RECENZE: Nebohá paní Pomsta

Nebohá paní Pomsta (jak zní český překlad původního názvu "Chinjeolhan Geumjassi", jemuž by více prospělo držet se ironického originálu, který spíš znamená "Dobrosrdečná slečna Geum-ja") je třetí a závěrečnou částí velice volné, ale tématicky spřízněné trilogie pomsty jihokorejského režiséra Park Chan-wooka, který si větší pozornost vydobyl hned svým druhým celovečerním snímkem JSA - jak u kritiků, tak i u diváků. Pokud zrovna Park, který byl kritikem a tykal si velice dobře s filozofií (což je dost znát na jeho filmové tvorbě), netočil svůj úsek do povídkového filmu Three... extremes či If You Were Me, tak posledních pět let pracoval na své tématicky spjaté trilogii, z níž se k nám do širší distribuce dostal "pouze" Oldboy (jak do kin - 5.5. 2005, tak i po víc jak roce na DVD - 4.10. 2006) a Nebohá paní Pomsta (v kinech 31.8. 2006), první část Sympathy for Mr. Vengeance se u nás krom festivalových uvedení (nejvýrazněji na FilmAsii) do širší distribuce bohužel neprobojovala.

Ale nebudu tady zbytečně lamentovat nad distributorskými čachry (taky proto, že jsem to z části udělal ve své recenzi DVD Oldboye) a raději se zaměřím na Nebohou paní Pomstu, kterou osobně považuji nejen za nejlepší díl z Parkovy trilogie, ale zároveň i za nejlepší film od něj, který jsem měl tu možnost vidět (přičemž se tím mé tvrzení nevztahuje na Parkův debut Trio a jeho povídku v If You Were Me, z jeho krátkometrážní tvorby poté na Moon is the sun´s dream)... A možná je Nebohá paní Pomsta také nejlepším filmem o pomstě, ovšem to si musím nechat pořádně rozležet a zapřemýšlet nad tím, jestli z hlavy vylovím pamětihodnější kousky než asijské exploatační obskurnosti let dávno minulých či z poslední doby Tarantinův Kill Bill. Byl to právě Tarantino, jehož jméno a popularita posloužila Oldboyovi v zámoří natolik, že pověsti o Velké ceně poroty v Cannes za Oldboye a nálepka "tarantinovatější, než co jsem kdy sám natočil", pronesaná samotným Tarantinem, donutila Parka k lakonickým poděkováním diváků na různých festivalech při příležitosti uvedení Nebohé paní Pomsty za to, že mu vydělali Oldboyem tolik peněz a umožnili mu natočit Paní.

Tarantina nezmiňuji jenom kvůli tomu, že taktéž natočil dva výrazné filmy o pomstě z poslední doby (i když to taky), ale hlavně proto, že se silně ve své tvorbě inspiroval - stejně jako Park Chan-wook - japonským tvůrcem Seujinem Suzukim, který ve svých filmech (nejznámější jsou u nás tři - Tokyo Drifter, jeho asi nejslavnější "gangsterka" Branded to kill a její novodobá předělávka Pistol Opera) dbal víc na styl než na samotný příběh a stylově si pohrával s jednotlivými žánry a vůbec kompozicemi záběrů. Seujin Suzuki je dle mého zbytečně přehlížený japonský tvůrce, jenž byl na vrcholu v 60. letech minulého století (v němž se objevily právě filmy Tokyo Drifter a Branded to kill) a ve svých 80 vytřel zrak všem mladším současným režisérům kriminálně akčním dramatem Pistol Opera (2001) a pro mě se tak stává mnohem zajímavějším japonským tvůrcem než Shyna Tsukamoto, Takashi Miike, Takeshi Kitano a Ryuhei Kitamura, Jasudziro Ozu a Akira Kurosawa (klidně i dohromady). Zatímco Tarantino zůstal pouze v případě prvního Kill Bill u povrchního odkazu na Suzukiho Tokyo Drifter v podobě gogo-tanečnic, Park Chan-wook nejen v případě Nebohé paní Pomsty šel mnohem hlouběji a vzdal Suzukimu poctu opravdu ve velkém.

Pro dobrou představu o tom, jak Suzuki pracoval, poslouží vhodné přirovnání k Jean-Lucu Godardovi, který žánr a jeho jednotlivé škatulky inovoval tím, že ho bořil napadrť stejně jako divákovy představy o tom, co může přijít v následujících minutách. Krásně je to vidět právě na úvodních minutách Tokyo Drifter(=Suzukiho Alphaville), které jsou v duchu amerického filmu noir černobílé a hlavní hrdina, o němž by se dalo napsat, že připomíná Alaina Delona z Melvillova Samuraje či Eastwoodova Drsného Harryho díky stoičnosti a vztahu k ženám, se vypořádá se svými protivníky v naprosto dokonalé sekvenci, která svou prací s hloubkou ostrosti připomene to nejlepší od Sergia Leoneho. V sekvenci, která přejde do barev hned, jak naběhnou úvodní titulky. Pokud jsem načrtnul, že se v úvodní sekvenci vlastně setkává žánr westernu a filmu noir, k žánrovému chameleonství Tokyo Drifter bych měl ještě dodat, že hlavní hrdina nejen dá upomenout na výše zmíněné herce a postavy, které představovali na konci 60. let či v 70., ale hlavní hrdina si dokonce velice rád v duchu filmů Freda Astaira rád zpívá, jenže svou písničku většinou nikdy nedokončí, protože buď se musí vypořádat za pomocí svých zbraní a dovednosti "krvavého baletu" s protivníky, kteří mu přijdou do cesty, nebo musí v hitchcockovské sekvenci utéct před vlakem... ale ve skutečnosti utíká jen od lásky. Ani se nelze divit tomu, že Parkem zamýšlená verze Nebohé paní Pomsty, která se ale bohužel k nám do kin nedostává a je k viděni z mně dostupných informací pouze na korejském dvoudiskovém vydání, obsahovala pasáže, v nichž se přepínalo mezi barevnými scénami a černobílými s tím, že v těch černobílých bylo vždy "po vzoru Sin City" něco vybarveno. Sice se najdou jednodušší narážky na Suzukiho tvorbu nejen u výše zmíněného Tarantina, ale i u Parka (třeba podobnost pistole z Tokyo Drifter a té z Nebohé paní Pomsty je nepřehlédnutelná), ovšem Parkova práce se žánrem je mnohem rafinovanější a problematičtější, než se na první pohled zdá.

Na pozadí úvodních titulků Nebohé paní Pomsty sledujeme výrobu tofu, které údajně všechny propuštěné vězenkyně jedí (ale Geum-ja ho v úvodní scéně odmítne, přestože strávila ve vězení 13 let za vraždu malého dítěte, kterou nespáchala), střídající se se záběry ženských rukou a dlaní s prorůstajícím "tetováním", což nám utvoří dokonalý portrét tváře ústřední postavy, jíž z mrtvolně bílé, červenými pruhy kolem očí nalíčené tváře skane jedna slza z jednoho oka. Z žánrového hlediska by se "Pomsta" dala zařadit v první polovině k dramatu s prvky zlého černého humoru a nelibého sociálního komentáře, aby se v druhé polovině změnila zcela v černohumornou podívanou s několika silně traumatizujícími scénami, a vyústila v nežánrový, pro diváka a i po ústřední postavu očistný moment odpuštění a vykoupení. Jasně že až poté, co si Geum-ja setře ten make-up, který má pod očima do té doby, než je samotný akt pomsty vykonán. Co tím líbivým (žánrovým) make-upem, díky němuž pomsta vypadá tak hezky, ale chtěla vlastně zakrýt?

V Sympathy for Mr. Vengeance má právo na postu jak postava hluchoněmého hrdiny se zelenými vlasy Ryua, který chce získat peníze pro svou milovanou sestru na operaci ledviny, tak i podnikatel Park, jemuž Ryu unese jeho milovanou dceru kvůli výkupnému, ale která vlivem zanedbání ze strany únosců umírá. V Oldboyovi, vyprávějícím příběh narcistního a nespolehlivého O Da-sua, uvězněného na 15 let, aby byl poté propuštěn a měl jenom 5 dní na to k zjištění onoho "kdo, jak a proč", s hlavním hrdinou sympatizujeme (nebo přinejhorším cítíme apatii) čistě z toho důvodu, že je nám příběh vyprávěn z jeho úhlu pohledu. V Nebohé paní Pomstě se soustřeďujeme primárně na příběh Geum-ja, která nejen že přišla neprávem o 13 let svého života, po jejichž celou dobu plánovala pomstu, ale i o svou dceru, s kterou se chce znovu - po, nebo před vykonáním aktu pomsty? - navázat znovu kontakt. Jenže se v závěru ukáže, že zprvu matoucí a časté flashbacky v úvodu filmu, věnované jednotlivým postavám, mají své opodstatnění proto, že ony postavy v závěru filmu sehrají svou roli v příběhu, do kterého je vmanipulovala sama Geum-ja a všichni mají stejné právo na pomstu.

Nebohá paní Pomsta uzavírá trilogii - jak stylisticky, tak i narativně. Sice se tomu nechce ani věřit, zvlášť když se jednotlivé části - a nejvýrazněji Sympathy for Mr. Vengeance - mezi sebou tak liší, ale Park spojil ve svém zatím posledním režijním počinu jednotlivé místa, motivy i herce, i když jim dal jinou úlohu než v předchozích dílech, s režijní virtuozitou. Přesně tak, Nebohá paní Pomsta je soap-opera, žánr určený výhradně ženám, která v jistý moment téměř nepostřehnutelně přijde o svou "mýdlovost" a zůstane pouze operní vznešenost - najednou jsou všechny ty kýčovité barvy, povrchní líbivost (jistě záměrná) zcela pryč v momentě, kdy se z pastelových barev přejde k těm podzimním. Ale ona první, do hezkých barviček zabalená hodina filmu, má své opodstatnění v tom, že nám celý příběh titulní hrdinky nevypráví ona sama s odstupem několika let (jako je tomu například v Oldboyovi), ale její již dospělá dcera, jež jí ze začátku vylíčí téměř jako anděla milosrdenství, abychom poté poznali i stinné stránky Geum-ji jako naivita a sobeckost, až k závěrečnému odpuštění-vykoupení vlastní viny, ve kterém se Park nejvýrazněji odklání od Suzukiho filmů, ač jasně symbolické užití barev a to, že je všechno podřízeno rytmu, zachovává.

Park předhazuje divákovi indicie, kterým ale divák nemá důvod věřit, důmyslně si pohrává s formou zkratky, čímž vytváří v některých případech krásně černohumorné pointy (většina scén z vězení) a střihovou skladbu stejně jako obrazovou složku podřizuje vyprávění (působivá je v tomhle ohledu předběžná střihová montáž kolektivního sledování videa). Paní Pomsta není co do násilí tak intenzivní jako předchozí Oldboy, ale Parkova schopnost dát do popředí brutální scény (např. řezání si prstů, které neuvidíme) zvukové efekty, mu vyšla jak v Sympathy for Mr. Vengeance při scéně pitvy, tak i - a troufám si říct že i o něco lépe - zde. Hudba (samozřejmě nechybí tradiční Vivaldi) krom čistě dramatického účelu zastává i silný výrazový prvek, prostřednictvím kterého se dozvídáme, co si postavy ve skutečnosti myslí či co cítí (v tomhle ohledu je velice působivá "I don´t need anybody..."). Kamerové jízdy stejně jako záměrná práce s omezenou hloubkou ostrosti je podřízena rytmu filmu. Nebohá paní Pomsta sice není takové vizuální obžerství jako předchozí Oldboy, který nám nenechal vydechnout a cpal do nás jeden ohromný záběr vedle druhého, ale na druhou stranu si tak nezadá s manýrizmem jako svůj bratříček, protože pokaždé, když hrozí, že do něj nějaká scéna spadne, je narušena snovou vizí či flashbackem.

Yeaon-ae Lee (ústřední "Paní Pomsta"/Geum-ja) si u Chan-wooka zahrála již v Join Security Area postavu vyšetřovatelky-seržantky, ale zatímco v příběhu o mužském přátelství působila jako rušivý prvek, v příběhu o (nejen) ženské pomstě její smysl pro správně zvolenou přepjatou grimasu a čistě racionální a zdánlivě necitelné uvažování působí dokonale. Potěší i obsazení postav proti jejich zaběhnutým úlohám z předešlých dílů - Choi Min-sik (skutečně vynikající herec mnoha tváří, který zvládá jak komediální, tak i dramatickou polohu své role s vynikajícím načasováním) v Nebohé paní Pomstě ztvárnil záporáka, v Oldboyovi si však vystřihnul ústředního hrdinu, naopak Yu Ji-tae, jenž hrál zápornou postavu v Oldboyovi, je v Paní Pomstě "dospělým svědomým" Geum-ja. Postavě Song Kang-hoa byla unesena dcera a ta následně zahynula v Sympathy for Mr. Vengeance, v Nebohé paní Pomstě naopak on dceru unáší hlavní hrdince. Zábavné je i v majiteli cukrárny z Nebohé paní Pomsty rozpoznat majitele vězení-mučírny z Oldboye (oba hraje O Dal-su), to samé platí o Kimu Byeong-okovi, jenž vyměnil přeliv i své patolízalské zaměření - zatímco byl pravou rukou v Oldboyovi Yu Ji-taovi, záporákovi, nyní se stal "věrným psem" hlavní hrdince Nebohé paní Pomsty.

Pomsta je údajně pokrm, který je nejlépe podávat za studena. To ale neplatí pro Nebohou paní Pomstu, která divákovi - aspoň tomu vnímavějšímu - má co nabídnout i po emociální stránce, a není to dáno tím, že hlavní hrdinkou je žena a ve filmu jde i o mateřský cit, ale tím, kdo je narátorem samotného příběhu. Na filmu by se toho dalo ještě spoustu co rozebírat, bez zajímavosti bezpochyby není ani Parkovo pojetí města napříč trilogie a jeho prezentace od Mr. Vengeance v podobě rozpadajících se sídlišť přes moderního a multikulturního Oldboy, v jehož změti znaků se ztrácíme stejně jako hlavní hrdina, až k Lady Vengeance, v níž je městské předměstí ukázáno ve své čistotě a přirozenosti. Nelze napsat, že Nebohá paní Pomsta je uzavření trilogie ve velkém, už proto, že její subtilnost je tak poutavá a dráždivá zároveň. Park Chan-wook natočil naprosto dokonalý film, jímž předčil svůj vzor Seujina Suzukiho, a u nějž si doporučuji vzít místo kapesníků kostku tofu... a vůbec nevadí, že nechutná tak snadno jako chobotnice, když zanechá na (a v) člověku patrnější následky.

Recenze: HOSTEL - DVD

Eli Roth! Cabin Fever! Quentin Tarantino! Pulp Fiction! Slováci! Islanďané! Německo! Holandsko! Žbirka, Gombitová, Tublatanka, Elán! Takashi Miike! Exploitation! Shit roku?

FILM: Hostel jistě není nutné nijak zvlášť představovat vzhledem ke kontroverzi, která se kolem něj vyrojila ještě před samotným uvedením filmu do kin a zajistila mu obstojnou návštěvnost a i nevoli ze stran Slováků a Islanďanů, kterým se musel režisér a scénárista filmu Eli Roth oficiálně omluvit za vykreslení jejich země či národnosti. To ale není předmětem této mini-recenze, která se chce věnovat filmu pouze v rámci žánru, což je něco, na co se v ostatních i-netových recenzích opomínalo a na přetřes vždy přišly mimofilmové zkušenosti.

Hostel spadá do sub-žánru exploitation, jehož cílem je šokovat a také pobavit diváka přemírou samoúčelného násilí a sexu - to plní Hostel dokonale, ať už co se týče úvodní půlhodiny plné sexu a pubertálních dialogů či pozdějších scén mučení a brutálního vraždění. Užitá hudba, která většinou pochází z 80. let (Žbirka, Tublatanka, Michal David), zasazuje film do období "zlatých dob exploitationu" se sérií Guinea Pig v čele, na druhou stranu při příchodu hrdinů na Slovensko do hostelu můžeme vidět česky dabovanou ukázku Pulp Fiction - Historek z podsvětí výkonného producenta filmu Quentina Tarantina, jež dobově posunuje snímek do začátku 90. let, v nichž se sub-žánru exploitation dostalo i akademického uznání a přijetí (za což se zasadil jistou mírou i Quentin Tarantino svým nadšením pro žánr). Fanoušky žánru jistě potěší i několik intertextových narážek a cameo rolí, od stylizace mučírny do pekla v podobě původního Texaského masakru motorovou pilou či sklepu z Pulp Fiction až po malou roli asijského guru Takashi Miikeho.

To, že všechny postavy filmu dokonale ovládají anglický jazyk (snad vyjma jedné asijské), i když se zrovna nacházíme na Slovensku, na kterém se po ulicích pohybuje "žvýkačkový" gang cigánských dětí a jsou zde k zahlédnutí pouze auta z 80. let, jenom podtrhuje omezený kulturní pohled Američanů, který si bere Eli Roth na paškál. (Když ústřední hrdinové přijdou do hostelu a uvidí v televizi dabované Pulp Fiction, hned ho rozpoznají, i když mu vůbec nerozumí, ale když se tam následující den objeví slovenský archivní film, kritizují, že nemá titulky, a tak mu nerozumí.) Na Hostelu je mj. sympatické i to, že si Eli Roth neutahuje výhradně ze Slovenska, i když ho líčí jako zkorumpované město plné lehkých dívek a nebezpečných obyvatel, ale i z ostatních národností - asi stejně jako je tomu u Borata, komediálního alter ega Saschy Barona Cohena, jenž si stejnou měrou dělá legraci jak z Ameriky a zabedněnosti jejich obyvatelů, tak i z Kazachstánu a jeho politické a sociální opožděnosti. Osobně nevidím důvod, proč podtrhování rasových, kulturních, genderových a jiných stereotypů kritizovat, když v jedné z odnoží exploitation - blaxploitation, určené převážně černošskému obecenstvu, byli Afroameričani vyobrazeni jako lidé žijící ve slumech a píchající si drogy (ta horší část obyvatelstva), nebo jako drogoví dealeři a prostitutky se šovinistickým a někdy až fašistickým chováním (ta lepší část obyvatelstva).

Přese všechny výše zmíněné klady Hostelu ale ještě nelze říct, že je opravdu dobrým filmem. Jedná se o slušně zvládnutou žánrovou podívanou (slibuji, že slovo žánr se zde objevuje už naposled), které na rozdíl od svých předobrazů chybí ten pravý syrový, dokumentární a autenticky působící look. Je velice příjemné, že v dnešní horory přehlcené době se k nám do kin dostal právě Hostel, je ale veliká škoda, že u nás neexistují podobná kina (Grindhouse cinema) jako v Americe 80. let, která byla zaměřena čistě na béčkovou a trashovou produkci a v kterých by se Hostel vyjímal přece jenom lépe. Takhle mu to sluší u nás víc na DVD než v kině, kde si své diváky jistě najde. Musí to být ale diváci, kterým nebude vadit téměř nulová atmosféra, prosťoučký příběh, ploché a slabě načrtnuté postavy, neskutečně laciné dialogy a to, že i přes několik působivých scén a slušně vygradovaném závěru se k nám Hostel propadnul z minulosti, historické i kinematografické.

DVD: Je záhadou, proč se na DVD nesetkáme se slovenským dabingem a nebo aspoň slovenskými titulky, což by přidávalo filmu na zábavnosti, či aspoň s komentářovými stopami (1) samotného režiséra, (2) režiséra s herci a střihačem i Harry Knowlesem ze stránek Aint-it-cool-neews a (3) režiséra s producentem a dokumentaristou, které jsou lživě uvedeny na obalu. I když se ale nápis na obalu, avízující "Nesestříhanou verzi", může zdát lákavý, ve skutečnosti se dočkáme jen tří mírně prodloužených scén o několik brutálnějších záběrů (scéna s motorovou pilou je obohacena o záběr uříznutých nohou, stříhání očička je nyní prodlouženo a sebevražda jedné z postav obsahuje záběr oddělující se hlavy od trupu po přejetí vlakem).

Po technické stránce je DVD Hostelu mírně nadprůměrné, Hostel je přepsán na DVD v anamorfním widescreenu 2.35:1 s rozšířením pro 16x9 televize a je možné si ho pustit s anglickým, českým, maďarským a polským 5.1 dabingem. Tmavé pasáže jsou na můj vkus až příliš tmavé a lepší ostrost by taky prospěla, na druhou stranu mě příjemně překvapila barevná paleta filmu. Ze zvukových stop doporučuji dát přednost anglickému originálnímu znění s lépe zvládnutými zvukovými efekty, které dodávají zvlášť v pozdějších scénách filmu na působivosti, hudba je bohužel málo výrazná a dialogy ok. Český dabing je neposlouchatelný kvůli výběru hlasů a neustálou snahu o "cool speak" hrdinů.

Z bonusů nejvíc zaujme komentář režiséra Eliho Rotha a výkonných producentů Quentina Tarantina, Scotta Spiegela a Boaze Yakina, kteří se sice neustále poplácávají po zádech a informační hodnota tracku je téměř nulová, ale tihle pánové jsou dokonale sehraní a zábavní, z jejich vyprávění je patrné nadšení pro věc a znalost filmů, i když by soudnost některým z nich jenom prospěla. Druhým bonusem, který stojí za pozornost, je padesátiminutový dokument o filmu, který je rozdělen do tří částí, jež si je možné přehrát buď samostatně, nebo v celku. "Rozpitvaný Hostel", jak by se dal název dokumentu přeložit, se zaobírá převážně natáčením filmu, ale zabrousí na začátku i do takových témat jako výběr lokací a maskérská práce a v závěru se podíváme i na nahrávání hudby a na tiskovou konferenci filmu. Eli Roth je opravdový fanoušek, zanícený pro věc, a vynikající bavič a nemilosrdný glosátor, který si neodpustí okomentovat úroveň pražských ho(s)telů s jejich unisexovými záchodky bez vody a rómské děti učí rappovat, anglicky nadávat a mluví s nimi jako Borat s nicnetušícími lidmi z ulice (Borata v jednom momentu dokonce cituje).

Zbytek bonusů tvoří záběr z více úhlů kamery dětí rozbíjejících auto, který je z authoringového hlediska nedomyšlený (chybí možnost porovnání všech tří oken najednou či srovnání záběrů z natáčení s hotovou scénou z filmu), a upoutávky na filmy děsivé svou nekvalitou (Šifra mistra Leonarda, Na lince je vrah, Ultraviolet, London, Ve stínu pravdy a Fear Itself). Ani jeden z bonusů nemá překvapivě žádné titulky, ale ve středometrážním dokumentu je občas možné zaslechnout češtinu, v jednom případě dokonce i slovenštinu!

Závěr: Na konci závěrečných titulků je slyšet ženský hlas, který opakuje jednu z replik filmu: "Vidělal´s mi spoustu peněz, takže ty jseš moje děvka!" Je jenom na vás, jestli se vám pozice děvky líbí a Hostel si na DVD pořídíte, nebo vám bude stačit výpůjčka co do provedení nadprůměrného, ale po stránce lokalizace tristního disku s filmem, o kterém všichni mluví.

Recenze: OLDBOY - DVD

Po roce od dob uvedení v českých kinech a po víc jak půlroce od uvedení ve slovenských kinech se k nám na DVD v jednodiskové podobě konečně dostává prostřední část volné trilogie pomsty korejského bývalého kritika a teoretika i filozofa, současného režiséra na vrcholku tvůrčích sil Chan-wook Parka.

FILM: Oldboy si na svých bedrech nese zaslouženou pověst filmu, který je naprosto dokonalý a který způsobil všeobecný boom zájmu o asijské filmy u nás, přesto se to ale většinou v různých periodikách vždy stočí k tomu, že si Park Chan-wook s sebou odnesl na festivalu v Cannes v roce 2004 Velkou cenu poroty z rukou samotného Quentina Tarantina, který o filmu prohlásil, že je "tarantinovštější než cokoliv, co kdy sám natočil", a k vyjmenovávání jednotlivých nezapomenutelných scén (pojídání chobotnice, dlouhá, v jednom záběru snímaná scéna souboje s protivníky s kladívkem v ruce apod.). Výše zmíněné sice může sloužit jako vějička pro diváka, který se s filmem, zvlášť tím jihokorejským, teprve seznamuje, na druhou stranu Oldboy rozhodně není ten typ filmu, u kterého se dá vyjmenovat několik geniálních scén, protože pro jejich docenění je nutné zhlédnout celý film. Oldboy-film je dokonale promazaný hodinový strojek, který odpočítává "hlavnímu hrdinovi" O Dä-suovi jeho 5 dní na to, aby zjistil, proč byl uvězněn na 15 let - a jeho režisér Chan-wook Park je mistr hodinář, který každý šroubek ve strojku utáhne tak, aby nejen postavy, ale i diváka dostal tam, kam chce on.

V perexu jsem zmínil, že se Park Chan-wook živil jako kritik a mj. vystudoval filozofii, Oldboye tak lze vzhledem k jeho eklektizmu a velice svéráznému i černohumornému užití vážné hudby v těch nejbrutálnějších pasážích vnímat jako vyjednání diskurzu mezi klasickým způsobem vyprávění a tím postmoderním. Film o tom, že pomsta dehumanizuje hlavně svého vykonavatele, lze tak na jedné straně prožít jako perfektní cinefilský orgasmus díky fincherovským kamerovým záběrům a leoneovským nasnímáním několika scén spolu s působivou změnou hloubky ostrosti a tarantinovskému způsobu narace na jedné straně, ale lze ho i s potěšením na straně druhé teoreticky zkoumat, vykládat ze sémiotického, psychoanalytického (mravenci jsou ve filmu vysvětleni, vysvětlí mi ale někdo toho psa?) i autorského hlediska. Tím se zážitek z filmu neutlumuje, ale naopak ještě umocňuje.

Hlavní hrdina O Dä-su je uvězněn na 15 let do vězení, v kterém mu dělá společnost pouze televize, z níž se učí vše potřebné, ale po jeho propuštění si sám klade několikrát otázku, jestli je schopný se naučit používat teoretické znalosti v praxi. V jeho pozici si můžeme jednoduše představit samotného režiséra filmu, který své teoretické základy užívá v praxi s mistrovstvím sobě vlastní, bez zajímavosti určitě není taky fakt, že je zde užita figura nespolehlivého vyprávěče, jímž je ale O Dä-su starší o zkušenosti a peripetie, které my jako diváci teprve sledujeme. Příznačné také je, že na rozdíl od zbylých dvou dílů - Sympathy for Mr. Vengeance a Sympathy for Lady Vengeance - nefiguruje v názvu filmu slovíčko "sympatie": tu k Dä-suovi pociťujeme čistě z toho důvodu, že je nám příběh vyprávěn z jeho pohledu, i když po čas filmu projde tolika proměnami, až k němu sympatii postupně ztrácíme a zbude nám pouze soucit. (A úžas nad neopakovatelným hereckým výkonem Choi Min-shika, z nějž sálá charisma srovnatelné snad jen s Robertem De Nirem).

Oldboy je velice rafinovaně vystavěný film, který neustále klame tělem a v kterém jsme neustále upozorňování na neskutečnost fikce, jíž v závěru podlehneme stejně jako O Dä-su hypnóze. Viditelně digitální nůž v zádech při legendárním souboji kladívko vs. ocelové tyče a nože nás upozorňuje na to, že se díváme na žánrově nezařaditelnou scénu ala videohra, přesto ale rádi podlehneme díky neskutečně návykové hudbě, jež se z roviny mimofilmové, v které plní čistě dramatický prvek, přesune přímo do roviny filmové, když jí poslouchají postavy příběhu. Navíc se rádi utápíme ve změti textu, který je důmyslným způsobem kladen na sebe tak, že zprvu sledujeme velice zábavný sociálně a politicky kritický komentář v montechristovském balením s mírnými odskoky ke kafkovským vizím, který se následně změní spolu s perspektivou nahlížení do umné variace na příběh o osudu frankensteinovského monstra, abychom se dočkali nezapomenutelného a rafinovaného rozuzlení s nádechem antických tragédií shakespearovského kalibru. Jednoduše řečeno, Oldboy je film, ve kterém má všechno své místo a který je navíc neskutečně uvědomělý a každý divák si v něm může najít to své (záleží od přístupu, který zvolí). Kinematografický zázrak, nad kterým zůstává rozum stát a v kterém je forma podřízena chytrému nápadu (pocházejícímu z asijského manga komiksu). "Směj se a svět se bude smát s tebou, plač a budeš plakat sám."

DVD: Distribuční společnost Filmhouse se zaměřuje na filmy, které "propadly sítem naší distribuce, přesto ale stojí za pozornost" a i když na svých oficiálních stránkách uvádějí, že jim jde převážně o výběr kvalitních filmů nejen amerických, ale i evropských a asijských, asijská kinematografie u nich naštěstí převažuje (jsou mj. zodpovědní za vydání 9 "Kurosawovek" u nás a plánuje se i vydání 6 "Kitanovek"). Na jedné straně může být divák rád, že se díky domluvě Filmhouse s Artcamem konečně dočkal Oldboye i na DVD, na té druhé je ale smutné, že i přes nespornou obrazovou a zvukovou kvalitu spolu s bezchybnou lokalizací jsme se vyjma několika upoutávek nedočkali žádných bonusových materiálů. (Přitom na příkladu Battle Royale I a II od stejné společnosti je znát, že když se chce, tak to jde - dokonce v dvoudiskové podobě a v digi-packu!)

Obrazová a zvuková stránka Oldboye je bez debat referenční, anamorfní 2.35:1 přepis je dokonale čistý a bez jakýchkoliv vad (škrábanců, zvýšené zrnitosti, nečistot), v tmavých pasážích se vůbec nic neztrácí, barvy v interiérech jsou krásně zářivé a ostré, v exteriérech naopak chladné - tak jako ve filmu. Mírnou zrnitost v tmavých pasážích a neostrost v přeexponovaných záběrech považuji za tvůrčí záměr, nikoli za chybu transferu.

Oldboy si lze poslechnout v korejském originálním zvuku Dolby Digital 5.1 a dokonce i v DTS, ale nezaznamenal jsem mezi nimi výrazný rozdíl (DTS má lepší zvukové efekty a srozumitelnější i čistší dialogy), u obou se dá jen chválit a některé scény i díky výrazným bassům zvlášť ve scénách s klasickou hudbou by se daly používat jako měřítko kvality domácího kina. Český dabing v Dolby Digital 5.1 je ve všech ohledech průměrný až mírně nadprůměrný, Choi Min-shik je nenadabovatelný a i když je výběr dabérů na vysoké úrovni, přesto doporučuji dát přednost originální zvukové stopě.

Taktéž potěší bezchybná titulková podpora, titulky má na starost Anna Kareninová (jméno, které mluví samo za sebe) a spolupracovala na nich s Česko-korejskou společností, takže se nedočkáme špatně uvedených jmen či dokonce s jejich fonetickou transkripcí, jako tomu tak někdy bývá. Lokalizované menu (do češtiny) je vkusně graficky zpracováno, s vhodně vybranou hudbou a jednotlivými scénami, které se na pozadí ve výřezu přehrávají.

Jediným bonusovým materiálem vztahujícím se k filmu je upoutávka s českými titulky na Oldboye, která je k nalezení v hlavním menu disku, v podmenu "Z naší nabídky" se můžeme podívat ještě na upoutávku k nepřímému pokračování Olbdoye Nebohá paní pomsta a na dva "Kim Ki-duky" Čas a 3-iron. Že má Čas uvedený datum distribuce do kin na 12. října 2006, asi nikoho nepřekvapí (jedná se o Českou republiku), když tomu tak ve skutečnosti i bylo, ale že je v závěru upoutávky na 3-iron titulek "12. října 2006 na DVD" už ano (že by přece jen?).

Závěr: Ten, kdo si kupuje DVD pouze kvůli filmu, nemůže rozhodně koupí Oldboye prohloupit. Když si ale člověk uvědomí, že to Oldboyovi trvalo docela dlouhou dobu, než se k nám na DVD dostal, můžeme být sice za to rádi, ale jedním dechem je nutné dodat, že si zasloužil reprezentativnější provedení. Je smutné, že z porovnání vycházíme nejhůř, ale pokud ještě Oldboye doma nemáte a máte možnost objednávat ze zahraničí, vyčkejte na americkou 3-diskovou edici v nádherném balení s manga komiksem za cenu nepřevyšující 40 $.