Je blog dialog?

Když jsem sem psal svůj vůbec historicky první příspěvek, zmiňoval jsem své zvrácené pohnutky, které mě vadly k založení blogu (může za to Kordus, ukažme si na něj prstem a řekněme si: "Nechceš okurku?") a celý post jsem nazval "Blog je dialog", přičemž jsem netušil, v jak krátké době naváži na tento první příspěvek a skutečně potvrdím tuto "kompostí hlášku", když se pustím do mezinárodního bloggerského dialogu s panem Tronkem.

Dnes mi tronko na ICQ napsal, že se o mém blogu zmínil a ať si ten článek přečtu, přičemž odstavec věnovaný mně zněl: "No a potom je tu hobit. Marek S. sa ešte musí vybúriť a hlavne si uvedomiť, že ak mám dať na pravú stranu do stĺpa linkový odkaz aj na jeho blog, musí ubehnúť ešte aspoň trošku času a snáď občas nahodí aj niečo „osobnejšie“." Zaráží mě to právě u mého slovenského bratra z toho důvodu, že on sám má osobní příspěvek snad jen jeden a na rozdíl ode mě se neprofiluje hned od začátku jako člověk, který chce odosobnit blog a psát o dvou věcech, s tím, že o té první rozhodně víc, filmech a knihách o nich. Tronko zatím u sebe uvedl dvě osobní informace, vypsal se ze své lásky ke koním, hraničícím téměr se zoofilií, a o tom, jací jsou lidé nadutci ohledně aut a různých nehod s nimi, ale ani v jednom se neobjevila zpráva či vyjádření tak osobní, jako moje informace o tom, že mi pohled na felaci nedělá fyzicky dobře.

Teď to sice vypadá, že se snažím bránit, a ono tomu tak snad i bude, ale já slibuji, že můj blog teď na přání mého slovenského kolegy osobnější bude a doufám, že i on bude osobnější, nemluvě o tom, že by mu určitě prospělo, kdyby psal o filmech volnějším jazykem a upustil od různých frází a floskulí, bylo by to mnohem lepší, protože práce, kterou odvádí na svém blogu, není srovnatelná s tou, kterou podává v profilech na jedné nejmenovanné databázi a slovenské stránce o filmech, kde mj. také přispívám. Tron je chalan, jenž se ve svém blogu potácí někde mezi úplnou odvázaností a tupou arogancí, což není pro mě moc šťastný pohled, protože vím, že ač arogantní víc než já, a to je co říct, ta odvázanost mu přece jen sluší více, anebo to chce ho zase spaktovat s plagjoklasem a najít mu veřejného maskota, jako má Obitus třeba toho Ukrajince, který ještě stále neviděl Záhadu Blair Witch a Terminátora 1 a 2, či já mám genderovou postavičku Korduse. Také nechci, aby tento post byl brán jako jeho (=tronova) kritika, naopak - jako popíchnutí v tom, v čem by se mohl zlepšit (a ten design je opravdu příšerný, promiň, tronko, ale červenou jednoduše nesnáším...), a stejně to beru i v případě jeho článku, jen se obávám, že nebudu mít co o čem osobním psát, aby to bylo tak zajímavé.

Stárne Wes Craven?

V dnešním blogu bych se chtěl zabývat otázkou, kterou nadnesl Kordus ve svém hodnocení Prokletí na své stránce, a to tou, jestli hororový mág Wes Craven opravdu stárne a nedokáže přijít už s ničím novým a jenom neustále dokola používá ta samá otřepaná klišé a už s nimi ani nedokáže pořádně pracovat, nebo jestli se snaží točit jako za mlada, jenom ho svazuje hollywoodský styl natáčení. Prokletí jsem sice neviděl, takže hodnocení nechám na Kordovi, který z něj nebyl nijak zvlášť nadšen (na druhou stranu já zas nebyl tak nadšený z Mé sestry vlkodlaka, ani jednoho dílu, tak snad...) a vím, jak se se zlou potácel u kritiků, kdy nejlepší hodnocneí bylo ve smyslu "na Cravena slabé, na video adekvátní, ale proč s tím do kina?". Zato jsem viděl Wesův zatím poslední kousek Noční let, o němž bych moc rád něco napsal a už se těším, co na to bude říkat můj "hororový" souputník, díky kterému tohle píšu.

Na začátek bych rád předeslal, že dle mého Wes opravdu nestárne, a pokud ano, tak "zraje jako víno" (omlouvám se, že jsem otřepanější frázi v tu chvíli nevymyslel), protože sledovat, jak si umně pohrává s jednotlivými klišé a ta neustále narušuje, aby se k nim v mnohými kritizovaném závěru vrátil, je potěšení čiré rozkoše. Ze všeho nejvíc připomíná Noční let jeho první snímky jako Last House on the Left či Hills Have Eyes, s tím rozdílem, že se nijak zvlášť nevyjadřuje k politickým či jiným otázkám, pokud pominu naťuknutí tématu terorismu, a pak se najednou zvrhne v typickou vyvražďovačku a hru na kočku a myš se všemi myslitelnými a i nemyslitelnými klišé a nelogičnostmi s tím, že jedni to berou jako návrat k parodickému (spíše ale "pastišovému") Vřískotovému obodobí (zaslouží si být tak nazýváno s velkými písmeny?) a druzí jako jednoduše nezvládnutý závěr, přičemž ani jedna strana nemá pravdu, protože pravdu mám jenom já, jak to tak bývá. :-)

U tohoto filmu je nutné víc než u jakéhokoliv jiného si všímat technického zpracování, protože pokud člověk pomine špatné triky, se kterými se Wes údajně nevalně potácel již v Prokletí, jak referoval Kordusek na svém blogu, celý film je založen na ostrých přechodech mezi světlem a stínem, kdy film nemá dvě části, jak mnozí kritici a recenzenti nalhávají, ale ve skutečnosti tři: v první se jedná o až "linklaterovskou" variaci na téma "setkají se dva" ve stylu Před soumrakem či Před úsvitem, druhá, nejlpeší část se naopak nesoustřeďuje na oba stejnou měrou, ale pouze na skvostného Cilliana Murphyho, o kterém se ještě zmíním, odděleného právě celou druhou část (odehrávající se v noci) nasvícením, a třetí, ve které přebírá iniciativu hlavní hrdinka filmu, se odehrává ve dne a začíná ve chvíli, kdy osvětlovači osvítí jí. Celý film je až hitchcockovsky vystavěný, přičemž tento pocit jednak evokuje hudba Marca Beltramiho, která dodává filmu neskutečný drajv a je hodně "atmosferotvorná", druhak také celkové nasnímání - podhledy na budovy, práce s matením diváka a další "hitchcockovské" atributy".

Noční let, opravdu milé a kvalitní překvapení, v jehož spojitosti je často zmiňováno, jak moc se ten film podobá Schumacherově Telefonní budce, ač nedosahuje jeho kvalit a jak moc je překvapivé, že se tak málo střídá prostředí ve filmu Wese Cravena (jeden z důvodů, proč jsem zmiňoval podobnost s jeho prvotinami), stojí jednak na výše zmíněném, a taky na hereckých výkonech. Pokud Cillian Murphy prošel Boyleovou adaptací na Den triffidů 28 dní poté vcelku bez povšimnutí, ač hrál hlavní roli, v Nolanově začínajícím Batmanovi jako hlavní záporák byl nezapomenutelný a jeho ostře řezaná tvář a hluboké modré oči dávají představu o romanticky založeném mladíkovi vhodném do komedií po boku Richarda Gerea, při bližším pohledu je právě on vhodným aspirantem na záporné postavy, protože ty oči jsou hluboké a skrývá se v nich ZLO! Rachel McAdams bývá Často pejorativně označováno jako "přívěšek hlavního hrdiny" či ještě hůře, a ono by se s tím dlao při pohledu na její filmografii, čítající Protivné sprosté holky, druhého Austina Powerse či Nesvatbovi, i víceméně souhlasit, ale evidentně se jí tahle "typizace" jejich hereckých úloh již nezamlouvá a rozhodla se s tim něco udělat, a dle mého soudu i velice úspěšně hlavně díky scénaristicky dobře a hlavně černohumorně zvládnutému přerodu.

Víc herců zde ani není anebo nejsou tak podstatní, Brian Cox navíc odvádí jen svůj standard, a tak celý film stojí na umně napsaném scénáři pracujícím s vývojem postav a jednoduchou, ale opravdu kurevsky údernou zápletkou, neustálou filmovou sebereflexivností a vynikajících hercích v hlavní roli, o dokonale zvládnuté technické stránce, dělící film a postavy v něm na 3 části, ani nemluvě. Opravdu milé překvapení, můj aspirant na nejlepší thrillerový zážitek roku a důkaz, že Wes nestárne, jenom střídá sračku s genialitou. A co na to pan Kordus?

"Hody na zdechlině a špíně... Sodoma a Gomora odhazující poslední zábrany před vypuknutím požáru"

Tak tohle v nadpisu poněkud zdlouhavé citované prohlášení soudce trestního soudu na Manhattanu provázelo první erotický film promítaný v běžných kinech, který mohli zhlédnout diváci - kultovní Deep Throat. Kolem Deep Throat - nebo u nás také Hlubokého hrdla - se nese jistý opar kultu, protože ho málokdo viděl, ale většina o něm slyšela - a popravdě, mnohem zajímavější je všechen ten povyk kolem něj, velice dobře zmapovaný v dokumentárním filmu Inside Deep Throat, promítaném mj. i na letošním Febiofestu 2006. Hluboké hrdlo, natočené za 6 dní a dodnes datované jako nejúspěšnější film co do výdělku vůbec (rozpočet kolem 25 000 dolarů, výdělek až 600 milionů dolarů do roku 2002!), v dnešní době působí směšně, protože když člověk pomine onu lacinou zápletku o ženě, kterou nikdo nedokáže uspokojit, a tak si zajde k lékaři, který ji objeví v hrdle klitoris a hned na ní provede "pokus" a ona poté pracuje jako jeho sestřička, pomáhajícím sexuálně nemocným pacientům, zůstává mu jenom několik sexuálně otevřených scén felací, které mi osobně nedělají moc dobře. Hluboké hrdlo, dlouhé jenom jednu hodinu a přesně jednu minutu, působí poněkud inkoherentně (vždycky jsem tohle slovo chtěl v blogu použít, na intertextualitu snad ještě dojde...) snad proto, že je to k sobě spojených několik částí s tím, že je zajímavé film sledovat z historického hlediska. Z nepochopitelných důvodů, aspoň pro mě, je ve filmu spousta intertextuálních (právě jsem si splnil sen :-) narážek na bondovské filmy, od referencí na jména záporáků po úvodní znělku z filmů s Bondem.

O to zajímavější je historie Hlubokého hrdla, které stálo při rozpuku sexuální revoluce v 70. letech a které jistě také dostatečně posloužilo panu prezidentovi Nixonovi, aby se mohl angažovat "ve správném světle" svým ražením proti porno produkci. I když se Hluboké hrdlo promítalo v 73 zemích světa a představilo světu Lindu Lovelaceovou, která poté v rozhovorech a ve své knize tvrdila, že byla jako vězeň a ve filmu ji ve skutečnosti znásilňovali a ani nemohla volat domů, je to bohužel jeden z mála filmů, které jsou zajímavé jenom tím, jak moc se o nich mluví, protože v nich bohužel nic není, žádný náboj a vniřní energie jako u těch pravých midnigt movies druhé poloviny 70. let. Hlavní představitel byl držen ve vězení po 5 let, což mu zničilo život, potácel se od dorg, kvůli kterým se mu nepostavil, a tak nemohl pokračovat nadále v dráze pornoherce, přes několik "slušných" zaměstnání jako prodávající nemovitostí (u nás je to, mám dojem, realitní agent či tak nějak). Snímek dokonce u soudu odmítl obhajovat Roy Grutman, známý díky kause okolo Penthausu, údajně proto, že "tvůrci zašli příliš daleko" a on by to nedokázal obhájit.

To všechno výše zmíněné a ještě více dokumentuje dokumentární film Inside Deep Throat, který má na svědomí televizní stanice HBO a překvapivě obsahuje i sexuálně explicitní záběry ze samotného filmu, jinak se ale jedná o tradiční dokument, okořeněný jenom faktem, že se kolem něj toho spoustu událo. Vyskytne se zde několik lidí, kteří mají k tématu co říct či jsou nějak jinak mediálně známí, bohužel rozhovor s Francisem Fordem Coppolou trvá necelých 15 sekund a jedná se o dobový znáznam, kdy mu jsou vidět snad jenom vousy a brýle, John Waters, tvůrce Pink Flamingos či Dirty Shame, jenom dokola omílá, jak zásadní to byl film ohledně sexuální revoluce a věcí související s tímto, a Wes Craven vlastně nic moc neřekne. Záslužné je ovšem zasazení do dobového kontextu se spoustou archivního materiálu, od zásahu FBI po projev presidenta Nixona až k dobovému přesahu ohledně aktuální sexuální scény, kdy jsou filmaři a i diváci více cyničtí. Randy Barbato a Fenton Bailey, kteří stojí také za dokumentem o aféře Clinton - Lewinská, se opravdu nebojí ožehavých témat, jenom by tochtělo ubrat na mýtizaci samotného snímku a démonizaci těch, kteří proti němu vystupují, protože filmařskou stránku zvládli dokonale.