Filmy na Zlínském "psisku"

Filmy Zlínského psa, ač jsem všechny vyjma jednoho-dvou viděl již předtím, ač ne přímo v kině, válcovaly z mého pohledu hlavní festivalový program a i když bych mohl zlínskému psu vytknout mnoho věcí, od přeorganizování promítání 16mm filmů po dramaturgicky nezvládnutou sestavu v případě 28 dní poté zařazených do zombiackých filmů či promítání Zlodějů Johna Woo před Killerem a Hardboiled, musím si uvědomit, že se jedná o studentský mimoběžný festival – a jako takový je kvalitní a skutečně povedený. Ano, zamrzí, že již se šlo na jistotu a nešahalo se po obskurních filmech, jako tomu bylo u Muže s copem a dalších šíleností z minule´ho roku, na druhou stranu filmům vždy předcházel distingovaný a sofistikovaný úvod, takže se to opět vyrovnává. A teď již k jednotlivým filmům, řazených do sekcí, jako tomu bylo ve festivalovém programu, 1. Současné asijské trendy, 2. John Woo – heroic bloodsheet a 3. Filmové podivnosti – zombie filmy.

1. SOUČASNÉ TRENDY - ASIE

CESTA DOMŮ: Protože Českou republiku křižuje přehlídka asijských filmů, s některými filmy z přehlídky jsme se mohli setkat i zde na festivalu, ať již se jedná o „hlavní“ – Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež, či o ten „vedlejší/studentský“ – Zlínský pes. Sice se jednalo o pouhé dva filmy, a to ještě oba od Zhanga Yimou, ale to nic nemění na tom, že pro mě osobně je jeho Cesta domů mým snad nejoblíbenějším snímkem od něj, který má nepopsatelnou melancholickou atmosféru a z kterého sice je hodně znát, že chtěl natočit „svůj“ Titanic, na což odkazuje i plakátem na zdi, ale jeho způsob vyprávění a malebný obraz spolu s poetickou virtuozitou je jednoduše nenapodobitelný a osobitý. Příběh vyprávějící o navrátivším se synovi kvůli pohřbu svého otce a poslouchajícího příběh seznámení otce s matkou za těžké doby, je velice citlivý a a pozornost rozhodně stojí fakt, že v něm debutovala ještě nezkažená a přirozeně působicí kouzelná dívka Zhang Ziyi.

- 100%

SPOLU S TEBOU: Nebudu tvrdit, že ve výsledném procentuálním hodnocením pod textem nesehrálo mé vysoké očekávání velkou roli, ale ono taky co jiného než geniální počin čekat od tvůrce Kaige Chena, který má na svém kontě filmy jako Sbohem, má konkubíno či Císař a vrah? Příběh je prostý, no o to jímavější a „údernější“ – jak všichni pomáhají nadanému chlapci, hrajícímu na housle, k tomu, aby z něj něco bylo. Krásně natočená podívaná, balancující na hraně kýče a jeho pravého opaku, nabízí sice neskonale banální příběh a několik scén tak okatě ždímajících slzy, až je to opravdu na hranici, ale jinak proti Spolu s tebou nemám vlastně žádnou pořádnou výtku, k čemuž napomáhá i úchvatná hudba, civilní herecké výkony a úžasná práce se zatajováním informací a jejich postupným odkrýváním, vedoucí až do emociálního závěru, který vás buď totálně smete, nebo k.revsky nasere. Dle výsledného hodnocení je snad jasné, jak jsem na tom byl já…

- 100%

DĚTI SE VRACEJÍ: První ze dvou „kitanovek“ (tou druhou bylo Kikudžiro), nese sice jeho znaky, ať již se jedná o pomalé plynutí času, komické a černohumorné výstupy, mírnou brutalitu či práci s juxtapozicí a epizodním vyprávěním, ale kdyby u toho filmu nebyl uveden režisér, ani bych neřekl, že příběh o klucích, kteří flákají školu, vyprávějící o kamarádství tak jedinečným způsobem, natočil on. Na Dětech, které se vrací, je zajímavý fakt, že zde nehraje Takeshi Kitano pod svým pseudonyme Beat Takeshi a jedná se tak o jeden ze tří filmů, které jsou geniální i bez něj (těmi dalšími jsou Dokos a Scény u moře). Silný snímek o přátelství, na němž je mj. dokonalé i to, že se jedná vlastně celou dobu o hóóódně dlouhý flashback, protože film je uvozen, či spíše rámován povídáním dvou chlapců. Děti se vracejí je film, který člověka nabije dobrou náladou a i těch několik opravdu malinkatých chyb mu rád odpustí, třeba zbytečnou zápletku s šikanujícími, když je to vyváženo kouzelným smyslem pro humor, hraničícím až někdy s pokleslostí a vulgárností.

- 100%

KIKUDŽIRO: Druhý ze dvou v rámci Zlínského psa promítaných filmů japonského boha Takeshi Kitana, od kterého jste měli možnost vidět v rámci filmového klubu Scény u moře či v kinech Samuraje a nebo v půjčovnách narazit na Bratra/Ve spárech zakuty, je typický jeho absurdním smyslem pro humor, krásně nadpozemským a kouzelným, pomalu plynoucím, ale chytlavým vyprávěním a tím, že hraje jednu z hlavních rolí, při které se samozřejmě dočkáme jeho charakteristických tiků. Ve filmu se objeví i několik obrazů a zde stojí za pozornost to, že je namaloval on sám a i když Kikudžiro ztrácí na konci na tempu a vyznívá více hořce než sladce a je zbaven brutálních excesí, pro Kitana tak typických, jedná se o jeden z těch filmů, které si člověk pustí v hluboké depresi,l aby se z ní hned dostal – a on zabere.

- 100%

2. JOHN WOO – HEROIC BLOODSHEET

KILLER: Nevím už kdo to kdy a kde napsal či prohlásil, ale je již odvěkou pravdou, že fanoušci tvorby Johna Woo se dělí na „hardboiled-ovce“ a „killer-ovce“, přičemž hned zprvu přiznávám, že i když bych ohodnotil Killera maximální možnou známkou, spadám do oné první jmenované skupiny z důvodů, které uvedu níže. Popisovat příběh tak notoricky známého a kultovního akčního filmu je snad u nás naprosto zbytečné a navíc pokud o něm víte co nejmíň, tím lépe pro vás, protože si Killera ve vší své neočekávatlenosti vychutnáte ještě více. Vlastně se dá napsat, že pokud Kulka v hlavě byla remakem a variací na Woovy milované americké filmy (muzikál a válečný film) s klasickými americkými žánry jako West Side Story a Lovec jelenů, Killer si hodně vypůjčuje z Mellvilova Samuraje – a hlavní hrdina, který také začne něco cítit ke zpěvačce a tím se naruší jeho vnitřní kodex, neskončí zrovna dobře, což podtrhuje jenom nehollywoodský a emocionálně těžko zvládatelný závěr. Killer je filmem Johna Woo, který má opět dokonale zrežírované akční scény, zvyklé zvát „krvavý balet“, s bezchybnou choreografií a překvapivě sebejistou a přehlednou režií při přestřelce více mužů, homoerotický náboj je zde nepřehlédnutelný a Woo asi v Killerovi zachází nejdál (pokud nepočítám jeho americkou tvorbu a válečný opus Kod Navajo) a hlavně se příběh soustřeďuje na hlavní postavy.

K nim je nutné poznamenat, že „chemie“ mezi nimi funguje tak, jak má a Chow-Yun Fat je zde ještě větší drsňák než v Hard-Boiled a každý mu musí po opětovném zhlédnutí Killera odpustit jeho americké paskvily, protože způsob, jakým je snímán, ho staví do pozice boha. Zdánlivě povrchní, ale do důkladu promyšlené kamerové jízdy, při nichž se buď fetišizují zbraně anebo stírá hranice mezi Dobrem a Zlem tak, jak ho většinou chápeme a vnímáme, povyšují tenhle film o třídu výš od ostatních podobě laděných bijáků. Lidský náboj i přes silný cynismus hlavních hrdinů a schopnost Wooa zabydlet filmový svět postavami a učinit ho uvěřitelným, ho činí nejlepším akčním režisérem všech dob, který sice nepřekoná své předobrazy v podobě Cimina či Peckinpaha, ale pro Killera, jeho druhý (pro někoho však první) nejlepší Johnův film je příznačné to co pro filmy francouzské nové vlny, když si bere od jednoho z nich – je pročištěn od všelijakých zbytečností a vedlejších nadbytečných línií.

A na závěr ještě to slíbené odůvodnění, proč je pro mě Hard-boiled lepší – sice si z něj stejně jako z Killera pamatuji převážně akční scény, ale braková estetizace násilí a comicsové pozérství mě v Hard-boiled dostávalo více a i když bych bez problémů vyčetl mému oblíbenému Woovi laciné ždímání emocí, musím přiznat, že na mě rozpor mezi dobrem a zlem - tedy promiňte, Dobrem a Zlem, - zapůsobil více v H-B než v Killerovi.

- 100%

ZLODĚJI: John Woo se se svou hongkongskou tvorbou rozloučil opravdu stylově, klidně řeknu i tak, jak žádný režisér před ním. Zloději jsou parodií subžánru, kterému postavil krásný – pokud se to v tomhle kontextu dá vůbec použít – náhrobní kámen (stejně jako Peckinpah postavil náhrobní kámen westernu a Welles filmu noir): heroic bloodsheet, do češtiny překládané nezvučně jako „hrdinné prolévání“ či „hrdinské prolévání“. Na Zlodějích je úchvatné, krom kompozice akčních scén, celkový trhlý hongkongský humor a přehnané herecké výkony i to, jak rychle dokáže Woo měnit žánry, přičemž v první půlhodině jich vystřídá hned několik, od akce k heist movie (loupežnému snímku) po romanci (recitace!) k rodinnému dramatu atd. Chow i Leung zde parodují své ultra-drsné postavy známé z předchozích Johnových snímků, a scéna přestřelky na vozíčku je prostě nezapomenutelná. Ač se mi stále Zloději zdají jako to nejslabší, co John Woo v období od ´86.-´ 90. natočil, absolutní známce unikli jenom tak tak, kvůli stopáži a tomu, že si asi nikdy nezvyknu na tento typ humoru.

- 90%

HARD-BOILED: S tímto filmem bývá často spojováno to, že se jedná o „akční inferno“, ale popravdě, tenhle přívlastek nevystihuje to, co se děje v samotném závěru filmu, který zabírá skoro polovinu dvouhodinové minutáže a v kterém zamře víc jak 200 lidí! Zatímco závěr Lepších zítřků trval 6, resp. 8 minut u pokračování a Killer dosahoval dobré 16, Hardboiled trvá skoro víc jak 40 minut, což spolu s úvodní scénou, při níž umře víc jak 20 lidí, činí Hardboiled nejakčnějším filmem, jaký jsem kdy viděl a popravdě i nejlepší akcí, jakou jsem kdy zhlédnul. Hard-boiled není poctou, parafrází či pastiší konkrétního filmového titulu, jako je tomu u Kulky v hlavě či Killera, ale spíše stylovou upomínkou na drsné detektivní příběhy, jejichž hrdinové byli skuteční „hard-boiled“. Chow Yun-Fat je neskutečný bůh, ať už s párátkem v puse, nebo s miminem v náručí, Mat Dog je jeden z nejlepších záhoráků, kteří se drží kodexu cti, a dlouhý, asi 5minutový záběr průchodu nemocnicí je nezapomenutelný, ač je v něm ve skutečnosti jeden střih a není bez střihu, jak mnozí tvrdí. I když považuji za nejlepší film Johna Woo jeho čistou Kulku v hlavě, v níž je jakákoliv akce vlastně zbytečná, Hard-boiled je hned mým druhým nejoblíbenějším HK snímkem od Wooa. Už proto, že ten film je boží a ač se může některým zdát v akčních scénách chaotický, není tomu tak a práce s mizanscénou je naprosto dokonalá.

- 100(0)%

KULKA V HLAVĚ: Dvouapůlhodinové peklo, které emociálně vyždímá skoro každého, natočil John Woo jako takovou parafrázi svého oblíbeného filmu Lovec jelenů, přičemž vypráví o „přátelství až za hrob“, což je patrné již z úvodní, muzikálově podané scény ala West Side Story. Velkým pluse ulky v hlavě, krom dokonalé scény ze zajateckého tábora, která funguje ještě lépe než v Ciminově Lovci jelenů, je fakt, že všechny možné odbočky, třeba ta se zpěvačkou drženou násilí, fungují perfektně. Jedinou slabinou tak u Kulky v hlavě zůstává samotný závěr, v němž se málo mluví a moc ukazuje, ale propojení jednotlivých motivů je naprosto skvělé a neznám nikoho, koho by to „nesejmulo“. Ač zde nehrají stálí Wooovi herci, všichni do jednoho podávají excelentní výkon, který se může zdát někomu jako přepjatý, ale Asiaté se tak údajně běžně chovají a pořád lepší než nehybné tváře. Woo má neskutečné muzické nadání a v Kulce v hlavě to zatím ze všech svých filmů prokázal nejlépe a popravdě je mi líto lidí, kteří za jeho nejlepší film považují Tváří v tvář, silně se odvracející od toho, co točil v HK, či lidí neznalých jeho HK pecek. Jen škoda toho, že jsou jeho komedie u nás nesehnatelné a všude jinde vlastně také, aby si člověk doplnil vzdělání.

- 100%

3. FILMOVÉ PODIVNOSTI – ZOMBIE FILMY

28 DNÍ POTÉ: Sice doteď nechápu, co v zombie sekci dělal 28 dní poté, který nemá se zombiekami vůbec nic společného, ale když se to tak vezme, je jako klasický zombie film vystavěn. Co na tom, že se jedná o dost okatou vykládačku geniálního a legendárního Dne triffidů a fakt, že zatímco ta podívaná mohla být opravdu drsná a upomínat na Mělký hrob svou cynickou a satirickou tečkou v závěru, producenti bohužel určili jinak a na konec byl přilepen happy-end, který se ale také dá číst jako pouhý sen. Danny Boyle, který to vždycky uměl s atmosférou, jak dokázal ve svém asi nepřekonaném a nepřekonatelném filmu Trainspotting, točil na digitální kameru, což je znát na kvalitě obrazu (v dobrém slova smyslu) – zrnitost, neostrost, pře- či podexponovanost apod. To všechno spolu s dokonalým Cillianem Murphym, který se zde ukáže „v celé své kráse“, činí 28 dní poté zatraceně kvalitní kousek do thrillerově-hororového žánru, s několika opravdu sugestivními scénami, na němž je nejlepší to, že se nikdo nestydí ukázat tolik brutality vyobrazené realisticky na plátně.

- 90%

ÚSVIT MRTVÝCH: Bohužel se nejednalo o Romeův skvostný, i když z mého pohledu přeceňovaný originál, ale o Snyderův remake z roku 2004, který sice ničí úplně všechno to dobré na původním filmu z roku 1978, ale na druhou stranu je to neskutečně zábavná a procesuálně zvládnutá akční jízda od začátku do konce, jež se dá číst jako kritika médií a přístupu lidí k informacím, ale to je spíš nadinterpretace. Zombie masky a efekty včetně výbuchů hlavy jsou zdařilé a většina postav se v rámci žánru chová překvapivě a potěšitelně logicky a uvěřitelně, o zábavné scéně s odstřelováním zombieků podobajících se známým osobnostem či zombie-dítěti ani nemluvě, ale prostě to není horor a ani dobrá pocta originálu. Pokud vám tohle vadí, odečtěte si z mého výsledného hodnocení dobrých 20-30% procent, ale jestli berete Úsvit mrtvých jako samostatný a s ničím nespojený film, je to za čistou 100%, ovšem pouze v rámci žánru, který řádně inovoval díky pobíhajícím zombiekům. Ještě poznámka na okraj: pouštěla se rozšířená, režisérská verze, která má ještě více krvavých efektů a jiných nechutností, plus jsou zde lépe prokresleny některé postavy (z jedné se vyklube dokonce homosexuál!) a film rozhodně nekončí happy-endem… záleží jenom na tom, jestli se podíváte někdy i na ty závěrečné titulky toho filmu, a nebo ne.

- 100%

ZEMĚ MRTVÝCH: Výkřiky o tom, že Romero to dokázal, opravdu nebyly scestné a tento "hororový stařík" nakopal prdel "svým" mladším tvůrcům, ať už se jedná o Snydera s jeho remekam Dawn of the Dead či Boyleův snímek 28 dní poté. Pokud v Night of the Living Dead šlo o sílící násilí ve válkách apod., v Dawn of the Dead o konzumerismus a v Day of the Dead o strach ze studené války a experimenty, v Land of the Dead jde o bushovskou administrativu ("Nevyjednávám s teroristy," pronese Hopperova postava žijící ve "slonovinové" věži) a dělení vrstev lidí na ty vyšší a nižší. George měl větší rozpočet (14 mil.), což se odrazilo i na úžasné výpravě, plné lahůdkových gore efektů a dokonalém vykreslení postapokalyptického stádia světa. Vyčítat primitivní vykreslení postav, které jsou jen nadhozenými typy, otevřený konec či žánrovou nekonzistentnost je naprosto hloupé, protože tohle platí pro všechny předchozí zombie počiny tohoto "zakladatele žánru" - naopak je nutné s potěchou sledovat, jak každá věta, slůvko či gesto má druhotný význam. Zombies, stejně jako teroristi, si jenom hledají místo na Zemi, George A.Romero ho po průměrné Creepshow a nedoceněném Drtiči našel taky. Už za tu dokonalou práci s atmosférou (mrazivá scéna vynoření zombíků z vody), pomrkávání na diváka (včetně cameo rolí, od tvůrců Soumraku mrtvých po Toma Saviniho) a Asii Argento v jedné z rolí, díky níž jsem měl permanentní erekci, si těch 100% Land of the Dead zaslouží.

- 100%

Filmy na MFFDM

KACHNÍ SEZÓNA: Na konci 20. a v počátku 21. století se začalo v českých kinech objevovat čím dál tím více kvalitních mexických filmů většinou zachycující nelichotivou tamní politickou situaci a soustřeďující se na příběhy hrdinů, což platí jak o filmech Alfonsa Cuaróna, jmenovitě Mexické jízdě, tak i o Alexandrovi Gonzálezi Iňárituovi, jmenovitě Amores Perros – Láska je kurva, tvůrců, kteří se poté vydali do země za velkou louží, aby svůj způsob vyprávění ještě více propracovali: Cuarón se opět zaměřil na problémy dospívající mládeže ve třetím díle Harryho Pottera s podtitulem Vězeň z Azkabanu a Iňáritu více roztříštil naraci na jednotlivé různě proházené kousky skládačky v případě 21 gramů. Pokud pominu Guillerma del Tora, výhradně se soustřeďujícího na fantasy a hororové žánry již od svého ceněného debutu Cronos po americké adaptace comicsů jako Blade 2 a Hellboy, do stejné skupinky mexických tvůrců spadá i na poli celovečerního filmu debutující Fernando Einbcke, který vystudoval na Centro Universitario de Studios Cinematografico, na níž natočil své první krátké filmy a dokumenty, avšak uznání získal až na poli rockové hudby díky svým videoklipům.

Kachní sezóna, jejíž název vychází z kresby letící kachny visící na zdi, přesně toho druhu obrazu, který by si nikdo nekoupil, ale do bytu se přesně hodí, byla podpořena právě Einbckeovou bývalou školou Centro Universitario de Studios Cinematografico a přichází k nám s pověstí nejúspěšnějšího mexického filmu roku 2004 s „tak jemným humorem, až ho skoro nepostřehnete“ (jak praví reklamní slogan), který byl oceněn neuvěřitelnými 18 cenami výročních cen (za film, režii, herce a herečku v hlavních rolích, scénář, hudbu, zvuk atd.), cenou mexických MTV Movie Awards za nejoblíbenější herečku Danny Perenu a nominací za herce Diega Cataňoa i filmovou píseň a Speciální cenou poroty na Pařížském filmovém festivale. Známý americký kritik Roger Ebert ve své recenzi tvrdí, že „se toho moc v Kachní sezóně nestane, ale na druhou stranu má spoustu bohatých detailů, které připomínají, jak nekonečný se může každý den zdát, když je člověku 14 let“ a pokračuje s tím, že „popisovat nějakou akci ve filmu by bylo jednak špatné proto, že se děje vám v reálném čase a také proto, že ten film není o tom, co se děje, ale o tom, jak se to děje a proč, a člověk nesmí hledět na to opravdu hluboké jak a proč“.

Fernando Einbcke, ač známý díky svým videoklipům, si ve svém celovečerním debutu pohrává s plynutím času (neustále kapající kohoutek či opakující se pokusy upéct dort) a nestříhá každou třetí sekundu, ale kamera ve většině případů postavená na stativ či snímající hrdiny často z podhledu anebo netradičního místa či pomocí velkých detailů „jede“ až v některých případech pět minut, což upomíná na režisérský styl prvních děl amerického nezávislého režiséra Jima Jarmusche. Atmosféru snímku také dotváří minimální či snad vůbec žádné použití hudby, natáčení na černobílý materiál nejen kvůli velice nízkému rozpočtu, ale také díky tématickým prvkům a co největší autentičnosti díla, a děj převážně se odehrávající krom několika výletů do exteriérů na začátku a konci filmu v jednom interiéru vyhlížejícím poněkud kýčovitě, ve skutečnosti však odrážející nevyřčené otázky visící ve vzduchu a mísící novější věci jako videohra Halo, coca-cola či mobily se staršími, hlavně poničené domy v ulicích apod.

Kachní sezóna, která by se dle popisu děje mohla snadno zaměnit za kteroukoli běžnou teenagerovskou americkou komedii s minimálním přesahem snažící se hlavně o vtip za každou cenu, taková není a jedná se o pohled na dospívání, nabývání důvěry v sebe sama, poznávání toho, že nic nebude tak lehké a snadné, jak se na první pohled zdálo – to všechno ve filmu, ve kterém se toho moc neděje, s přirozenými a uvolněnými hereckými výkony, velice zajímavou výpravou, pozvolným střihem a statickou kamerou a jemným humorem či stylem upomínajícím k českému černému a hlavně černobílému koni Nuda v Brně, akorát s tím rozdílem, že tentokrát je ta nuda v Mexiku.

- 90%

WALLACE A GROMIT: PROKLETÍ KRÁLÍKODLAKA: Opakovat historii o tom, že po dlouhých dvaceti letech se konečně jedni z nejlepších hrdinů filmového plátna představují v celovečerním filmu, který snad i překonává jejich krátké animované příhody, z nichž dvě poslední byly oceněny Oscarem (Nesprávné kalhoty a O chloupek, přičemž cena za Cesta na Měsíc unikla díky jinému Parkově kraťasu Pohodlíčko), považuji za zcela zbytečné, ať již znáte jejich úžasně vystavěné příhody, pracující s diváckým očekáváním a do posledního naplňující žánrová schémata, nebo ne. Samozřejmě že ti znalí předchozích dobrodružství, v nichž se cestovalo na Měsíc pro kus výborného sýru a rozveselila se smutná lednička, chytil se manipulátorský a nebezpečný zloděj diamantů tučňák a Wallace se poprvé zamiloval do ženy manipulované robotickým psem zneužívajícím ovce pro vlnu, uvidí hlavně syntézu všeho jmenovaného. Bylo by možné Wallaceovi a Gromitovi vytýkat, že odloučení mezi Wallacem a Gromitem v případě „nezvané návštěvy“ či „poblouznění zrzkou“ není tak propracované a emocionálně působivé jako v kratších předchůdcích, ale je potřeba být za každou cenu kritický i v případě filmu, který nemá ani jednu jedinou chybu a je dokonalý? Navíc filmu (zacházejícím v antropomorfizaci dál než předchozí krátké příhody), v němž jsou tak roztomilí králíčci? :-)

Diegeze: Co je podstatné na celovečerním filmu s Wallacem a Gromitem, krom toho, že má dostatečný nosný příběh a vyvážený temporytmus na rozdíl od taktéž na Oskara za nejlepší celovečerní animovaný film nominované Mrtvé nevěsty, je rozšíření světa nešikovného pána a racionálně založeného věrného přítele, kdy jsou již součásti většího celku a hlavně dokonale uvěřitelného a do nejmenšího detailu propracovaného fikčního světa a také se ukazuje, že ve městečku nežijí jenom antropomorfizovaná zvířata, ale i ostatní, převážně sobečtí anebo snobští obyvatelé. Když budu brát ohled na neznalé předchozích dobrodružství, ač běžely v rámci jednoho ročníku Projektu 100 a mohli jste se s nimi setkat před Vánoci na české televizní obrazovce s mírně nadprůměrným dabingem, musím říct, že příběh Wallace a Gromita: Prokletí králíkodlaka – ochraňování ostatních a nalézání cestu k sám sobě – je minimálně stejně nosný, avšak vyváženější než například Mrtvá nevěsta Tima Burtona, už kvůli zabydlenosti města a propracovanosti postav. Zatímco Tim Burton představí obyvatele jenom při úvodní písničce a věnuje nedostatečný prostor záporné postavě, působící díky tomu jako Deus ex Machina v závěru filmu, tam si Nick Park se Stevem Boxem vyhraje i s docela nedůležitou postavou faráře a o většině postav z jím vytvořeného světa máme zájem poznat i ty další, se svébytnými vlastnostmi, které dokázal i třeba na ploše jedné scénky vypíchnout (policistovi je věnována důležitá role na začátku a poté prostupuje celým děním, farář sehraje své, ale je nám předtím představen, většina postav je charakterizována svým vztahem k zelenině, od všežravé starší paní po nerudného souseda odvedle).

Žánrové čtení: Ale co je na Wallaceovi a Gromitovi v celovečerní podobě jedinečné a přesahuje tak v některých ohledech i vrcholný animovaný snímek studia Pixar, Úžasňákovi, je práce s jeho žánrem, resp. naplňování – od „prvního vegetariánského hororu“ po vážně míněné drama přes romanci k dobrodružným filmům. Jak již správně poznamenali někteří kritici přede mnou, především Kamil Fila ve své recenzi v Cinemě a Radomír D.Kokeš na FilmPubu, jedná se o pastiš, čili vyrovnávání se svým předobrazům se stejnou atmosférou a pojetím, nikoli parodii, jak bývá velice často a mylně zmiňováno všude možně. Komika většiny scén nespočívá tak v tom, že se tady otevřeně cituje druhý díl Harryho Pottera anebo se odkazuje na legendární bullet-time v Matrixu (a to jsou jenom ty nejzjevnější, nemluvím o „fajnšmekrovských“ narážkách), ale v tom, že to samé je nám představováno za pomocí plastelínových postaviček, o které se neobáváme, ale (paradoxně) se obáváme o jejich zeleninu – bez legrace. Něco jiného je, když Parker se Stonem v případě Team America: Světový policajt vyberou ikonické scény z akčních filmů páně Bruckheimera a Baye, aby je loutkovou podobou zesměšnili a ukázali tak jejich tupost (=persifláž), a když Park s Boxem nejen že vytvoří velice stylovou nápodobu, ale dokonce krom stejné atmosféry je dílo stejně vystavěné a jde o stejné věci, akorát ve vegetariánském provedení (vrcholem je tak bezpochyby závěrečná scéna ala King Kong z 30. let).

Percepce vs. recepce: Nejúžasnější ze všeho je však hra s diváckým očekáváním, která je splněna do posledního puntíku a i když se zdá, že byla narušena finální akční sekvence komickou vsuvkou, snižující tempo, jedná se jenom o připomenutí toho, že se pohybujeme v animovaném, fikčním světě. Překvapivé je to u úplně závěrečné scény uzavírající dějovou linii s p. Tottingtonovou, u které diváci znalí sad-endu v O chloupek čekají další zklamání ve Wallaceově životě a diváci neznalí jejich předcházejících příhod zase šťastný konec se vším všudy, žánrová výstavba zůstane v tomto případě zachována a nenaruší se jako v posledních minutách Mrtvé nevěsty, která sice na romantiky může emocionálně zapůsobit, ale ruší dosud vystavěný fikční prostor obývaný postavami a jejich předešlou a pochopitelnou motivaci změnou optiky.

Intertextualita: Ať už znáte většinu hororových počinů, ke kterým je odkazováno – a že se jedná především o pilíře žánru – anebo nezaznamenáte nepřeberné množství detailů vizuálních (Wallaceova knihovna, obsahující knihy jako Na východ od Rexů či Čekání na Goudu) či verbálních (některým suchý britský humor připadal až moc suchý, viz scéna s tupé anebo policistou Macintoshem), stále se jedná o geniální a na poli animovaných filmů na delší dobu zjevně nepřekonatelný počin. V případě WaG je nutné mluvit i o hereckých výkonech se vším všudy, ale pro potřeby DVD recenze jenom ve zkratce: Sallis jako Wallace s dokonalou dikcí britského divadelního harcovníka zůstává, přidává se k němu ale Helena Bonham-Carterová jako Lady Tottingtonová a Ralph Fieness jako hlavní záporák Viktor – a nesmím opomenout nejlepšího nmlčenlivého herce plátna – Gromita, vyjadřujícího emoce pouze díky své mimice. Jistí teoretikové a kritikové sice tvrdí, že se s intertextuálními odkazy pracuje v rámci příběhu a staví se na stejných, fanouškům Wallace a Gromita známých situacích, v kterých Gromit štrikuje či si čte noviny s vtipnými titulky a Wallace zase něco vynalézá, ale je nutné nesouhlasit s nezáživností druhé poloviny filmu před akčním finále (viz předchozí odstavec).

Shrnutí: A i když byla laťka nastavena u kinodistribuce docela vysoko „díky“ krátkém předfilmu s tučňáky z Madagaskaru, Wallace a Gromit nejen že ustál celovečerní stopáž a mohl si navíc dovolit i několik známějších jmen, ale dokázal, že rukodělná práce s „menším“ přilepšením pomocí triků (údajně až na 700, převážně lítající hlína, voda apod.!) okouzlí a dojme i pobaví přes poněkud obhroublejší vtípky srážející na bezchybnosti (krabice s nápisem „křehké“, rozsvícení světla na autě ve chvíli, kdy Wallace dostane nápad…). Ten nejlepší otevírací víkend a Oscar za nejlepší animovaný celovečerní film má zaslouženě, třeba – přestože - už proto, že nebere ohledy na diváky tolik jako v případě parafráze na Velký útěk Slepičí úlet. A nic na tom nemění fakt, že se jedná o minoritní záležitost a někdo může být zklamán tím, že závěrečná půlhodinová akce je jen variací na hitchcockovské finále v O chloupek.

- 100%

KARCOOLKA: Vyloženě odfláklá animace s podprůměrným stínováním dává vyniknout nápaditému příběhu, poměrně slušně zvládnuté režii a tomu, že si tenhle animák na nic nehraje a dokonce, což je hodně velké plus, se nesnaží nijak poučovat, nebo jsem si toho aspoň nevšiml. Tahle kurosawovská variace, v níž se vypráví jeden příběh ze 4 různých úhlů, aby do sebe následně všechny skládačky zapadly, funguje dobře a pobaví i přesto, že hlavní záporák je odhadnutelný od prvního objevení se, ač stopy jsou dobře zameteny, a parodické narážky na XxX či Sherlocka Holmese zaručeně fungují, což platí i pro neurotické a hyperaktivní zvířátko, které na rozdíl od Za plotem vyvolává salvy smíchu zaslouženě (a překvapivě působí svěže). Tomu všemu napomáhá střídmá stopáž, seč biják ztrácí na konci tempo a jedná se jen o exhibici, a zpívané pasáže jsou otravněkší a nepadnoucí do děje ještě více než v prvním či druhém Toy Story dohromady.

- 60% (Normálně by to bylo za lepších 50%, ale vzhledem k tomu, že ty jsem udělil vyloženě slabému a podprůměrnému animáku Za plotem, nemohu jinak než dát lepších šedesát a říct, že tahle shrekovská variace je skutečně svěží a povedená, jenom doufám, že ten závěrečný fórek nebude vést k pokračování, protože by bylo naprosto zbytečné.)

ZA PLOTEM: Je opravdu osvěžující vidět film, v kterém není snad ani jedna jediná narážka na jakýkoliv slavný letní hit, i když k tomu v případě jedné laserové scény přímo vybízí. Jenže to je asi jediná pochvala, kterou na konto Za plotem mohu říct, protože to už i velice slabý a nevtipný, jednoduchý Madagascar byl lepší kvůli hrátce s písmeny a právě těmi intertextuálními aluzemi. Možná bych vůči Za plotem nebyl tak kritický, kdybych den předtím neposlouchal přednášku Jana Pinkavy (oscarová Geriho hra), který tvrdil, že na filmu, byť sebelíp animovaném, je důležitý příběh - a v případě Za plotem je premisa neskutečně jednoduchá a nedostačující ani na tu 80min. stopáž. Díky filmům jako Za plotem vynikne, jak moc tvoří Pixar kvalitní filmy, protože jak syžetem, tak narací připomíná Za plotem první Toy Story, taktéž odehrávající se na velice omezeném prostoru, založeném na kontrastu, ale Příběh hraček krom stylové animace sloužící příběhu (u Za plotem je to naopak) měl i propracované a zajímavé postavy (vztah mezi Rjem a želvou je identický jako u Buzze a Woodyho, jenže jsou naprosto nezajímavý a celé je to tak schématicky vyprávěno). A představa, že vrazím do filmu nějaké hyperaktivní zvířátko a nechám ho pořádně řádit na konci, aby byla legrace v plném proudu, mě už vyloženě krká. Ale ano, Za plotem vydělá a nejmenším se film bude líbit, ale já stále vyhlížím toužebně Cars...

- 50% (Správně by to mělo být za 30%, protože jsem se max. 5x ušklíbl a jednou opravdu na hlas zasmál, ale nechci, aby to vypadalo, že mám nějaké předsudky vůči téhle vlně neinvenčních a dle mustru dělaných animáků.)

MARTA: Nejsem si jistý, jestli je úplně košér hodnotit co se týče postprodukce úplně nedokončený film, který má premiéru až někdy v srpnu, ale vzhledem k tomu, že mé výtky se skládají z něčeho jiného než zrovna k nedodělání ostrosti apod., udělám to. Příběh pojednává o otci, který skrývá svého syna, jenž nešel na odvod, a ženě, kterou oba ukrývají - ovšem pojednává velice schématicky, předvídatelně, samoúčelně, nudně a televizně. Ono umístění do bezčasí je velice dobrý nápad stejně jako ona nespecifická řeč, ale smysl záběrů jako kdyby z vrtulníku, jež vytrhávají z rytmu filmu, mi zůstal utajen stejně jako neobjasněné motivace postav (proč udělá otec to, co udělá, když musí tušit, že syn bude reagovat tak, jak nakonec zareagoval?). Popravdě takhle by nějak dopadl Tarkovskij, kdyby se mu vše zvrhlo v nudný chaos nenabízející žádnou transcendenci. Já těm postavám jejich city prostě nevěřil, sáhodlouhé záběry mě iritovaly snad ještě více než laciné a trapné kostýmy, o hudbě, která sice dává scénám dramatický náboj, ale je hnusně kýčovité v rámci syrového příběhu, taktně pomlčím.

- 60% (Je to ale velice smutných 60% s ohledem na to, v jaké p.či je česká kinematografie.)

XIAOYANIN PŘÍBĚH: Velice jednoduchá storka o mladé holce, která je ve věku, v kterém by si měla někoho vzít (v 15 letech!), ale ona chce dál studovat na škole, jenže do konce prázdnin musí sehnat 24.80 yuenů, aby mohla pokračovat. Nemůžu si pomoct, ale ten film mi silně připomínal některé rané Yimouovy filmy jako Nikdo nesmí chybět a Cesta domů, ale bez skutečných emocí, promyšlené, nikoli kýčovité vizuality a chytré kritiky ubohého stavu školství. Jistě, že vše končí happy-endem, ale nebýt střídmé stopáže (90 minut) a zábavných vedlejších postaviček (potenciální manžel, slepý muž apod.), moje výsledné hodnocení by bylo mnohem nepříznivější.

- 60%

TOMMYHO INFERNO: Vítězný snímek v mládežnické sekci festivalu je tím nejlepším teen-filmem za posledních několik let, který jsem viděl, protože je po režijní, scénáristické, herecké a hlavně dramaturgické stránce naprosto skvěle zvládnutý, ale abych se přiznal, je mi z morálního hlediska odporný. Protože ale nemohu napsat konkrétní výtky, které k tomu filmu mám a spoilery by vám nevadily, doporučuji si myší označit nečitelnou část, v níž jsou závratná dějová obsazení prozrazena. (Samozřejmě to vše dopadne „dobře“, kluk zjistí, že jeho otec není mrtvý a nebyl kněz, najde si jinou holku, s níž bude asi skórovat, jeho bývalá přítelkyně se stane lesbičkou a jeho kamarád drží 30 dní půst proto, aby šel s jednou dívkou ze školy do kina, ale to, co provede, aby se z rozchodu s přítelkyní titulní hrdina Tommy vzpamatoval, je odporné – „zabití“ nového přítele „bývalky“, ač se z toho vyklube na konci jen hra, pracující s frankenstainovskými motivy.) Příběh pojednává o páru na střední škole, který spolu chodí již celé tři roky, ale kluk (!) se se svou dívkou nechce vyspat, protože je věřící a čeká na sex až po svatbě, což vede k dvoutýdenní pauze a zjištění nových věcí, které mu možná obrátí život naruby. Za velice dobrý nápad považuji vedlejší linku s kamarádem, který vede kurs za sebeuznávání, v němž je spoustu opravdu vtipných nápadů a i když působí jako z jiného světa, dodává filmu na spádu a správné říznosti. Velice mě potěšilo, že to celé neskončilo tak, jak se od začátku mohlo zdát a ač se mi zdály některé osudy postav zvlášť na konci nedůvěryhodné a některé motivace neopodstatněné, o jedné katarzní, ač funkční scéně zbytečně přepjaté. Potěšující je i ten fakt, že ač se jedná o norský teenagerovský film, z nichž jsem viděl všechny, které se k nám dostaly (namátkově např. Šup sem, šup tam), nejedná se o další realisticky působící, digitální kamerou snímaný jednoduchý příběh plný uvěřitelných dialogů, ale od začátku se hraje s otevřenými kartami nadsázky.

- 80%

JAK SE KROTÍ KROKODÝLI: Jsem necitlivá kurva, která nemá duši (nebo aspoň tak se vyjádřila paní režiséra o jednom pánovi, kterému se film líbil a nechápe tu kritiku kolem, že má "duši, citlivou"). Takhle dramaturgicky nezvládnutý (různé roviny, na jiném stupni, podány jednou s vážností, poté jako crazy komedie - ale no tak, go fuck yourself), žánrově nedotaženou a hlavně nevyjasněnou, příšerně zahranou (kdo najde někoho, kdo se nekouká do kamery, dostane ode mě cukříček) melodramatickou (uslzené, blbé a patetické) kýčovitou sračku (z posledního záběru jsem málem defekoval) jsem už zatraceně dlouho neviděl. Film bez vtipu (ok, jeden tam je, ale je maximálně úsměvný - žádný vtip není dohraný, spočívá v tom, že se někdo šklebí a to e vrchol vtipnosti!), tempa, s postsynchrony naprosto v prdeli (nač ty písně, zvlášť od zrůdy jménem Nekonečný?), a scénami, které jsou buď naprosto dementní svým pokusem o humor (prdění apod.), nebo uslintané, trapné a křečovité (všechny záběry na kozy!). Marie Poledňáková neumí vyprávět (způsob narace připomíná sled scének, které dohromady nedávají smysl a jsou samoúčelné, aby se už tak odporně velká stopáž natáhla na neúnosné dvě hodiny), nedokáže gradovat, což u dvouhodinového filmu prostě není zrovna to nejlepší, ale plete si seriál s filmem, už nikdy více!

- 30% (Jen za Postráneckého, ten je dobrý snad všude... proč nehrál v Kameňáku?... a Dubovu kameru, ale to jsou jediné jistory, které ten film nepotápí na úplné filmařské dno.)

ZATRACENĚ, KDO JSOU BONNIE A CLYDE: Asi tak před rokem jsem si stěžoval na to, že bych moc rád viděl nějaký alespoň průměrný či při nejlepším špatný maďarský film, když se k nám na festivaly a poté i většinou do běžné distribuce dostávají jenom samé povedené kousky jako Revizoři či Distrikt!, ale Zatraceně, kdo jsou Bonne a Clyde… mi tohle přání nesplnilo, protože v Maďarsku umí točit filmy pro mladé. Ten film se nebojí být explicitní jak v násilných scénách, tak i v erotických, které mají vyvedenou atmosféru a jsou vzrušivé. Festivalový program sice lákal na film, v němž není řečeno, jestli hlavní hrdinové skutečně ukradli ty peníze, nebo k nim přišli nějak náhodou – a pokud se pracuje celou dobu s tím Macguffinem, přičemž jde o vztahy mezi nimi, jedná se o povedený žánrový kousek, ale když v závěru dojde na prozrazení toho, jak to ve skutečnosti bylo, strhává to filmu z mého pohledu plusové body a činí to Zatraceně, kdo jsou Bonnie a Clyde vcelku slušnou persifláží, ovšem s menší problematikou co se týče tempa, které narušují flashforwardy, nejdříve důmyslně vkládané tak, aby působily jako juxtapozice k nastávající situaci, ale postupem času čím dál tím víc otravnější a moc vyzrazující.

- 70%

OBČANSKÁ VÝCHOVA: výchova, další německý politicky zaměřený film, který má na svědomí Hanz Weintgartner a hlavní roli v něm hraje Daniel Bruhl (Goodbye, Lenin!), je opravdu svěží a v dobrém slova smyslu mladé dílo (hodně tomu napomáhá užití digitální kamery a přesvědčiví herečtí představitelé), které raději otázky pokládá, než aby na ně jednoznačně odpovídalo, i když levicová orientace tvůrce je zde nakonec patrná. Hlavní hrdinové filmu, Jan, Petr a Jule, se vloupávají do bytů zbohatlíků a přestavují majetek a nakonec nechají zprávu „Tučná léta skončila“, ovšem jednou se jeden z těch bohatých vrátí domů dřív a oni ho unesou do alpských hor na chatu jako rukojmího, navíc s ním měla Jule jisté finanční nesrovnalosti z minulosti. I když jsem asi v menšině, druhá polovina filmu, která od radovánek přechází k přímo generačnímu střetu rozdílných lidí a jejich názorů je pro mě lepší už kvůli krásné alpské přírodě a skvěle použité písni Allelujah, ač se vše odvíjí předpokládaným směrem a tvůrci se nevyhnuli několika klišé (románek rozvrátivší skupinu apod.).

- 70%

KOUZELNÁ CHŮVA NANY MCPHEE: Nedá mi to, abych se nepozastavil nad naprosto dementním překladem tohoto jinak překvapivě kvalitního filmu, protože anglické slovo „Nany“ znamená chůva, tudíž ono Kouzelná chůva Nany McPhee doslovně znamená: Kouzelná chůva chůva McPhee. Ale teď již k samotnému filmu, který má na svědomí Emma Thompsonová, která si střihla i ústřední part filmu, zprvu ošklivé, s postupující proměnou dětí k lepšímu ale čím dál tím krásnější chůvy, která je možná čarodějnice… a nebo také není. Každou scénu, ve které se objeví, najednou prostoupí její šarm a grácie i přesto, že je zošklivěna k nepoznání a k „nekoukání“. Nutné je se také zmínit o Colinu Firthovi, který i přesto, že jeho postava je vlastně neustále se dějem zmítající figurka, vyrovnal velice dobře a překvapivě „stvořil“, či spíše na plátně předvedl živelnou a dýchající postavu, která se vymaňuje z pohádkového světa filmu. A nesmím zapomenout na Angelu Lansburyovou, známou většině jako Jessicu Flatcherovou z To je vražda, napsala, protože každá scéna s ní je neuvěřitelně zábavná a její smysl a správné načasování pro nadsázky je nepopsatelný. A když už jsem v tom, neměl bych zapomenout ani na povedenou výpravu, hýřící všemi barvami, až to někdy působí přehnaně, nevkusně a odporně kýčovitě. Nehodlám filmu hlavně pro děti vytýkat, že je hodně předvídatelný (snad i pro děti) a některé vtipy jsou až moc podbízivé, protože, ruku na srdce, kolik opravdu povedených rodinných podívaných – pohádek dokážete vyjmenovat za poslední dobu?

- 80%

NIKDO NESMÍ CHYBĚT: Ani po letech, co jsem poprvé viděl tento Yimouův film viděl v Uherském Hradišti na Letní filmové škole, jsem si na něj nespravil názor a zůstává pro mě jeho zatím nejslabším, protože nejtezovitějším a nejdidaktičtějším počinem. Pryč je úchvatná malebná vizuální stránka, poetický a uhrančivý, až hypnotický způsob vyprávění, a hlavně pryč je jak Gong Li, tak Zhang Ziyi, což je poněkud velký problém, když v hlavní roli je někdo nevýrazný a nezajímavý, chovající se naivně a s postupujícím časem i otravně. Kritika školského systému v chudších oblastí Číny je zde sice chytřejší než v ceněném Xiaoyaniném příběhu a Zhang je přece jen lepší vyprávěč než režisér výše zmíněného filmu, jenže krom citlivé scény z televizního studia a zábavných eskapád ve městě či při vydělávání na cestu do něj, se jedná o jednu dlouhou nudu s minimálním přesahem a – jak jsem se už zmínil výše – nejslabší Yimouův film.

- 60%

JEN POČKEJ SE VRACÍ: Kdo by neznal, nebo spíš kdo by nevyrůstal na známé dvojici vlka a králíka, ruské obdoby kočky a myši Tomma a Jeryho? Seriálové pokračování, které již neměl na starost tvůrce původního seriálu, ale jeho syn, Kotěnočkin Jr., doznalo několika zásadních změn, od toho, že ústřední dva hrdinové nejsou již takoví nepřátelé až po zásadní změnu osobnosti vlka, který již nemá v hubě žváro jednoduše proto, že by se díly špatně prodávaly do Ameriky a jiných podobných zemí, kde s tím mají problémy. Tou nejzásadnější změnou je ale celková modernizace – kresba i úvodní znělka je zachována, ale jednotlivé díly nabraly až kusturicovsky zběsilé tempo, poháněné mixem moderní a „obstarožní“ hudby. A hlavně, zásadní změna, celé díly nejsou vystavěny na jejich eskapádách, ale na jednotlivých vtipných detailech, zábavných tím, že se jedná o narážky na současné věci (Vlk má v domečku časopis Playvlk apod.). Nemohu říct v závěrečném resumé, jestli horší a nebo lepší než původní, i když bych se více samozřejmě přikláněl k němu, protože tam pracuje nostalgie, ale prostě – nové, jiné, přesto s puncem toho starého. Ale když si představím, jak dopadají pokračování českých večerníkových pohádek, musím říci, že Jen počkej se vrací je silný nadprůměr.

- 70%

TÉMA: KAM TO KRÁČÍŠ, „POKLESLÝ“ ŽÁNRE? - Díl II.

V druhém díle „trilogie“ o tom, kam spějí pokleslé žánry, se zaměřím na to, co jsem naznačoval již na konci minulého vydání s tím, že vzhledem k místu přesouvám sci-fi filmy 50. a 60. let do dalšího dílu a dnešní bude věnován převážně tvůrcům, kteří se z podivností splatteru a slasheru vydali na komerční dráhu, seč si neodpustí subverzivní myšlenky, kultovní filmy, jimž snad do budoucna věnuji i samostatný článek, a hlavně teenagerovské filmy a mírně i parodie. So, enjoy!

DÍL II

DEBUTOVÉ SNÍMKY POZDĚJŠÍCH „KOMERČNÍCH“ TVŮRCŮ:

Na hororech z konce 60. let a začátku 70. je opravdu krásně vidět, že s tímto žánrem a jeho odrůdami (mj. i muzikálovými provedeními na broadwayských prknech) souvisel politický vývoj ve světě a sociální problematika, protože nezáleží na věrohodnosti v jednání postav a tomu, že se jednalo o technicky v některých případech kvůli nízkému rozpočtu o nezvládnuté snímky, protože scénář sloužil k tomu, aby alegoricky poukázal na nešvary dané doby a dialogy byly jenom k deklamování tezí samotného tvůrce. Můžeme obvinit debutový snímek Demence 13 pozdějšího oscarového režiséra za scénář k Pattonovi a režii Apokalypsy či Kmotra Francise Forda Coppoly z vykrádání Psycha, ale je nutné mít na paměti, že filmy produkované Cormanem, mj. tvůrcem velice kvalitních adaptací poeovských děl, reagovaly na to, o čem se moc mluví a na co se chodí a z čeho jsou peníze. A že Demence 13 již od svého úvodního záběru je profesionálně nadstandardně zvládnutým snímkem s nepřeberným množstvím twist-point a dokonce i narrative-point a obsahuje velkou řádku psychoanalytických prvků (film byl dokonce uváděn s předmluvou psychologa!).

Podobně začínala velká spousta hororových tvůrců nyní natáčejících velkorozpočtové a komerčně úspěšné snímky, jenže mladická hravá léta jsou již dávno pryč. Ať již se jedná o Sama Raimiho, který kultovní zombie-splatter trilogii Evil Dead, v níž stromy znásilňují dívky a Bruce Campbell s „charismatickou“ bradou si místo ruky nasazuje motorovou pilu s hláškou na rtech „Hail to the king, baby!“, vyměnil za adaptaci comicsů se Spider-Manem. O Peteru Jacksonovi, začínajícím obdobně jako Raimi, vytrvale natáčející za vlastní filmy s přáteli pro zábavu, se v poslední době v případě „splněného snu“ King Konga mluvilo dostatečně, naneštěstí se stal jedním z filmařů, kteří neví, kdy přestat (a můžeme jenom spekulovat o tom, jestli za to může biografické lesbické drama Nebeská stvoření, za které byl nominován na Oskara za scénář a pro nějž objevil v podstatě Kate Winsletovou, nebo jestli se již tendence „mít ve filmu všechno bez ohledu na ostatní“ projevovaly v případě jeho prvotních počinů BrainDead a Bad Taste). Do této kategorie by se dal zařadit i Robert Rodriguez, který se doslova utopil ve světě jedniček a nul svými adaptacemi comicsu v případě Sin City či filmů pro celou rodinu od trilogie Spy Kids po Dobrodružství Žraločáka a Lávovky a pořád sice platí, že dokáže nabídnout hodně muziky za málo peněz, ale pryč jsou doby westernových počinů jako El Mariachi či Desperado, z kterých hračičkářské nápady sršely, ale nevyznačovaly se přeplácaností. Na úplné straně barikády stojí takový evropský tvůrce Luc Besson, který začínal minimalistickým postkatastrofickým dramatem Poslední boj, a skončil jako scénárista druhořadých až třetiřadých akčních filmů převážně s mysteriózní zápletkou (Okrsek 13, Purpurové řeky apod.). Levicový režisér Oliver Stone natočil v roce 1981 film Ruka zabiják o pravé ruce, která je po automobilové nehodě uražena svému majiteli, tvůrci comicsů, a vydává se vraždit „na vlastní pěst“. James Cameron, díky němuž se začalo hojně používat morfování kvůli Terminátorovi 2 a který vzal poctu klasickému hollywoodskému filmu svým 11 oscarovém Titanicu, debutoval taktéž v roce 1981 snímkem o vraždících létajících piraňích Piraňa 2: Tření…

KULTOVNÍ FILMY: No a konečně jsme se dostali do 80. let (ve kterých si odskočím pro potřeby textu ještě do 60. let), kde všeobecnými měřítky pokleslý žánr zažíval svůj největší možný boom, ať již díky kultu půlnočních představení (které pouze naťuknu a zbytek nechám na Vás), nebo kvůli tomu, že se „pokleslý“ žánr stal komerčně úspěšný a od 80. let se vlastně datuje doba, v níž všechno souvisí se vším a nic nejde od ničeho odlišit. Mezi reprezentativní filmy druhé poloviny 70. let a začátku 80. v případě kultovních filmů promítaných o půlnoci, s patřičnou atmosférou drogového oparu a společného „užívání si“, patří nejznámější „zástupce“ - Sharmanova Rocky Horror Picture Show o transsexuálech v Transylvánii, kteří svou hrdou pokleslostí zničí manželský svazek jako takový, využívající rockovou éru a historickou dobovost muzikálů 50. let ke zparodování béčkové filmy a z žánrového hlediska potácející se někde mezi hororem a sci-fi. Night of the Living Dead George A. Romera bývá považován za prazáklad stavebních prvků správného zombie-hororu (plížení a pomalá chůze spolu s nabýváním rozumu, postupným budováním napětí až do „dobově vhodného“ závěru a kritiky jižanského buranství či konzumerismu anebo studené války), který v nové éře shonu zaznamenal značné zrychlení ve Snyderově remaku druhého dílu zombiácké romerovské tetralogie Úsvitu mrtvých značné „zakčnění“ (které pokračovalo survival-adaptací videohry Resident Evil a nepřiznanou vykrádačkou Dne trifidů Dannyho Boylea 28 dní poté). Z „dobového“ důvodu (pozdní 60. léta) a omezenosti rozsahu s prominutím vynechám filmy arogantního a egoisticikého Alejanda Jodorowského, který je jednoduše žánrově nezařaditelný (jeho El Topo se potácí někde mezi westernem ala Leone, sexuální otevřeností a kritikou církve pro peníze ala Pasolini a bezpointovou komikou britských komiků; z morálního a humánního hlediska je např. takové Holy Mountain divácky nevděčnou a hlavně „nelíbivou“ satirou na sílící násilí ve válkách a sexuální revoluci i technický pokrok hrozící ztrátou duše člověka) a Johna Waterse, jemuž největší poctu vzdáte tím, že se pozvracíte, a nejvíc ho urazíte, když prohlásíte něco o svobodnosti jeho filmů (v nejznámějším Pink Flamingos se pojídají psí výkaly a soutěží se o to, která rodina je více odporná, ale jinak je to přenesený Schlondorfův Plechový bubínek do nové doby).

TEENAGEROVSKÉ FILMY, i když to některé asi hodně překvapí, se natáčely už před více jak dvaceti lety, protože v té době byly levné a peníze do nich investované se vždycky, nebo spíš ve většině případů vrátily. Většina těch mladších, která možná čte můj blog, si pamatuje čtyřdílnou sérii Šprtů, která zaznamenala velký úspěch, i když byla točena přímo na video, protože nabízela obhroublý, ale vkusně podaný humor, postavy, kterým se člověk směje, ale nemůže jim nefandit a nesympatizovat s nimi, no a taky povinnou nálož sexu a lechtivých okamžiků vůbec, ač se vycházelo z komiky burlesky a hlavně nonsensu. Docela jsem se vyděsil, když jsem slyšel, že se chystá remake, či spíše pokračování, které může originál možná trumfnout v míře nechutností, ale těžko co do kvality. Ale ruku na srdce, většina z nás má na Šprty tak dobré vzpomínky jen proto, že to patřilo k jejich dětství a dlouhou dobu je neviděly (a popravdě, raději bych si ty vzpomínky nechtěl pokazit a dostat se mi Šprti dnes do ruky, nekouknu se na ně, i když by bylo pokušení velké).

Všichni asi pamatují také na úspěšnou sérii Porkys, z níž většina utkvěla v paměti památná sprchová scéna, v níž nadržený student strčí svůj úd do díry do dámských sprch a za něj ho chytne odporná tělocvikářka a začne „přetahovaná“, která, hyperbolicky řečeno, vrcholí kupou spermatu v dnešních pohrobcích typu Scary Movie. Krom Kožených kalhot, na které by asi většina z nás, kdo jsme je viděli, nejradši zapomněli a přáli bychom si, aby nikdy nebyly stejně jako druhá světová (to samozřejmě nechci srovnávat, každý ví, že Kožené kalhoty jsou větší ZLO!). Je překvapující, že skomírající, či mrtvý teen žánr ožil až na konci 90. let díky zcela dospělé komedii bratrů Farrelyových Něco na té Mary je, v které byly hlavní postavy plnoleté, ač se chovaly značně naivně a iracionálně, ale hlavně brutální humor, od dob Blbého a blbějšího dotažení „k dokonalosti“ – kdo by se i dnes nepobavil u scény spermatu ve vlasech či souboje s pejskem? Ale jak píše Ondřej Vosmík v Cinemě ve své recenzi na třetí Prci, prci, prcičky, nechutnou scénu musí předcházet jisté peripetie, aby byla vůbec vtipná a výkal na tváři nebyl i výkalem na divákově tváři. Skutečný boom ale teen-film zažil až díky prvním Prcičkám, které zůstávají stále nedostižnou modlou, protože jsou chytře natočeny a napsány i zahrány tak, že přestože se jedná o figurky, člověk jim věří, soucítí s nimi a baví se i na jejich účet. Slušnou obdobou, tentokrát německou, byly Holky to chtěj taky, které se na věc dívaly z ženského úhlu pohledu s minimem nechutností. To se nedá ale říci o jejich pokračování, což je inkoherentní skrumáž lechtivých a telenovelových scének, kradoucí z britských předobrazů, ale nedosahujících jejich drsnosti a reálnosti. Nejhorší totiž, co se může stát teenagerovskému filmu, je odtržení od reality a nepoznání rozdílu mezi nadsázkou a vážným moralizováním. To se bohužel stalo Klukům, kteří to taky chtěj, na hranici se poté potácel Road Trip, ovšem nakonec dopadl nad očekávání, a ostatní filmy snad ani nestojí za řeč, protože jsme jimi terorizováni v půjčovnách – jen je smutné, že někteří kvalitní herci se ze škatulky těch, co p.chají to a to, nevymaní. Hezky je to glosováno v Jay and Silent Bob Strike Back, kdy Jason Biggs hovoří: „Nikdo mi nikdy neřekne: , V Kluci a holky jsi byl dobrý, líbil se mi Křupan…´ Ne, vždycky se to stočí na ten blbý koláč.“ – „Tys ho fakt strkal do koláče?“

Abych popsal některé charakteristické znaky teen-filmů, i když to za mě už předtím udělala, a nutno říct že mnohem lépe, Iva Hejlíčková při příležitosti premiéry Road Tripu v Cinemě, stačí mi shrnout zápletky většiny filmů: fekální humor, sprostá mluva, sympatičtí a pohlední herci v hlavních rolích, kterým to nakonec vyjde, zápletka točící se převážně kolem sexu (prvního, posledního, orgasmu, videopásky s nevěrou apod.), úvodní záběr zabírající školské prostředí, chápavé postavy rodičů, které se rozhodnou poučovat v nejméně vhodnou dobu atd. Není divu, že parodie typu Bulšit, na nichž je zábavná akorát postava Mr.T. a muzikálové číslo ala Pomáda, se nemohly nikdy vydařit. Je potřebné se zmínit i o české vlně, která narazila na zlatý důl díky Snowboarďákům, na nichž jsem napsal vlastně mou jedinou kino-recenzi a byl jsem zkritizován jako „asexuální cinefil“, což nic nemění na tom, že Janák nezvládá tempo, neumí budovat vtip, napsat uvěřitelné postavy, vystavět scény a dát tomu všemu příslušný stylový vizuální háv a ne scény, které jsou ve filmu kvůli střihačově či skladatelově exhibici, ale střih a hudba jdou ostře proti sobě. Opět se v tomto případě obrátím na Cinemu, tentokrát vynikající text Kamila Fily, který se zamýšlí nad (ne)úrovní českých „žánrovek“ Panic je na nic, Experti a Rafťáci, v kterých se tvůrci snaží být cool pomocí obstarožních technik jako půlení obrazu či samoúčelné animace, nedokáží natočit žánrově dovedený a vyhraněný snímek, který se nebojí zajít až do krajností a podání žen je misogynií, což vadí už z toho důvodu, že se dívkám ty teen-filmy líbí.

Může se říci, že vrchol „žánru“ byl v 80. letech a to samé platí i o dalších komediálních eskapádách, tentokrát ale ještě s nadsazenějšího ranku – parodiích. Dnešní parodie sází vlastně na to samé co teen filmy, akorát okopírují scénu ze svého předchůdce a zaženou ji ad absurdum, což vyvolává ale smích akorát u lidí znalých parodických předobrazů. Mluvit zde nějak obšírněji o známé trojici ZAZ je, myslím, zhola zbytečné, což platí i o mé následující poznámce týkající se toho, že u Žhavých výstřelů či Připoutejte se, prosím se pobaví i lidi neznalí Top Gunu, resp. Letiště!. Tehdy ještě parodie spočívala v tom, že se sice vypůjčily základní stavební atributy z hlavního parodovaného filmu, ale to se vystavělo na vlastním příběhu, který si utahoval ze žánrových klišé, které vlastně jenom zvýraznil a přehnal svým podáním. Bohužel mi ale při dnešních filmech ustrnuje úsměv na tváři a doby Mela Brookse, který si dokázal v případě Spaceballs utahovat i z marketingu a věcí s ním spojených, jsou již dávno pryč a když tvůrci točí či píší parodii, neznají ani pořádně žánr, jak se to opět dá demonstrovat na Brooksových filmech, hlavně na tom "Němém", potácejícím se někde mezi parodií a pastiší, či Dráculy, který je děsivější než Nosferatu a Coppolova verze dohromady… Příště se tak můžete těšit na poslední díl, kde přijde na přetřes sci-fi, akční filmy a guilty pleasure.