Michael Mann, který za seriálem stál jako scénárista některých dílů a výkonný producent, z něj svým konceptem učinil kult čistě z toho důvodu, že rychlým střihem, technickými finesami v podobě zpomalení či zrychlení a prosluněným "lookem" a macho postavami dal divákům přesně to, co si žádali a takříkajíc "vystihnul dobu". Dnešní doba je ale někde jinde a žádá si také něco úplně jiného, a tak fanoušci seriálu jsou filmovou podobou rozhořčeni, protože nejsou schopni pochopit, že styl se za tu dobu hodně změnil, a diváci očekávající velkolepé zakončení letní sezóny v pravém slova smyslu a nabaženi upoutávkou s hudebním podkresem od Linkin Park zase zklamáni, protože dostali úplný opak toho, co očekávali. Pouze fanoušci Michaela Manna jsou skoro až nekriticky nadšeni. Čím to?Jsem v pokušení na základě zkušenosti z druhé projekce Miami Vice označit ho za film roku, ale protože by to bylo na začátku recenze dost krátkozraké a rok ještě není u konce a neviděl jsem zatím ještě mnohými toliko adorovaný Greengrassův opus Let číslo 93, budu se raději soustředit na konkrétní důvody, proč by tomu tak mohlo být a proč je dle mého Miami Vice ještě lepším snímkem než Mannovo mistrovské dílo Nelítostný souboj. Celé Miami Vice je o rytmu a rytmizaci a "estéctví", přičemž Mannův nekompromisní přístup nemusí mnoha divákům sednout. Logo společnosti Universal je tiché a u filmu chybí dokonce úvodní titulky - už od začátku tvůrce očekává od diváka, že buď zná seriál a jeho hrdiny, a tak je ani nepotřebuje představovat a ocitáme se s nimi uprostřed jedné z policejních akcí typických pro seriál (překupník s bílým masem), nebo je divák zasažený reklamou a marketingem snímku, tudíž prostřednictvím úvodního záběru na ženu v neoprénovém oblečku na diskotéce, jíž jsme viděli v upoutávkách na film, vstupujeme do světa, který tak dobře známe. Tohle není úvodní epizoda další série kultovního seriálu, který tak ovlivnil popkulturu (vyhrnuté rukávy, nenošení ponožek apod.), ale jeden z dílů někde uprostřed ní.
Na základě toho by se sice mohlo zdát, že film nemá vůbec žádný dramatický oblouk a jedná se o notně přetaženou dvouapůlhodinovou epizodu seriálu, ale tyhle výtky vůči filmu se týkají nepřijetí základního konceptu filmu a mnozí kritici si nevšímají, že právě absence úvodních titulků či nedořešení případu na diskotéce s překupníkem bílého masa slouží k co největší realističnosti vytvořeného fikčního světa, jenž si bere za své estetiku posledních 30 let filmové řeči, užívá k tomu mediální kampaně a nabízí divákovi komplexní pohled do života dvou lidí stojících na obou stranách zákona, jako kdybychom se dívali na nějakou reality show ala Cops. Dobová, stejně jako žánrová neukotvenost, je pro film typická - hlavní hrdinové jsou stále šviháci jako z 80. let, na druhou stranu se užívají různé výdobytky špionážní techniky a mobilní telefony z konce 90. Miami Vice již není prostě to "pohodové" a klidné město, kde se sem tam prodají nějaké ty drogy a pasák zbije svou prostitutku... Tohle Miami Vice je město hektické, potemnělé (hrdinové už nenosí kýčovitě barevné oblečky a město není tak prosluněné a na pláže se nepodíváme vůbec), plné rozestavených domů na staveništích, neonů a dalších propriet typických pro Mannovy filmy z 90. let.
Od začátku Mann pracuje s ornamenty a jednotlivými ikonami - tancující dívka z upoutávky na začátku filmu, vrah, který zabil rodinu informátora má na krku nepostřehnutelný malý vytetovaný hákový kříž, jezdí se zde v rychlých autech a motorových člunech. Dokonce i s ornamenty z jeho předešlých filmů - staveniště jako kdyby vypadlo z Nelítostného souboje, zde má stejný rámující účel, vlk pobíhající při jedné z přestřelek jako kdyby k nám zavítal z Collateralu, který je také připomenut v úvodní scéně na diskotéce apod. Stejně jako ve svých předešlých filmů, i zde Mann upozaďuje hudební složku na úkor zvukových efektů či dialogů. Hudba, která skvěle doplňuje mj. i o onu dobovou neukotvenost (znějí sice hity, ale nikoli současné), tvoří ze začátku ve scéně na diskotéce výrazný prvek, aby udala tón celkovému vyprávění, později jen jemně dokresluje jednotlivé scény a nadále se vytratí úplně, dokonce i ve chvílích, kdybychom ji v mainstreamovém filmu očekávali, aby pak závěrečná scéna přestřelky pomocí kakafonie zvukových efektů tvořila umného zástupce hudby, a v závěru přešla zpátky do výrazného prvku filmové řeči, zvýrazňující emociální tón scény.
V Miami Vice se toho celkově moc nenamluví, ale pokud se něco řekne, čiší z toho celková osudovost a zatímco v současných akčních filmech jsou dialogy jenom k vyplnění mezery mezi další z mnoha akcí, zde je tomu naopak a výrazně posunují děj dopředu - a vždy je to k věci. Pokud nějaká postava nadbytečné mluví, je utnuta někým jiným, převážně na sebe bere tuto úlohu postava Jamieho Foxxe, ať už v případě postavy "malé ryby", která má hlavní hrdiny dostat za překupníkem drog Josém, nebo i u samotného Josého. ("To jako, že mají konstantní erekci?", "Chceš s námi šukat, nebo dělat byznys?") Navíc téměř každá věta, která je ve filmu pronesena, je nakonec nějak zužitkována, nejvýrazněji je to při zmínce o krásné tapetě Jacksona Pollocka při "návštěvě" u Josého, což je patrné v závěru (viz krev na jedné z ocelových beden a její rozmístění). Při dialozích je většinou kamera statická a dodržuje se klasický způsob stříhání pohled-protipohled, jestliže ale hrdinové jdou do něčeho neznámého, je převážně v podhledu. To nemá vytvářet pocit toho, že se díváme na dva cool hrdiny, jako je tomu ve filmech Michaela Baye, ale nejistoty.
Pokud jsem výše zmínil, že diváci očekávající na základě upoutávky akční bombu budou zklamáni, je nutné upozornit na to, že ve filmu je asi stejně akce jako v samotné upoutávce - napočítal jsem celkem 3 akční scény, přičemž u jedné je to ještě diskutabilní (úvodní při nesvedeném obchodu s překupníky drog, scéna v karavanu a závěrečná přestřelka). U Manna jsme zbaveni jakýchkoliv atrakcí, které by zpomalovaly samotný děj, dočkáme se pouze akcí, protože Mannovi nejde o opulentnost samotné akce a jejím opájením se, ale o její dopad. Při první "akční scéně" při nepovedeném předání drog a odkrytí FBI jsme nejdříve zmateni a neorientujeme se v prostoru, poté uvidíme již jen samotný dopad akce - mrtvá těla, zasažená kulkami, která se ještě pohybují díky tomu, že se do nich nadále střílí. Další "akce", vloupání se do skladiště s drogami, je snímána nejdřív z pohledu Farrellovy postavy, která na dveře míří menším "příručním dělem" a uvidíme poté jen začátek výstřelu a až poté zevnitř zničení dveří. Stejné je to se scénami výbuchů, které jsou celkem dvě (jedna menší, druhá větší v závěru) a zprvu vidíme počátek výbuchu, ale následně je scéna střižena a vidíme pak již jen dopad, jaký měl - zvlášť doutnající vlasy a působivě odhozená těla přidávají na realističnosti. Čekáte-li ohromné jízdy kolem hlavních hrdinů, zpomalené kráčení do akce či efektivní snímání letu kulky anebo jinak "rozdováděnou" kameru, budete zklamáni - v poslední přestřelce, která je realistická, brutální a syrová a hlavně rychlá a bezprostřední, vidíme létající končetiny a sršící krev z ran. Na působivosti ještě přidávají zvukové efekty výstřelů kulek. A i v této zprvu chaotické vřavě si Mann udělá čas na jednotlivé osudy postav.
Obdobně jako ve svých předešlých filmech, i zde se Michael Mann zajímá o postavy, u nichž se stírají hranice mezi tím, zda-li jsou dobří a nebo zlí, do popředí se zde dostává i onen střet mezi profesí/kariérou a osobním životem, který byl nejvýrazněji zpracován v Nelítostném souboji a v Insiderovi: Muži, který věděl příliš mnoho. Proto spousta fanoušků Manna či těch, kterým se film líbil, se uchyluje k tomu, že se jedná o "osobní film", v kterém se střídá okázalost právě s tou osobností. Většina tvůrců by asi nesledovala románek Gong Li a Farrella, který je skutečným středem a páteří filmu, tak pečlivě. Líbání se Farrellovy postavy a postavy Gong Li, při kterém se díky snímáni digitální kamerou a rozmazanosti obrazu stávají jednou a vpíjejí se do sebe, je velice osobní a náruživé (viz intimní scéna utírání vlasů), jak je patrné i na scéně v autě, zatímco téměř až manželská rutina mezi Foxxovou postavou a jeho kolegyně-přítelkyně je osvěžena humorem, když Foxx předstírá předčasnou ejakulaci a poté zazní hudba s textem "I´m ready".
I když se může zdát, že to neustálé hřmění, které má dodávat na dramatické působivosti, je kvůli bouřím, s kterými se filmaři při natáčení setkali, není tomu tak - hřmění je slně umělecky motivováno a má své opodstatnění. Stejně jako užití subjektivní kamery či podhledů v několika scénách a práce s hudbou, ve scénách zahřmí pokaždé, když se k něčemu schyluje, ale nikdy nedojde k dešti, ten tady nahrazují létající kulky při přestřelkách. Jsou-li postavy odsouzeny na "jistou" smrt, vidíme dokonce padající vodopády či smrkající se oblaka. Spousta kritiků/recenzentů kritizuje Miami Vice na základě toho, jak moc má klišovitý příběh (policista se zamiluje do nesprávné, stojící na druhé straně zákona), ale už si nevšímají toho, jak jsou všechny scény, které by zaváděly klišé či by se zvrhly do kýče, rázně utnuty (dialog parťáků o románku s tou nesprávnou ženou, shození řečí postavy, která pomáhá hrdinům ad.). Mann užívá westernového modelu vyprávění, který je pomalý, divák si pomalu není jistý, jak je to s těmi dobrými a špatnými, když se mezi nimi hranice stírá, jsou omezena rozmáchlá gesta a jsou nahrazena něčím subtilnějším, ale stejně chlapáckým, závěrečná přestřelka skončí snad ještě dřív, než pořádně začne a nechybí ani osudová žena. (Navíc většina emocí je z diváka vytěžena prostřednictvím leoneovských detailů očí.)
Chemie mezi Foxxem a Farrellem funguje naprosto dokonale, když si divák uvědomí, že ty postavy mají již něco za sebou ze seriálu a že se musí chránit před prozrazením své pravé identity, a tak nemají ani mnoho prostoru na projevení. Obsadit do postavy Sonnyho Crocketta Ira jak poleno se nakonec ukázalo jako velice chytrý a dobrý tah, protože Farrell je skutečně vynikající herec, který by mohl rozdávat charisma po hrstech, a na plátně hned vedle Gong Li, s nímž mu to dokonale funguje a jiskří to mezi nimi, dostává nejvíc prostoru. Jamie Foxx, jenž s Mannem už spolupracoval předtím dvakrát (Ali, Collateral) sice ve společných scénách nestrhává pozornost na sebe tak jako tomu bylo v Collateralu, ale když si člověk odmyslí jeho přehrávání v některých scénách, musí uznat, že je nejvhodnější adept na roli Crockettova parťáka Ricarda Tubbse. Gong Li, když zrovna nemusí mluvit se svým téměř neposlouchatelným přízvukem, exceluje a i když její postava není nijak dobře napsaná, dodává jí punc uvěřitelnosti a ve scénách, v nichž uhraje vše prostřednictvím umírněných gest, dokonce převyšuje i hlavní hvězdy filmu Farrella a Foxxe.
Závěr filmu má hodně daleko k patetickému happy-endu nasáklém sentimentem, jak bývá někdy mylně označován, a co do emociální působivosti se vyrovná a snad i předčí legendární konec Nelítostného souboje. Mann opětovně pracuje s postavami, které nejsou nijak zvlášť sebevědomé, ale ve správný moment udělají dobré rozhodnutí a tím si zajistí vykoupení, ale zatímco v Collateralu záporná postava umřela a hlavní hrdina se dal dohromady s ženou, s kterou si padnul do oka na začátku, konec Miami Vice je v tomhle nekompromisní a dojde k tomu, k čemu muselo dojít, i když si to divák nepřál a což bude mít velký dopad na Farrellovu postavu. Postava Gong Li říká, že "čas je štěstí" a i když je to jenom (pseudo)moudro ze "štěstíčka", dá se to jednoduše aplikovat i na film. Mann nám ukázal svět s postavami, které ztrácí svou identitu, a i když jsme je nepoznali tak, jak bychom chtěli, máme k nim blíž (čemuž napomáhá i digitální kamera, za kterou opět stál po Collateralu Dion Beebe). Natočil tak určitě nejlepší seriálovou adaptaci (je jen na vás, jestli dáte přednost akčnímu M:I:III, nebo naopak neakčnímu, inteligentnímu mainstreamovému letnímu filmu, který má spíš blíž ke kriminálce ve francouzském stylu 70. let), ale jen čas ukáže, jestli natočil i svůj zatím nejlepší film...
