze opět se odvolat k jednomu z prohlášení Cronenberga, které zaznělo v „Cronenberg on Cronenberg“ v roce 1997 o tom, že má rád klasické filmy 60. a 70. let od Feliniho či Bergmana proto, že člověk vstoupil do jejich světa, který byl film od filmu provázanější. Pokud se dal tedy třeba Cronenbergův eXistenZ, asi jeho poslední výstřední počin, vnímat jako persifláž (stylová nápodoba, podtrhávající to špatné a komické na předobrazu) či pastiš (stylová nápodoba, snažící se přesáhnout kvalit svého předobrazu) jeho Videodromu. Otázkou ale potom zůstává, na co navazují Dějiny násilí, které spíše dle původního názvu filmu – History of Violence – odkazují na násilnou minulost hlavní postavy?

Možná proti sobě poštvu některého hororového fanouška následujícím prohlášením, ale Dějiny násilí mají právě nejblíže svým podáním k jeho prvotinám Shivers, Rabid či Brood, které pojednávaly také o nákaze jinou, subverzivní (podvratnou) ideologií, a odehrávaly se na velice malém prostoru. Ale co se tématiky týká, Dějiny se přibližují umírněnému cronenbergovskému dílu Pavouk, které pojednává o stárnutí a schizofrenie hlavního hrdiny se odráží i na syžetu filmu, o následujícím krátkém filmu Kamera ani nemluvě. Dějiny násilí, ač spojené s jinými Cronenbergovými filmy a působící jako další kapitola v jedné knize cronenbergovského universa, se liší a snad i pro někoho ční svou unikátní a vytříbenou prací s žánrem. Je to podobný výsměch hodnotám, hledáním něčeho, co nikdy nemohlo a ani nemůže být, upnutí se na jednu věc, která víc bere, než dá, jako tomu bylo u jeho snad necyničtějšího filmu Crash, ve kterém se taktéž vysmívá jistým americkým hodnotám a obsesím. A stejně jako v Crash, i zde je nejvíce diskutovaný onen závěr, z kterého by Freud neměl radost už kvůli tomu, co kdysi napsal o rodině a jednání matek, a také díky tomu, že jsou Dějiny násilí jeden velký paradox co se týče výstavby a práce s formou v rámci narativu jako takového.

Dějiny jsou hlavně poučeným dílem vyzrálého tvůrce, který neodbíhá, nezavádí, ale svádí, sice na špatnou cestu, ale cestu, z které je možnost se vrátit, přičemž na recenzovaném snímku je nevzrušivější fakt, že se dá vykládat různými způsoby, přičemž ani jeden bych neoznačil za chybný. Budu se věnovat pouze práci s žánrem, formální stránkou a narativem a tím, jak Cronenberg pracuje se svými stálými tématy a to, co filmem říká, ať již se bude jednat o dědičnost v chování a násilných činech či manipulovatelnost médií a nebo rozpad rodiny, nechám čistě na vás. David bere westernovou postavu, která jako kdyby vypadla z neowesternových podívaných Sergia Leoneho, na kterého mj. režisér několikrát sofistikovaně poukazuje a odkazuje výstavbou scény, prací s kamerou a okázalostí hudby, a uvrhává onu postavu do čistě gangsterského světa, těžícího z klasických filmů noir.

Zlí jazykové tvrdí, že Dějiny jsou moc komerční, aspoň takové ohlasy se ozývaly z festivalu v Cannes. Ve skutečnosti je to ale tak, že se zde akorát stírají hranice mezi zhnusením a obdivem, protože všechny násilné akty jsou snímány „krásně“. Přitom člověk slyší všechno to odpudivé praskání kostí a poté, co je násilí vystaveno jako obdivuhodný a v některých případech až krásný akt, je nám ukázán jakožto zainteresovaným recipientům jako odpudivý. To proto, že vidíme všude možně tu tryskající červenou tekutinu a bezvládná těla. Přesto jsou brutální činy pro diváka ve filmu uspokojující, protože i když tušíme, že s hlavní postavou není všechno zcela v pořádku, fandíme jí, aby se vypořádala s tím, co možná kdysi zažila v minulosti (a nebo také naopak nezažila). Navíc nestihneme odvrátit svůj zrak těsně předtím, než uvidíme zrůdný dopad onoho násilí, kterým ale Croneberg rozhodně samoúčelně nešokuje a ani se nesnaží moralizovat. Chceme se dočkat očisťujícího závěru s nadějí, ke kterému ale vedou litry lepkavé tekutiny (a sperma to není). Má to podobný účinek jako v Cronenbergově Mouše, na mysl se mi dere hlavně scéna demonstrování toho, jak taková moucha pojídá (nejdříve se jídlo musí rozložit pomocí slizu… ble). Násilí bývalo u Davida stylizované, tentokrát je ale realistické se vším, co se s tím dá spojovat. Právě kvůli jeho otevřenému vyobrazování bývá řazen do hororového žánru, ale strach není fyzický, pochází z iracionálna. A opět je zde násilí vysvobozujícím aktem, tělesná proměna či organická deformace ulevujícím činem (vzpomeňme na konzoli v eXistenZ, kazetu z Videdromu, hlaveň namířenou na vlastní hlavu v Mouše, automobilovou nehodu v Mrtvé zóně atd.).

Zajímavá na tomto filmu je také, krom intertextuálních narážek od westernů po gangsterky až k vlastním filmům, i práce s formou a narativem – ty nejodpornější akty, jakým zabití nedospělého jedince bezpochyby je, jsou ukázány na začátku, v kterém je všechno záměrně snímané přeexponovaně, ale s přibývající minutáží se film halí více do tmy, zatímco postavy se probojovávají na světlo. A zatímco ze začátku sledujeme gangsterské road-movie, pomalu se od psychologického dramatu s prvky thrilleru (potenciální únos, vstupující postava záhadného muže a hloupého nemohoucího policisty) dostáváme k černé a absurdní komedii s parodickými prvky, v níž všichni herci najednou okatě přehrávají a pomrkávají na diváka znalého daných žánrových kódů. Na dokonalém budování atmosféry má i velkou zásluhu stálý Cronenbergův spolupracovník – kameraman Peter Suschitzky. Dá se to nakrásně dokázat na v recenzích toliko zmiňovaném úvodním záběru, z kterého díky jisté pokroucenosti cítíme, že tady není něco v pořádku - prostě „něco nehraje“. Jeho délka a i scénáristické hrátky s diváckým očekáváním a záměrně matoucí dialogy dávají příjemný pocit nejistoty, potřebné mrazení samozřejmě nechybí.

Vynikající práci odvedl i Howard Shore - stálý spolupracovník režiséra, který se ale proslavil až díky své práci na Jacksonově Pánovi prstenů. K Dějinám složil odpovídající, atmosférotvornou hudbu, jež - ač by to v některých scénách bylo víc jak vhodné - není nijak výrazná a jen dotváří samotnou pochmurnost celého dílka. To kontrastuje s přepjatě heroickým, evidentně nadsazeným závěrem, vrcholícím záměrně patetickou a neskutečně sentimentální scénou, u níž opravdu chybí jen americká vlajka jako drsný políček americkým hodnotám a výsměch všemu svatému, vlastně tomu nejsvatějšímu – rodině. A přitom se jedná jen k dokonalosti dovedenou tezi, kterou Cronenberg vyřknul v již jednou zmiňovaném dokumentu American Nightmare: „Na velice zásadní úrovni se bojím revoluce a nechtěl bych ji zažít. A přesto si uvědomuji, že existují období, kdy jsou tyto věci absolutně potřeba, protože neexistuje žádný jiný způsob, jak věci změnit.“

Pokud by někdo z potenciálních čtenářů chtěl stále namítat, že i přes osobu režiséra zde nemají co Dějiny násilí dělat, musím se zmínit o těch hororových prvcích, seč jich bohužel moc není. Jedním z hlavních atributů hororu je jeho tělesnost, práce s monstrozitou a jejím překračování, uvědomování si nově nabitých zkušeností a jejich následné vymknutí kontrole, což splňuje do puntíku výstavba Dějin. Ale když se to vezme do detailu, Cronenberg nikdy, snad krom Mrtvé zóny a její podzápletky s objevováním vraha, nikdy nenatočil horor v pravém slova smyslu (Moucha je spíše zvrácená romance). Zatímco Shivers či Rabid reflektovaly v 70. letech narůstající sexuální svobodu a s tím společnou možnost nákazy (ale měly v sobě něco opojného), o čem jiném než o násilím, tak aktuálním tématu zrovna v těchto dobách, by Cronenberg měl mluvit a vyjadřovat se k němu. Jinými slovy explicitně řečeno: špinit vlajku? Tak ještě jinak, ať máme v tom hororovém žánru jasno: tvůrce zde opět využívá svého oblíbeného tématu transgrese (čili překračování jistých pevně daných hranic) a opět je zde představeno ono překračování jako jistým způsobem obohacující, resp. hlavní hrdina se rozpomíná na své „zážitky“ před lety a tomu, jak mu to hezky „v branži“ šlo, ale nakonec jsou pro „hrdinu“ pohlcující a vyobrazeny jako odsouzeníhodné a špatné, rád by byl bez nich. To platí i pro ústřední postavy z Mrtvé zóny, Mouchy či Příliš dokonalé podoby, o jejichž hororové výstavbě snad nemůže být, doufám, pochyb.

Hlavní hrdina Tom Stall vede klidný a spořádaný život se svou rodinou, jistě by vynášel odpadky své domácí, kdyby nějakou domácí měl a nežil by v rodinném domku a nevedl restauraci, do které jednoho večera přijdou lupiči a on briskně zareaguje a zabije je, čímž se stane hrdinou města a to přiláká média a i jednoho nezvaného hosta. Zatímco se jeho syn potýká se šikanou ve škole a manželka by ráda dováděla jako za studií, protože si toho moc tenkrát neužili, do města přijíždí jednooký muž v černém, který tvrdí, že Tomy býval gangster a pracoval pro ty druhé a díky němu přišel o oko – a měl by se již konečně postavit své minulosti čelem. Jenže on si nic nepamatuje, nebo si spíše nechce nic pamatovat?


Jak jste jistě dle popisu děje poznali, na přetřes přijdou typicky cronenbergovská témata, dokonce je zde i jedna scéna rychlé jízdy, upomínající k jeho filmům, ale jinak to, na co jsme u Cronenberga zvyklí, se zde objevuje v hojné míře: rozpad osobnosti, animalita a hlavně sex i ústřední násilí. Sexuálním scénám jsem se rozhodl věnovat zvlášť, už z toho důvodu, že z té první má člověk pocit onoho laškovného užívání si jako za středoškolských dob a Cronenberg se rozhodně nebojí ukázat víc, než bývá zvykem, což mnohé cenzory jistě pobouřilo stejně jako dávka krve ve filmu vyobrazené. Druhá sexuální scéna, v níž nevyhrává rozšafné dovádění, ale maskulinní zmocňování se a nemající daleko ke znásilněni, je surově drsná, animální, způsobem nasnímání nepříjemná pro diváka, postaveného do pozice voyera. Nejsem si jist, jak to bylo u komiksových předloh, z nichž Dějiny násilí vycházejí (vydávalo je stejné nakladatelství jako Road to Perdition, zfilmované Samem Mendesem), ale co jsem měl možnost číst pouhý jeden jediný díl z obsáhlé várky vydaných knih (a to ještě v originále, takže jsem vše nepochytil a nerozuměl jsem pořádně), Dějiny jsou věrnou adaptací, posouvající svět komiksu do jiného, filmového média.

Bylo by hříchem nezmínit se o hereckých výkonech, Viggo Mortensen sice nedokázal ustát svůj part v Návratu krále, ale zde se jeho nehybná a obtížně čitelná tvář přesně hodí k samotnému tématu filmu a nahrává tak tomu, že ani samotný divák neví, na čem s postavou Toma ve skutečnosti je – a Mortensen to pomocí jemných náznaků dává velice chytře najevo. William Hurt byl za svou miniroličku nominován na Oscara, což je podivuhodné, protože ve filmu nestráví snad ani celých 5 minut, ovšem prostor, který je mu věnován, si ukradne pro sebe (horší frázi teď na paměti nemám) a jeho smysl pro načasování a gesta v pravou chvíli je neodolatelný. Maria Bello není jen krásná žena, ale i zatraceně dobrá a věrohodná herečka. Ed Harris je neselhávající poslední dobou všude a zde tomu není výjimkou, jen škoda toho, že na plátně pobude jen o něco víc než Hurt a snová scéna s ním a Viggem byly odstraněna proto, že by moc upomínala Videodrome... což mě přivádí zpátky k té hlavní osobě...

A Cronenberg je vyzrálý tvůrce, který pracuje se svými tématy v rámci žánru, tím ho o hodně obohacuje a navíc bez jakéhokoli patosu či sentimentu ukazuje násilí ve všech možných i nemožných podobách – pokud tohle se nehodí na hororový server, tak už nevím, co by mělo.

“Myslím, že tuhle někdo řekl: ,Panebože, že by Cronengerg mohl zase natočit něco věcného?´ A tak jsem se zeptal všech svých přátel: ,Myslíte si, že jsem teď víc věcný?´ Bylo zřejmé, že tahle věc měla větší komerční potenciál než Pavouk nebo Crash.”- movies.about.com